Vlastnosti, šlechtění a odchov pražského rejdiče krátkozobého

Žlutý - detail hlavy
Sedlatí výletci ve voliérách z chovu autora
Bílý (homozygotní bělouš)
Černý bělohrotý - chovný 1.0
Černý bělohrotý
Černý tabulový tygřík
Červený plnobarevný
Červený - detail hlavy
Detail červeného PRK
Červený sedlatý - detail 1.0 v chovné sezoně
Detail mladého 1.0 černého sedlatého
Mladý černý sedlatý
Modrý pruhový
Šedohnědý sedlatý
Sádrový odlitek ideálního PRK v reálné velikosti z formy př. Seidla, vyrobil T. Stojanov.
Čerstvě vylíhlá holoubata pod vlastní matkou (chov J. Suda)
Holoubata PRK na hnízdě (chov J. Suda)
Většina párů PRK kašuje naprosto bez problémů obě holoubata (chov J. Suda)
Holoubata PRK na hnízdě (chov J. Suda)
Mimořádně silnozobé holoubě černé sedlaté
Příprava na dokrmování mladých PRK
Výletci červeného sedlatého rázu
Obsah
  1. Etologie a typ
  2. Šlechtění a plemenitba
  3. Odchov a krmení mladých

Pražský rejdič mizí z našich metropolí. V silném Brně nezbyl jediný chov, v Praze zůstávají poslední z milovníků, kteří s nostalgií vzpomínají na poměrně nedávné zlaté časy tohoto krále našich holubů, nejnáročnějšího a nejprošlechtěnějšího národního plemene, symbolu českého holubářství. Toto krátkozobé plemeno mne okouzlilo před třemi lety, kdy jsem se začal náhodně zabývat chovem sedlatého rázu a zjistil jsem, že disponuje výjimečnou genetickou silou, v širším spektru krátkozobých plemen nevšední vitalitou a schopností neuvěřitelných proměn. Chovatelským oříškem je odchov těchto holubů, jenž se dá přesto velmi dobře zvládnout, o čemž si něco povíme v následujících řádcích. 

Etologie a typ

V naší vlasti dovedeme vytvářet velmi tvrdá a poměrně otužilá plemena. Pražský rejdič krátkozobý (PRK) není žádnou výjimkou. Je to holub odolný, čilý a v letu velmi obratný. Výborně snáší chov v menších prostorách a je vděčný za každou možnost se slunit ve vzdušných voliérách. Zejména holubi v prvních letech života bezvadně prosperují ve volném chovu, avšak jen a pouze, nejsou-li drženi v oblasti s útoky dravců. To je pak lepší jim poskytnout voliéru na slunečné straně pozemku, aby byla zachována červená barva obočnic a prokrvení kořene zobáku, jež se vyskytuje u většiny z rázů. 

Z hlediska utváření plemenných znaků rozeznáváme dvě hlavní preferenční skupiny. Bělouši a jiné plavé rázy se typem přibližují více rejdičům než bradavičnatým holubům. Jejich obočnice jsou středně vyvinuté a barvou odpovídají okolnímu opeření, mají kratší, širší postavy a středně silné zobáky. Zbývající PRK historicky nazýváme malovanými. Do této početnější skupiny patří plnobarevní, sedlatí, tygříci a další rázy s červenými obočnicemi. Postavy malovaných jsou obvykle silnější a mírně delší, mají dvoukruhové, s věkem se silně vyvíjející obočnice, u nichž je upřednostňována karmínově červená barva, jež by měla držet i ve vyšším věku. Jsou to v poměru znaků holubi s přibližně rovnoměrným rozvojem znaků rejdičů i bradavičnatých holubů. Efektní je u nich nejen čistozobost, ale i perlové oči u rázů s barevnou hlavou. S nimi perfektně kontrastuje s věkem se vyvíjející ozobí, někdy též bradavičky v koutcích zobáku a dolní ozobí. 

Všichni pražští rejdiči by měli mít široce nasazený, na konci tupý zobák, jenž je vždy širší než delší, tvořený dvěma takřka shodně silnými čelistmi. Hlava pražského rejdiče je v poměru k tělu co největší. Tento poměr je nutno dostat „do oka“. Dále se hlava vyznačuje pokud možno kostkovitým tvarem, jenž vytváří vysoké, široké čelo, pokud možno bez vydutí nad středovou rýhou ozobí. Kostkovitý tvar je možný díky výskytu tří hrbolků. Přední dva nadočnicové hrbolky dotváří s věkem se vyvíjející obočnice, zadní hrbolek se nachází vzadu na temeni hlavy a měl by být vždy umístěn trochu níže než hrbolky přední. Záhlaví je ostře spadající. Krk je líbivý v horní části užší, ale u hrudi vždy nasazený široce, eleganci mu dodává esovité prohnutí v týlu. Hruď je pokud možno širší, hluboká, osvalená a pozvednutě držená, trup je poměrně krátký. Křídla a rýdováky jsou u tohoto původně výtečného letce poněkud delší, takže aby docházelo k celkovému souladu, musí korelovat s šířkou hrudi a postojem. Na křídlech jsou nápadně pozvednuté loketní letky vytvářející tzv. štítky. Ocas je v ideálu složený na šířku jednoho a půl pera. Postoj byl dříve preferován nižší, ale holubi s takovým postojem mívali opticky delší zadní partii. Dnes je nezřídka k vidění středně vysoký postoj, jenž díky hrdě držené hrudi dokáže byť i delší zadní partii doslova eliminovat. 

PRK zůstal i ve 21. století holubem, jenž k výbornému celkovému dojmu vyžaduje dokonalé spojení velkého množství náročných znaků. Vyplatí se chovat na menším množství jedinců, ale vyšší kvality, než chov poškozovat ponecháním podřadných jedinců. Plemeno disponuje obrovským potenciálem růstu kvality, ale na druhé straně i nepopiratelnou tendencí vracet se v odchovech ke znakům holuba skalního. Chovatel tak svádí každodenní boj s přírodou, který pokud je úspěšný, přináší hodně radosti. 

Rád bych zde uvedl některé poznatky, které chov posilují nebo naopak mohou nasměrovat do slepé uličky. Předně je nutno se zaměřit na dosažení širších, kratších a vyšších zobáků. Nikdy nesmíme spojovat oba partnery s užšími, byť kratšími zobáky. Alespoň jeden z holubů musí mít zobák široký, který partnera podrží a je alespoň teoretickým příslibem odchovu nějakých silnozobých mláďat, se kterými dále pokračujeme v chovu. Tenkozobé vyřazujeme. Holubi s žádoucím vysokým čelem nedisponují obvykle správnou šířkou hlavy a naopak jedinci s preferovanou širokou hlavou mívají nižší čela. Ideální je protějšky obou skupin spojovat a získávat odchovy s vyššími a širšími hlavami. Nepáříme na sebe nikdy oba holuby dlouhé ani vyloženě krátké. Ideálem je mírně delší holub a kratší holubice. Kresba u plemene se dá velmi dobře upravit. Pokud použijeme do chovu holuba s vadami kresby, jenž obvykle má cenné znaky typu, a to bez jakéhokoliv ohledu na pohlaví (vlohy pro kresbu neleží na pohlavním chromozomu), dáme mu v ideálu partnera v perfektní kresbě a nikoliv s vadou kresby opačného gardu. Do chovu se nebojíme použít jedince s nejsilnějšími postavami a hlavami, kteří bývají delší postavy. Tato praxe je používána též u jiných plemen rejdičů, třeba u komárenských, kde také platí, že jen z krátkých holubů nezískáme žádoucí šířku a klenbu hlav a zobáků. 

Do chovu vždy upřednostňujeme holuby s velkýma očima, s nápadně klopeným zobákem, jenž opticky výrazně zvyšuje čelo, jakož i jedince se shodnou šířkou hlavy vpředu i vzadu. Vážíme si linií, jež mají ukotveny úzké ocasy, a nikdy na sebe nedáváme oba holuby s širším ocasem. Do chovu lze využít i jedince s kulatější hlavou, pokud je široká, ale jako protějšek jim dáme partnera s hlavou suchou (s výraznými hrbolky a mírnou prohlubní v centru temene hlavy). Do chovu nepoužíváme holuby s úzkou postavou, jež vždy přináší dojem dlouhého jedince, dále s tzv. podloženým (vodorovnějším) zobákem, stejně vysokým, nebo dokonce vyšším zadním hrbolkem, výrazně nízkými předními hrbolky nebo se vsazeným (příliš vzadu umístěným) zobákem. U linií červených či žlutých PRK se zamodralými ocasy vylepšujeme barvu přes šedohnědé nebo černé. Začervenalou barvu stříbrných obvykle přes černé protějšky. Nezapomínáme na čistozobost a vždy upřednostňujeme vitální jedince, prosté ekto- a endoparazitů a také dbáme na odklon od blízké příbuzenské plemenitby. Chov každoročně omlazujeme nejméně z jedné třetiny. Abychom vytvořili dlouhodobě silný a stabilizovaný chov, měli bychom v chovu ponechávat jedince, kteří nám pomáhají vylepšit šířku a výšku hlavy, klopení, šířku a sílu zobáku, šířku a výšku hlavy, šířku hrudi a dokonalé složení ocasu. K holubům delším ponecháváme partnery kratší.

Šlechtění a plemenitba

Pražský rejdič vznikl křížením v Praze chovaných rejdičů s tehdejšími u nás dostupnými bradavičnatými holuby na bázi indiánů. V chovu se následně uplatnili zřejmě i rackové, jejichž schopnosti byly využívány též při odchovu krátkozobých rejdičů. Příliv cizí krve zabezpečovala v různých periodách, a to i recipročně, příbuzná plemena z metropolí monarchie – vídeňský a budapešťský rejdič, ale též jiní holubi. Z těchto historických reálií lze vycházet i v současnosti při procesu regenerace a šlechtění pražského rejdiče. Příliv jiného plemene dokáže chov pozvednout rychleji a efektivněji než metoda prostého výběru nejlepších mladých, zvláště je-li stále větší potíž sehnat kvalitního PRK. Při volbě jiného plemene nás nezajímá ani tak jeho velikost jako spíše poměry, kterými disponuje ve vztahu tělo-hlava (co největší) a šířka zobáku a hlavy. 

Z možných plemen vhodných ke křížení disponuje nejlepšími poměry polský racek, plemeno vzniklé spojením rejdičů a racků, což samo o sobě dává sbližovací element k PRK. Polský racek má ojedinělé vylepšující parametry – klopený, široký a krátký zobák, krátké široké a vypjaté tělo a v poměru k němu nápadně velkou hlavu s výraznými nadočnicovými hrbolky. Handicapem jsou světlejší obočnice a fakt, že vývoj hlavy je u polského racka pomalejší než u PRK. Musíme být proto trochu trpělivější a neunáhlovat se ve výběru. Vzešlí kříženci disponují mimo jiné velmi plnými, širokými a vysokými čely, což jiné plemeno s PRK neumí. Upozorňuji, že žlutí a červení polští rackové nejsou recesivně červení/žlutí, ale dominanti. Kdo se toho obává, může použít černé nebo modré pruhové polské racky.

Další z vhodných racků je africký neboli jednobarevný, jenž díky šířce hlavy a zobáku, krátké, vzpřímené a široké postavě i tmavým obočnicím najde výborné uplatnění především při vylepšování našich běloušů a dalších plavých rázů. Jeho vlastností lze dobře využít též u „malovaných“. 

Indián je dalším z nejvíce doporučitelných plemen – disponuje výbornými obočnicemi, širokým zobákem a zajímavou klenbou hlavy. Indiána je nutno pečlivě vybírat a určitě se vyplatí jedinec s velmi širokou a co nejkratší hlavou, širokým zobákem, jakož i kratší zadní partií. Pozor dáváme na tvorbu zdánlivě zajímavých kříženců, kdy šířka zobáku je tak enormní, že dosahuje až na okraje hlavy. Pokud toto vidíme, znamená to, že máme sice perfektní zobák, ale také úzkou hlavu. 

Další z plemen, jež jsou některými holubáři doporučována, je vídeňský krátkozobý rejdič. Tento holub se pozitivně projevuje na dosažení suchosti hlavy, občas jsou k vidění i silné, hluboké a relativně krátké postavy, na druhou stranu poměrně silně nesou vzešlé odchovy zadní hrbolek ve stejné výšce jako přední, vsazené zobáky, vodorovněji nesené zobáky a světlejší obočnice. Též poměr mezi hlavou a tělem nebývá typicky „pražský“.

Budapešťský rejdič je vynikajícím zlepšovatelem suchosti hlavy, ale vhodný je jen u takových malovaných, kteří mají silné zobáky a hlavy, kde jeho přítomnost zásadně nenaruší typické znaky pražského rejdiče. Bohužel jsou „budapešťáci“ používáni též u běloušů a plavých rázů, kde nijak nepomáhají vylepšení šířky zobáků a tvaru hlav. 

Vícero ze zmíněných plemen se může podílet na zvýšené eleganci PRK, jenž je dána nejen tvarem hlavy, ale i držením těla, sílou krku, hloubkou a šířkou hrudi, jakož i úzce složeným ocasem. Nepodstatný není ani heterózní efekt, jenž zvyšuje vitalitu chovu na několik let a přináší i lepší osvalení a kvalitu opeření. 

Jiná plemena jsou používána velmi sporadicky. Nezapomínáme, že při šlechtění páříme vždy to nejlepší na to nejlepší. Vzniklé odchovy přísně selektujeme, zejména s ohledem na šíři zobáku a hlavy. U PRK obvykle používáme samce (ti jsou dostupní snadněji v dobré kvalitě), u jiného plemene holubice (alespoň při tvorbě F1 generace kříženců). Suchost hlavy a její hranatost se dříve nebo později dostaví, stejně jako kresba či ustálení zbarvení, neboť jiné plemeno je tam použito jen a pouze jednou, a to na začátku. Výstavně využitelná je obvykle F3 generace. Vedle meziplemenného křížení lze uplatnit i křížení s nejkvalitnějšími rázy PRK, což bývají v posledních letech výjimeční holubi červení a žlutí. Při chovu PRK se hodně ptejte nejlepších chovatelů a konzultujte s nimi vše, co vás napadne, ale při vlastním chovu vždy poslouchejte své srdce a používejte vlastní rozum. 

Odchov a krmení mladých

Odchov pražského rejdiče je poměrně snadný, ale vyžaduje takřka každodenní přítomnost a péči chovatele. Pokud necháme vše na PRK nebo vše na chůvách, uspokojivého výsledku nedosáhneme. Do začátku je nutno říci, že pražský rejdič je mimořádně starostlivý rodič. Jeho výtečný temperament se odráží na skutečnosti, že takřka všechna vejce jsou oplodněna a též líhnivost je mimořádně vysoká. Při líhnutí mladých se na hnízdě svorně nachází holub i holubice, kteří společně očekávají příchod mladých na tento svět. To je další ze vzácných vlastností našeho jediného krátkozobého rejdiče. Holoubata se z vejcí dostávají poměrně dobře sama, ale pak nám začínají starosti. Náročné znaky pražského rejdiče se někdy projevují v tom, že mládě se vylíhne slabší a neochotně zvedá hlavičku. Staří pak mají potíž mládě nakrmit. Chovatel v těchto případech má při kontrole hnízda vícero možností. Buď jen sám aplikuje do volátka mladých malou stříkačkou vlažnou vodu, čímž docílí pozvednutí hlavičky, rychlého vstřebání tekutin a připravenosti na příjem první kaše od rodičů, anebo místo vlažné vody použije kašičku pro krmení mláďat papoušků či bílý jogurt. Pak při další kontrole, provedené obvykle druhý den ráno, vidí, zda se rodiče již chytili a kašují sami, nebo zda ještě musí pomoci. Pokud má holoubě volátko prázdné, dostane bílý jogurt nebo kaši pro odchov exotického ptactva. Takto chovatel postupuje klidně ještě i třetí den života mladých, než se rodiče „chytí“ a začnou sami kašovat. Takřka bez výjimek všichni PRK nejpozději třetím dnem sami krmí své mladé, a to dokonce lépe než chůvy, jež jsou obvykle k odchovu využívány. Lépe v této době bývá nakrmeno silnější mládě, zpravidla samčího pohlaví. Toto perfektní krmení pokračuje do sedmého až devátého dne, kdy se přechází na krmení zrninami. 

V té době je dobré mládě ponechat pod PRK jen jedno a druhé podsadit chůvám nebo chůvám podsadit obě mláďata. Mládě ponechané u PRK, ale i mláďata u chův tu a tam mohou vyžadovat dokrmení. Doporučitelné je podvečerní dokrmení (kolem 18. hodiny), kdy asi hodinu až dvě předtím poskytneme chovu odpolední krmení a vidíme, jaká mláďata zůstanou nenakrmena. Ranní dokrmení doporučuji dělat jen v takových případech, kdy mláďata nejsou krmena vůbec. Pokud rodiče či chůvy alespoň trochu ráno krmí, tehdy nedokrmujte. Stoprocentně krmené mládě vyžaduje totiž péči chovatele ještě i týden až 14 dní po opuštění hnízda a to není pro žádnou ze stran již příjemné. Od sedmého dne věku se vyplatí dokrmovat granulemi zalitými horkou vodou. Vzniklou řídkou kaši vpravujeme po vychladnutí do volete mladých pomocí velké stříkačky (60–200 ml) se širokým hrdlem (tzv. žanetka). Dokrmení celého chovu jogurtem či granulemi je poměrně rychlé. Nezapomínáme na jedno důležité pravidlo. Od přibližně osmého až desátého dne věku holoubat je hůře krmeno holoubě se silnějším zobákem a rodiče upřednostňují to se slabším (zpravidla holubici). Aby se chovatel dočkal do dalšího chovu holubů i holubic v přibližně stejném poměru, vždy se vyplatí přehodit mezi hnízdy holoubata se stejně silnými zobáky a stejné velikosti tělíček. A ještě jedno doporučení: krmíme-li mladé sami a rodiče či chůvy jim poskytují jen teplo a ochranu, vyplatí se místo granulí alespoň jednou za dva až tři dny dát předem namočené nabobtnalé zrní (hrách, pelušku či kukuřici). Má to výborný vliv na zažívání. 

Během hnízdní sezony je ke krmení pro krátkozobé holuby vhodný nejvíce čirok, proso, řepka a pšenice, oblíbeny jsou i peluška, vikev či menší odrůdy hrachu a kukuřice, též slunečnice či kardi. Ječmen je vhodný pro své dietetické vlastnosti a jako indikátor nakrmenosti chovu. Dokud v krmítkách zůstává, nedáváme nové krmení nebo ho dáme menší množství, aby holubi sezobali po předložené směsce i zbývající ječmen. Odchov mladých lze snadněji obstarat za využití přídavku granulí (pro holuby či mladou drůbež, obvykle krůty či brojlery). Do pitné vody (či na krmení) lze občas přidat vitaminy, probiotika, bylinné čaje s přídavkem medu, výluh z kopřiv a jiných bylin. Pro chovatele, kteří věří na preventivní účinky okyselené vody, je na trhu řada přípravků, v nouzi postačuje jablečný ocet nebo kyselina mravenčí. V průběhu roku upravujeme zastřihnutím přerůstající špičku horní čelisti zobáku. Před výstavou holuby umyjeme v jarové vodě, zkrátíme a zapilujeme jim zobák, upravíme kresbu a natřeme obočnice a prsty olejíčkem. Tuhé tuky v podobě jeleního loje udrží obočnice červené asi týden, vazelíny přibližně poloviční dobu, což na dobu výstavy též bohatě stačí.

Udržet tyto holuby vitální může několik opatření. Jedním z nich je umístění méně kondičně zdatných jedinců v době odchovu v individuálních boxech, kde je zcela potlačen stres, jenž nastává v průběhu chovné sezony a graduje s vyššími letními teplotami, během kterých je zachovaný klid velmi důležitý. Silnější jedince držíme v komorovém holubníku společně – těšíme z nádherných projevů temperamentu, pro které je pražský rejdič krátkozobý milován. Tito holubi, pokud jsou zdraví a v kondici, doslova nevydrží na jednom místě. Neustále přeletují, orlují, tleskají a dvoří se holubicím, které během svatebního tance dovedou také předvádět svoji krásu v chůzi s postojem na špičkách, s vypjatou hrudí a rozevřeným ocasem. Dívat se na tyto drahokamy, jež jsou navíc rok od roku krásnější, je nevšedním zážitkem nejen pro holubáře. 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (22x):

1
2
3
4
5

Autor textu Mgr. Bc. Alexandr Veselý
Autor fotografií archiv autora a Jiřího Sudy

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře