Saský štítník – nejznámější holubi 40

Krása saských štítníků vyniká ve voliéře.
I bezprostředně po koupeli jsou to zajímaví holubi.
Zdobnost těchto holubů nejlépe vyniká v letu.
Žlutý šupkatý dvouvrkočatý
Žlutý bělopruhý chocholatý
Žlutý bělopruhý dvouvrkočatý
Stříbřitý bělopruhý chocholatý
Stříbřitý bělopruhý dvouvrkočatý s naznačeným třetím pruhem
Detail probarvených křidélek a celkové kresby
Šupkatost se někdy slívá, ale to není žádoucí (u jedince vzadu).
Modrý šupkatý chocholatý
Dvouvrkočatý modrý šupkatý
Modrý bělopruhý hladkohlavý (výborné rousy)
Červený bělopruhý dvouvrkočatý
Černý bělopruhý dvouvrkočatý
Naši chovatelé Slepička, Manda a Kučera u chovatele Rotheho v Sasku
Německý chovatel Reinhard Rothe s červenou bělopruhou holubicí
Dvouvrkočatí saští štítníci mnoha rázů
Obsah
  1. Způsob chovu
  2. Pernaté ozdoby
  3. Typ saských plemen

Je jediným zástupcem z početné skupiny saských plemen, který se může vystavovat jako hladkohlavý, chocholatý nebo dvouvrkočatý. Holubáři na celém světě je oblíben pro ladné tvary, jež zkrášlují bohaté rousy a typ tzv. saských barevných plemen, který se zejména v posledních letech sbližuje se vzhledem českých čejek. Je vyhledáván pro kontrastní kresbu, již vytváří při majoritním bílém zbarvení barevné křídelní štíty, na nichž může být různorodé vzorkování, obvykle bělopruhé či šupkaté. Pohled na hejno těchto jemně a přitom majestátně působících holubů ve voliéře, při letu nebo procházce na trávníku nemůže nechat chladným žádného z milovníků přírody. 

Saský štítník patří bez nadsázky mezi nejvýraznější představitele početné skupiny saských barevných holubů, u kterých se holubáři v (saském) Krušnohoří a Horní Lužici soustředili na dokonalost barev a kreseb, přičemž docílili typu okrasného holuba, jenž se vyznačuje vysokým čelem, hlubší, širší a velmi ladnou postavou holuba polního typu a nízkým, v patním kloubu povoleným postojem, který až na výjimky doprovází trojřadé bohaté rousy. Saská plemena vznikala v bezprostředním sousedství našich hranic, dodnes jsou nejlepší chovy i různorodé menší a speciální výstavy těchto holubů od našich hranic doslova coby kamenem dohodil. Saští barevní holubi totiž v Německu zůstali rozšířeni do dnešních dnů převážně v původní oblasti vzniku, kde jsou pevně, generačně, ukotveni, ale v jiných oblastech se masivně v rámci Německa výrazně nevyskytují, byť špičkové chovy se mohou, a to zejména díky přesídlení chovatelů ze Saska či Lužice západním směrem, nacházet kdekoliv. Ale jsou to jen ostrůvky, nikoliv masa. Jiné je to s oblibou barevných saských plemen v Evropě, potažmo ve světě. Vysoká popularita v Nizozemsku či Polsku, slušné zastoupení v Severní Americe, Austrálii a jinde, ale zejména v zemích širšího Orientu, kde pro ornamentální krásu saských plemen mají chovatelé zvláštní pochopení, je nesporná. Tento nadmíru krásný a ušlechtilý okrasný holub se vyskytuje mnohem častěji na Slovensku než u nás, kde stále patří mezi plemena raritní. A to bezpochyby neprávem. 

Saská plemena pochází z oblastí, kde se chovatelské zkušenosti předávají po generace. Mladí chovatelé tak vědí, jaké barvy a kresby lze na sebe pářit bez úhony a čeho se vyvarovat. Kdyby provedli nevhodné spojení, mohli by šlechtitelskou práci rozbít na dlouhá léta. V Evropě se nachází i jiná plemena barevných holubů, silnými skupinami jsou durynská, jihoněmecká, švýcarská, norimberská, česká, rakouská či franská plemena, ale saská plemena si zachovávají nesporný prim. Jejich chovatelé jsou sdruženi hned ve dvou speciálních klubech, které spolupracují a díky společnému výstavnictví vytvářejí akce, jež obdivuje celý svět. Saský štítník patří po saských čejkách k nejpopulárnějším plemenům. Na rozdíl od čejek jsou jeho rousy bílé, a vyžadují proto více čistoty v chovatelském zařízení, ale i tak jeho zdobný vzhled nachází stále dost zájemců. Přesto si i němečtí nejlepší specialisté občas postesknou, že jim chybí mladí chovatelé, kteří by se postarali o saské štítníky i v budoucnu. 

Způsob chovu

Základem pro chov holubů s bílými rousy je suché a pokud možno v čistotě udržované chovatelské zařízení. Pečliví chovatelé udržují ve zvláštní čistotě i hnízdní krbce, třebas pokládáním novin či kartonu, které lze často měnit. Pro odpočinek jsou jako u všech rousných plemen využívány kruhové čili talířové individuální sedačky s průměrem mezi 8–10 centimetry, voliéry obvykle zdobí hoblované prkenné lávky se zaoblenými hranami. U rousných plemen není možné zapovědět ani sedačky z kulatiny, které se obvykle u holubů nedoporučují. Důležité je pozvednutí krmítek a pokud možno i napáječek na špalek, aby na ně rousy při krmení nenarážely a vydržely v dobré kvalitě co nejdéle. Stačí špalky ze střešních latí (klasická šíře 5 × 3 cm, na výšku). Výlet do voliéry by kvůli udržení co nejlepší kvality rousů a zamezení jejich mechanickému narušení měl být široký, voliéry prosté bahnitých částí, vhodnou podlahu tvoří vysoká vrstva písku nebo souvislé travnaté plochy. 

Na krmení jsou nenároční, přídatný podíl kukuřice, zvláště odrůd s vysokým obsahem karotenoidů, může významně pomoci s červenou barvou obočnic, kterou sice vzorník uvádí v rozmezí masové až červené, ale živé červené zbarvení určitě těmto holubům sluší více než jen narůžovělé. Olejniny zvláště v době pelichání zase zvýrazňují lesk barev. Jsou to velmi čilí, pozorní, ale přitom důvěřiví holubi s výraznějším temperamentem. Na holubníku si zachovávají určitou ostražitost, kterou lze zmírnit klidným chovatelským přístupem a postupným získáváním důvěry. K jiným holubům jsou při společném chovu tolerantní až nevšímaví. Saská plemena kroužkujeme svazovými kroužky o průměru 11 mm, a to nad patní kloub, aby kroužek nebyl na pohled viditelný. Pár dní po nakroužkování se vyplatí provést kontrolu a kroužek případně přetáhnout přes patní kloub. 

Před výstavou je raději chytáme večer, s baterkou v ruce, abychom je odchytili co nejšetrněji a nedošlo k nechtěnému vytržení některého z důležitých per. Není žádnou výjimkou, že chovatelé v zahraničí vybrané výstavní jedince přivykají klecové drezuře, během níž provedou též úpravu kresby či pernatých ozdob, zpravidla podstřihem, aby vydržela až do dalšího pelichání. Také asi týden před výstavou každého jedince umyjí, aby byl na výstavě v co nejlepší kondici. Poté je drží na vrstvě hoblin či jiné vhodné savé podestýlky. Podstřihem lze upravit pera předního vrkoče, též chocholky. Pět týdnů, ale ještě lépe 6–7 týdnů před výstavou, chovatel provede obměnu poškozených per rousů, aby byl holub na výstavě v co nejlepší kondici a opeření. Cesta k výbornému jedinci je nelehká, ale docílit prvního výborného odchovu nesmírně potěší. 

Pernaté ozdoby

Vedle rázu hladkohlavého, který je chovatelsky nejsnadnější, jsou oblíbeni chocholatí a dvouvrkočatí. Pamětníci hovoří ještě o holubech pouze s čelním vrkočem, ale ti se do vzorníků neprosadili. Chocholka je lasturovitého tvaru, bujná, hustá a nesená poměrně volně, kdežto přilehlá, úzká či mezerovitá je vadou. Na obou stranách ji ukončují malé víry opeření, které nazýváme růžice. Ty jsou obligátním, nepostradatelným znakem. Dvouvrkočatí mají kromě chocholky i čelní růžici. Tento druhý chocholkovitý útvar se nachází na čele, kde vytváří do všech stran směřující přilehlý útvar peří vpředu zasahující nad ozobí a končící asi uprostřed zobáku, zadní část stejné délky jako přední, pozvednutá přes tzv. podpůrná pírka a zachovávající holubům dobré vidění. Nejnápadnější pernaté ozdoby se nachází na nohách, jedná se o již zmíněné rousy a supí pera. Kvalitu rousů poznáme podle toho, že jsou složeny z per, která se překládají ve třech řadách přes sebe, přitom největší délka rousů není vpředu, ale uprostřed a pera směřují do boku, nikoliv dopředu, aby se i při plných, širokých a dlouhých rousech, jak požaduje vzorník, uchoval výborný pohyb holuba. Skutečně kvalitní rousy pozná i laik snadno, neboť tehdy jsou dobře opeřené i vnitřní prsty. Na rousy navazují v zadní části supí pera, a to pokud možno plynule, bez přechodu a mezer, čehož je velmi obtížné docílit.

Typ saských plemen

Celkovou velikostí se mohou saská plemena lišit, ale saský štítník patří k plemenům nejtypičtějším, srovnatelným s nejpopulárnějšími saskými čejkami, kdy zejména jeho dvouvrkočaté a chocholaté rázy vykazují hlubší a širší postavu, jak ji známe u bubláků. Hlava je protáhlá, zaoblená, s výbornou výškou čela. Oči u všech rázů tmavé, zobák střední délky, na konci zahnutý, masové barvy, krk střední délky, v nasazení široký, hruď hrdě nesená, široká a zaoblená, záda jsou široká, dlouhá, jen mírně spadající. Důležitou oblastí, kde se nachází kresba, jsou křídla, jež vykazují široký, vysoký a poměrně dlouhý tvar, v ideálu jsou tvořena širokými, tzv. palcovými pery. Ocas je delší, nesený téměř vodorovně, postoj nízký a poměrně široký, opeření husté a bohaté, pokud možno přilehlé.

Saská plemena se od většiny příbuzných barevných holubů odlišují výrazným zastoupením bělopruhých nebo šupkatých rázů. U bělopruhých vyžadujeme velmi přesné a poměrné úzké, nesbíhavé pruhy, na koncích zakončené u holubů modré řady lemem v původní intenzivní barvě. U šupkatých je preferována varianta připomínající pravidelné bílé trojúhelníky na barevných křídelních štítech. I zde je u holubů modré řady na koncích trojúhelníků patrné lemování v původní intenzivní barvě. Vybělení vzorků křídel má na svědomí komplex toy stencil sestávající z genů Ts1, Ts2 a ts3. Při zušlechťovacím meziplemenném či mezirázovém křížení, které můžeme praktikovat z různých důvodů, docílíme čistých bílých vzorků jen při homozygotní konstituci genu ts3, kdy vlohy pro tento gen musí mláděti předat oba rodiče. U holubů černých a modrých se objevuje probělení v „hotové“ podobě již u holoubat na hnízdech, u holubů červených a žlutých graduje teprve s prvním pelicháním ve věku asi pěti měsíců. Nejčastěji se vyskytují v barvě černé, červené a žluté, z jiných rázů se objevují v modré barevné řadě jako modří a stříbřití bezpruzí, pruhoví a kapratí a ve vybělené formě – bělopruzí, šupkatí a nepříliš žádoucí slitě šupkatí. 

Kresba štítníka je dobře ustálená, proto je vzorník velmi přísný k počtu předepsaných bílých ručních letek, kterých musí být mezi osmi až deseti. Náročný je i ke zbarvení tzv. křidélek, kdy víme, že na každé straně křídla sestávají křidélka ze čtyř per. Tolerováno je jedno z těchto osmi per chybějící nebo bílé, ostatní musí být plně vybarvena. U červených a žlutých mohou konce barevných letek vykazovat probělení. Nejkrásnější jsou štítníci s velkými, co nejkulatějšími křídelními štíty. Mezi nejčastější vady plemene patří úzká postava, nízké čelo, skvrnitý zobák, nečistá či málo intenzivní barva, rez nebo pepření ve vzorcích, nedostatky v kresbě, vzorkování a pernatých ozdobách, jakož i vysoký postoj. Z mnoha hledisek je saský štítník prototypem nenáročného a přitom velmi krásného plemene, kterému se daří i v těžkých podmínkách Krušnohoří. V České republice by dle mého názoru mohl bavit chovatele mnohem více než plemena dovážená z „exotičtějších“ oblastí. 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (9x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře