Při posuzování buďme pozitivní – Wim Waanders

Další fotografie (13)

V nizozemském Haaksbergenu žije chovatel několika plemen voláčů Wim Waanders. Spolu se svojí ženou provozuje malou rodinnou farmu, na které můžeme nalézt chov několika plemen drůbeže, králíků, poštovních holubů, vícero plemen skotu, jakož i pečlivě udržované dílny, skleníky a prostory k relaxaci a ubytování, jež sekundárně slouží k odpočinku a nalezení potřebného klidu sociálně potřebných občanů Haaksbergenu. Tyto osoby se zdravotním či mentálním handicapem farmu každý pracovní den navštěvují, činností kolem zvířat a květin získávají uplatnění, jež obohacují a usměrňují jejich životy a dávají jim nový smysl.


Wime, můžeš nám říci, jak ses dostal k chovu holubů?

Můj táta byl sedlák a z malých zvířat se věnoval pouze králíkům. V naší rodině jsem měl ale hned několik strýců, kteří se věnovali okrasným nebo poštovním holubům. Již ve třech čtyřech letech se u mne projevila záliba v holubech i v jiných zvířatech, zkrátka láska pro vše živé. Začal jsem chovat holandské národní plemeno voorburské voláče. Jedná se o středně velkého voláče velmi ušlechtilých tvarů, v kresbě štítníka, které neustále předvádí imponování mezi oběma pohlavími a vyhledává kontakt s chovatelem. Později jsem pořídil belgické kruhové tleskače od chovatele z Groningenu a u té příležitosti navštívil chov voláčů př. Bauera v tomto malém městečku, který zahrnoval přes tisíc holubů. To bylo pro mne ohromným celoživotním zážitkem. Tento chovatel nejdříve žil a podnikal v Amsterdamu, kde již choval holuby ve velkých počtech.

Po přesídlení na venkov vybudoval velkolepé zařízení, kde se věnoval gentským, sedlatým rousným, hanáckým a durynským voláčům a k nim držel přes 300 holubů plemene mookee, jež využíval jako chůvky. Jak tomu obvykle bývá, jako „velkochovatel“ měl zvláštní náturu a příliš nevystavoval, neboť se často neshodl v názorech s posuzovateli. Právě u něho jsem poprvé uviděl a získal bavorské voláče. Jsou to voláči vysokonozí, rousní, v náročné pštrosí kresbě s bílými hroty křídel. Řekl mi, že jestli to s tímto plemenem budu myslet vážně, musím zajet do Bavorska ke Karlu Zausingerovi, který mi s nimi pomůže. Jeho otec totiž toto plemeno vyšlechtil a Karl pokračoval v jeho šlépějích. Ke Karlu Zausingerovi jsem poprvé dojel v roce 1991 a musím se přiznat, že do té doby jsem nikdy nebyl tak daleko od domu, ani na dovolené. Jel jsem tedy do 700 km vzdáleného Bavorska, pršelo a bylo sychravo, ale Karlův dům jsem nalezl a již při první návštěvě začalo velké přátelství s celou rodinou Zausingerových.

Vedle voláčů bavorských jsem začal dělat i jiné velké voláče, byli to voláči gentští, kteří mají vodorovně drženou zadní partii a úžasní jsou hlavně v kresbě sedlaté, pro niž byli pojmenováni dominikány. Pořídil jsem voláče sedlaté rousné, voláče pomořanské a saské voláče. Vždy mě bavilo k těmto náročným rousným plemenům si přibrat i něco hladkonohého, a tak jsem opět začal s voorburskými. Jako chovatel velkých voláčů jsem navázal úzkou spolupráci s klubem hanáckých a bavorských voláčů v Německu. Začal jsem se účastnit jejich setkání i výstav.

Kde jsi získal starvičské staváky?

Bylo to při jedné z mnoha návštěv u Karla Zausingera, když se konala velká mezinárodní výstava těchto holubů na výstavišti v Norimberku. Brzy poté jsem navázal s chovateli starvičských staváků bližší kontakt a poznal jsem, že to jsou velmi vstřícní a milí holubáři, kteří jsou velmi nadšení pro chov tohoto voláče. Je to jedna z největších mezinárodních specializovaných skupin holubářů, do které se zapojili chovatelé z Polska, Německa, České republiky i dalších zemí. Na jejich výstavách bývá k vidění kolem tisícovky holubů, ale v Holandsku chovám starvičské neboli chocholaté staváky pouze já. Mám je v různých barvách ve vzorku kapratém a pruhovém. Velmi dbám, aby měli dobrou volatost a perfektní tvar chocholek. Vždy jsem měl rád pestrost v mnou chovaných plemenech, ale stále více upřednostňuji holuby kreslené. Jejich chov je však dvakrát tak náročný než u nekreslených rázů či plemen.

Baví mne i genetika, vyzkoušet si možnosti, které může mezirázové či meziplemenné křížení do chovu přinést. Hodně vědomostí opřených o významné zkušenosti praktické z oblasti holubářské genetiky mi zpřístupnil Karl Zausinger, který ve svém chovu sám křížení všemožně provozuje. Je známo, že Karl vyšlechtil voláče dolnobavorského, což je voláč v lesklém zbarvení holuba hýla, a měl výtečné úspěchy se šlechtěním hanáckých voláčů černých bělopruhých, kde však jeho mnohaleté úsilí zhatila tzv. vyšší moc. Karl z křížení získává ty nejlepší chovné holuby a dlouhodobé výsledky jeho i jeho otce hovoří za vše.

Nizozemsko je od nás dost vzdálené, prozraď nám něco o drobnochovatelství v této krásné zemi...

V Nizozemsku evidujeme kolem 1 500 chovatelů okrasných holubů. Myslím si, že je to celkem málo na to, jakou tradici tu holubaření má. Vždyť sem putovali holubi námořní cestou z oblastí Orientu, tady se rodily základy plemen, ve velkém počalo jejich zobrazování na malbách, vznikaly zde holubářské cechy. Holubáři jsou dnes organizováni v centrálním svazu, pak existují menší všeobecné organizace a speciální kluby. Malé spolky sdružují i chovatele morčat, králíků, drůbeže, prostě všechny odbornosti. Velkým spolkem jsou chovatelé okrasného ptactva a silní jsou i chovatelé poštovních holubů. Na našich národních výstavách bývá k vidění mezi 2 000 až 2 500 okrasnými holuby, více ne. Zatímco v Německu je to zpravidla 25 000 až 30 000 holubů. Je nás málo, a tak my, kdo chováme plemena cizího původu, volíme vstup do mezinárodních klubů, zejména v Německu či ve Francii.

V Holandsku jsou vidět určité odlišnosti mezi odbornostmi. Chovatelé králíků jsou sdruženi převážně na národní úrovni, drží si místní typ králíků, který je poněkud odlišný než třeba v Německu nebo ve Švýcarsku. Takový dailenár má jiný směr šlechtění u nás, jiný v Německu a pravděpodobně trochu jiné preference bude mít u chovatelů v České republice. Sám toto plemeno chovám, holandský typ má výrazně delší srst a typické je pro ně housenkování. I naši chovatelé drůbeže se otevírají světu pořádně až v posledních letech, kdežto chovatelé okrasných holubů jsou již dávno oběma nohama v Evropě. Šlechtíme podle stejných standardů, se stejnými záměry a cíly jako chovatelé jinde, podařilo se ujednotit i posuzování. Holandsko zůstává oblíbenou tranzitní zemí. Jsme obchodníci a převážně od nás míří holubi z kontinentální Evropy do světa, recipročně též importy třeba ze Severní Ameriky míří k nám. Nemáme tak přísnou veterinární legislativu.

Samostatným fenoménem jsou u nás poštovní holubáři. Profesionálním chovem poštovních holubů se zde živí dost z nich se zapojením celých rodin. A živí se dobře. Je kolem toho spousta administrativy, hodně péče, zapojení nejnovějších technologií. Ale podle mne ten humbuk a modernizace nedělají letový sport s poštovními holuby ani lepší, ani dokonalejší. Jsem členem místní organizace poštovních holubářů, kde je nás asi dvacet. Jen deset má ale dosud holuby, neboť i my, Nizozemci, stárneme. A jen jeden létá na špičce. Má holubník asi za milion eur. My ostatní to bereme jako hobby.

Co bys rád změnil na přístupu k okrasnému holubářství?

Asi přístup posuzovatelů. Nikdo nepochybuje o tom, že chovatelé okrasných holubů jsou v Holandsku v menšině. A často je pro nás demotivující příliš razantní posuzování. Při prohlídce výstav mi občas přijde na mysl, že posuzovatel by měl přistupovat k hodnocení holubů pozitivně. Měl by umět poznat přednosti i nedostatky holubů, ale neměl by být nekompromisní. To chovatele dokáže znechutit a od výstavnictví a později i samotného chovu okrasných holubů přechází jinam. Na holubech by měl člověk hledat především to dobré, to pozitivní. Uvažovat o přednostech je cesta kupředu. Lidé jsou pak přirozeně nadšení a zapálení pro věc. Při zaměření na vady a nedostatky přichází apatie a množí se negativní emoce. Pokud není holub vyloženě špatný, proč by měl kvůli drobnostem dostávat známku dobrý či dostatečný? Při práci posuzovatelů se opravdu málo objevuje poznámka: „Nejedná se o jedince vhodného na výstavu, ale o holuba velmi cenného do chovu.“ Podle mne je chov okrasných holubů především krásné a ušlechtilé hobby. Koníček, který chovatele může motivovat a provázet celým dlouhým životem.

V minulosti jsme se mnohokrát potkali při tvých návštěvách České republiky, co tě k nám nejvíce táhne?

Je pravda, že do České republiky jsem jezdil a dále budu jezdit velmi rád. Mým velkým přítelem byl posuzovatel holubů a chovatel velkých i brněnských voláčů Josef Svozil z Pavlova. Jemu děkuji za cenné kontakty na chovatele nejen v Česku a okolních zemích, ale zejména mezi chovateli v Německu, kde byl Josef obrovsky oblíben a mnoho lidí ho tam znalo. Díky Josefovi jsem získal značné množství špičkových holubů v různých plemenech od těch nejlepších chovatelů. Josef byl diplomat, velmi empatický, dorozuměl se nejméně šesti řečmi, připravoval cestu do Evropy nejen českým chovatelům, ale také třeba nám, Nizozemcům. Je obrovská škoda, že již není mezi námi. S kamarády z Nizozemska a Německa jsme do Čech mnohokrát zavítali, poznali jsme krásy vaší země i její dary, zejména plody jižní Moravy, jejíž víno i vůni slivovice jsme si zamilovali. Do České republiky jsme několikrát zprostředkovali dražbu poštovních holubů z Holandska přes činovníky z Brna. Někteří naši chovatelé rovnou řekli, že za holuby nechtějí peníze, ale slivovici! Sám mám malý chov poštovních holubů, věnuji se dlouhým tratím. Před pěti lety jsem podnikl cestu do České republiky a vyměnil si několik holubů. My máme dobré holuby na krátké a střední trati, ale máme již i dobré holuby na Barcelonu, což je závod o délce 1 200 kilometrů. V Bulharsku mám přátele, kteří mají okrasné i poštovní holuby a ti létají až z Moskvy. Je to tedy směrem od severu k jihu. Kdežto mi v Holandsku a Belgii létáme směrem od jihu na sever. Je to úplně otočené. Holubi z Bulharska létají až 1 500 km. Přes chov holubů, jak okrasných, tak poštovních, mám kontakty v celé Evropě. Včetně Slovenska či Rakouska. I u nás v Holandsku máme takového Jožku Svozila, tedy člověka diplomata, který dovede spojovat chovatele z celého světa. Je to fotograf Dick Hamer, jehož dům je zaplněný holubářskými trofejemi a je zván k fotografování a posuzování holubů na celém světě.

Jakým holubům se aktuálně věnuješ?

Nejvíce mám voláčů bavorských. Původní rázy modrý černopruhý a červeně plavý pruhový jsem letos rozšířil o červené, když je omezoval Karl Zausinger. Léta se těším z majestátní velikosti hanáckých voláčů. Toto české plemeno mám nejraději ve vzorku šupinatém na barvě černé a červené, ale držím i nějaké holuby černé, modré a modré bělopruhé. Z voláčů hladkonohých mám vedle starvičských chocholatých staváků ještě voláče dolnobavorské v základním bronzovém černokřídlém rázu. Velmi okrajově mám i velmi ceněné plemeno afghánského původu, které se nazývá mustafa. Jedná se o holuba, který má kreslenou třeba jen půlku těla a působí velmi zvláštním dojmem. Mým holubům dopřávám možnost volného proletu, který je nezbytný pro jejich vitalitu. Posledních osm či devět let holuby vůbec neléčím, nechal jsem vše na posilovacích doplňcích přírodního původu. Oblíbil jsem si kravské mlezivo, vitaminy a minerální doplňky. Trvalo nějaký rok, než jsem získal odolný „kmen“ holubů. Bylo zpočátku i několik ztrát, ale pak jsem zjistil a ověřil si, že to opravdu jde i bez léčení. Když jsem dříve dovezl od někoho holuby, první rok jsem neměl holoubata, neboť holubi byli zvyklí na léčbu. Pokud ale první rok u mne holubi zvládnou, pak žijí nejméně do deseti let, těší se plnému zdraví a holubice i ve vysokém věku snáší vejce. Přestože v Holandsku je oproti střední Evropě mírnější zima, nikam nespěchám a holuby nechám nasedat až v březnu. Poštovní holubi mohou hnízdit celoročně, o mladé u nich nepřijdete, ani když chodí rodiče ve sněhu. Vychovávají i některé z mých voláčů, ale pamatovat musíte na to, že velká plemena potřebují k osamostatnění holouběte pět týdnů, kdežto poštovní holubi asi jen 25 dní.

Českou republiku jsem navštívil naposledy při konání jubilejní výstavy u příležitosti 60 let fungování Klubu velkých voláčů v říjnu 2016 v Litovli, kde jsem byl potěšen z krásného prostředí a dobrých kamarádů. Měli jsme tam výbornou tlumočnici, která perfektně odstranila jazykovou bariéru. Přestože německy, anglicky či francouzsky rozumím, čeština je pro mne stále problém. Naučil jsem se zatím „holub“, „holubice“ a taky „na zdraví“.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře