O chovu běloocasých pávíků s Luďkem Sedláčkem
Luděk Sedláček, syn naší chovatelské legendy Oldřicha Sedláčka z Hustopečí, se k holubaření dostal oklikou. Nejprve doprovázel svého otce na chovatelských akcích po západní Evropě, po získání řady přátel z Německa, Nizozemska i dalších zemí a zjištění, že holubaření je nejen koníček, ale především zábava, se dal přesvědčit k pořízení několika párů, aby zakrátko vybudoval přední chov běloocasých pávíků v Evropě.
Luďku, jsi známý jako uznávaný vinař a majitel obchodu se zvířaty, jak ses dostal k holubaření?
Vztah ke zvířatům jsem měl kladný odmalička. Táta byl chovatelem anglických pávíků na vynikající úrovni a jeho chov je pojmem dosud. Neustále k nám jezdili na návštěvy jeho kamarádi z Německa, Československa, Rakouska i jiných zemí, často i s rodinnými příslušníky. Humbuku kolem okrasných holubů jsem ale příliš nerozuměl, neboť mě bavily více akvarijní rybky, morčata a jiná drobotina. Před 23 lety jsem otevřel první obchod se zvířaty v Mikulově, kde jsem jej provozoval pět let. Poté jsem se s podnikáním rozhodl usadit v rodných Hustopečích, kde jsem založil prodejnu Akva Zoo Shop. Již v Mikulově jsem nabízel i produkty pro holubáře a v Hustopečích jsem jedno z oddělení ponechal pro chovatele okrasných a poštovních holubů, kteří tak nejsou vázáni na nákup na burzách nebo prostřednictvím internetu, ale mohou si kdykoliv dojet pro doplňky chovu, vitaminy, minerální látky, grity, okyselovací a energetické prostředky, krmítka, bužírky, napáječky, hnízda a vše potřebné, co k chovu potřebují. Zpočátku mi pomohl táta, který mi zakoupil půl avie dřevěných krmítek a sedaček z jižních Čech, díky němu vlastně mám i tento sortiment, který jiné prodejny se zvířaty nenabízí. Jak šel čas, požádal mne, abych s ním začal jezdit na velké evropské výstavy pávíků do zahraničí jako řidič. Pár takových akcí jsem s ním absolvoval a pak jsem se rozhodl, že si sám pořídím nějaké pávíky a zkusím to s nimi. Od táty jsem donesl první pár bílých a pár modrých pruhových, od našeho kamaráda z Německa Wolfganga Forbriga jsem dostal pár červených běloocasých a takto nenápadně jsem začal.
Jak se ti chov rozjel?
Z páru raritních červených běloocasých se mi vydařil velmi slušný odchov, a tak jsem po první chovné sezoně pořídil další páry červených běloocasých z Německa od chovatelů Schmida a Forbriga, zatímco bílé a modré, na které je zaměřen táta, jsem dal pryč. Stal jsem se specialistou na běloocasé pávíky, jež jsem zprvu choval jen v barvě červené. Převažuje názor, že pávík je nejznámějším okrasným holubem. Je oblíben pro vějířovitě rozšířený ocas, který má mezi 26–35 ocasními pery, jež vytvářejí téměř kompletní vějíř podobný rozevřenému ocasu páva při imponování. Jeho tělo je dokonale zakulacené, široké, postoj rovněž široký na nízkých nožkách s pózováním na špičkách prstů. Jeho křídla jsou úzká a dokonale semknutá u těla, hlava je díky výrazně prohnutému krku a vzedmuté hrudi položena až vzadu na horních krovkách ocasních. Kresba běloocasá nabízí ojedinělý kontrast, kdy postava, krk a další části holuba jsou barevné, kdežto vějíř je bílý. Při náročném prošlechťování moderního typu pávíka na přesnost kresby neklademe takový důraz, ale výborně kreslení jedinci jsou na pohled zajímavější. Jak už to někdy bývá, usmálo se i na mne pověstné štěstí začátečníka a odchovy byly lepší než rodiče, až to vzbuzovalo údiv i u našich německých kamarádů.
Jak jsi ve šlechtění pokračoval?
Je pravda, že běloocasí pávíci jsou sice velmi kontrastní, ale nedosahují kvalit mnohem rozšířenějších plnobarevných rázů. S těmi je potřeba je křížit, využívat přenosu vloh pro běloocasost, které jsou recesivně založené, nepohlavně vázané. V praxi to obvykle vypadá tak, že seženete červeného plnobarevného pávíka s výborným typem a napáříte ho na běloocasého partnera. Odchovy jsou plnobarevné, ale všechny nesou vlohu i pro bílý ocas. Z těchto štěpitelných jedinců pak získáváte odchovy lepší kvality, ale musíte mít štěstí a chovný materiál získávat od nejlepších holubářů Evropy či světa. Když jsem jezdil každý rok s tátou na evropskou výstavu pávíků, poznával jsem další chovatele, kteří chovali výtečné pávíky plnobarevné, ale byli tam i specialisté na pávíky běloocasé. Od předního chovatele Uweho Frommolta, vynikajícího chovatele mnoha rázů z Lipska, jsem zakoupil první celočervené pávíky do křížení. Tito jedinci měli mít v genotypu vlohy pro bílé ocasy.
Další plnobarevné v barvě žluté a zlaté jsem získal od Hartmuta Hübnera z Německa. Jeho chov je založený na dovozu z Kanady od chovatele Briana Pogueho, o němž je známo, že v jeho liniích se objevují plnobarevní s hodně probělenými vějíři. A pak jsme začali jezdit s kamarády z České republiky na návštěvy chovů a výstav pávíků do Srbska, kde jsme objevili um chovatele maďarského původu žijícího v Srbsku Arpada Fenyevesiho. Jeho holubi pomohli těm mým v typu úplně nejvíce. Pocházeli také z plnobarevných červených pávíků, byť měli více či méně probělené vějíře.
Jak bys zhodnotil své první roky?
Správnou kresbu jsem získal prostřednictvím holubů př. Forbriga, kvalitní typ z jedinců dovezených ze Srbska od Arpada Fenyevesiho. Díky němu se velmi zlepšila šířka postav a zúžila se křídla, díky čemuž vyniká lépe i hloubka postav. Zpočátku mělo dost mých holubů probělené ruční letky a byli dominantního zbarvení, nikoliv červení recesivní, jak je žádoucí. Čase jsem se s nešvarem bílých letek a přechodem na jednoznačně převažující recesivní zbarvení popral. Na druhou stranu se trochu zhoršil tvar křídel, který býval dříve užší. Úplně nejsem spokojen ani s pevným položením hlavy na horní ocasní podušce, někdy je hlava poněkud volnější. Mám zkušenost, že většinou dá nejlepší odchov sestavený pár, který před sezonou netypuješ jako favorita, a naopak pár vytvořený ze šampionů tě mnohdy zklame. Byl jsem moc rád, když jsem vylepšil původní typ běloocasých pávíků dovezených od př. Forbriga. Tehdy vyhrával mnoho výstav, ale s jeho holuby jsem už nemohl jít dopředu, byli to jedinci užších a vyšších figur, postavy měli docela kulaté, ale dehonestoval je extrémně úzký postoj. Nohy byly skoro u sebe a to je u pávíka jedna z největších vad. Snažil jsem se samozřejmě spolupracovat i s chovateli běloocasých pávíků. Vícekrát mi pomohl př. Schmid, chovatel červených běloocasých pávíků ze západu Německa. Uznávanou legendou byl léta př. Kerssebaum, jenž dělal černé, modré, ale i červené běloocasé a kromě sestavených kreslených párů držel ještě kolem třiceti „pracovních“ párů, u kterých zkoušel, zda dají běloocasé odchovy. Léta spolupracoval s Borisem Raimerem, známým malí- řem a chovatelem běloocasých pávíků, na nákupu špičkových holubů z Ameriky, kteří by u běloocasých mohli zásadně zlepšit typ. Můj táta z holubů od př. Beumerse a Kerssebauma sestavil pár pávíků modrých běloocasých. Po dlouhé čtyři sezony spolu nedali žádný odchov, byť vychovali spoustu podsazených mláďat. Až poté co pár rozpářil, měli oba rodiče s novými partnery mláďata, a navíc velmi vysoké kvality. Boris Raimer se věnuje běloocasým pávíkům dnes v západní Evropě asi nejvíc. Využívá množství plnobarevných partnerů v zajímavých barvách a občas vystavuje běloocasé pávíky mléčné, andaluské, červeně plavé a v jiných neobvyklých spojeních. Kromě toho maluje obrazy s motivy pávíků. Jeho krásná díla posloužila i jako ceny na jubilejní evropské výstavě pávíků v Německu před třemi lety, která se stala největší přehlídkou pávíků světa. Vyhrál jsem tam červené běloocasé a jako vítěz obdržel obraz od Borise, z čehož mám velkou radost. Obraz zdobí nyní vchod mého vinného sklepa.
Kdo z dalších chovatelů u nás a v zahraničí se běloocasým pávíkům ještě věnuje?
U nás je to především můj výborný kamarád Ladislav Chleboun junior, který navázal na chov pávíků rovněž po svém otci a dnes má kolem padesáti párů. Převažují běloocasí snad ve všech barvách, ale má i štítníky, barevnoocasé a plnobarevné. Modré běloocasé pávíky dělá můj táta Oldřich a velmi úspěšně, neboť na poslední evropské speciálce v Maihingenu jeho holub v tomto rázu zvítězil a porazil i silné nizozemské holuby. Ve Švýcarsku dělá červené běloocasé Sigi Joop, který s nimi začal teprve před pár lety, ale má k chovu vynikající podmínky i prostory. V Německu se červeným běloocasým věnuje př. Lang – a pak znám dva chovatele v Rakousku, kteří jezdí ke mně pro posily do chovu. Po úmrtí př. Kerssebauma zůstává nejznámějším chovatelem běloocasých pávíků Boris Raimer z Německa, které dělá mléčné, andalusiány, modré, černé, ale i červené, kromě žlutých má všechny rázy. Př. Beumers s chovem běloocasých skončil a dr. Jung je drží spíše ve starém typu. Z chovatelů v západní Evropě vyčnívá ještě Nizozemec John Hartman, který má černé běloocasé vynikajícího typu, ale někdy v horší kresbě. Docílil u nich obrovských vějířů, hlubokých postav, výborného krytí křídel opeřením hrudi a úzkého tvaru křídel. Se samcem v tomto zbarvení dokonce vyhrál před rokem Grand Championa Evropy. Hodně začali být běloocasí holubi populární mezi chovateli na Balkáně. V Bulharsku má výtečné černé běloocasé Mitko Sivev, obrovský chov je podle Facebooku v Rumunsku. Jednu dobu vyběhli perfektní holubi i v Polsku, Maďarsku a u Uweho Frommolta v Německu, ale to vše asi byly nejspíš náhodné produkty z plnobarevných, neboť měli ohromující kvalitu a z výstav rychle zmizeli, tedy vlohy pro bílé ocasy nejspíše dále nepředávali. Já jsem velmi rád, že chov Ládi Chlebouna ze Sloupnice jde pořád dopředu. Sice děláme ty chovy převážně nezávisle na sobě, na výstavě se ale vždy rádi vidíme a často spolu hovoříme o náročnosti chovu kreslených rázů, která nás tíží i baví zároveň.
Nedávno jsi vybudoval holubník moderního typu a přibyly i nové rázy...
Již před asi čtyřmi lety mě oslovili černí běloocasí, které jsem dovezl od př. Forbriga a Specka z Německa, ale dávali mláďata horší kvality, než byli rodiče. Něco jsem tedy nechal tátovi a něco Láďovi a zkusil jsem pořídit zcela nový materiál. Dnes mám šest párů černých (a mod- rých tmavých) běloocasých včetně kříženců. Do chovu jsem zařadil materiál od Borise Raimera, ale hlavně jsou tam v typu vynikající jedinci od nizozemského chovatele Johna Hartmanna, který dovezl celý chov černých běloocasých od Joea Schaberta z USA. Ani tady mě však štěstí zatím nepotkalo, uvidíme letos.
Druhým rokem jsem se začal výrazněji zabývat i žlutými běloocasými, kterých držím pět párů. První žluté běloocasé jsem koupil na evropské výstavě pávíků v Lipsku již v roce 2010 od př. Schmida, ale dávali odchovy s jemným peřím. Zjistil jsem, že je to holubicí, a žlutého běloocasého samce jsem pak vždy dával s červenou běloocasou. Z tohoto spojení se mi občas objevily mladé holubice žluté běloocasé, které se velmi líbily tátovi – často mi říkal, abych se jim více věnoval. Tuto barvu se snažím nyní vylepšovat díky plnobarevným žlutým protějškům od Briana Pogueho z Kanady a od Hartmuta Hübnera z Německa, což je prakticky totožná krev. Ani to není zatím zcela bezproblémové, ale s tím jsem počítal již na začátku. Je to velká výzva.
V mém původním zděném holubníku je umístěno 21 párů červených běloocasých. K němu jsem před dvěma lety přistavěl nový holubník o půdorysu 35 metrů čtverečních, jenž byl zpočátku určen pro výletky. Je rozdělen na dvě oddělení a má otevřenou přední stěnu, takže je velmi vzdušný. Na podlahu všech holubníků pokládám menší vrstvu hoblin nebo drtí z konopných stonků, jež má antibakteriální účinek. Taková podlaha se pak čistí třeba jen třikrát ročně, je suchá a holubům vyhovuje. Před hnízdní sezonou mi pomůže táta zastřihnout krajní ocasní pera vějíře, aby byla dobrá oplozenost vejcí. Samotný odchov provádím v individuálních boxech podle vzoru nejlepších chovatelů Ameriky. Páry v průběhu hnízdní sezony vypouštím z boxů na střídačku, aby měly pohyb. Pávíci potřebují dostatečně velké boxy, doporučuji minimální hloubku 60 cm a k tomu výšku aspoň 40 cm. Do každého oddělení vkládám napáječku na vodu a krmítko vyrobené z osvědčených gritníků s mřížkou, kam mohu do rohu dát i grit. Letos chci rozvést do každého boxu napájecí systém. Vloni jsem měl v chovu 24 párů a od nich získal 140 výletků. Letos jsem začal se 32 páry běloocasých pávíků a pořídil jsem na ozdobu i omské rejdiče, takže počet mladých bude nejspíše ještě větší. Abych nezapomněl, krátce představím i rejdiče omské. Jsou to malí bílí postavoví rejdiči, velmi jemných figur, s vějířovitě rozšířeným a velmi vzpřímeně drženým ocasem, jakož i bohatými rousy a chocholkou. Patří k nejzdobnějším rejdičům s vysokou estetickou hodnotou, určil jsem pro ně menší oddělení, kde jsem měl původně pávíky černé běloocasé. Posledním doplňkem mého chovu jsou barevní kanáři, kteří se mi zalíbili u Marka Fily, známého chovatele voláčů.
Co tě na chovu pávíků nejvíce baví?
Jsou to hlavně výstavy v Německu dělané americkým systémem, kdy se pávíci prochází ve velkých voliérách a posuzovatel postupně vyřazuje jedince s nějakými nedostatky, až v každé barvě určí šampiona. Jsem rád, že moji červení běloocasí pávíci jsou velmi úspěšní na evropských akcích, ačkoliv mé holuby občas předběhne nějaký náhodný produkt od chovatele plnobarevných holubů. Stačí, že má zabělený ocas, což u červených není žádnou vzácností. Rád na všech českých výstavách Klubu strukturových holubů zapisuji pořadí do průběžně vyplňovaného katalog a snažím se i jinak pomoci, třeba sponzorsky věcnými cenami. Dělá mi radost atmosféra, napětí, setkání s přáteli a celé to nadšení. Výstavní pávík se musí před posuzováním připravit, zejména se mu musí srovnat a uspořádat vějíř. Přípravu holubů na výstavy mi dělá buď táta, nebo kamarád Vlastimil Bílek, který mi pomáhá při výběru jedinců na výstavy i do chovu.
