O nizozemském kudrnatém voláči s jeho tvůrcem Peterem Stallmannem

Další fotografie (14)

Na poslední Evropské výstavě drobných ušlechtilých zvířat ve francouzských Metách jsem posuzoval mimo jiná plemena také nizozemské kudrnaté voláče. Tito holubi vytvářejí průsečík mezi skupinami holubů strukturových a voláčů. Identifikují se ladnými tvary voláčů a velmi dobrou volatostí, přitom mají opeření křídelních štítů modifikováno v precizní kudrnatost. I jejich zbarvení koreluje s barevnými rázy holubů kudrnáčů, oproti kterým se mnohem více vyskytují v barevných rázech plavých bez typického efektu šimlování (vybělení části per). Jedná se o nové plemeno, jež bylo uznáno teprve na přelomu tisíciletí. S Peterem Stallmannem jsem se potkal na malé výstavě na jihu Nizozemska a požádal ho, aby se o poznatky ze svého šlechtění podělil s  našimi čtenáři.

Jaká byla tvá cesta s holuby předtím, než ses dal na dráhu šlechtitele?
V jedenácti letech jsem si pořídil kudrnáče v bílém zbarvení. Toto plemeno mne fascinuje a chovám ho celý život. Má po celém těle modifikované opeření, které je hedvábnější, delší a jemnější, zatímco na křídelních štítech a v letkách jsou pera co nejdelší a nejpevnější. Dostatečná délka per umožňuje i několikanásobné stočení v křídelních štítech, které je pro pozorovatele velmi zajímavé a mezi chovateli i návštěvníky chovů či výstav populární. Po bílých kudrnáčích jsem si pořídil toto plemeno v rázu modrého bělouše, pak i černé a v posledních letech se věnuji zejména červeným a žlutým běloušům, kteří mají stočení prstenců jedno z nejlepších. Na dráhu šlechtitele jsem se souhrou okolností dostal již při chovu kudrnáčů. Podařilo se mi vyšlechtit stříbřité bělouše, již byli záhy uznáni standardem u nás a v Belgii, kdežto v Německu byli k vidění až mnohem později. Když se mi podařilo vyšlechtit nový barevný ráz kudrnáčů, začal jsem uvažovat, že se do šlechtění pustím vážněji.

Kdy jsi začal s realizací svého hlavního projektu?
V roce 1986 jsem se rozhodl, že by nizozemské holubářství mělo být obohaceno o nové plemeno, které by v sobě sloučilo přednosti voláčů a kudrnáčů. Voláče jsem si velmi oblíbil již v útlém dětství. Zde, v Severním Brabantsku, a vůbec i jinde v Nizozemsku jsou voláči velmi populární. Jejich temperament, důvěřivost a aktivita, schopnost udržet v nafouknutém voleti vzduch po dlouhou dobu patří mezi okrasnými holuby k nejzajímavějším, ale něco jim chybělo – kudrnatost. Z myšlenky vznikl projekt, který jsem si musel pečlivě připravit. Hlavní bylo obrnit se trpělivostí, neboť mi bylo jasné, že skloubit znaky dvou skupin holubů na jednom plemeni bude nesmírně složité a časově náročné, zabere to spoustu prostoru a léta práce. Nakonec jsem sebral odvahu a začal se šlechtěním nizozemských kudrnatých voláčů. Do začátku jsem použil ke křížení norvičského voláče a kvůli výjimečným povahovým vlastnostem voorburského voláče. Vybrané jedince jsem liniově pářil s kudrnáči, abych u výsledného holuba docílil nejen dobré volatosti, ale také odpovídající kudrnatosti. Vyzkoušel jsem i voláče marchenero nebo anglické voláče, ale to se příliš neosvědčilo. Kudrnatý voláč potřebuje široká křídla pro co nejlepší předvedení kudrnatosti a třeba po anglickém voláči šla křídla úzká a dlouhá, celou jejich linii jsem dal pryč. Voláč marchenero patří mezi španělské voláče zloděje, kteří dovedou perfektně lákat jiné holuby na holubník. Je velmi temperamentní, až agresivní, což se projevovalo ještě ve čtvrté generaci kříženců. 

S jakým voláčem jsi byl nakonec nejvíce spokojen?
Nejlépe se mi osvědčil norvičský voláč, který je znám nejdokonalejší volatostí vůbec. Její tvar je kulatý a objem významný, dostatečně široká jsou i křídla, velikost „norvičů“ je výborná a mají také dobrou šířku těla. Obdobně spokojený jsem byl s potomky voorburských voláčů, kteří získali do vínku přítulnost, kontaktnost, nelekavost, schopnost se před chovatelem předvádět na zahoukání, vyznačují se výbornou plodností a dobrými letovými schopnostmi. V první generaci jsem obdržel odchovy bez volatosti, s náznaky kudrnatosti. V dalších generacích se pozvolna dotvářela volatost a zlepšovala se kudrnatost. Kvalita kudrnatosti šla dopředu vůbec nejhůře. Přestože jsem vybral voláče s delším a pevným opeřením, nikoliv s krátkým a úzkým, trvalo dlouhá léta, než odchovy získaly délku per srovnatelnou s kudrnáči. Zpravidla pokud se narodil dobrý voláč, neměl po kudrnatosti ani památky, a měl-li výletek dobře vyvinuté prstence, měl velmi slabou volatost. Kudrnatost se dostavila po křížení nejdříve u samců. Na první trochu kudrnatou holubici jsem čekal osm let. Každý rok se situace zlepšovala, ale šlo to pomalu a bylo to velmi náročné. Že se to celé podařilo, považuji za malý zázrak.

Kdy jsi začal plemeno připravovat k uznání?
V roce 1997 jsem naznal, že odchovy jsou již stabilizované, kvalita výletků byla vyrovnaná, pro další rozšíření bylo zapotřebí uvést do života standard plemene a uznat ho, aby mohlo být vystavováno v Nizo­zem­sku i jinde. Na jubilejní 40. výstavě kudrnáčů, šmalkaldských barevnohlávků a bubláků jsem představil výsledky svého snažení. Započalo tak uznávací řízení, které skončilo úspěšně v roce 2000. Plemeno bylo uznáno vzápětí i ve Velké Británii a v Belgii, kam se mezitím rozšířilo. Dostalo se i na evropský seznam plemen. Za vyšlechtění plemene jsem obdržel na slavnostním zasedání královské vyznamenání od starosty města Breda, na které jsem náležitě pyšný. Na kudrnáče jsem nezanevřel, naopak je stále chovám. Snažím se o prošlechťování zejména červených běloušů, s jejichž kvalitou jsem velmi spokojen. Kromě toho se věnuji také okrasnému a exotickému ptactvu včetně exotických druhů hrdliček, mám rád květiny či drůbež, dominantou mého chovatelského areálu je vodní nádrž pro koi kapry, ale toto všechno je v Nizozemsku poměrně obvyklé. Na určitou dobu jsem se stal i předsedou klubu kudrnáčů a bubláků v Nizo­zemsku, později jsem byl zvolen za čestného předsedu, takže ani mne neminulo kouzlo funkcí. Dnes chovatele kudrnatých voláčů sdružuje klub raritních plemen voláčů.

Jak bys definoval kudrnatého voláče?
Jako plemeno střední velikosti patřící mezi voláče, nikoliv mezi strukturové holuby, kam by mohlo být také začleněno. Jeho držení těla je žádoucí co nejvíce vzpřímené, křídelní štíty jsou široké, tvořené stočenými prstenci, opeřené jsou i prsty krátkými rousy, které mohou být mírně zvlněné, podobně jako pera nejdelších letek a ocasu. Hlava je protáhlá, s nápadně vysokým čelem, zobák je na konci zahnutý, což jednoznačně poukazuje na geny po kudrnáči. Oči jsou oranžové, až oranžově červené, u bílých mohou být i tmavé. Krk musí být tak dlouhý, aby skýtal prostor pro rozvoj přiměřeně velké, takřka kulaté volatosti. Přejeme si vole podvázané, dobře vyvinuté u obou pohlaví. Nohy jsou střední délky, kroužek velikosti 9 mm se kroužkuje na běhák, vyloučeno není ani kroužkování nad patní kloub, ale u krátkých rousů je zažito kroužkování na běhák. Opeření je dlouhé a jemné. Žádoucí jsou pera co nejpevnější a co nejlépe stočená.

Jakým barevným rázům se věnuješ? 
Chovám je v bílém zbarvení s tmavýma nebo oranžovýma očima. Kudrnáči v bílém zbarvení jsou homozygotní bělouši a mají vždy oranžové oči. Že se toto plemeno vyskytuje v bílém rázu i s očima vikvovýma, je zásluhou křížení s voorburskými voláči. Oni také stojí u kořenů barevného rázu štítníků, který patří k nejvzácnějším. Dále je kudrnatý voláč rozšířen v barvě žlutě plavé a červeně plavé, vzorník u nich uvádí přítomnost genu bělouš. Na rozdíl od kudrnáčů, kteří mají u červených běloušů a žlutých běloušů takřka bílou hlavu, u kudrnatého voláče bývá hlava obvykle plavá. Nejedná se o vadu, ale o běžný jev, který se netrestá. Plavá hlava působí méně „rušivě“ u žlutých. U těchto rázů se nachází též nejlepší stočení prstenců. Dále se v mém chovu vyskytují modří pruhoví a modří bělouši a také stříbřití bělouši. Nejméně kvalitní jsou dosud černí. Díky křížení s voorburskými voláči mají nejkoketnější povahu bílí. Nejvíce „distingovaným“ dojmem působí červeně plaví, v jejich rodokmenu převažují voláči norvičtí. Holuby chovám v asi deset metrů dlouhém dřevěném holubníku, který je rozdělen na několik menších oddělení. Před holubníkem, jenž má zcela otevřenou přední stěnu, je asi metr dlouhá voliéra, která je nezastřešená. Kudrnatí voláči rádi využívají koupele přímo na dešti. Aby nedocházelo k jakémukoliv znečištění opeření, snažím se o nepřeplněné holubníky, a jak komorový holubník, tak voliéru mám pokryté roštovou podlahou.

Jak se kudrnatý voláč rozšířil do světa?
V Nizozemsku se jím zabývá obvykle pět nebo šest chovatelů, není to moc. Velkou propagaci jsem se snažil udělat tomuto voláči zejména v Německu na velkých výstavách a podařilo se pár holubářů takto oslovit, obdobně jako ve Velké Británii, v Dánsku, v Belgii a naposledy třeba i v Polsku a České republice. Těší mě zájem od chovatelů z arabských oblastí, dá se říci, že nizozemský kudrnatý voláč je dnes více rozšířen v zahraničí než v zemi původu. V poslední době plemeno propaguji nejvíce prostřednictvím Facebooku, samozřejmě nemohu opomenout obeslání akcí v Nizozemsku i významných holubářských mezinárodních výstav. Jsem pyšný na skutečnost, že se jedná o mírumilovné, klidné plemeno, které je velmi aktivním, pečlivým a svědomitým rodičem. A taky dobře vypadá.

 

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře