O posuzování a školení okrasných holubů v ČR

Realita posledních let nasměrovala české chovatelství k evropskému systému posuzování, jenž nabízí atraktivní bodovou škálu v rozpětí 90–97 bodů. Posuzovatelé holubů jsou pravidelně školeni, kdy je snaha o názornější a interaktivnější formu edukace. Ne vždy jsou chápány jednotlivé oblasti posuzování chovateli stejně jako posuzovateli. Najít odpovědi na některé z těchto otázek si dává za cíl následující pojednání. 

Aktuálně v České republice působí 61 posuzovatelů okrasných a užitkových holubů, z toho množství připadá 34 na Čechy a 27 na Moravu. Přípravu ke složení posuzovatelských zkoušek aktuálně vykonává šest adeptů. Posuzovatelé jsou činní nejen u nás, ale též na Slovensku, v Rakousku, Německu, Polsku a dalších zemích. Mezinárodnímu pojetí posuzování je velkým pomocníkem jednotný (evropský) systém, ačkoliv jeho zavedení nebylo v některých zemích bez komplikací. 

Pozitivní posuzování

Evropský systém hodnocení byl přijat na zasedání Evropského svazu malých ušlechtilých zvířat v Rakousku již v roce 2000, kdy oproti jiným systémům je jiný v tom, že body se neodečítají, nýbrž udělují. Účelem tohoto posuzování je jednat pozitivně, a nikoliv negativně. K převzetí této normy u nás došlo teprve v roce 2013, kdy ale již sborník vzorníků z roku 2008 byl připraven pro tento směr hodnocení. Posouzení holuba na výstavě by mělo být předvídatelné, to znamená, že na první pohled velmi pěkný (a na výstavu připravený) holub by měl mít kladné hodnocení i na oceňovacím lístku, zatímco holub neodpovídající svojí kvalitou a/nebo přípravou na výstavu by měl být podle toho i posouzen. V praxi při vyplňování posuzovacího lístku, jenž zastřešuje bodovou škálu 90–97 bodů, musí mít obligátně holubi nad 93 bodů uvedenu alespoň jednu přednost, a pokud nějaké přednosti najde posuzovatel i u holubů s nižšími známkami, poukazuje to na jeho vyspělost. 

V českém holubářství existuje od počátku zavedení evropského systému tabulka nařizující počet zápisů předností, doporučení nebo vad v návaznosti na udělené body. Toto schéma mělo význam při zavedení nového systému, kdy bylo posuzovatelům vodítkem. Po uplynutí několika let praxe se zdá efektivnější, pokud posuzovatel precizně vystihuje přednosti holubů, aby se při vypisování kolonky doporučení (případně vady) posuzovatel soustředil spíše na závažnost zjištěných nedostatků, které ho nasměrují do konečné bodové škály, než na počet zápisů. Pro určení předností lze vycházet z přívlastků, jež známe z německé posuzovatelské terminologie, která stála bezpochyby jako vzor evropské normě. Používají se přívlastky vynikající, výborný, velmi dobrý, dobrý a jiné, jež samy mají hodnotící význam při popisu předností. 

Při udělení nejvyšší známky, tedy 97 bodů (predikát vynikající), uvádí vždy posuzovatel slovní zápis „vynikající představitel současného šlechtění“. Pozitivní hodnocení znamená, že u takového holuba na oceňovacím lístku nepíšeme již žádná doporučení. Udělujeme-li 96bodů, je vedle zápisu nejméně tří předností nutno zapsat jedno doporučení. Na toto nikdy nezapomínáme, neboť jedno doporučení je při pozitivním způsobu hodnocení pro návštěvníky a chovatele návodem, že holub je takřka dokonalý a jen zmíněná malá vada zabraňuje posuzovateli udělit holubovi predikát vynikající a 97 bodů. Holub je hodnocen jako výborný. Většinu holubů posuzovatel řadí do skupiny velmi dobrých, s bodovým rozmezím 93–95 bodů, kde díky důrazu na kvalitu předností a zapsané nedostatky (doporučení, přání, tzv. malé vady) dokáže dvěma až čtyřmi, někdy i vícero zápisy v obou kolonkách určit to podstatné. U holubů kvalitnějších (95 bodů) se očekává více důrazu na určení předností než u holubů méně kvalitních (93 bodů), což jsou jedinci, kde bývá zjišťováno více malých vad nebo nějaká závažnější šlechtitelsky významná malá vada. Třída dobrý (91–92 bodů) je v evropském systému poměrně hojně používaná, a to díky znalosti nejen textů standardu, ale též aplikací výkladu standardu, jenž bývá k dispozici u nejednoho chovatelského klubu. Výklad napomáhá strohý text vzorníku rozvinout – přesně určuje, které vady a od jakého stupně jsou již vadami velkými. Stačí jediná taková vada, aby i jinak cenný holub mohl obdržet maximálně 92 bodů. Každý vzorník v závěrečné části vady daného plemene specifikuje, kdy posuzovatel nesmí opomínat ani všeobecné vady (určeno pro všechna plemena). 

Směrnice pro posuzování holubů na výstavách ČSCH je platná v aktuální podobě od roku 2014. Obsahuje mimo jiné povinnost vážit holuby u plemen, kde je nedostatečná hmotnost zahrnuta mezi výlukovými vadami. Mladé holuby lze posoudit pouze za podmínek odpovídajícího vývinu postavy, volatosti, opeření a dalších znaků, mají-li přepeřeno již sedm ručních letek. Jinak je holub sice ohodnocen, avšak klasifikován jako nehotový výletek. Pokud se na výstavě objeví plemeno, které nemá dosud u nás platný vzorník, holub zůstane neoceněn a následuje hlášení komisi posuzovatelů, jež ve spolupráci se standardovou komisí vzorník zajistí. Posuzování ve vzorníku neuvedených barevných a kresebných rázů je možné v rámci automaticky vyhlašované třídy AOC. Pokud se zbarvení nevyskytuje u jiného plemene holubů, neoceňuje se. Nové zbarvení či kresba se oznámí komisi. Mezi vady vylučující z ocenění (predikát neoceněn) patří technické záležitosti s nánožními kroužky (nejtypičtější je vystavení holuba s přecvaknutým kroužkem nebo kroužkem bez označení EE), jakož i silné zahmyzení, rozpeření, zranění, deformace či ztráta výstavní kondice. Klasifikace výluka patří jedincům neodpovídajícím standardu, křížencům, s deformacemi kostry, zobáku atd., hrubými vadami postoje a držení těla, s chybějícími drápky, ocasem nakřivo, děleným atd., s pozměněným tvarem zorniček, s nedovolenou úpravou kresby či pernatých ozdob, nesplňujícím váhový limit a další. Posuzovatelé mají povinnost se v intervalech účastnit školení; povinnosti jsou od letošního roku zproštěni čestní členové sboru. 

Školení posuzovatelů okrasných holubů

Každoroční školení posuzovatelů holubů se uskutečňuje v březnu v Pardubicích jako dvoudenní akce. První den je vyhrazen pro hlavní přednášky pro celé kolegium, dále pro zprávy vedení sekce a sboru posuzovatelů, jakož i pro zábavný kvíz, jenž slouží k prověření znalostí posuzovatelů písemnou formou, bez restrikcí. Sobotní jednání zakončuje tzv. kulatý stůl sloužící k vydiskutování interních záležitostí. V neděli se konají přednášky ve skupinách, jež jsou zaměřeny již prakticky, teoretický základ promítaný formou prezentací je doplněn prací s přinesenými holuby, kteří mají obvykle kladné i nežádoucí znaky. Školení zakončuje diskuse. 

Letošní školení se uskutečnilo počátkem března v hotelu Trim v Pardubicích. Úvodního slova se ujal předseda sboru Jiří Holaň, následovala zdravice místopředsedy Martina Smetany. Předseda Ústřední holubářské komise při ČSCH Ing. Petr Gajda konstatoval, že minulého školení se účastnili zástupci svazů z Polska a Slovenska uskutečnilo v Polsku v září 2019 a z České republiky na něj zavítalo deset zájemců, což byla druhá nejpočetnější zahraniční účast. Na celostátní výstavě Chovatel ve dnech 15.–17. listopadu 2019 bylo vystaveno 1 619 holubů. Připravuje se elektronické posuzování na velkých výstavách, které by umožnilo absenci zapisovatelů a urychlení procesu posuzování, a to na bázi šablon, nebo přímo přenos mluveného slova do formy písemného zápisu. Výsledný text by měl být zaznamenán v konečné podobě elektronického posuzovacího lístku. Vše by mělo být provázáno s dalším modulem, který by zaznamenával přihlášená zvířata, jejich zbarvení, bodové ohodnocení a další skutečnosti. 

První přednáška „Barevné modifikace – vzorky holubů“ Jana Baláše vycházela z informací publikovaných na iFauně v závěru seriálu „Začínáme s holubářstvím“ od autora článku. Posluchači získali nejen přehled o nejtypičtějších barevných modifikacích holubů, z nichž u nás jsou nejpopulárnější šupinaté, šupkaté, bělopruhé a opalizující formy na bázi různých modifikátorů, jakož i základní přehled o všech čtyřech vzorcích na křídelních štítech – bezpruhém, pruhovém, kapratém či tmavém, které se vyskytují v homozygotní nebo heterozygotní konstituci na každém holubovi (někdy ovšem skrytě).  

Přednášku na téma „Pozitivní posuzování a chyby při posuzování evropským způsobem“ připravili MVDr. Václav Ráček a Ing. Petr Gajda, jenž byl přednášejícím. Motivována byla vizí předsedy evropské standardové komise Jeana-Louise Frindela přednesené na evropském školení posuzovatelů ve Vratislavi. 

Další přednášky byly určeny jednotlivým plemenům. Začít můžeme africkým rackem, jenž je u nás k vidění, byť docela raritně, na výstavách různých stupňů. Prezentaci obstaral jejich chovatel Ladislav Matoušů. Tento racek se vyznačuje krátkou, širokou a malou postavou, vzpřímeným držením těla a dokonale kulatým tvarem hlavy, jejž v ideálu nenarušuje ani křivka zobáku a ozobí. Přednášející v úvodu podotkl, že pochází ze severní Afriky, odkud byl v roce 1858 vyvezen z Egypta do Anglie, v kontinentální Evropě pak zdomácněl o deset let později. Zušlechťován byl v několika zemích západní Evropy a později v USA i jinde. Původně miniaturní holoubek byl dotvořen přes jiné racky, ale i antverpské výstavní nebo indiány, což se později odrazilo na jeho docela rozdílné velikosti. Dokonalé kulaté tvary hlavy jsou doposud spíše popelkou, ale pokud se objeví, je na africké racky velmi zajímavý pohled. V České republice jsou nejrozšířenější jako bílí a červení, dříve jsme měli i hnědé, modré pruhové, straky a další rázy, jež jsou stále vzácnější. Africký racek má nejen cenné vlastnosti exteriérové, ale je navíc velice přítulný k chovateli, je klidné a pokojné nátury, mimo holubník ostražitý a jako všichni rackové poměrně temperamentní. Aby bylo možno docílit kulatého tvaru (co největší) hlavy, je zapotřebí plných lící a též, aby zobák a ozobí kulatou linii nenarušovaly, ale naopak vylepšovaly. Důležitou roli má africký racek také v procesu zušlechťování jiných plemen holubů, na něž může velmi snadno přenést některé své typické markanty, jako je výjimečný poměr velikosti hlavy a těla, šířky hlavy a zobáku, krátkosti zadní partie a vzpřímeného držení těla, které je vyšší než delší. 

O modence nebo-li německém modeňákovi referoval Roman Kučera. Tento slepičák byl zušlechtěný v Německu na bázi italských modenek triganino dovezených z horní Itálie. Je to po italském příbuzném nejlehčí slepičák, jenž se jako ostatní zástupci této malé skupiny holubů vyznačuje zakulacenými tvary těla. Eleganci a kratší vzezření mu dodává mírně pozvednutý ocas, jakož i kolmo držený krk a nohy. Postava je držena vodorovně – z celkové výšky připadá třetina na hlavu a krk, třetina na tělo a třetina na nohy. Enormní je obliba těchto holubů v Německu (na speciálních výstavách bývá k vidění běžně 2 500 modenek), jakož i neskutečně bohaté zastoupení barevných rázů, dělených do tří hlavních skupin: jednobarevné (historický název schietti), v pštrosí kresbě (gazzi) a v širším projevu modifikace mandlové (magnani) zahrnující i barvu hnědou a jiné. Modenky se docela běžně objevují též u nás, ale ve spíše malých počtech. Nápadné je odsazení čela, jež napomáhá dokonale zaoblenému a poměrně vysokému tvaru hlavy. Poslední dobou se chovatelům daří při středně velké postavě získávat silnější hlavy a ty jsou logicky i protežovány, ale musí být zachována elegance a vysoká klenba. Na sílu zobáku se tolik důrazu neklade, mnohem důležitější je dosažení elegantního tvaru krku s výborným vykrojením hrdla, jakož i vypjatého postoje na takřka kolmých nohách v afektu s nášlapem na špičkách předních prstů. 

Pražský krátkozobý rejdič byl tématem Drahomíry Dufkové, jež prezentaci připravila ve spolupráci s jednatelem klubu J. Sudou. Živé holuby v rázu sedlatém poskytl k přednášce autor článku, bělouše dovezla sama referující. Z přednášky př. Dufkové vyplynulo, že u pražského rejdiče je nutno posuzovat celkový dojem, kdy i jedinec se sebevětší hlavou bez odpovídající postavy by neměl dosáhnout na výborné ohodnocení. Nezapomíná se na širokou, kompaktní postavu a kvalitní opeření. Holub nesmí být úzký a dlouhý, trvale svěšená křídla jsou hrubou vadou, a pokud se dotýkají země, tak vadou výlukovou. Rozlišujeme tři hlavní plemenné znaky, které pražského rejdiče odlišují od podobných plemen rejdičů. Jsou to vyšší přední (nadočnicové) hrbolky než hrbolek zadní (týlní), dále je to klopený, značně široký zobák a štítky (několik pozvednutých loketních letek) v křídelních štítech. U těchto jsme však benevolentnější, protože pokud chybí, je to pouze malá vada. Nejčastějšími vadami běloušů a plavých rázů jsou světlé až narůžovělé obočnice, rovně nasazené, slabé zobáky, u tmavohrotých běloušů úbytek pigmentace v ocasu a letkách. U plnobarevných jsou to zakulacené hlavy s nevýraznými hrbolky, překvapivě i světlé obočnice, dlouhé postavy, uvolněná křídla a zhoršená struktura opeření. Sedlatí se nejvíce potýkají s dlouhými a hrubými postavami, zvláště u samců, dále se spuštěnými či svěšenými křídly, zejména modří a stříbrní trpí na světlé obočnice. Některé nedostatky kresby včetně bílého podoocasníku či výběžky k uším platí za malé vady. Při posuzování bychom se měli snažit zohlednit vzácnost některých rázů (zejména tygříků a vlaštováků) a neodrazovat jejich chovatele nepřiměřeně přísným posuzováním. U bělohrotých s citem hodnotíme bílé opeření kolem kloaky (tzv. špunt do dvou cm vůbec nepostihujeme). Přednáška velmi názorně ukázala některé přednosti i nedostatky, upozornila rovněž na špatnou kvalitu opeření, kondici a zdravotní stav některých holubů, kteří i přes tyto závažné nešvary obdrželi poměrně vysoké body na velkých výstavách. 

Jiří Popelek pohovořil na téma moravský voláč sedlatý, tedy o silném, středně velkém voláči v sedlaté kresbě bez kapky, vždy se špičatou chocholkou a vzpřímenou, dlouhou postavou. Tento voláč je dlouhý od 42 do 44 cm (u voláčů měříme délku od špičky zobáku po konec ocasu), držení těla má pod úhlem aspoň 45 stupňů, hruď i postoj jsou širší, volatost hruškovitá a výrazná. Zákres sedlaté kresby na hlavě vede 5–10 mm pod očima, kdy chocholka je již barevná. Objevují se nežádoucí jevy jako nesprávně složený ocas, slabá volatost, světlé obočnice, krátký krk, vodorovnější držení těla, křížená či šavlovitá křídla, otevřená záda, vystouplé bérce či probělená záda u modrých. Moravský voláč sedlatý je holubem sytého a lesklého zbarvení, jež by mělo být též bohaté leskem. Nešvarem jsou široké či jinak špatně tvarované chocholky, ale i slabší zobáky, převážně vlivem křížení s jinými plemeny. Pomoci dnes potřebuje atraktivní stříbrný ráz, jenž je nejefektivněji zdokonalován přes černé protějšky. 

Mgr. Jaroslav Víšek představil staroholandské kapucíny, u nás značně populární strukturové plemeno. Tento holub prodělal v minulosti proměnu z rejdiče ve strukturového holuba s typickými tělesnými tvary, širokou a hustou kapucí a požadavky na barvu a kresbu jako u barevných plemen holubů. Z nedostatků se nejčastěji objevují dlouhá zadní partie, svěšená křídla, svažující se (nikoliv vodorovné) držení těla, tmavé, tržené či oranžové oči a světlé obočnice. Zákres na hlavě nesmí směřovat k očím, ale měl by procházet nejméně 5–10 mm pod nimi. Stříkaná kresba není u tohoto holuba povolena, existuje pouze jako bílý a v prodloužené mniší kresbě, proto je žádoucí preference tmavých tygrů, u nichž je bílé peří převážně na hlavě, krku a horní části křídelních štítů – pokud probělení graduje, je zapotřebí ho tlumit spojením s plným protějškem.

V rámci programu školení se poměrně bohatě dostalo na racky, ačkoliv ti nejsou u nás příliš běžně vystavovanými holuby. Pozornost se upnula k turbitům, kteří jsou vždy v malém množství zastoupení na národních výstavách. Jsou to holubi se zvláštně formovanou hlavou a s tzv. žabí tlamou, tedy vpředu zcela tupého, široce nasazeného a krátkého zobáku plynule vsazeného do oválného tvaru široké hlavy zakončené špičatou chocholkou. Další přednáškou Marka Vajdy bylo porovnání hlav racků jakožto rozlišujícího znaku napříč podobnými plemeny holubů, kteří mají vždy náprsenku na krku a v poměru k tělu široký zobák. Prezentovány byly formy s kulatou hlavou, jejíž tvar podporuje krátký a velmi široce nasazený zobák, zahrnující plemena německý racek štítník, německý barevnoocasý racek, africký racek, anatolský racek, racek domino a turbitýn, dále rackové s prodlouženou zakulacenou hlavou, obvykle též se špičatou chocholkou, někdy krátkozobí (mají širší čela, zobáky a líce), jindy středozobí, kam patří orientální racek, turbit, serafin, staroholandský racek, staroorientální racek, antverpský, cášský nebo francouzský racek. Přechod mezi racky s kulatou a oválnou hlavou dnes nejlépe vystihují staroněmečtí rackové, kteří byli v posledních letech velmi zušlechtěni směrem k širším hlavám a kratším, širokým zobákům. Specifický tvar hlavy mají italští rackové a miniaturní figurity, dále též rackové vzešlí z křížení s rejdiči, kam patří racek polský, bulharský či hamburský. Tvarem se naopak blíží spíše k lalůčkovitým holubům racek barbarisi. Litevský racek je pak kombinací znaků polského racka a čínského holuba. 

Marek Vajda, nový posuzovatel ze severu Moravy, dal přípravě přednášek neskutečné penzum času, neboť připravil i obsáhlou přednášku na téma polský racek, jež vzešla z prezentace Jerzyho Szawiela na evropském školení v Polsku. Je to vedle bulharského racka nejvýraznější racek s kostkovitou hlavou, jenž má původ v rejdičích, zatímco rackovité znaky přeneslo v době mezi světovými válkami v tehdy polském Lvově nejspíše plemeno anatolský racek. Tento racek se napříč rázy vyznačuje unikátní uniformitou, což je umožněno díky tomu, že v kresbě štítníka nejsou možné rázy recesivně červené a recesivně žluté, ale vše, co se tak jeví, je na bázi dominantního zbarvení. To umožňuje snadné a nekomplikované křížení napříč všemi rázy, což koneckonců vedlo i k obrovské popularitě tohoto holuba v Polsku i ve světě. Je to holub šlechtitelsky a chovatelsky náročný (tak je také ceněný), s krátkým, širokým tělem a v poměru k němu vždy s výraznou, širokou, kostkovitou hlavou s nápadně vysokým čelem. Estetický dojem dotváří nejen barevné křídelní štíty, ale především klopený, krátký a široký zobák a též lasturovitá chocholka zakončená růžicemi. Ceny tohoto racka obvykle začínají u 300 zlotých, což je v přepočtu cca 1 800 Kč, u silných linií překonávají 1 000 zlotých. 

Poutavé přednášky opírající se o mluvené slovo a praktické ukázky na živých holubech měli Ing. Miroslav Otruba a Karel Šulák, kteří školili moravského pštrosa a benešovského holuba. U obou plemen neopomněli dát důraz nejen na exteriér, ale i na plodnost a užitkovost. 

Zapojení klubů

Školení posuzovatelů by možná prospělo větší zapojení chovatelských klubů. Právě lidé sdružení v klubech mohou být zárukou odbornosti podpořené každodenním šlechtěním všech důležitých znaků a výborným přehledem o populaci daného plemene u nás i v zahraničí. Tam kde byly osloveny kluby, například před přípravou přednášky o pražském rejdiči, bylo vidět, že sebelepší posuzovatel nemůže obsáhnout všechny detaily, ale klub ví, co plemeno aktuálně trápí a kam chce jeho šlechtění posouvat. 

U nás již etablované evropské posuzování se jeví oproti předchozímu bodovému systému dospělejší – napomáhá, aby výstavy byly více show a lidé se chodili bavit. V minulosti se stávali posuzovatelé terčem kritiky, za jaké to partie srazili kolik bodů. Při evropském způsobu tento nešvar zcela odpadl a zbyl prostor pro předvedení znalostí posuzovatelů, kdy i při sebepřísnějším hodnocení se může najít místo pro pochvalu. A to není vůbec k zahození.