O pražských rejdičích s legendou jejich chovu Jindřichem Mrázkem

O pražských rejdičích s legendou jejich chovu Jindřichem Mrázkem
Jindřich Mrázek na speciální výstavě se žlutým sedlatým pražským rejdičem
Nostalgické vzpomínky na období, kdy držel Jindřich Mrázek své krátkozobé rejdiče také k letovému sportu.
Úspěšný černý sedlatý v 70. letech 20. století
J. Mrázek (uprostřed) s přáteli na speciální výstavě v 70. letech
Z výstavy pražských rejdičů v 80. letech
Před cirka 50 lety byla návštěva chovatelské výstavy ještě kulturním zážitkem a chovatelé i návštěvníci k tomuto účelu volili sváteční oblečení.
Detail hlavy mladého žlutého sedlatého z typické „Mrázkovy“ linie
Ve výletové kleci lze detailně pozorovat krásu a kvalitu pražských krátkozobých rejdičů.
Tento žlutý sedlatý výletek v roce 2017 zvítězil na speciální výstavě klubu v Praze.
Černý sedlatý kompaktních tvarů, dobrých obočnic a zobáku
Pohled na letošní výletky a jejich rodiče ve výletové kleci př. Mrázka
Jindřich Mrázek s Peterem Dobruckým v klubovně libčického spolku
Obsah
  1. Jak se holubařilo v Praze v době vašeho dětství?
  2. Kdy jste začal s honěním rejdičů?
  3. Jak se rodil váš výjimečný chov pražských rejdičů krátkozobých sedlatých?
  4. Je o vás známo, že jste se objevil i v časopise v USA…
  5. Kde nyní chováte své holuby?
  6. Jaké jsou vlastnosti dnešního pražského krátkozobého rejdiče?

Pražský krátkozobý rejdič, chlouba Prahy a dávný klenot českého holubářství, z našeho hlavního města pomalu mizí. Jedním z posledních nestorů, kteří se mu v metropoli věnují, je Jindřich Mrázek (75) ze Smíchova. Již před 54 lety ho okouzlili sedlatí, které šlechtí především v barvě žluté, k níž je nezbytná příměs holubů černých, červených či šedohnědých sedlatých. S jedinci všech těchto barevných rázů od počátku 70. let 20. století až dosud vyhrál řadu speciálních výstav. Mezi špičkové chovatele se zařadil za překvapivě krátkou dobu a rekordní dobu na vrcholu zůstal, což je pádným důkazem jeho chovatelského rozhledu. Je též pamětníkem časů, kdy nad Prahou kroužila hejna rejdičů a holubí sport byl přirozenou součástí pražského kulturního života.

Jak se holubařilo v Praze v době vašeho dětství?

V Praze tehdy bylo obrovské množství holubů, kterým vévodili pražští středozobí purclíci (rejdiči). Chovali se jako vajsšpici (bělohrotí), černohrotí (modří homozygotní bělouši), rótšimli (červení bělouši), rótžanžíci (červeně plaví pruhoví) a v jiných barvách, pro které existovaly poněmčené názvy. Podle barvy hejna a jeho velikosti bylo možno poznat, kterému patří chovateli. Vedle nich se těšili oblibě také pražští rejdiči krátkozobí, kteří byli určeni primárně k výstavám, ale snad každý z jejich chovatelů měl i nějaké hejno středozobých, kteří se používali k letu a jako chůvy pro krátkozobé. Protože středozobí měli užší a delší zobák, říkalo se jim s trochou nadsázky zobouni. Exteriér ale nebyl pro ně to nejdůležitější. Byli určeni do letu ve středních výškách. Létali tak dvě hodiny, a to buď brzy ráno, nebo vpodvečer. Ráno kolem páté hodiny se pouštěla holoubata, odpoledne v 18.00 hodin šlo do vzduchu hlavní hejno.

Systém odchovu byl jednoduchý, na jaře se nechali holubi jednou nasednout, získali se tak mladí do dalšího tréninku, více nebylo potřeba. Jak holoubata malinko povyskočila, už se začala pouštět ven. Mávalo se jim praporkem a naučila se zakrátko létat, zvykla si na mateřský holubník a návrat do něho. Pak se vzdálenost od holubníku stále zvětšovala a při učení dovedla holoubata doslova „zrajtovat“ celou Prahu. Utíkala za sluncem, ale vracela se tak do hodiny. Jen ten, kdo neměl holoubata, pouštěl hlavní hejno ráno i večer.

Nejkrásnější pohled na Prahu se naskýtal po osmnácté hodině, kdy se jako na povel začala pouštět hejna. Ta dokázala létat klidně dvě až dvě a půl hodiny. Napínavé bylo, když se dvě či tři hejna promíchala. To bylo zvláště hezké. Někdy se holubi zmáčkli do uzlíčku a mícháním proklouzli beze ztrát, často se však hejna trhala a každý holub šel jinam, nastávaly i situace, kdy se vmísil do jiného hejna a došlo k jeho „chycení“. Proto se pro letový sport užíval obrat honění. S holuby, kteří se zamíchali do jiného hejna a dosedli s ním na cizí holubník, se dělaly různé srandy, třeba se věnovali do tomboly, označili se barvou a pustili nebo se jim dal na záda špunt a vypustili se u domu chovatele, kterému pak poplašili jeho hejno. To přinášelo spoustu hádek a „dědkové“ holubáři se hádali pořád. Velmi rádi se hecovali slovy „ti tvoji holubi můžou urazit komíny, nelítá ti to, dej to pryč“, ale to jejich hádání nebylo myšleno vážně, protože druhý den byli zase kamarádi. Postupně toto hecování a taškařice ustávaly a s mizejícími hejny nad Prahou ustaly úplně.

Kdy jste začal s honěním rejdičů?

První středozobé pražské jsem si pořídil jako sedmiletý, takže před 68 lety. Jako skoro všichni kluci jsem toužil, aby mi dobře létali. Tehdy byla Praha ještě plná holubů, rejdiči byli všude, po kůlnách i po půdách. Můj první holubník byl půdní, a když jsem se ze střechy rozhlédl, viděl jsem velké množství hejn létat nad Záběhlicemi, Hostivaří, Michlí, Pankrácí, Smíchovem či Košířemi, ale viděl jsem až hejna nad Žižkovem. To byla nádhera.

Když jsem měl první mladé, mával jsem jim praporkem, aby šli do vzduchu a létali tak dobře jako ta hejna, která jsem obdivoval ze střechy, ale moc se jim nechtělo. Nikdo nám tehdy neprozradil, že pro dobrý let se musí holubi připravit krmením. My jsme jako děti krmili směskou zrnin a holubi nám nelétali, protože se napili a byli moc těžcí. Až pak jsme přišli na to, že asi hodinu před letem se má holubům dát jen trochu lehkého zrní, jako je ječmen či řepka. A až po příletu se dá kukuřice či nějaká luštěnina. Pak se holubi nechají být. Se středozobými se dělaly letové závody, které jsem vyhrál v radlickém spolku poprvé v roce 1961.

V 64. roce na podzim jsem si pořídil krátkozobé pražské rejdiče a také je jsem pouštěl k proletu. K létání se však používali středozobí, krátkozobí se dávali jen do takzvané podháňky. To znamená, že jak hejno středozobých dosedalo, vypustil holubář krátkozobé, a to jednak proto, že už měl přehled o obloze, například že tam není žádný dravý pták, a také proto, aby se mu hejno cenných krátkozobých rejdičů nepromíchalo s jinými hejny, neboť by mu je už nikdo nevrátil. Let měl zásadní vliv na vitalitu a plodnost holubů a současně přinášel nevšední zážitek chovateli. Mělo to také jednu obrovskou a dodnes neoceněnou výhodu v tom, že holubi se vypustili v Praze v jeden čas, ihned šli do vzduchu a po letu se vraceli do holubníku, takže se nikde necourali ani nemohli nikomu vadit.

Za první republiky se běžně „honili“ i krátkozobí. Na rozdíl od středozobých, kteří zalétali do větších vzdáleností, se „kraťasi“ vrtěli na místě, drželi se v „uzlíčku, „překládali“ a dělali krátká kola nad holubníkem. Létali tak do dvou hodin, ale pak se postupně začali zavírat, aby se o ně nepřišlo. Starým holubářům jsme se smáli, když nám říkali, že je nepouští, že jim je chytali dravci. Pak jsme si to ale prožili sami a museli jsme jim dát za pravdu.

Přišla doba, kdy jsem vypustil krátkozobé ven, tehdy jsem je choval u Prokopa na cihelně, a oni se okamžitě vraceli zpět, doslova se cpali do holubníku, jak se báli nebezpečí zvenku. Jak padli komunisti, skončila regulace a dravci se nechali rozmnožit. Je to problém nejen na venkově, ale i tady v Praze. Teď už tady nevidíte zajíce či koroptev, drozd, pěnkava, sýkora či zvonohlík vymizeli. Když projdu hřbitov na Malvazinkách, který byl dříve plný ptačího zpěvu, neslyším vůbec nic a vidím jen hřivnáče, sojky a straky.

Autor textu Alex Veselý

Mgr. Bc. Alexandr Veselý se narodil 30. 5. 1977 v Hustopečích. Jeho chov je zastoupen zejména holuby strukturovými, voláči a v poslední době i krátkozobými rejdiči. Je držitelem mnoha národních, mezinárodních i evropských titulů šampion a mistr, především s plemeny kudrnáč a pávík. Od roku 2003 je posuzovatel holubů, od roku 2015 držitel certifikátu evropského posuzovatele. Je kmenovým dopisovatelem časopisů Fauna, Svět holubů a Chovatel a spoluautor dvojjazyčné publikace Národní plemena okrasných holubů České republiky (2011), jenž slouží jako vzorník pro naše plemena.

Autoři fotografií Alex Veselý , archiv Jiřího Sudy
Alex Veselý

Mgr. Bc. Alexandr Veselý se narodil 30. 5. 1977 v Hustopečích. Jeho chov je zastoupen zejména holuby strukturovými, voláči a v poslední době i krátkozobými rejdiči. Je držitelem mnoha národních, mezinárodních i evropských titulů šampion a mistr, především s plemeny kudrnáč a pávík. Od roku 2003 je posuzovatel holubů, od roku 2015 držitel certifikátu evropského posuzovatele. Je kmenovým dopisovatelem časopisů Fauna, Svět holubů a Chovatel a spoluautor dvojjazyčné publikace Národní plemena okrasných holubů České republiky (2011), jenž slouží jako vzorník pro naše plemena.