Za budapeštskými rejdiči
Jedním z nejznámějších slovenských holubářů je MUDr. Marian Vedrödy, jenž mnohokrát na mezinárodních výstavách předvedl ohromující výsledky s budapešťskými rejdiči. Rád dává k dobru příhodu, že se mu poměrně brzo po započetí vystavování těchto holubů na maďarských speciálních výstavách podařilo třikrát po sobě celkově zvítězit a po trojím obdržení putovního poháru mu byl tento věnován do trvalého vlastnictví jako důkaz dosažených výsledků. Dr. Vedrödy je nejen erudovaným chovatelem, který holuby chodil pravidelně kontrolovat i během polední pauzy ze své ordinace, ale také dosud velmi aktivním funkcionářem. Budapešťský krátkozobý rejdič prožívá v posledních letech obrovský boom po celém světě, od Ameriky, přes Orient až po Austrálii. Jeho chovatelům se podařilo plemeno začlenit do mezinárodních klubů rejdičů, kde je obvykle sdružován společně s rejdičem vídeňským, zatímco naše národní chlouba – pražský rejdič krátkozobý – jenž tvoří třetího z trojice nejvýraznějších krátkozobých rejdičů bývalé „monarchie“, v těchto uskupeních k jeho velké škodě chybí. Jaké jsou úskalí chovu tohoto oblíbeného holuba a na co bychom se měli zaměřit při jeho šlechtění, mi prozradil Dr. Vedrödy během našeho letošního setkání u něho v Bratislavě.
Budapeštský krátkozobý rejdič vznikl integrací budapešťského krátkozobého čápka, budínského krátkozobého rejdiče a budapešťského krátkozobého rejdiče, jenž započala přibližně počátkem 20. století, ale faktem je, že k finálnímu sjednocení došlo až v roce 1968, kdy do jednoho standardu byly začleněny všechny barevné a kresebné rázy. Cílem všech těchto aktivit bylo vytvořit unikátního rejdiče s nezaměnitelnými tvary a vysokou chovatelskou hodnotou. Do vyšlechtění budínských modrých byl podle starší literatury použit pražský rejdič krátkozobý, kdy tito holubi byli kříženi s „původním hrubším typem“ budapešťského rejdiče, v jehož genech putovala krev vídeňského krátkozobého rejdiče a čápka.
Směřování k modernímu typu
Současný budapešťský rejdič působí na pohled jako panenka, ale svoji nebývalou eleganci získal postupně. Těžší typ s výraznou hlavou a krátkýma nohama se totiž držel poměrně dlouho. Teprve až chovatelé v Německu, Nizozemsku, Polsku a třeba i dr. Vedrödy na Slovensku začali u těchto holubů preferovat vyšší postoj, vzpřímené držení těla, delší štíhlý krk a místo těžké hlavy spíše hlavu tvarovanou a elegantní. Tomuto směru rychle přišli na chuť i chovatelé z anglicky hovořících zemí, kde bylo na kresbách „ideálu“ asi nejdříve vidět, kam tento holub opravdu směřuje. Cílem bylo přenést na krátkozobého rejdiče větší délku nohou a krku, vzpřímené držení těla a pozvednutě drženou hruď. Vznikl tak velmi ladný typ holuba, který se vyznačuje vypjatým, vyšším postojem na špičkách předních prstů. Tito rejdiči chodí jako baletky a v tomto znaku nám často připomínají postoj a chůzi brněnského voláče. Maďarští chovatelé nastolenému mezinárodnímu trendu zprvu oponovali, ale poté ho přijali. Tímto se velmi zasadili o slibnou budoucnost tohoto dnes asi ve světě nejchovanějšího krátkozobého rejdiče.
Není nic horšího, pokud nějaký holub působí nesladěným dojmem. Chov budapeštského krátkozobého rejdiče nebyl nikdy jednoduchý, neboť byl vždy kladen důraz na mimořádný soulad všech plemenných znaků. Předně je to holub malý, spolu s rackem figuritou se o něm hovoří jako o nejmenších holubech vůbec, ale přitom jeho vypjatě držená hruď je perfektně osvalená a přestože navenek nepůsobí širokým dojmem, je velmi pěkně tvarovaná a při uchopení do rukou vás oprávněně upoutá její zaoblenost a plnost. O krátkozobých rejdičích zemí tehdejší monarchie Rakousko – Uhersko se dlouho psalo jako o holubech s kostkovitým tvarem hlavy. Této definici se budapeštský krátkozobý již dávno vzdálil. Jeho hlava není kostkovitá, ale modelovaná, s propadlým čelem, výrazně vystupujícíma očima se širokými, hladkými obočnicemi, jenž dotváří dva nadočnicové hrbolky, oproti kterým je zadní hrbolek nesený vždy výše. Mezi chovateli je nazývaný cylindrem. Do úzkého okruhu základních požadavků patří dosažení širokého a strmého čela, jenž nepřímo úzce koreluje se zadním hrbolkem. Čím vyšší totiž je zadní hrbolek, tím nižší je čelo. Mezi specialisty se říká, že cylindr za sebou tahá čelo (snižuje jeho výšku). Šířka čela a délka hlavy je stejná, kdy u nejlépe prošlechtěných holubů je dokonce šířka hlavy větší než její délka, což na tak jemném holubovi uvádí diváky vždy v emoce. Neprošlechtěné chovy mohou vykazovat nežádoucí delší hlavu, takže do chovu musíme upřednostňovat hlavy co nejširší a spíše kratší. Zátylí je užší, prudce spadající. Velmi důležitými, charakteristickými znaky, jsou tvar, délka a nesení zobáku. Zobák musí být nejméně vodorovně nesený, cennější jsou i zde linie, které ho dokonce mírně přizvedávají. Je rovný, válcovitého tvaru, na konci tupě zakončený a vždy dobře uzavřený. Standard udává, že je silný, což je relativní. U čápků (homozygotních běloušů), mramorovaných (heterozygotních běloušů) a budínských modrých je černý, u všech ostatních rázů voskový. Ozobí je dobře přilehlé, bíle ojíněné.
Blíže ke znakům hlavy
Velmi zajímavé jsou velké, nápadně vystouplé oči, jejichž barva duhovky je zpočátku tmavá a během dospívání se mění na působivou šedomodrou s jemnými tečkami, jen u sedlatých jsou oči vikvové. Bělouši a budínští modří mají oční hrbolky šedočerné a obočnice barvy tmavě šedomodré, u všech ostatních rázů jsou obočnice citronově žluté. Rázy s citronovou obočnicí mohou u části odchovu vykazovat nežádoucí růžové až načervenalé obočnice. Proto má velký úspěch chov těchto holubů na půdách, v části zahrady zastíněné vzrostlými stromy nebo třeba v Orientu v halách, kde není přemíra slunečních paprsků, které nežádoucímu načervenání výrazně napomáhají. Není vhodné provádět s ohledem na tuto vadu unáhlená rozhodnutí, neboť není výjimkou, že mládě s načervenalými obočnicemi během dospívání získá obočnice citronové. Obočnice nesmí být masité, s věkem se výrazně rozšiřující, ale naopak hladké, napjaté a široké. Při pohledu na hlavu se oči nesmí vychylovat ani vespod ani dopředu k zobáku do tvaru písmene V, ale musí být dokonale rovnoběžné. Tohoto prestižního znaku je někdy velmi nelehké docílit.
Na stěžejní oblast hlavy navazuje krk, jenž je dosti dlouhý, velmi štíhlý, držený takřka kolmo a s dobře vykrojeným hrdlem. Jeho horní třetina je jako u mnohých obdobných rejdičů s delším krkem lehce prohnutá, což tomuto malému holoubkovi dodává na grácii. Záda jsou úzká, nesená v mírném sklonu k ocasu, jež na ně plynule navazuje a neměl by být příliš dlouhý ani široký. Nohy jsou střední délky, s preferencí jedinců s vyššíma nohama, ale zase ne až příliš vysokýma.
Zbarvení
Jako většina dalších krátkozobých rejdičů se vyskytuje v pestré paletě barevných a kresebných rázů. Na vrcholu obliby a kvality se nachází čápci, což jsou homozygotní bělouši mající bílé (vybělené) zbarvení, kdy tmavě vyúsťují jen ruční letky. Mramorovaní (heterozygotní bělouši) se jeví světle šedomodří a se světlými, mramorovanými křídly, spodek těla mají bílý, krk se zelenofialovým leskem a bílými špičkami per. Budínští modří jsou světlého odstínu. Bělohrotí mají tři až pět letek bílých. Z kreslených rázů vynikají nádherným kontrastem sedlatí (s bílou hlavou). Chována je řada plnobarevných rázů, v rozprostřeném i plavém zbarvení s výjimkou hnědé barevné řady (ta se nejspíš vyskytuje mimo Evropu). U plavých se rozšiřují v běžných vzorcích pruhovém a kapratém. U rázu, jenž je označován původním názvem budínský modrý, mohou být přítomny varianty pruhové a kapraté.
Způsob odchovu
Vzhledem k tomu, že se jedná o holuba krátkozobého, vyplatí se metodice odchovu věnovat pár řádek. Není žádnou výjimkou, že chovatelé odkrmí tyto holuby sami. Mladí z umělého odchovu jsou pro další plemenitbu běžně použitelní, ale než se osamostatní, berou chovatele jako otce a místo 4 týdnů vyžadují krmení klidně i 7-8 týdnů, což je příliš dlouhé. Proto dr. Vedrödy používá k odchovu chůvy z řad středozobých holubů, kdy si vybral tipplery, orientální rolery a další plemena. Krmiče je třeba vyzkoušet, neexistuje univerzální plemeno. Běžně podsazuje tři holoubata, někteří jiní holubáři dokonce až čtyři, do hnízd chův. Pokud třetí mladé chůvy zanedbávají, dokrmuje jej a chůvy mu poskytují důležité teplo. V letošním roce dal poslední snůšku odkrmit pod vlastními rodiči a dokázal, že jedno mládě budapešťští rejdiči zvládnou řádně vychovat. Je také pyšný na skutečnost, že z 15 párů získal 60 mladých, což je mimořádný výsledek. Ani pod chůvami není stoprocentně zaručeno, že jsou mladí vždy dobře nakrmení, proto chovatel musí mít připraveno něco k dokrmování, běžně se používá Nutribird pro odchov exotického ptactva. Mnoho nových metod dokrmování je k vidění na internetu. Do obliby přichází metoda používaná v USA či Orientu, kdy malé kulaté zrniny se nabírají podtlakem přes hadičku do gumového balonku, ze kterého chovatel aplikuje krmnou dávku přímo do volete. To může být u holoubat od sedmého dne věku, kteří již nepotřebují holubí kaši, velmi efektivní. Odstavená holoubata nejlépe naučí přijímat zrní starší holoubě. Základem úspěchu je kvalitní krmení, drobnozrné, v perfektní kvalitě, určené pro krátkozobé holuby. Je sice dražší, ale tato investice se vyplatí vždy. Vhodné jsou též granule.
Dr. Vedrödy se věnuje chovu žlutých, červených, bílých a černých plnobarevných, okrajově též černým sedlatým, kdy osvědčené páry nechává celý život spolu. Svůj holubník má umístěný na půdě přístavku za rodinným domem, kde chovatelský komplex je rozdělený na tři oddělení. Jedno pro chůvy, dvě pro budapešťské, což umožňuje přes klidové období oddělený chov pohlaví.
Rozšíření ve světě
Chovatelé v USA si také u tohoto rejdiče udělali, co chtěli. Vytvořili „komerční“ typ s abnormálně vysokým cylindrem, kterému chybí čelo, jenž se po vytáhnutí cylindru ztratí vždy. Hlava jejich holubů je nápadněji modelovaná a má úspěch v Orientu, kam odchovy obvykle míří a kde je budapeštský rejdič velmi ceněným holubem. Jeho ceny se tam prý pohybují kolem 1000 euro. Přesto, že je to světově rozšířený holub, nejlepší chovatelé, kteří se věnují směru, který určuje vzorník země původu, se nachází v Evropě.
Budapešťský rejdič byl v minulosti opakovaně použit do pražských rejdičů krátkozobých, kde se uplatňuje udivující šířka hlavy při velmi malém tělíčku, což při přenosu na silnější pražské rejdiče dokáže zejména se šířkou hlavy neskutečné divy. Obvykle se budapešťští rejdiči používají do chovu modrých pruhových, kde jsou potom k vidění silné hlavy, ale horší zobáčky. Nejlepších výsledků s nimi bylo dosaženo u našich linií červených a žlutých pražských rejdičů, kterým předali krátkost zadní partie, zeštíhlení krku před výraznou hlavou, šířku hlavy, sušší tvar a také perfektně osvalené postavy. Linie s příměsí budapešťských poznáte nejlépe podle zamodralých perlových očí.
Za spolupráci při tvorbě článku děkuji MUDr. Marianu Vedrödymu, z jehož chovu též pochází všechny fotografie.
