Voláč elstr – nejznámější holubi 40
Ačkoliv není elstr v naší zemi díky širší konkurenci příbuzných plemen voláčů, zejména z okruhu našich národních plemen, rozšířeným okrasným holubem, jeho silná a vysoká postava ve spojení s celkovou elegancí, atraktivní bělohlavou sedlatou kresbou, vyšším postojem a nevšední volatostí, mu zaručují zaslouženou přízeň mnohých milovníků voláčů. V našich očích mu chybí asi jediný znak, a tím jsou červené obočnice protěžované u moravského voláče sedlatého, jenž představuje středního hladkonohého voláče v sedlaté kresbě se špičatou chocholkou nebo u starvičského staváka, jehož jedním z rázů jsou sedlatí s obligátní lasturovitou chocholkou.
Voláč „západní koncepce“
Elstr je již dlouhá léta moderním voláčem tzv. západní koncepce, která je charakteristická výtečnou volatostí a předvádivostí u obou pohlaví a pak jen malým zaměřením na prošlechtění znaků na hlavě, včetně síly zobáku a barvy obočnic, které bývají buď světlé nebo barvou odpovídající okolnímu opeření, tedy nenápadné. Původ tohoto holuba byl dříve i v německých vzornících udáván v Německu a Čechách, odkud byli jeho předci do oblasti Saska, Sasko-Anhaltska a Slezska dovezeni lodní dopravou po Labi. Po druhé světové válce již převážil názor, že elstr vznikl ve středním Německu. Pojďme se tedy krátce podívat na některé historické aspekty než si představíme jeho unikátní typologii.
Nejspíše Gottlob Neumeister v díle Ganze der Taubenzucht v roce 1836 přinesl první vyobrazení sedlatého voláče bez kapky (bělohlavého), a to ve skupině označené holandští voláči. Tento holub měl ovšem nejspíše mírně zapeřené běháky, což Neumeister prezentoval o pár desetiletí později (1869) na takřka shodné kresbě pražského voláče červeného sedlatého. Zde již jsou vidět nápadnější krátké rousy. Co je ale důležité, to je skutečnost, že Neumeister již v roce 1836 přinesl také takřka dokonalé vyobrazení durynského voláče a saského voláče, což vypovídá o velké oblibě voláčů v Německu již v dobách, než vůbec začaly vznikat písemné zápisy o chovu holubů v naší vlasti, kde jsme tak odkázáni převážně na zdroje německé od u nás etablovaných spolků chovatelů německé národnosti nebo na ústně předávané, až mnohem později zachycené zprávy. Z Neumeisterových kreseb jednoznačně vyplývá, že již před dvěma stoletími byli střední voláči na vysoké úrovni prošlechtění, vzpřímení a s delšíma nohama, kdy typ těchto holubů tvořil důležitou vizuální stránku jejich obliby. Tou další důležitou vlastností byla vynikající reprodukce mláďat, jenž u původních selských voláčů (chovaných většinou na velkých hospodářstvích sedláky) byla spolu se schopností takřka samostatného chovu při souběžném polaření (obstarání si většiny potravy na polích v okolí gruntu) nepostradatelnou součástí a zdrojem jejich vysoké obliby.
Je velmi pravděpodobné, že elstr vznikal ze stejného základu jako moravský voláč sedlatý (a jistě daleko nebyl ani od českého staváka), kdy naše moravské plemeno bylo původně chováno v hladkohlavé verzi. Až později se díky křížení s moravským bělohlávkem dostavila chocholatá varianta, jenž se kvůli odlišení od elstra dále protěžovala a od roku 1982 je možné vystavování moravských voláčů sedlatých pouze se špičatou chocholkou. Podíváme-li se na fotografie z publikací v první polovině dvacátého století, obě plemena k sobě měla značně blízko. Až snad velmi často jsou elstři vyobrazováni se špatným tvarem volat, které bývá mnohdy širší v dolní než horní části, což je ale pravděpodobně výsledkem nevhodného focení (došlo k přefouknutí holuba) než skutečným špatným tvarem volete. Faktem je, že kritizován byl u těchto holubů nejen nízký postoj, ale také příliš vodorovné držení těla, přílišná síla a malá délka těla a již zmíněný vadný tvar volete. Již v 19. století došlo v Německu k nakřížení ušlechtilejších plemen voláčů do rodiny elstrů, mezi nimiž největší dopad přineslo užití právě tehdy dovážených velkých voláčů anglických a francouzských. Ztratila se tím ovšem kvalita barvy, kvůli které byli v roce 1900 do elstrů nakříženi menší voláči v sedlaté kresbě dovezení z Čech. Poté se zase muselo pracovat na zlepšení typu při souběžné snaze o uchování dobrého zbarvení, ale na uspokojivý výsledek se čekalo opravdu dlouho.
První vzorník plemene vydaný Schachtzabelem v roce 1907, shodou okolností v roce, kdy vznikl speciální klub chovatelů voláčů elstrů v Německu, přinesl jednotný vzorník pro sedlaté voláče v hladkonohé (elstr) i rousné (voláč sedlatý rousný) podobě, kdy původ těchto holubů byl vložen do Německa a Čech. Již v dalším vydání o pár let později jsou obě plemena sedlatých voláčů rozlišena. Pokud odhlédneme od nejistých zpráv o původu elstra, nemůžeme se oprostit od faktu, že je to plemeno středního voláče do současné moderní podoby zušlechtěné intenzivním šlechtěním s vysokonými voláči (anglickým, francouzským, ale v počátcích okrajově i sedlatým rousným) chovateli ve středním a později takřka celém Německu.
Velkým tématem, o kterém se diskutovalo v letech 1907 až 1912 a vlastně až do doby před druhou světovou válku, bylo probarvení hřbetu. Díky využití velkých voláčů se bílá záda zejména u modrého rázu až úporně držela a trvalo celé generace, než se podařilo získat tažených zad. Znamenalo to i rozkol mezi chovateli a existenci dvou spolků. Po druhé světové válce se rozdělily chovatelské cíle v obou německých státech. Chovatelé z bývalého Východního Německa se více upínali na kvalitu barvy, chovatelé ze západu na typ. Po opětovném sjednocení Německa se naštěstí velmi brzy podařilo typ i barvu ujednotit.
Moderní typ
Díky zušlechťovacímu křížení s anglickými a francouzskými voláči, prováděnými v největší míře v 50. a 60. letech 20. století, se podařilo velikost elstra ustálit na horní hranici středních voláčů. Je to holub menší než velký anglický voláč, ale větší než velmi známý voláč slezský. Délka dnešních holubů, měřená od špičky zobáku po konec ocasu, tvoří v průměru u samců 44 cm, u holubic 42 cm. Tyto markanty se od prvních vzorníků, kde bylo pro samce uváděno 40-42 cm a u holubic o 2 cm méně příliš neliší. Důležitými markanty, které vnáší jiný vhled do celkového dojmu než obyčejné měření délky, jsou zcela jiná délka nohou (mnohem vyšší než v počátcích) a velmi vzpřímené držení těla (oproti předchozímu sklonu kolem 45 stupňů). To teprve přineslo v souhrnu moderní parametry elstra, jenž se v běžných výstavních klecích (40x40x40 cm) již musí krčit, a proto jsou pro něho nutné klece využívané pro vysokonohé voláče (tzv. padesátky).
Velcí a silní holubi, zvláště pak holubice, garantují velká a silná holoubata. Nevyžaduje se ovšem pouze síla, ale také elegance, vycházející nejen z tvaru těla, ale i postoje a výšky nohou. Ramena nesmí být příliš široká, aby vynikla volatost, jež překrývá i ramínka křídelních štítů. Elstr musí mít bezpodmínečně dobře tvarované vole, které harmonicky ladí s velikostí postavy, délkou nohou a tvarem těla. Volatost je nejcennějším znakem a pokud u voláče vnímáme nějaké nedostatky v této stěžejní oblasti, neměl by nikdy získat 96 či 97 bodů. Vole elstra je velké, solidně vyduté již v dolní části, ale nemělo by být nikdy vyduté příliš (do takřka kulatého tvaru), což přináší tendenci ke svěšení volete v chovné sezoně, známé třeba u norvičských voláčů. Důležitý je poměr velikosti volete a těla, jenž by měl působit harmonicky a nikoliv předimenzovaně.
Nezbytná je výtečná kontrola volete, které by mělo především korelovat s délkou krku, jež bývá paradoxně u elstra velmi málo zmiňována, přesto je jedním z nejsilnějších nositelů typických znaků tohoto plemene. Krk je co nejdelší, což při avizované hruškovité volatosti představuje fenomén, kdy i při plně nafouknutém voleti nebude docházet k přefukování na jednu ze stran nebo k zaklánění hlavy směrem dozadu, což byl obvyklý nešvar starých linií. Na tomto jevu mohlo mít negativní dopad použití holubů s kulatějším voletem do zušlechťovacího křížení, kdy je známo, že toto bylo potíží v nejednom z chovů anglických, francouzských či sedlatých rousných voláčů.
Volatost plemene je poměrně ojedinělá, především svojí délkou díky velmi dlouhému krku, na který navazuje protáhlá, dobře zakulacená hlava bez plošinek. Vole je dobře podvázané a vyklenuté zejména dopředu ve velkém oblouku, který zasahuje hlouběji již ve spodní části volete. Ačkoliv je ve vzornících opisováno, že největší délka volete je v jeho horní části, což je znakem voláčů s hruškovitou volatostí, většinou je pravdou, že největší délky dosahuje vole u elstra přibližně v polovině. Snaha zformovat vole do tohoto zvláštního tvaru nesmí být na úkor jeho šířky, která by měla být co největší. V horní části zasahuje vole až nad zobák, který na něm volně spočívá a je vždy světlý. Vole je nepatrně klenuté na šíji, zpravidla jen v její horní polovině, v dolní či celé části šíje je klenutí nežádoucí, stejně jako silné klenutí v horní části šíje.
Postava je spíše užší, ale dobře zmasilá, s dlouhou hrudní kostí. Nesmí být ani robustní, ani příliš štíhlá. Držení těla je tak vzpřímené, že pomyslná kolmice spuštěná z očí prochází koncem prostředního prstu. U holubic bychom měli být trochu tolerantnější. Bérce vychází z těla naprosto plynule, podobně jako třeba u voláčů norvičských nebo brněnských. Jsou rovněž tak výborně zapeřené. Z předního pohledu jsou nohy rovné s pevným došlapem na prsty a mírným povolením v patních kloubech.
Dvě třetiny postavy se nachází před běháky, což ještě více podněcuje důraz na krátkou zadní partii. Dobře složený ocas je velkou devizou, stejně jako nekřížené konce letek a světlé vybarvení obočnic, bez zapovězeného oranžového až načervenalého nádechu. Všechny znaky, které poukazují na pozůstatky předchozího křížení, zejména viditelná hrudní kost, vystouplé bérce (tzv. žabí stehna), rozbíhavý postoj, příliš podkleslé nohy nebo příliš velké, příliš zakulacené či podvázané vole, jsou vadami hrubými až výlukovými. Při posuzování musíme bohužel počítat ruční letky, kterých by mělo být deset po obou stranách.
Barevné rázy
Barva je u sedlatých plemen voláčů, kde je všeobecně chováno jen omezené množství barevných rázů, vždy vyžadována na velmi vysoké úrovni prošlechtění, hraničící s kvalitou barvy holubů ze skupiny barevných plemen. I u elstra vyžadujeme barvu čistou, plnou a intenzivní, bez zábělů či nežádoucích nádechů jiného zbarvení. Výjimku tvoří krajní ocasní pera u modrých, která mohou vykazovat z vnější strany probělení, ale i zde je upřednostňováno plné zbarvení.
Elstr se vyskytuje pouze v „bělohlavé“ sedlaté kresbě. Na barevném holubovi jsou kromě hlavy bíle zbarvená též křídla bez sedlovitého vykrojení, bérce a břicho. Zákres na dolní hrudi dosahuje asi centimetr nad bérce, zákres pod zobákem a očima probíhá ve vzdálenosti od 5 do 10 mm. Kresba se dědí vzorně, ale někdy je vhodné sedlo, jakož i dolní a někdy i horní zákres před výstavní sezonou upravit, aby ohraničení bylo co nejpřesnější. Ačkoliv první vzorník počítal s celkem sedmi barevným rázy, dlouhodobě se vystavuje pouze pět barevných rázů, tedy černí, červení, žlutí a modří, ke kterým se asi před 30 lety přidali červeně plaví (na skrytém vzorku pruhovém). Až v poslední době se na speciálních výstavách objevují též žlutě plaví v obou pohlavích, jenž nyní absolvují uznávací řízení. Vystavováni jsou obvykle ve výstavní kategorii AOC.
Nejoblíbenější jsou černí, u kterých vyžadujeme plné a syté zbarvení s přidruženým projevem zeleného lesku od volete až do ocasu. Objevuje se u nich nežádoucí bronzový lesk, jakož i zamodralý hřbet či podocasník. Populární jsou též červení, vyznačující se intenzivní, rovnoměrně rozloženou sytou barvou, jejíž hodnotu posiluje zelený lesk ve voleti. Žlutí jsou méně rozšíření, i u nich se prosazuje tvrdá barva, ale jen do té míry, aby nedocházelo ke zhoršení struktury opeření na křídelních štítech. U žlutých a červených se přísně trestá namodralý hřbet, podocasník či ocas, jakož i fialový lesk ve voleti a podocasníku. Modří holubi po dlouhodobé práci na dosažení tažených zad zpravidla problémy se zbarvením již nemají. Jejich barvu nelze přirovnat k běžné modré ani tmavé modré (faktor dirty), ustálila se někde na pomezí s preferencí světlejších jedinců. Na voleti modrých je upřednostňován výrazný nazelenalý lesk, důležité je též identické zbarvení sedla a hřbetu, které by mělo být jednotné, bez rámování či šmolků. Holubice mohou být tmavší.
Popelkou zůstávají červeně plaví, kteří bezpochyby vzešli z předchozího křížení s voláči v měsíčkové kresbě. Cílem je přiblížení se k barvě tohoto rázu u durynského voláče. Požadavky stanovené klubem jsou poměrně přísné, takřka identické na modrý ráz, kdy ovšem nesmíme zapomínat, že oba tyto rázy jsou plavé a nikoliv plnobarevné, proto se snaha o dosažení stejné barvy sedla, hřbetu a ocasu, jeví snad až přehnaná. Barva je nejintenzivnější na krku a voleti, kde by se měl nacházet též červený lesk, bez projevů probělení. Na ocase je při pohledu zespodu tolerována červená pigmentová zásoba, obdobně jako je tolerováno mírné zamodrání na hrudi, které přináší žádoucí sytější barvu hřbetu. Zamodralý ocas je ovšem nežádoucí, kdy ke zlepšení barvy červeně plavých se osvědčili šedohnědí partneři, vzešlí ze spojení žlutých s modrými. Tito dokáží mnohé nešvary eliminovat.
Z červeně plavých se před léty vyštěpili též žlutě plaví, mezi nimiž jsou již výteční elstři v typu. Platí pro ně to stejné jako u červeně plavých při základní barvě „slámově“ žluté. U všech rázů dodržujeme podmínku precizně utaženého opeření, zejména na voleti a bércích, jakož i trestáme jakoukoliv chybu ve složení a šířce ocasu, jenž patří k nejvíce dědičným. Podobně přistupujeme k chybám ve tvaru prstů, kdy se vyskytují přilehlé nebo dokonce překřížené prsty. Tyto vady se nesou po vkřížení anglického voláče, stejně jako tendence k zapeření prstů. Osvědčenou radou je odstranění žlutého chmýří (základ budoucích per) na prstech holoubat ve věku 6-10 dní, po kterém peří již nenaroste.
Způsob chovu
Základním požadavkem zůstává zachovat tohoto holuba elegantního, ale nikoliv s extrémními znaky. Žádoucí není ani postava malá a slabá volatost, jakož i příliš silná či dlouhá, s příliš dlouhýma či takřka rovnýma nohama. Elstr by při chycení do rukou měl působit spíše lehčím dojmem, měl by být vitální, s kontrolovanou volatostí a zachovanou obratností během letu. Přes náročné znaky je tento voláč schopen plnohodnotného a samostatného odchovu, ale většině jeho chovatelů se vyplatí držet i nějaké chůvy, které zejména v počátcích sezony během zimního období (leden-březen) dovedou vychovat mladé i za chladných dnů. V pozdějším období již chůvy nejsou tolik potřebné, ale i potom mohou s odchovem u některých párů pomáhat. Elstrům přitom necháváme obvykle jedno mládě od chův k odkrmení, aby měli zachované všechny hnízdní dovednosti. U voláčů „západní“ provenience se běžně překládají krmné směsi s malými zrninami, určené pro voláče či krátkozobé holuby, jejichž cena je vyšší, ale holubi takřka netrpí na přejídání a případné svěšení volete. Bob, běžný hrách či kukuřice nejsou vhodné. Při kvalitním krmení, ve vhodných podmínkách a za tlumení parazitů mají elstři vynikající kvalitu opeření a zbarvení.
Hnízdní krbce bývají cirka 50 cm vysoké, aby sloužily i k případnému pojímání. Bývají též širší než u většiny středních voláčů. Každý chovatel má připraveny drezurní klece, kde připravuje výstavní jedince ideálně formou dva dny drezury, dva dny na holubníku, na nadcházející výstavu, kde se pak elstři prezentují takřka dokonale výtečnou volatostí, postojem i držením těla u obou pohlaví. Chovatelská zařízení jsou po vzoru velkých voláčů obvykle vybavena individuálními kruhovými sedačkami, kde nalézají elstři klid a vhodné místo k předvedení svých majestátních tvarů. U nás jsou obvykle využíváni v chovu moravských voláčů sedlatých ke zvýšení volatosti holubic nebo k vylepšení modrého rázu, ale bohužel o samostatný chov tohoto výjimečného středního voláče se pokouší málokdo a většinou po pár letech takový chovatel přechází na jiné plemeno.
Chovem elstrů můžeme získat nejen cenné zkušenosti chovatelské, ale bavit se též mistrovskými tvary a temperamentem, jehož bylo docíleno po velmi dlouhém úsilí mnoha generací chovatelů.
