S Josefem Brachtlem o chovu velkých voláčů

Výstavně úspěšný modrý kapratý hanácký voláč
Josef Brachtl s holubicí AV červeného
Majestátní holubi žijí v nepřeplněném chovatelském zařízení, což se odráží na jejich kondici.
Tito voláči milují kontakt s chovatelem a reagují na jeho houkání nafouknutím volete a napřímením těl.
Chůvy a hanáčtí voláči obývají jiné chovatelské zařízení.
Předností tohoto červeného anglického voláče je délka krku.
Samci AV červených ve voliéře
Hanáčtí voláči při hnízdní sezoně
Pohled na hnízdní budníky v klidovém období
V interiéru obývají velcí voláči nejraději dlouhou lávku.
Ve voliéře mají holubice nejlepší možnosti k předvedení.
Chůvy jsou kříženci poštovních holubů s kalifornskými holuby.
Starý pár hanáckých voláčů modrých pruhových
Josef Brachtl, jednatel klubu velkých voláčů, při své zdravici
Obsah
  1. Kde jsi vyrůstal a jak ovlivnily tvé kořeny zálibu v holubech?
  2. Kde jsi vybudoval tak krásný dům a chovatelské zařízení?
  3. Jak jsi jejich chov rozvíjel?
  4. Chov anglických voláčů se jistě neobešel bez cestování…
  5. Vím, že jezdíte každý rok i vícekrát na Slovensko…
  6. Vraťme se k chovu, jak probíhá plemenitba anglických voláčů?
  7. Jak funguje Klub velkých voláčů v České republice?
  8. Jaké výstavy obesíláš?

Klub chovatelů velkých voláčů sdružuje přes padesát chovatelů z České republiky, Německa, Slovenska, Nizozemska a Polska. Jeho hlavním posláním je propagovat a šlechtit hanácké voláče, naše národní plemeno oblíbené v poslední době v Orientu, vzácně chované jinde v Evropě, zejména v Německu, na Slovensku a v Nizozemsku, dále v USA, Kanadě či v Austrálii. Hybatelem klubových aktivit zůstává již léta Josef Brachtl ze Šumvaldu, kterého jsem přijel pro čtenáře Fauny vyzpovídat.

Kde jsi vyrůstal a jak ovlivnily tvé kořeny zálibu v holubech?

Pocházím ze Šumvaldu, ze zemědělské rodiny, která se majoritně zabývala řeznictvím. Toto rodinné povolání se neslo po generace, ale holubi se u nás nikdy nechovali. Děda z máminy strany ale byl chovatel holubů a vlašek, za holuby získal dokonce na národní výstavě v Brně nějaké ocenění, takže tam lze nejspíš hledat vlohy pro holubaření. Z tátovy strany se nikdo chovem zvířat nezabýval, s povoláním řezníka to asi nešlo moc skloubit. Pak ale komunisté dědovi prodejnu uzavřeli a nesměl podnikat. S bratrem jsme rodinnou tradici po revoluci obnovili, k původním prostorám se něco přistavělo a dvacet roků jsme podnikali v řeznictví. Pak jsem se rozhodl vrátit ke svému původnímu oboru – stavařině – a dodnes dělám stavbyvedoucího.

První holuby jsem si pořídil ve svých dvanácti letech. Rodičům jsem oznámil, že budu chovat holuby. Rodiče měli zrovna před dovolenou a samozřejmě mi to zakázali. Ale než se vrátili, udělal jsem si holubník, protože už tehdy jsem byl tvrdohlavý. Rodiče to pak překousli. Choval jsem polské rysy, německé výstavní holuby a pokukoval po jiných plemenech. Místní chovatel měl anglické voláče, od kterých nedokázal odchovat mladé. Byli to nádherní, štíhlí, vysocí a volatí holubi, už tehdy měli punc nejvznešenějších okrasných holubů. Když mi bylo patnáct, celý chov anglických voláčů mi tento chovatel přenechal a u mě se jim dařilo lépe. Neměl jsem ještě vytříbený vkus a spolu s anglickými voláči jsem držel i jiná plemena. Každý holub si musel umět sám odchovat mláďata. To bylo tehdy nemyslitelné, aby chov obstarávaly nějaké chůvy. Kromě holubů se mi od mládí líbila drůbež, dělal jsem stříbrné vlašky, jejichž chov ukončil nástup na vojenskou službu. Ho­luby jsem měl i přes vojnu, máma se o ně postarala.

Kde jsi vybudoval tak krásný dům a chovatelské zařízení?

Po vojenské službě jsem se vrátil zpět do Šumvaldu, kde jsem se též oženil, a do domu manželky přišel už s holuby. Po čase jsme původní „gront“ zbourali a postavili nový dům, který jsem si sám navrhl, neboť jsem vystudoval stavařinu a měl jsem k tomu blízko. Šumvald se nachází v podhůří Hrubého Jeseníku, je to poslední severní výběžek Hané, dva kilometry od nás se už zdvíhají první kopce Jeseníků, které jsou oblíbeným lyžařským střediskem, a lyžování, nejen zde v Evropě, ale také třeba v Asii je mým velkým koníčkem. Za protektorátu byla tato obec česká, ale všechny okolní vesnice byly německé. Doma mluvíme dodnes s manželkou či rodiči hanácky. V této oblasti jsme nikdy nebyli „poněmčení“ ani „počeštění“, ale nynější generace, což platí o naší dceři, ta už mluví po novu. S dcerou se bavíme po hanácky, ale ona odpovídá česky. Při výstavbě našeho domu stál první holubník – obývali ho zcela samozřejmě velcí angličtí voláči.

Jak jsi jejich chov rozvíjel?

Už před rokem 1990 jsem se dostal poprvé k Jiřímu Holaňovi, našemu nejznámějšímu chovateli velkých anglických voláčů. Myšlenka o pořízení chovu anglických voláčů na vyšší úrovni ve mně hlodala dál, a když byla evropská výstava v Brně v roce 1998, domluvil jsem se s př. Křivanem z Budyně nad Ohří, což byl tehdy předseda československého klubu anglického voláče a současně místopředseda evropského klubu, že mi nechá nějaké modré anglické voláče. Bohužel na výstavě vše rozprodal, a tak jsem se zkontaktoval na další chovatele od nás, kteří tam vystavovali. Anglické voláče tam měli př. Voves z Tábora, př. Hanreich z Brna, který se dodnes věnuje anglickým voláčům zakrslým, a také př. Král od Litoměřic, který mi nechal dva páry červených. Nedlouho po zániku Československa přešli naši nejlepší chovatelé anglických voláčů Holaň a Křivan do Klubu velkých voláčů v ČR, neboť chovatelů tohoto plemene u nás bylo tak málo, že by to na samotný klub nestačilo. Přibližně tehdy jsem se dal dohromady s Jirkou Holaněm a začali jsme společně jezdit do zahraničí. Když jsem se rozhodoval, jaké barvy budu mít, měl jsem jasno, že černé ani bílé nechci, z ostatních barev jsem si mohl vybrat žluté, červené nebo modré. Vyhráli to červení (dominanti) a možná mě k nim nasměrovali holubi od Krále. Věnuji se jim dodnes, byť jsem tady měl nějaký kus či pár žlutých, kteří jednu dobu dominovali kvalitou, ale oba rázy lze dávat na sebe bez úhony.

Chov anglických voláčů se jistě neobešel bez cestování…

S Jirkou Holaněm jsem se dostal v roce 2000 na evropskou výstavu do Welsu v Rakousku, kde jsem doplnil chov o výborný materiál od fenomenálního rakouského chovatele Franze Schustera. V roce 2002 jsme byli s Jirkou v Maďarsku na evropské výstavě anglických voláčů, kde začalo velké kamarádství s Chorvaty, kteří byli velmi družní a měli již tehdy anglické voláče na ohromné úrovni. Pak jsme začali jezdit přímo k chovatelům. Dvakrát či třikrát za rok jsem od té doby v Chorvatsku. Pokaždé jsme navštívili též výstavy evropského klubu, které se konaly třeba i v Nitře, evropskou myšlenku rozvíjel př. Kühschelm a nějakou dobu to fungovalo perfektně, byť němečtí chovatelé se do tohoto klubu nehrnuli. Jedinou výjimkou byl rok 2010, kdy uspořádali v Barchfeldu speciální výstavu u příležitosti klubového jubilea a současně evropskou výstavu, ale jinak fungují Němci sami pro sebe (kromě Richarda Nawrotzkého, který se snaží o mezinárodní rozměr). Bohužel se nedávno evropský klub fakticky rozpadl a dnes to vzali do rukou převážně Chorvaté, kteří dělají mezinárodní výstavy, což při kvalitě jejich chovů je asi to nejlepší řešení. Naposledy jsme byli letos na „mezinárodní“ výstavě velkých voláčů v Chor­vatsku, kde vystavovali Češi, Slováci a Chorvati, kdežto Němci i Rakušáci mezi vystavovateli chyběli. Ti si udělali neoficiální „evropskou výstavu“ již v prosinci, ale nezískala velkou podporu. V chorvatském Ne­delišći se na mezinárodní speciální výstavě sešlo kolem 400 velkých anglických voláčů. Usku­tečnila se tam rovněž speciální výstava pomořanských voláčů a krajská výstava všeobecná, kde bylo možno vidět i drůbež a králíky, byť holubaření je tam dalece nejpopulárnější. Byli jsme tam od čtvrtka a Chorvaté se o nás neuvěřitelně dobře starali, byli napečení berani a vše do puntíku nachystáno. Posuzování bylo velmi přísné a korektní, posuzovatel u sebe nemohl mít ani telefon, aby nemohl být jeho výkon nějak ovlivněn. Holubi si hodnotí vysoko, běžné ceny se pohybují kolem 400, 700 i 800 eur za kus. Venku se konala všeobecná chovatelská burza s kvalitou zvířat tomu přiměřenou, ale za ceny v kunách. Drůbež si evidentně Chorvaté oblíbili velkou, z holubů tam bylo relativně hodně voláčů sedlatých rousných, pávíků a parukářů, pak lahore. Tam se ceny pohybují třeba kolem 200 kun. U velkých voláčů se projevuje určitá forma „soutěživého nadšení“, kdy i mezi sebou si Chorvaté prodají holuba za 1 000 eur. Na výstavě v neděli, když se mělo ve 14.00 končit, nebylo k hnutí, byla plná chovatelů, místních zvědavců i návštěvníků zdaleka. Tam je ještě vidět, že chov zvířat lidi ohromně baví a vidí v něm ušlechtilou zálibu.

Vím, že jezdíte každý rok i vícekrát na Slovensko…

Je pravda, že se Slováky hodně kamarádíme, ale jezdím i do Polska, do Německa, za holuby ujedu ročně aspoň 5 000 kilometrů. Spolupráce se slovenskými kamarády těží z dob společného klubu, kdy se dobře známe a naše přátelství udržujeme. Z naší strany to táhne Jirka Holaň, ze slovenské Boris Bocko, který dosud na Slovensku vede „Klub chovateľov anglických hrvoliakov“. Slovenský klub je agilní, má hodně členů, kteří jsou schopni na výstavy dodat 100 holubů, což je u nás nemyslitelné. Zejména východní část Slovenska kolem Košic je Mekkou chovu anglických voláčů. Na západě chovají anglické voláče př. Sulo a Bielik, kteří pravidelně dovážejí. Hodně chovatelů žije z toho, co mají, nebo jim zprostředkuje př. Bocko, který jezdí do zahraničí a má ohromné renomé. To si ale zasloužil nejen svojí náturou, ale též chovatelským mistrovstvím. Letos v Nedelišći se stal šampionem v bílých, modrou pruhovou barvu zase vyhrál Ing. Peter Kolenič, takže Slováci fantasticky uspěli a získali na úkor Chorvatů nejvyšší ocenění výstavy. Velmi dobře uspěl i Jiří Holaň, který byl v bílé barvě druhý.

Vraťme se k chovu, jak probíhá plemenitba anglických voláčů?

Tento holub je nejvyšším z voláčů, má dlouhé nohy, dlouhé a velmi štíhlé tělo a poměrně dlouhý krk, přičemž jeho vole vykazuje takřka kulatý tvar. Dnes se chovatelé v oblasti odchovu spoléhají převážně na chůvy. Na počet párů anglických voláčů by chovatel měl mít dvou– až dvouapůlnásobek chův. Já jsem si za tímto účelem udělal křížence poštovních holubů, tzv. standardů, s kalifornskými holuby. Chůvy jsou to velmi spolehlivé, v ideální velikosti. Anglickým voláčům po snesení odebírám vejce, ale nenechám je znovu okamžitě nasedat, nýbrž jim podsazuji vejce chův. Jsou případy, že i mladé od chův vychovají.

Jak funguje Klub velkých voláčů v České republice?

Členem klubu velkých voláčů jsem od roku 1998. V roce 2006 se tu řešily názory na situaci ve svazovém tisku, proběhly nové volby, a od té doby funguji jako jednatel. S Jirkou Holaněm jsme prosadili evropský způsob posuzování na naše speciální výstavy, později také veřejný výběr šampionů, který mezi diváky přináší prvky pobavení i ponaučení. Myslím si, že pro všechny voláče je to systém posuzování nejvhodnější. Připravujeme dále nové věci, které by na našich speciálkách podnítily zájem, aby nedošlo k nějakému úpadku. Schází se nám kolem 350 velkých voláčů, byť hodně je to ze zahraničí. Po smrti Jožky Svozila a Leoše Lukovského jsme trochu spadli v hanáckých voláčích. Dnes díky novým chovatelům doufáme, že budeme konkurenceschopní se zahraničím. Horší situace je u voláčů sedlatých rousných, snad s výjimkou př. Hromčíka, kde máme spíše chovy na „krajské“ úrovni, nikoliv s mezinárodním rozměrem. Chov voláče sedlatého rousného vyžaduje zvláštní umístění, prosté jiných plemen, mimořádnou péči potřebují rousy a nezbytné je udržování čistoty v chovatelském zařízení. V pomořanských voláčích dobře pracuje př. Jílek, ale jinak nás zahraničí válcuje. Bez cestování a porovnávání s tím nejlepším to nejde, a dokud chovatelé od nás nevyjedou ven, nebudou vědět, kam směřuje Evropa. V klubu máme kolem padesátky členů, 25 až 30 je aktivních z České republiky, ostatní chovatelé se rekrutují ze zahraničí. Jejich počet je konstantní, vystavuje jich zpravidla kolem patnácti včetně Slováků. Děláme i letní setkání, ale zdá se mi, že se moc nechytla. Zúčastňují se jich pořád stejní nadšenci, přitom výměna názorů, chovného materiálu i přátelské poklábosení by prospěly všem. Letní setkání putují Moravou, Slovenskem, naposledy byla v Čechách. Myslel jsem, že se na ně nabalí noví zájemci z řad nečlenů klubu, ale moje očekávání to zatím nesplnilo. Se slovenským klubem velkých voláčů byla léta výborná spolupráce, nyní bohužel stagnuje.

Jaké výstavy obesíláš?

Dávám na evropské všeobecné výstavy, ta poslední byla v listopadu 2018 v Dánsku, též na naše národní výstavy a na speciální výstavu, která se uskutečňuje na sklonku října v nedalekém Litovli. Protože neobesílám mnoho výstav a snažím se o menší zástav holubů, mám 6 až 7 párů anglických voláčů a 4 až 5 párů hanáckých voláčů, nemusím své holuby léčit. Před sezonou udělám „prevenci“, ale během sezony se snažím do chovu s léky nezasahovat. Hanácké voláče jsem si pořídil asi před třemi lety, chtěl jsem podpořit chov barvy modré, protože problém u hanáků je ten, že se málo dělají základní rázy. Existuje u nás jen jeden chov červených, má ho př. Dorazil, na Slovensku je větší chov modrých, drží ho př. Rýša, ale více odchovů v tomto rázu, včetně bezpruhých a kapratých, produkují Frajtovi a Luboš Kožíšek z Čech, kteří zřejmě těží z práce Václava Tichého, známého chovatele z Prahy. Věřím, že Jiří Popelek u nás pozvedne chov černých a Antonín Blaháček žlutých. V Německu a v Rakousku si moc nepomůžeš, jejich holubi jsou sice dobří v barvě, ale hodně malí. Šlechtění hanáckého voláče je poměrně obtížné, vyžaduje zpočátku několik let trpělivosti, neboť nejlépe se jeho kvalita zlepšuje přes křížení s vybranými jedinci anglického, pomořanského nebo sedlatého rousného voláče. Trvá pak několik let, není výjimkou pět let, než se chov ustálí do kresby pštrosí, kterou se hanácký voláč vyznačuje. Výsledek ale stojí za to. Na křížení jsem se dal i já, využil jsem modrou straku pomořanského voláče od př. Jílka. V chovu mám nyní relativně dost kříženců. Pracuji i s jedním párem modrých kapratých od Zdeňka Zaorala ze Štěpánova, který před necelými dvěma lety náhle zesnul. Byl chovatelem vynikajících modrých kapratých, a tak jsme jeho holuby rozdělili mezi několik chovatelů, aby s nimi v podobném duchu pokračovali. Já si nechal jeden pár, ke kterému jsem pak získal holuby z jiných chovů. Mým záměrem je nachovat něco slušného a rozdat to mezi lidi, aby hanácký voláč zůstal i dále mohutným velkým voláčem, který by nám dělal dobré jméno ve světě, a hlavně zůstal rozšířen nejen na Hané, ale i v jiných koutech naší vlasti.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (9x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře