Klidný perfekcionista Rainer Dammers

Vynikající staroorientální racek modrý bělopruhý (blueta)
Rainer Dammers, otec staroorientálních racků, si oblíbil též německé racky štítníky.
Rainerovy holubníky, o jejichž výzdobu pečuje jeho žena Wiebke.
Menší holubník pro hamburské racky
Staroorientální racek silvereta satineta
Krása racků nejlépe vynikne v prostředí plném zeleně a květů.
Staroorientální rackové mají rádi částečně zastíněné hnízdní krbce.
Hnízdní boxy pro staroorientální racky
Hamburský racek sivý
Hamburský racek žlutě plavý na hnízdě
Hnízdění hamburských racků (pod heslem čistota půl zdraví).
Němečtí racci štítníci
Rackové štítníci na krmítku
Obsah

V německém, ale i dánském holubářství je Rainer Dammers (72) uznávanou ikonou dlouhá léta. Vedle vrcholných funkcí v holubářských klubech a svazech v obou zemích je jeho jméno spjato s rolí renomovaného posuzovatele, a především chovatele, který během svého života posbíral praktické zkušenosti s chovem desítek plemen okrasných holubů, mezi nimiž jednoznačně dominovali rackové. Dříve byl uctívaným chovatelem orientálních racků, ale pak své cíle přesunul směrem k rackovi staroorientálnímu, jehož přivedl k uznávacímu řízení a postaral se mu o celosvětovou popularitu. Bez nadsázky je přáteli nazýván otcem staroorientálního racka. Vždy usměvavého a přemýšlivého Rainera jsem navštívil na severozápadě Německa v obci Bad Bramstedt, kde vybudoval spolu s chotí Wiebke nejen útulný nadčasový dům, ale také malebné chovatelské zařízení. Nedalo moc práce a Rainerse pro čtenáře Fauny rozvyprávěl:

S holuby jsem začal ve dvanácti letech, kdy jsem dostal k Vánocům první pár hamburských racků. Je to jeden z nejmenších racků, který mne zprvu zaujal ledovým zbarvením, až později jsem přibral i žlutě plavé a červeně plavé. Jako všechny racky, i tyto jemné holoubky s takřka kulatou hlavou zdobí náprsenka na krku a kratší, široký zobák, navíc také lasturovitá chocholka a bíle zbarvený ocas. Hamburské racky, v originále Hamburger Sticken, mám v chovu stále, jsem jim tedy věrný již 60 let. Jejich chovatelů není mnoho, a aby se kvalita a populace zvětšovala, je nutno využívat meziplemenného křížení. Nejvíce se mi osvědčila „modernizace“ přes polské racky. Mají výtečné hlavy, vysoká, široká čela, dobré zobáky, ale právě s nimi jsou někdy v jejich populaci potíže, takže vybírám jedince do šlechtění zvláště pečlivě. Předtím jsem do šlechtění vyzkoušel italské racky, výsledky nebyly špatné, ale muselo se pracovat na hlavách. Pomohli polští rackové. V roce 1963 jsem vstoupil do klubu chovatelů hamburského racka a o rok později do klubu chovatelů hamburských plemen. V roce 1966, kdy mi bylo 18 let, jsem obeslal první výstavu VDT (německého svazu chovatelů okrasných holubů) v Erfurtu a obdržený vítězný pohár mě pořádně nakopl. Současně jsem ale přišel do věku, kdy člověk řeší studia a zakládá rodinu. Holubi museli jít stranou. 

Až v roce 1971 mne pozval legendární chovatel racků Hans Dondera na letní setkání severní pobočky klubu. Tam jsem uviděl modré orientální racky bluety z chovu Dondery a jako milovník modré barvy jsem byl okamžitě přitažen k chovu těchto ve světě velmi známých racků. V roce 1978 jsem dostavěl holubník, který užívám dosud. Má samostatnou chovnou část, ze které mohou holubi do prostorné voliéry, přední stěna komplexu je otevřena a chráněna pouze pletivem, do pečlivě udržovaného okolí plného rybníčků a okrasných travin, květů a dřevin, o které se vzorně stará manželka Wiebke, je radost pohledět. Dno holubníku je pokryto rošty, ve voliéře pískem. Začal jsem chovat orientální racky satinety v barvě modré bělopruhé, kteří nesou historické označení bluety. Nebyl jsem však spokojen s velikostí těchto holubů. V Americe je chovatelé křížením zvětšili, aby docílili velkých hlav, tento směr byl přes Nizozemsko dovezen do Německa – všude vyhrávali tito velcí rackové výstavy, ale dle mého názoru měli jen velké hlavy, nikoliv ušlechtilý typ. Proto jsem se musel poohlédnout jinde a překvapivě jsem našel krátké, v hlavách výborně prošlechtěné holuby v Polsku.

V roce 1991 přišli na vyzkoušení staroněmečtí racci modří černopruzí. Líbilo se mi, že k jejich odchovu není zapotřebí chův, což u orientálních racků bylo nezbytné. Je to racek menší velikosti, v kresbě štítníka, velmi milého temperamentu, se zakulacenou hlavou a lasturovitou chocholkou. Časem jsem začal postrádat u staroněmeckého racka bělopruhý ráz, byť standard tuto alternativu připouští, ale pokud se někde bělopruzí objevili, vždy se jednalo o dominantní opály. Bílé pruhy na bázi opálu nejsou tak ostře kreslené a opalizace dosti výrazně ovlivňuje i celkové zbarvení, takže jsem se rozhodl, že bílé pruhy a správnou barvu získám z orientálních racků bluet. Výsledek se brzy dostavil a v roce 1998 jsem vystavil bělopruhé staroněmecké racky v barvě orientálních racků bluet. Přišlo ale jejich špatné posouzení, navíc mi byl jeden kus odcizen, takže jsem se rozhodl, že se od tohoto plemene odkloním. To už jsem měl doma křížence, kteří odpovídali typem středozobým orientálním rackům satinetám. Tyto vzorně odchovávající a nenáročné holuby jsem nechal doma, byť jsem byl tehdy předsedou klubu racků a krátkozobých plemen a kolegové z klubu na tyto holuby nahlíželi jako na vrabčáky. Podobní holubi se ke mně záhy dostali díky exulantovi ruské národnosti, který je dovezl od Černého moře. K tomuto základu chovu jsem doplnil racky serafiny z Ameriky, kteří byli takřka totožného typu, ale čistě bílého zbarvení. Racek serafin je zvláštní tím, že se rodí červený a během pelichání vybělí. U prvních generací kříženců se záměrem docílit holuba, který by odpovídal podobě starého orientálního racka někdy před 150 lety, kdy byl dovezen do Evropy, se ještě úporně držela rez v bílých vzorcích. Pak se vyzkoušel do křížení racek habul ruman, přes kterého se rez dosti ztratila, ale ještě nějakou dobu byla při posuzování tolerována. Na vylepšení typu byl z Norska dovezen orientální racek v barvě černé lemované, který byl primitivního prošlechtění, tedy se špičatou linií hlavy, malého těla. Prováděl jsem křížení zmíněných plemen a zajímal jsem se o podobně vypadající holuby od východní Evropy až po Turecko. Právě z tamní Anatolie pochází orientální racek i jeho předchůdce, racek staroorientální. Štěstí bylo, že jsem se seznámil s Andreasem Boisit­sem z Rakouska, který shodou okolností měl na holubníku satinety starého (původního) směru šlechtění z Kosova a Maďar­ska a potřeboval bluetu s úzkou, špičatou hlavou na vylepšení barvy. Holuby jsme si tehdy vyměnili a Andreas mě přivedl na myšlenku otevřít cestu na výsluní tzv. staroorientálnímu rackovi. Díky němu jsem dále pracoval s holuby z Kosova, Rumunska, Turecka a Maďarska.

Autor textu a fotografií Alex Veselý

Mgr. Bc. Alexandr Veselý se narodil 30. 5. 1977 v Hustopečích. Jeho chov je zastoupen zejména holuby strukturovými, voláči a v poslední době i krátkozobými rejdiči. Je držitelem mnoha národních, mezinárodních i evropských titulů šampion a mistr, především s plemeny kudrnáč a pávík. Od roku 2003 je posuzovatel holubů, od roku 2015 držitel certifikátu evropského posuzovatele. Je kmenovým dopisovatelem časopisů Fauna, Svět holubů a Chovatel a spoluautor dvojjazyčné publikace Národní plemena okrasných holubů České republiky (2011), jenž slouží jako vzorník pro naše plemena.