Zoltán Bánoczký (SK) – život s rejdiči

V Levicích, v jižní části Slovenska v Nitranském kraji žije významný propagátor chovu výkonných i okrasných rejdičů Zoltán Bánoczký (60). Jeho jméno je spojeno s klubem chovatelů výkonných rejdičů a tiplerů Slovenska, jakož i s klubem krátkozobých rejdičů Slovenska – v obou zastává shodně funkce místopředsedy. Léta je předním propagátorem chovu pražských krátkozobých rejdičů (PRK) na Slovensku, zejména z jeho popudu a na základě jeho zásluh vznikají krásné výstavy těchto i jiných krátkozobých holubů na Slovensku. Oblíbil si i psy tzv. bojových plemen, kteří u častých návštěvníků jeho chovatelského areálu v zahradní lokalitě poblíž Levic, známých mimo jiné částečně dochovaným gotickým hradem, vzbuzují patřičnou pozornost. Jak šla jeho cesta s rejdiči, vypráví sám Zoltán Bánoczký.

Odkud, Zoltáne, pocházíš?

Jsem rodákem z Jelky u Bratislavy, kde jsem bydlel celé dětství a absolvoval tam i střední školu. Holubi mě oslovili už v pěti letech. Tehdy jsem dostal první komárenské rejdiče od příbuzného z tetiny strany. Byli to rejdiči, kteří metali časté kotrlce, a to nejen ve volném proletu, ale také na holubníku, kde se předváděly zejména holubice. Až jsem měl někdy strach, aby si během přemetů neublížili. Komárenské kotrláky jsem choval v barvě černé sedlaté a červené sedlaté. Tehdy to byli ještě holubi lehčích tvarů, s normálními zobáky, kteří dovedli sami vychovat své mladé. Dnes už vypadají jinak, byly na nich docíleny krátké a pěkně široké zobáky, výrazná, dokonale zaoblená čela s plynulým přechodem do linie zobáku i lasturovitá chocholka je mnohem výraznější.

 Vývoj se výrazně pohnul k plemeni výstavnímu, na letové atributy se přestal brát zřetel, ale co je sympatické, zůstal jim velký temperament a radost ze života. S komárenskými kotrláky jsem to vydržel do vojenské služby. Poté jsem se oženil, přestěhoval do Levic, a protože jsem toužil po létajících holubech, pořídil jsem si holuby poštovní. Byla to pro mne obrovská životní zkušenost, a to hlavně proto, že jsem se naučil u holubů udržovat vynikající zdravotní stav. Bez perfektní kondice by poštovní holubi neletěli rychle, a tak se na tento aspekt chovu klade zvláštní důraz. Mnoho od jejich chovatelů pochytíte, což jsem pak zužitkoval při chovu okrasných plemen. Mezi chovateli poštovních holubů jsem dělal oblastního tajemníka a chov mne bavil, ale s ohledem na směny v zaměstnání jsem si opět pořídil komárenské kotrláky a nově také pražské krátkozobé rejdiče. Zjistil jsem, že pražský krátkozobý rejdič je vděčnější v chovu i odchovu, a po čase jsem dal pryč všechny rejdiče komárenské.

Jenže mi začali chybět holubi, kteří by něco uměli i v letu, jehož pozorování mi nikdy nezevšední. Chtěl jsem mít nějaké výkonné plemeno, a tak jsem si pořídil budapešťské vysokoletce. Byla to šťastná volba, neboť tento malý rejdič je věhlasným letcem, který se dovede chovateli za veškerou péči mnohonásobně odvděčit. Krátce jsem měl i bratislavské vysokoletce, ale u těch posuzovatelům vadila barva. Mě zaujali kvůli letovému výkonu, který byl sympatický, neboť i oni vystupovali až do nedohledné výšky. Pro budapešťské vysokoletce jsem jezdil do Maďarska k fenomenálnímu chovateli Attilovi Kriszticsovi, který mi zajistil základ chovu. Ještě donedávna to byl velmi úspěšný závodník, který se věnoval šlechtění v několika letových liniích, z nichž se každá liší délkou letu, rychlostí dosažení tzv. nedohledné výšky, setrváním ve vzduchu a dalšími jevy. Krisztics vyhrával všechny závody, ale pro věk se sportem nedávno skončil. Bylo mi velmi sympatické, když mi zavolal, že si mohu odvézt jeho nejlepší závodníky, abych mohl pokračovat v jeho šlépějích. I já jsem se rozhodl pro sportovní využití těchto holubů, přičemž jsem si zvolil barvu věncovou a čápky. Sa­motná barva ale nijak podstatná není, mám mezi nimi i holuby stříkané nebo heterozygotní bělouše, ale pářím zcela bez ohledu na zbarvení, zajímá mě jen výkon.

 

V čem spočívá let tzv. vysokoletců?

Pro rejdiče ze skupiny vysokoletců jsou dány některé společné znaky, které souvisí s jejich dávným historickým vývojem, ale objevuje se i řada specifik pro konkrétní plemena, a to dokonce v jednotlivých liniích daných plemen. Jedná se o velmi starou skupinu holubů – výškový a vytrvalostní let byl provozován v zemích širšího Orientu, zejména v Persii a Indii, již v dobách starověku. Vysokoletce charakterizujeme jako plemena holubů, která létají v semknutém hejnu, naberou rychle výšku a stoupají do velké až nedohledné výšky, kde by měla vydržet co nejdéle. Mezi nejrozšířenější vysokoletce na Slovensku řadíme budapešťské, košické a slovenské. Mistrovský standard je pět hodin letu a z této doby jedna hodina v nedohledné výšce. V běžných závodech se létá s hejnem o 12 až 24 holubech, v malých závodech lze použít třeba jen šest vysokoletců. Plemena nelze v závodním hejnu kombinovat. Při závodech dvojice rozhodčích hodnotí kvalitu letu podle stanovených kritérií. Zvláštní body přidělují rozhodčí za dobu letu delší pěti hodin a ještě vyšší známky jsou pro let nad sedm hodin. Hodnotí se délka pobytu ve velké výšce, ale vůbec největší bodová dotace připadá na délku letu v nedohledné výšce a na rychlost, kdy je této výšky dosaženo. Významné body získá hejno, které společně létá a semknutě sestoupí k mateřskému holubníku. Pokud se hejno navrací postupně, musí se tak udát maximálně do deseti minut po dosednutí prvního holuba z hejna. Velkou výšku charakterizujeme tak, že semknuté hejno vystoupá již tak vysoko, že nelze rozeznat pohyb křídel, ale holuby lze identifikovat jako body na obloze. Náš cíl – nedohlednou výšku – je možno přiznat tehdy, vystoupá-li hejno ještě výše a úplně zmizí na dobu aspoň dvou minut z dohledu pozorovatele, interval se počítá po zmizení posledního jedince z hejna.

 

Kde jsi sháněl základ svého úspěšného chovu pražských rejdičů krátkozobých?

Musel jsem vyjet do Čech, na akce klubu rejdičů v Libčicích nad Vltavou a klubu pražských rejdičů v Praze. Poznal jsem tam chovatele Strnada a Motlíka a od nich si pořídil před asi 17 lety první sedlaté pražské krátkozobé rejdiče. Vstoupil jsem do klubu, kde jsem jediným Slovákem, byť je pražský rejdič na Slovensku poměrně populárním holubem. Když jsem se začal o toto plemeno více zajímat, zjistil jsem, že některé slovenské chovy jsou pomíchané s liniemi vídeňských a budapešťských rejdičů. Tato plemena zase takřka nejsou chována v Česku, ale na Slovensku to máme do Rakouska i Maďarska kousek a také nás více spojují historické vazby. Proto je u nás možno vidět více meziplemenných kříženců. V Praze jsem vyhledal originální holuby, se kterými se dalo pracovat a chov dále vést. Někdy sice byli trochu delší, ale původního směru šlechtění. Před pár lety jsem začal se svými rejdiči obesílat pražské speciální výstavy. Hned při mé první účasti jsem na modrého sedlatého získal titul šampiona, což mě velmi nakoplo a podpořilo to již tak silnou motivaci v chovu pražských rejdičů něco dokázat. Vystavuji také černé sedlaté a žluté sedlaté. Protože tady nemám, od koho bych mohl čerpat kvalitní nepříbuzný materiál, jezdím dále na akce klubu chovatelů pražských rejdičů do Prahy. Pokud je to trochu možné, společnost při výletech mi dělá kamarád Peter Dobrucký z Bratislavy. Jestliže jedu sám, obvykle absolvuji výlet se vším všudy včetně prohlídky pražských památek. Protože už na počátku jsem se dal na modré sedlaté, sháněl jsem pak dobré jedince u dalších chovatelů. Modré jsem získal od dr. Chrastila, od Jiřího Sudy a od př. Moróce z Přerova, který vozil holuby ke Komárnu k bratru Štefanovi. Jednoho pěkného černého sedlatého mi prodal dr. Chrastil. Časem jsem roztáhl k barvě modré i černou, šedohnědou a žlutou, vše v kresbě sedlaté.

Před nějakou dobou jsme s kamarády založili na Slovensku klub krátkozobých rejdičů, kde jsou činní maďarští, slovenští a doufám, že přibudou i čeští chovatelé. Základním plemenem jsou pražští rejdiči, které má výborné Miro Halama, ale snaží se s nimi pracovat i Laco Budyik, Juraj Both, př. Meško a př. Strelec z Banské Bystrice i další chovatelé. Pražským sekundují budapešťští rejdiči, jimž vévodí dr. Marian Vödredi, zejména jeho bezkonkurenční čápci. Z jiných holubů máme v klubu chovatele rejdičů vídeňských, mezi nimiž vynikají Peter Dobrucký a Robert Vitáloš, ale otevřen je i pro jiná krátkozobá plemena. Každý rok děláme speciální výstavu, pořádají se na přeskáčku jeden rok v Komárně, druhý rok v Levicích. Předsedou klubu je RNDr. Ambruš Bystrík, PhD., já dělám místopředsedu.

Účastním se pražské výstavy a na celostátní výstavě v Nitře, kde většinou obhajuji šampiona a daří se čestné ceny, velmi úspěšný jsem i na jiných výstavách. Na můj vkus jsou někdy tito holubi moc dlouzí, ale vím, že je to proto, že se chce velká hlava, a takový holub nebude nikdy krátký. Nasazení zobáku u nás řešíme docela dost. V Praze to berou trochu s rezervou, u nás je to přísné. Nestor chovu krátkozobých plemen na Slovensku a předseda sboru posuzovatelů př. Nosál prosazuje krátké holuby a chce takový sklon zobáku, aby pomyslná osa mezi jejich čelistmi protínala střed očí. Hlava nemusí být až tak velká. Děkuji mu, že to prosadil, neboť tito holubi se silněji klopenými zobáky mají výrazná čela a kostkovitý tvar hlav, který je základním plemenným znakem. Kulaté hlavy, respektive výrazně zaoblené čelo i záhlaví, jsou velkými vadami na exteriéru tohoto krásného holuba. Cílem je hlava široká a kostkovitá, čehož je možno docílit při efektu výrazných očních hrbolků a přizvednutého zadního hrbolku, který je ale položen trochu níže než hrbolky přední.

Jsem rád, že jsem v českém klubu, jsou tam vynikající kluci, jako př. Jabůrek, Stojanov, Mrázek, Suda a další. Jsou to velmi srdeční chovatelé. U mne zůstává pražský rejdič jedním z nejkrásnějších plemen holubů – v průběhu života se vyvíjí z dětského vzhledu do podoby majestátního holuba s výraznými bradavičnatými znaky. Cílem chovu je získat nejen krátký a široký zobák s oběma čelistmi pokud možno stejné síly, ale také rubínově červené, bradavičnaté obočnice a výrazné ozobí, které nejenže hlavu ozdobí, ale také zvětší. Důraz na co největší poměr mezi velikostí hlavy a širokým, spíše kratším tělem je velmi důležitý. Mým cílem je, abych se nemusel stydět za jejich kvalitu u nás ani v zahraničí.

Na odchovy používám budapešťské vysokoletce. U nich mi stačí odchovat první hnízdo, které používám k letu, a již od druhého hnízdění je mohu používat jako chůvy pro pražské, které dokážou vychovat vynikajícím způsobem. Poštovní holubi nejsou podle mých zkušeností tak dobří rodiče pro toto plemeno. Někdy podsazuji již vejce, jindy mladé, neboť pražští rejdiči své mladé krmí holubí kaší naprosto perfektně. Když mládě opustí hnízdo, putuje do odchovny mladých. Odchovy jsou venku v otevřené voliéře. I když je třeba minus 30 stupňů Celsia, nechávám je ve voliéře, v zimě i v létě. Velmi pozitivně se to projevuje na jejich zdravotním stavu – při nepřízni počasí se mohou schovat v malém holubníku, který je součástí tohoto zařízení. Holuby tam nechávám obvykle do dvou let věku, kdy teprve zhodnotím, jak se vyvinuli. Ti nejlepší pak mohou jít do chovu, byť jsou ve dvou letech hotoví tak na devadesát procent. Vývoj pokračuje ještě třetím čtvrtým rokem, kdy se obočnice dále zvětšují a vizuálně se zvětšuje i hlava. Ročního PRK prodávám zřídka, neboť jeho vývoj je u sedlatých nevyzpytatelný, mnoho odchovů vás dovede překvapit teprve druhým rokem. Pražáků mám šest až deset chovných párů. Protože modří měli slabší zobáky, provedl jsem křížení s racky prostřednictvím africké sovky. Již F1 generace měla kostkovité hlavy po pražácích i dobré nasazení zobáku, který je široký, a linie mezi čelistmi zobáku pomyslně vede přes střed očí. Mám již čtvrtou generaci.

Pověz nám něco o klubu a tréninku vysokoletců…

V Žilině jsem místopředsedou klubu chovatelů výkonných rejdičů a tiplerů. Peter Dobrucký je předsedou klubu. Budapešťský vysokoletec je určen ke sportovnímu výkonnostnímu létání, a pokud se hejno jen tak motá nad holubníkem a nedokáže vystoupat a udržet se v nedohledné výšce, to neuznávám. Létám s mladými a ročními holuby, dvouletí jsou určeni do chovu, ale někdy i je mohu ponechat ve sportu, tahají-li dále hejno do výše. To jsou velmi cenní holubi. Výkonný rejdič nesmí odchovávat mladé, přestal by mít sportovní ambice. Do chovu je zařazený až poté, co prokáže mimořádné letové parametry. Buda­pešťských vysokoletců musím držet aspoň 25 párů, aby dali nejméně 70 mladých z první a druhé líhně ke sportovnímu využití. Mladé mohu pouštět každý den. Brzy se z nich vytvoří hejno, které lze pouštět každý 2. či 3. den, aby mělo motivaci k létání. Nahání se tak, že ráno se vyžene celé hejno ven, zavře se holubník a večer se holubník otevře. Holubi nelétají pořád, odpočívají na střeše, seznamují se s okolím. Mladí vydrží v letu tak dvě hodiny, pak se letový čas zvyšuje. 

Standardní je let trvající pět hodin, z toho hodina v nedohledné výšce. Byly i roky, kdy jsem měl obrovské ztráty způsobené dravci či nepřízní počasí. Třeba jsem pustil hejno 20 mladých, kteří během deseti minut vystoupali do nedohledné výšky. Bylo krásné počasí, všechno vypadalo na úspěšný den, ale náhle přišla silná bouřka a přišel jsem o všechny holuby. Někdy i desítky mladých, zejména holubic, zlikviduje jestřáb. Přes všechny nástrahy okolí se mi daří být velmi úspěšný v soutěžích o mistra klubu. Na Slovensku nemám konkurenci, a tak jsem vstoupil nedávno i do klubu vysokoletců v Maďarsku. Je to pro mne další velká motivace. Pyšný jsem na výsledky z některých závodů. Třeba v závodě z poloviny června 2018 činila délka letu mého hejna 6.16 hodin, z toho 60 minut bylo hejno o počtu 12 holubů ve velké výšce a 255 minut v nedohledné výšce, s hejnem výletků se mi v minulém roce povedlo 310 minut v nedohledné výšce.

Jak důležité je v chovu okrasných i výkonných rejdičů krmení?

Patří k nejdůležitějším prostředkům úspěšného chovu, neboť jeho složení je důležité pro správný vývoj plemenných znaků jak u krátkozobých holubů, tak při sportovních účelech, ke kterým se obvykle složení upravuje. V posledních letech používám speciální krmivo pro krátkozobé holuby, které vyrábí společnost Astra v Maďarsku, zkouším i čenkovské krmivo pro krátkozobé holuby ze Slovenska. To předkládám pražským rejdičům. Pro výkonné holuby si převážně míchám své směsi, rozdílné pro závodní (roční) holuby a pro mladé, jakož i pro chovný kmen.

V závodní směsce nesmí být hrách, po kterém by holubi nelétali. Musí být složena z lehkých nebo energeticky bohatých zrnin, které se rychle tráví. Tam patří len, kukuřice, proso, řepka, slunečnice či rýže. Chovným holubům dávám i hrách a pelušku, po odstavu mladých uberu hrachu. Směsi jsou drahé, vyjdou na cenu kolem 14 eur za 25 kg sáček, ale spotřeba u těchto malých plemen není tak značná a kvalitní krmivo se vždy vyplatí na exteriéru i výkonu.

Provádím vakcinaci Salgenem proti salmonelóze a Pharmavacem Columbi II proti paramyxoviróze a herpesviróze, též odčervení Galmektinem, nemám díky tomu vnější ani vnitřní parazity u holubů. 

Nedávno jsem zmodernizoval a předělal k obrazu svému celé chovatelské zařízení. Jsem rád, že jsem si vybral tak otužilá, temperamentní a zajímavá plemena, která mi poskytují mnoho radosti a přátelského vyžití.