Nejznámější holubi – voláč elstr

Černý elstr s výbornou volatostí
Černý elstr vzpřímeného držení těla
Červeně plaví elstři zůstávají raritou, pozornost nutno věnovat složení ocasu (volný kraják).
Modrý elstr dobré barvy, s horším výstupem bérců a příliš podvázaným voletem
Velmi typický žlutý elstr, ovšem s horším složením ocasu
Zástupci klubu v čele s L. Gehwolfem předávají obraz elstra do holubářského muzea v Norimberku.
0.1 černý elstr, oceněný 97 body, chovatel N. Junk
0.1 červený elstr, oceněný 96 body, chovatel L. Gehwolf
0.1 modrý elstr, oceněný 97 body, chovatel M. Stumpf
0.1 modrý elstr. oceněný 96 body, chovatel F. Schmitt
0.1 žlutý elstr, oceněný 96 body, chovatel J. Hintermeier
1.0  černý elstr, oceněný 95 body, chovatel N. Junk
1.0 černý elstr, oceněný 97 body, chovatel J. Carillo
1.0 červený, oceněný 94 body, chovatel J. Carillo
Chovatel G. Frese před svým chovatelským zařízením
Pohled na speciální výstavu ve Fuldě
Obsah
  1. Voláč „západní koncepce“
  2. Moderní typ
  3. Barevné rázy
  4. Způsob chovu

Ačkoliv není elstr v naší zemi díky širší konkurenci příbuzných plemen voláčů, zejména z okruhu našich národních plemen, rozšířeným okrasným holubem, jeho silná a vysoká postava ve spojení s celkovou elegancí, atraktivní bělohlavou sedlatou kresbou,  vyšším postojem a nevšední volatostí, mu zaručují zaslouženou přízeň mnohých milovníků voláčů. V našich očích mu chybí asi jediný znak, a tím jsou červené obočnice protěžované u moravského voláče sedlatého, jenž představuje středního hladkonohého voláče v sedlaté kresbě se špičatou chocholkou nebo u starvičského staváka, jehož jedním z rázů jsou sedlatí s obligátní lasturovitou chocholkou. 

Voláč „západní koncepce“

Elstr je již dlouhá léta moderním voláčem tzv. západní koncepce, která je charakteristická výtečnou volatostí a předvádivostí u obou pohlaví a pak jen malým zaměřením na prošlechtění znaků na hlavě, včetně síly zobáku a barvy obočnic, které bývají buď světlé nebo barvou odpovídající okolnímu opeření, tedy nenápadné. Původ tohoto holuba byl dříve i v německých vzornících udáván v Německu a Čechách, odkud byli jeho předci do oblasti Saska, Sasko-Anhaltska a Slezska dovezeni lodní dopravou po Labi. Po druhé světové válce již převážil názor, že elstr vznikl ve středním Německu. Pojďme se tedy krátce podívat na některé historické aspekty než si představíme jeho unikátní typologii. 

Nejspíše Gottlob Neumeister v díle Ganze der Taubenzucht  v roce 1836 přinesl první vyobrazení sedlatého voláče bez kapky (bělohlavého), a to ve skupině označené holandští voláči. Tento holub měl ovšem nejspíše mírně zapeřené běháky, což Neumeister prezentoval o pár desetiletí později (1869) na takřka shodné kresbě pražského voláče červeného sedlatého. Zde již jsou vidět nápadnější krátké rousy. Co je ale důležité, to je skutečnost, že Neumeister již v roce 1836 přinesl také takřka dokonalé vyobrazení durynského voláče a saského voláče, což vypovídá o velké oblibě voláčů v Německu již v dobách, než vůbec začaly vznikat písemné zápisy o chovu holubů v naší vlasti, kde jsme tak odkázáni převážně na zdroje německé od u nás etablovaných spolků chovatelů německé národnosti nebo na ústně předávané, až mnohem později zachycené zprávy. Z Neumeisterových kreseb jednoznačně vyplývá, že již před dvěma stoletími byli střední voláči na vysoké úrovni prošlechtění, vzpřímení a s delšíma nohama, kdy typ těchto holubů tvořil důležitou vizuální stránku jejich obliby. Tou další důležitou vlastností byla vynikající reprodukce mláďat, jenž u  původních selských voláčů (chovaných většinou na velkých hospodářstvích sedláky) byla spolu se schopností takřka samostatného chovu při souběžném polaření (obstarání si většiny potravy na polích v okolí gruntu) nepostradatelnou součástí a zdrojem jejich vysoké obliby. 

Je velmi pravděpodobné, že elstr vznikal ze stejného základu jako moravský voláč sedlatý (a jistě daleko nebyl ani od českého staváka), kdy naše moravské plemeno bylo původně chováno v hladkohlavé verzi. Až později se díky křížení s moravským bělohlávkem dostavila chocholatá varianta, jenž se kvůli odlišení od elstra dále protěžovala a od roku 1982 je možné vystavování moravských voláčů sedlatých pouze se špičatou chocholkou.  Podíváme-li se na fotografie z publikací v první polovině dvacátého století, obě plemena k sobě měla značně blízko. Až snad velmi často jsou elstři vyobrazováni se špatným tvarem volat, které bývá mnohdy širší v dolní než horní části, což je ale pravděpodobně výsledkem nevhodného focení (došlo k přefouknutí holuba) než skutečným špatným tvarem volete. Faktem je, že kritizován byl u těchto holubů nejen nízký postoj, ale také příliš vodorovné držení těla, přílišná síla a malá délka těla a již zmíněný vadný tvar volete. Již v 19. století došlo v Německu k nakřížení ušlechtilejších plemen voláčů do rodiny elstrů, mezi nimiž největší dopad přineslo užití právě tehdy dovážených velkých voláčů anglických a francouzských. Ztratila se tím ovšem kvalita barvy, kvůli které byli v roce 1900 do elstrů nakříženi menší voláči v sedlaté kresbě dovezení z Čech. Poté se zase muselo pracovat na zlepšení typu při souběžné snaze o uchování dobrého zbarvení, ale na uspokojivý výsledek se čekalo opravdu dlouho. 

První vzorník plemene vydaný Schachtzabelem v roce 1907, shodou okolností v roce, kdy vznikl speciální klub chovatelů voláčů elstrů v Německu, přinesl jednotný vzorník pro sedlaté voláče v hladkonohé (elstr) i rousné (voláč sedlatý rousný) podobě, kdy původ těchto holubů byl vložen do Německa a Čech. Již v dalším vydání o pár let později jsou obě plemena sedlatých voláčů rozlišena. Pokud odhlédneme od nejistých zpráv o původu elstra, nemůžeme se oprostit od faktu, že je to plemeno středního voláče do současné moderní podoby zušlechtěné intenzivním šlechtěním s vysokonými voláči (anglickým, francouzským, ale v počátcích okrajově i sedlatým rousným) chovateli ve středním a později takřka celém Německu. 

Velkým tématem, o kterém se diskutovalo v letech 1907 až 1912 a vlastně až do doby před druhou světovou válku, bylo probarvení hřbetu. Díky využití velkých voláčů se bílá záda zejména u modrého rázu až úporně držela a trvalo celé generace, než se podařilo získat tažených zad. Znamenalo to i rozkol mezi chovateli a existenci dvou spolků. Po druhé světové válce se rozdělily chovatelské cíle v obou německých státech. Chovatelé z bývalého Východního Německa se více upínali na kvalitu barvy, chovatelé ze západu na typ. Po opětovném sjednocení Německa se naštěstí velmi brzy podařilo typ i barvu ujednotit. 

Moderní typ

Díky zušlechťovacímu křížení s anglickými a francouzskými voláči, prováděnými v největší míře v 50. a 60. letech 20. století, se podařilo velikost elstra ustálit na horní hranici středních voláčů. Je to holub menší než velký anglický voláč, ale větší než velmi známý voláč slezský. Délka dnešních holubů, měřená od špičky zobáku po konec ocasu, tvoří v průměru u samců 44 cm, u holubic 42 cm. Tyto markanty se od prvních vzorníků, kde bylo pro samce uváděno 40-42 cm a u holubic o 2 cm méně příliš neliší. Důležitými markanty, které vnáší jiný vhled do celkového dojmu než obyčejné měření délky, jsou zcela jiná délka nohou (mnohem vyšší než v počátcích) a velmi vzpřímené držení těla (oproti předchozímu sklonu kolem 45 stupňů). To teprve přineslo v souhrnu moderní parametry elstra, jenž se  v běžných výstavních klecích (40x40x40 cm) již musí krčit, a proto jsou pro něho nutné klece využívané pro vysokonohé voláče (tzv. padesátky). 

Velcí a silní holubi, zvláště pak holubice, garantují velká a silná holoubata. Nevyžaduje se ovšem pouze síla, ale také elegance, vycházející nejen z tvaru těla, ale i postoje a výšky nohou. Ramena nesmí být příliš široká, aby vynikla volatost, jež překrývá i ramínka křídelních štítů. Elstr musí mít bezpodmínečně dobře tvarované vole, které harmonicky ladí s velikostí postavy, délkou nohou a tvarem těla. Volatost je nejcennějším znakem a pokud u voláče vnímáme nějaké nedostatky v této stěžejní oblasti, neměl by nikdy získat 96 či 97 bodů. Vole elstra je velké, solidně vyduté již v dolní části, ale nemělo by být nikdy vyduté příliš (do takřka kulatého tvaru), což přináší tendenci ke svěšení volete v chovné sezoně, známé třeba u norvičských voláčů. Důležitý je poměr velikosti volete a těla, jenž by měl působit harmonicky a nikoliv předimenzovaně.

Nezbytná je výtečná kontrola volete, které by mělo především korelovat s délkou krku, jež bývá paradoxně u elstra velmi málo zmiňována, přesto je jedním z nejsilnějších nositelů typických znaků tohoto plemene. Krk je co nejdelší, což při avizované hruškovité volatosti představuje fenomén, kdy i při plně nafouknutém voleti nebude docházet k přefukování na jednu ze stran nebo k zaklánění hlavy směrem dozadu, což byl obvyklý nešvar starých linií. Na tomto jevu mohlo mít negativní dopad použití holubů s kulatějším voletem do zušlechťovacího křížení, kdy je známo, že toto bylo potíží v nejednom z chovů anglických, francouzských či sedlatých rousných voláčů. 

Volatost plemene je poměrně ojedinělá, především svojí délkou díky velmi dlouhému krku, na který navazuje protáhlá, dobře zakulacená hlava bez plošinek. Vole je dobře podvázané a vyklenuté zejména dopředu ve velkém oblouku, který zasahuje hlouběji již ve spodní části volete. Ačkoliv je ve vzornících opisováno, že největší délka volete je v jeho horní části, což je znakem voláčů s hruškovitou volatostí, většinou je pravdou, že největší délky dosahuje vole u elstra přibližně v polovině. Snaha zformovat vole do tohoto zvláštního tvaru nesmí být na úkor jeho šířky, která by měla být co největší. V horní části zasahuje vole až nad zobák, který na něm volně spočívá a je vždy světlý. Vole je nepatrně klenuté na šíji, zpravidla jen v její horní polovině, v dolní či  celé části šíje je klenutí nežádoucí, stejně  jako silné klenutí v horní části šíje. 

Postava je spíše užší, ale dobře zmasilá, s dlouhou hrudní kostí. Nesmí být ani robustní, ani příliš štíhlá. Držení těla je tak vzpřímené, že pomyslná kolmice spuštěná z očí prochází koncem prostředního prstu. U holubic bychom měli být trochu tolerantnější. Bérce vychází  z těla naprosto plynule, podobně jako třeba u voláčů norvičských nebo brněnských. Jsou rovněž tak výborně zapeřené.  Z předního pohledu jsou nohy rovné s pevným došlapem na prsty a mírným povolením v patních kloubech. 

Dvě třetiny postavy se nachází před běháky, což ještě více podněcuje důraz na krátkou zadní partii. Dobře složený ocas je velkou devizou, stejně jako nekřížené konce letek a světlé vybarvení obočnic,  bez zapovězeného oranžového až načervenalého nádechu. Všechny znaky, které poukazují na pozůstatky předchozího křížení, zejména viditelná hrudní kost, vystouplé bérce (tzv. žabí stehna), rozbíhavý postoj, příliš podkleslé nohy nebo příliš velké, příliš zakulacené či podvázané vole, jsou vadami hrubými až výlukovými. Při posuzování musíme bohužel počítat ruční letky, kterých by mělo být deset po obou stranách. 

Autor textu a fotografií Mgr. Bc. Alexandr Veselý