Černí moravští pštrosi Pavla Bartáka

Černí pštrosi mají jedny z nejlepších postav.
Pavel Barták se svým výstavně úspěšným černým MP
Oddělení pro mladé holubice
Mladí a chovní samci jsou nejraději v prostorné voliéře.
Úspěšná výstavní holubice
Krása pštrosa v letu vyniká.
Černý pštros se vyznačuje sytou barvou a plným leskem.
U holubic je důležitá i hloubka těla.
Hnízdní krbce mají přepážku mezi odděleními, aby mláďata nepřelézala.
V komorovém holubníku je i místo na individuální sedačky.
Výtečná holubice zapůjčená od př. Čejky
Samci odpočívající po úspěšné výstavní sezoně.
Mladý pár na budníku
Ideální kresba obojku
Nadějné mladé holubice
Obsah
  1. Z jakých chovů jste čerpal v začátcích?
  2. Jak dlouho jste předsedou klubu?
  3. Jak je moravský pštros rozšířen a zpopularizován ve světě?
  4. Kdo se u nás černým moravských pštrosům věnuje?
  5. Jak velký je váš chov?
  6. Jaké černé pštrosy preferujete?

Předseda Klubu chovatelů moravského pštrosa v České republice Pavel Barták z Tvarožné svůj život zasvětil šlechtění černého barevného rázu nejrozšířenějšího moravského plemene. Jeho holubi vyhrávají pravidelně speciální i národní výstavy, ale hrají i roli zásadního zlepšovatele moravských pštrosů černých běloocasých, černých šupinatých či modrých kapratých, patrný je i přesah do jiných plemen, kde je nejmarkantnější přenos jejich kvalitních genů na benešovské holuby černého zbarvení. Se svými pštrosy letos získal Pavel Barták již po sedmnácté plemenný chov. Protože se chovu moravských pštrosů věnuje padesát let, uzrál při tomto kulatém jubileu čas pro představení chovu a nahlédnutí do klubové činnosti.

Z jakých chovů jste čerpal v začátcích?

Pštrosi mě oslovili na první pohled a své první holuby jsem získal v roce 1968 od př. Krátkého z Nesovic. Pak jsem získal pěkné jedince od př. Kolenčíka a vybudoval si základ. Holuby jsem měl čtyři roky u rodičů, pak jsem začal stavět dům a také vlastní holubník. Asi od roku 1975 se holubaření věnuji naplno. Chov jsem doplnil u př. Těšín­ského a pak různě na výstavách. Od roku 1999 úzce spolupracuji s Vaškem Čejkou. V té době nás napadlo chovy dostat nahoru přes křížení s modenem v černém zbarvení v gazzi kresbě. Po tomto spojení přišly krásné hlavy, krátký zobák a nebyl vůbec problém ustálit kresbu, ale dostavila se i negativa jako světlejší oči nebo barva bez lesku.

Dnes jsou obě tyto vady v podstatě vyselektované, ale tehdy trvalo šest až osm let, než se dostavily správné, jiskrné a rybízově zbarvené oči u takřka celého odchovu. Pos­tupem času jsem se potkal dokonce s opačným problémem, který vzniká při spojení partnerů s velmi sytýma rybízovýma očima. Jejich mladí mohou mít oči velmi tmavé, až doslova vikvové, proto i tam se snažím o vyrovnávací párování. V Německu oblíbené štrasery jsem nikdy nepoužil, naopak si myslím, že by to byla špatná volba, neboť mají úplně jinou hlavu a obočnice. Kdybych chtěl pštrosa v budoucnu nějak vylepšit, udělal bych to opět přes modenu. Členem klubu jsem od roku 1974. Od roku 1990 jsem působil jako registrátor klubu, brávalo se kolem 8 000–9 000, nyní po poklesu členské základny asi 3 200 kroužků.

Jak dlouho jste předsedou klubu?

Druhé volební období, přičemž tento post jsem si po ročním odzkoušení ve funkci jednatele vyměnil s Ing. Miroslavem Otrubou, který dělá vzdělavatele i jednatele, a spolupráce s ním funguje výborně. Hospodářem je Staňa Spáčil, který dovede motivovat lidi pro práci v klubu a pomoc při výstavách. Pak je ve výboru Slávek Janek z Ořechova, zapálený holubář, z dalších členů jsou v něm Michal Rákos a funkci pokladníka svědomitě vykonává Ondřej Řezníček.

Děláme speciální výstavy mladých pštrosů, které se konají od smrti př. Kudy v Křenovicích, kde nám prostředí vyhovuje nadmíru. Jsou tam kryté klece, takže se nemusíme bát, kdyby zapršelo. „Výletky“ děláme pravidelně třetí sobotu v září a koncipovány jsou jako jednodenní setkání. Ráno dojedeme, zaklecujeme a počkáme, než se holubi posoudí. Každý posuzovatel dělá přibližně jen 50 holubů, takže již kolem jedenácté hodiny je to hotové. Posuzovatelé vytipují v barvě dva tři nejlepší holuby, které neoceňují. Pomocníci a zapisovatelé si dají oběd a mezitím se členové mohou podívat na posouzení svých holubů. Po obědě se sejdeme všichni u přinesených klecí a posuzovatelé společně rozhodují před klubovou veřejností, který holub je první, druhý, či třetí v daném barevném rázu. Toto veřejné hodnocení má velkou váhu i oblibu. Vystavo­vatelé se během něho dozvědí, proč se posuzovatel při výběru rozhodl pro konkrétního jedince, jaké má přednosti, kde je možno najít malé vady, doporučení. Zdá se mi, že členové jsou veřejným výběrem nadšení a mizí mezilidská rivalita. Kolem patnácté hodiny akce končí a jede se domů.

Hlavní speciální výstava probíhá v Újezdě u Brna – v pátek se ráno přivezou holubi, začíná posuzování a poté vyhodnocení klubových soutěží. Výstava je otevřená v pátek odpoledne a v sobotu. K dispozici je pěkné ubytování a chutné pokrmy v místním penzionu. Přes nesporný úbytek členské základny v posledních letech je vidět, že členové klubu i početní hosté a návštěvníci si tuto akci velmi oblíbili. Letos se výstavy zúčastnilo vedle našich také devět slovenských chovatelů, což je velké pozitivum. Na hlavní speciální výstavě vybírají šampiony sami posuzovatelé, bez přístupu veřejnosti. To se nám osvědčilo nejlépe. V poledne v sobotu uděláme schůzi, přitom proběhne předání pohárů, nechybí ani diskuse. V každé barvě oceňujeme nejlepšího holuba, holubici a výletka (bez ohledu na pohlaví). V soutěžní kolekci, která je pětičlenná, musí být aspoň jedna holubice a nejméně dva výletci. Při obeslání barvy větším počtem holubů jednoho vystavovatele jdou do soutěže vždy první jedinci v daném pohlaví či stáří. Vyhod­nocují se nejlepší kolekce, kdy při rovnosti bodů vítězí ta, kde je více mladých jedinců. V soutěži o mistra klubu se účastní deset holubů téhož chovatele, kdy nejmenší počet bodů je 940, u vzácných rázů dostačuje osm holubů. Speciálku navštíví kolem 100 až 120 příznivců plemene od nás a ze Slovenska. Na poslední výstavu dojelo asi deset slovenských chovatelů na návštěvu – s těmi, co vystavovali, to už byly skoro dvě desítky, takže to nás velmi potěšilo. V minulosti jsme uskutečnili evropskou výstavu moravských pštrosů ve Slavkově u Brna. Není tajemstvím, že bychom si akci evropského rozměru rádi zopakovali v roce 2020, a to při prosincové výstavě Moravia na veletržním výstavišti v Brně.

Jak je moravský pštros rozšířen a zpopularizován ve světě?

Nejvíce se chovu našeho pštrosa daří v Německu, kde velmi dobře funguje společný klub s chovateli prácheňských káníků. K vidění na tamních větších výstavách bývá kolem tří stovek pštrosů. Němečtí chovatelé dokázali sjednotit typ napříč barevnými rázy, ale bohužel nedělají lesky a svit v takovém rozvržení, jak jsou žádané u nás, a z našeho hlediska jsou tudíž jejich holubi většinou nepoužitelní. Němci dovedou dobře pracovat se základní barvou, dovedou ujednotit typ, ale nedbají na silné zobáky. Čela na jejich holubech dobře vyniknou, neboť jsou vysoká, ale bohužel jim chybí podstatná šířka úzce korelující se správným širokým a spíše kratším zobákem. Vysoké čelo s širokým zobákem je chovatelský oříšek, ale právě to je jedním z cílů v chovu pštrosů. Každý rok v srpnu k nám z Německa jezdí dvě auta chovatelů s Ing. Slepičkou, pravidelně k nám jezdí Slováci, nedávno se zastavili i chovatelé z Polska a před pár lety si ode mne bral černé chovatel z Rakouska. Nadšení u mne byli minulý rok Američané, kteří obdivovali barvu i lesk našich pštrosů a tvrdili, že naši holubi jsou z hlediska barevnosti nejlepší na světě. Moji holubi tak nově létají i v Kalifornii. Moravský pštros se chová v mnoha zemích západní Evropy a podle internetu již také v četných oblastech Orientu. Je menší než štraser a chovatelsky vděčnější, nejvíce se líbí asi černí šupinatí.

Dřív byl moravský pštros poměrně lehký a dobře polařící holub. Dnes už to není jako dříve, aby pštros osmkrát nasedl a měl šestnáct mladých. Současný chovatel to ani nepotřebuje, a troufám si říci ani nechce. Žádoucí je, aby se chovný pár o mladé staral co nejdéle a další snůška přišla později, ve věku, kdy mládě již povyskočí třeba týden před vylétnutím. Dříve se šlo hodně po barvě a lesku, dnes dbáme mnohem více na typ. Výstavy se ještě nedávno konaly hodně venku, kde lesk a barva musely být na vynikající úrovni. Nyní probíhá většina akcí v halách a tam pro hodnocení barvy, lesku a svitu nejsou tak dobré podmínky, dopředu se tlačí typičnost. Tvrdím, že první se postaví barák a pak se dělá fasáda – holub, která nemá figuru, nikoho nezaujme.

Kdo se u nás černým moravských pštrosům věnuje?

Je nás asi patnáct, co fungujeme na klubové úrovni. Mezi těmito jmény je př. Nováček, František Vlček, př. Paluka či Mejzr, dva chovatelé z jižních Čech a několik dalších. Poměrně výrazné oblibě se černí pštrosi těší u mnoha chovatelů stojících mimo klub nebo neobesílajících naše speciální výstavy. Na mnoha akcích v České republice je moravský pštros nejpopulárnějším holubem a v počtu mnohdy předčí české staváky. Černý ráz se uchytil i na Slovensku, asi u pěti šesti chovatelů. Mají tam dnes již svůj klub, který vzešel z naší původní pobočky v Topoľčanech. Někteří slovenští chovatelé jsou i členy českého klubu, třeba Petr Konc, který dělá červené rovné a modré kapraté. Vynikající modré kapraté udělal přes mé černé holuby, což mě velmi těší. Má u nich výborné hlavy, postoj, postavy i zobáky. Naši chovatelé u černých pštrosů nesnesou fialové obojky či fialové štíty, jako vidíme třeba v Německu. Češi mají pro barvu ohromný cit, o čemž svědčí plemena český stavák, moravský bělohlávek, benešovský holub a další. Správného lesku je však nelehké docílit i u nás. Mám tu holuby s modrozeleným leskem na obojku, jak vyžaduje vzorník, kteří nemají žádný bronz ve štítech, jak rovněž vyžaduje vzorník, ale právě ti postrádají lesk ve štítech, nachází se pouze na ramínkách. Když je ale černý pštros v ramínkách trochu bronzový, což vzorník nechce, jde do křídelních štítů žádoucí krásně zelený lesk, což je to nejdůležitější. Okraje per vyzařují zeleně, černý střed per je hladký, lesklý a svitný.

Autor textu a fotografií Mgr. Bc. Alexandr Veselý