Holubářův rok – duben

Ačkoliv všeobecně začínají okrasní holubi hnízdit nejpozději v březnu, jsou i výjimky. Patří mezi ně plemena nejmenší velikosti, jež při sedění na vejcích potřebují teplejší prostředí a která vše doženou díky rychlému růstu. A pak do kategorie výjimek patří holubi dovezení z Orientu nebo jižních oblastí USA, třeba king moderního typu, kteří bývají ještě několik generací po nezbytné aklimatizaci teplomilnější. Vše se i u těchto plemen dá vyřešit vyhříváním holubníku a dalšími opatřeními, ale čeští chovatelé patří k zastáncům tradičních metod odchovu a tato technicky i finančně náročnější opatření využívají jen výjimečně. Hnízdní sezona se rozběhla a chovatel se těší z druhé a dalších snůšek, které přichází přibližně v měsíčním intervalu. 

Vlivy počasí

Duben provází typické aprílové počasí, kdy se slunečné a suché dny střídají se dny chladnými a výjimkou nejsou ani vydatné deště či mlhy. Průměrné dubnové odpolední teploty se dovedou vyšplhat na 13‒18 °C, avšak ranní teploty mohou klesat pod bod mrazu. Náhlé  změny dubnového počasí mohou být ovlivněny vpády arktického vzduchu ze severu a také intenzivnějším prohříváním zemského povrchu slunečním svitem po období jarní rovnodennosti. Srážkový úhrn měsíce činí průměrně jen 43 mm, avšak rok od roku může docházet k výraznému kolísání, přesto duben patří spíše ke srážkově chudším měsícům. Asi v polovině měsíce se výkyvy počasí zmenšují a teplotní situace je stabilnější. Přichází teplejší období, kterému se říká rudolfské oteplení. Váže se k němu několik známých pranostik, třeba „Svatý Rudolf otvírá dveře i okna“ (17. 4.) či „Svatý Jiří časy smíří“ (24. 4.).

Zatím stále platí, že poslední neděli v březnu probíhá změna na tzv. letní čas. Tímto úkonem dochází k prodloužení aktivního dne, ale po určitou dobu „prací povinný holubář“ vstává v dubnu do tmy. Prvního dubna slunce (po změně času) vychází až v 6.39 hod. a zapadá v 19.35 hod. Po příjezdu ze zaměstnání tak má chovatel na svého koníčka a péči o chovatelské zařízení bez přisvícení o hodinu déle, což je velký přínos. Počátkem dubna trvá den asi 13 hodin, koncem měsíce již 14 hodin a 40 minut. Den se tak příjemně prodlužuje,  koncem dubna slunce vychází v 5.41 hod. a  zapadá až v 20.21 hod. 

Nemůžeme opomenout, že na prvního dubna již od roku 1906 připadá Mezinárodní den ptactva, jenž připomíná výroční den podepsání mezinárodní Konvence o ochraně užitečného ptactva. Jedním z hlavních cílů tohoto svátku je obrátit pozornost veřejnosti k nebezpečím ohrožujícím ptáky na celém světě a pomoci tak jejich ochraně i ochraně jejich stanovišť.  Okrasné holubářství z dlouhodobých historických perspektiv patří do významné části kulturního dědictví také v České republice, kdy viditelně ovlivňovalo ráz života nejen na vesnici a v menších městech, ale také v našich největších metropolích. Dnes již zůstávají z pokladnice tohoto kdysi tak populárního koníčka jen střípky, které však stojí za to uchovat i pro budoucí generace. 

Probíhající chovná sezona

Ačkoliv frekvence mezi jednotlivými snáškami činí asi třicet dní (u lehčích plemen může být kratší, u těžších delší, klidně i 33‒35 dní), v chladném počasí si holubice zahřívající mladé dovede tento interval posunout až ke 45 dnům. Zajistí tím, že mláďata, u kterých se termoregulace dotváří až kolem 25. dne věku, může zahřívat tak dlouho, dokud to bude potřeba. U plemen se vzornými rodičovskými vlohami může péči o ne zcela opeřené mladé převzít otec, to platí zejména v případech, kdy holubice dodržují měsíční interval snůšky. Chovatel v dubnu řeší řadu potíží, při jejichž řešení se řídí nejen svými znalostmi a poznatky získanými třeba četbou literatury, ale také svým instinktem. 

Není žádnou výjimkou, že zejména mladí jedinci (obvykle samci, ale mohou to být i holubice, zejména ty nové na holubníku) nezasednou pevně na snůšku nebo z ní po několika dnech slézají. Také mohou opustit snůšku po šarvátce o budník: jsou-li vejce v pořádku a oplozená, lze je podložit jinému páru. Zde nezbytnou roli sehrávají tzv. chůvy, kterými mohou být nejen jiné chovné páry, jež mají teoreticky nižší chovnou hodnotu, ale i páry sestavené přímo k činnosti náhradních rodičů. Prochladlé vejce není nutno vyhazovat. Embryo má někdy až neuvěřitelnou vůli po životě a po zahřátí nezřídka pokračuje jeho normální vývoj. U takového vejce se provádí kontrola prosvícením v dalších dnech. Úspěšnější bývá takový chovatel, který  neponechává nic náhodě, a ten, kdo rychle reaguje na potřeby svého chovu. 

Chůvy jako pomocníci

Velké množství výstavních plemen zahřívá své mladé intenzivně jen po dobu sedmi až  deseti dnů. Kdo chce mít od těchto holubů mladé přes zimu nebo v časném jaře, kdy bývají nejsilnější, musí ideálně použít chůvy. Teoreticky jsou nejlepšími chůvami meziplemenní kříženci, u nichž se projevuje tzv. heterozní efekt. Dá se též využít i poměrně širokého spektra užitkových či okrasných plemen, u nichž jsou zachovány původní reprodukční schopnosti. Základem je, aby chůva mladé dobře zahřívala, aby nebyla agresivní a zbytečně teritoriální, a musíme si přiznat, že chůva by neměla být ani příliš inteligentní. To je proto, abychom jí mohly podsadit vejce či mladé, kteří mají třeba dvoudenní rozdíl od snůšky chův, a aby je chůva přijala. Dále musí mít chůva ideální tvar zobáku pro odchov daného plemene a také by měla nakrmit vše, co běhá po zemi a žadoní o krmení. Takových univerzálních plemen není mnoho a zkušenosti chovatelů se různí. Nejoblíbenější chůvou, ale převážně jen pokud má možnost volného proletu, zůstává v celém světě poštovní holub. Alternativou jsou tzv. věžáci, chůvy vytvořené z holubů žijících ve městech, kteří mají dle mého názoru základ v zalétlých neúspěšných závodnících při letech poštovních holubů. Holubi poštovní i „věžáci“ stále aktivně polaří a z polí v okolí obce posbírají pro mladé mnoho semen plevelů, kamínků či drobných živočichů, které při voliérovém chovu v předkládané stravě být prostě nemohou. 

Z omezené nabídky holubů šlechtěných na masnou produkci, kde jsou ceněny takové atributy jako tolerance a výrazné potlačení teritoriálního chování, zůstává na špičce mezi chůvami kalifornský holub, který běžně vytáhne tři mladé. Oblíbenými chůvami jsou kříženci poštovních holubů s kalifornskými. Z okrasných holubů jsou mezinárodně nejoblíbenější maďarské straky, severoamerické plemeno „american domestic flight“, franský štítník, z těch zdobnějších čínský holub a další. I mezi našimi plemeny máme prvotřídní rodiče, mezi nimiž vynikají prácheňský káník, slezský barevnohlávek, ale třeba i stavák. Chůvy sice zvyšují náklady na krmení a prostory, ale chovatel se může více soustředit na kvalitu chovu, kdy z menšího množství, ale lepších jedinců dokáže v kratší době vybudovat hodnotnější chov. Chůvám se běžně podkládají již vejce, a to buď snesená ve stejné době, nebo snesená dříve a ponechaná v chladné místnosti, kde je vhodné je jednou či dvakrát denně pootočit. Vejce holubů je možno k podložení uchovávat docela krátkou dobu, jen asi sedm až deset dní, poté se líhnivost již rapidně snižuje.

Chováme-li plemena těžká, u kterých hrozí zamáčknutí holouběte při klubání z vejce, je vhodné vejce před líhnutím podložit pod nějaké lehčí chůvy aspoň na dobu vylíhnutí a získání prvního krmení. Pak je můžeme dát pod jejich rodiče. Pokud chůvy využíváme v odchovu intenzivně, mělo by jich být aspoň dvakrát tolik co chovných holubů prioritního plemene. Jinak nebude mít chovatel kam podkládat. To si však naši chovatelé uvědomují zřídka a většinou mají chův fatální nedostatek. I zde lze inspiraci hledat v sousedních zemích. 

Chovatelské tipy

Zatímco holubi ve volném proletu si hnízdo postaví sami z materiálu, který si najdou v okruhu několika desítek metrů kolem holubníku, v uzavřeném chovu musí materiál včas dodat sám chovatel. Typickým hnízdním materiálem je ječná sláma, kterou může chovatel zkrátit na menší části. Méně vhodná je tvrdá pšeničná sláma, která bývá bohužel nejdostupnější, někdo preferuje i seno. Možné jsou různé alternativy jako borovicové jehličí, sušené listy ořešáku (antiparazitické účinky) a slabé větvičky, ale ty je vhodné doplnit o nějaký měkký základ, kterým mohou být hobliny, piliny, též slabší vrstva kopaného písku (prostého hrubších zrn) nebo velmi oblíbené filcové, kobercové či kokosové vložky do hnízd. 

Již v březnu, ale nejpozději počátkem dubna neopomene chovatel (nebo ještě lépe jeho žena) vysadit mrkev, případně i další zeleninu vhodnou pro holuby. Zapomínat bychom neměli ani na jarní odrůdy česneku, který u holubů můžeme použít jako přírodní antibiotikum v mnoha variantách. Nejčastější použití je ve formě oleje na krmení (holubář si může česnekový olej udělat sám výluhem několika stroužků česneku v běžném stolním oleji) nebo ve formě česnekových tablet pro lepší kondici holubů (podávat je lze i mladým, kteří neprospívají tak dobře jako sourozenci, jejich kondice se brzy zlepší). Nejen u chovatelů voláčů se podává kousek stroužku česneku jedincům s horší kvalitou volete a podobně lze postupovat třeba při zjištění rýmy atd. Zapomínat bychom neměli ani na lichořeřišnici, rostlinu se zcela unikátními antibakteriálními a insekticidními účinky. Tu si v březnu či počátkem dubna musíme doma nejprve předpěstovat ze semínek, ven může přijít až po ledových mužích (Pankrác, Servác, Bonifác) v polovině května. Blíže se této unikátní bylině budeme věnovat příště. 

Téma měsíce ‒ herpes viry

Tentokrát se vrátíme ke „zdravovědě“, neboť není spokojeného chovatele, když jeho holubi neprodukují zdravá a vitální holoubata. Jarní oteplení přináší nejen neskutečnou vitalitu samotným holubům, ale též umožňuje rychlejší množení některých patogenů. Pokud se v této době u holubů objeví kašovitý průjem, není od věci se zamyslet, zda jsme neopomněli naočkovat chov proti herpesviróze. Na toto onemocnění se v posledních dvou třech letech docela zapomíná, neboť v chovech holubů se nyní používají vakcíny proti nemoci mladých holubů, které v sobě zahrnují i ochranu před morem holubů (paramyxoviry), ale postrádají ochranu právě před herpes viry. Herpesviróza je onemocnění dýchacích cest a zažívacího traktu se skrytým nebo zjevným průběhem. Virus oslabuje imunitu jedince a je vstupní branou pro infekce trichomonádami, chlamydiemi, mykoplazmaty a různými bakteriemi.

Holoubata již během krmení holubí kaší dostávají do organismu virus a přitom jsou vybavena mateřskými protilátkami, což je načas ochrání (do věku asi 20 dní). Při klasickém průběhu onemocnění se virus usídlí obvykle v horních cestách dýchacích a rovněž trávicím traktu. Onemocnění má při náhlém průběhu příznaky rýmy a zánětu spojivek, při celkové malátnosti holubi posedávají a neprojevují obvyklou vitalitu. Z dalších příznaků se projevuje kýchání, přerušované dýchání, nosní otvory jsou ucpané hlenem ‒ nemocní jedinci dýchají otevřeným zobákem a často vykazují žlutošedé ozobí.

Při pozvolném průběhu nemoci zjišťujeme zánět dutin doprovázený ztíženým dýcháním a celou škálu nemocí. Protože onemocnění způsobuje virus, nelze je vyléčit pomocí antibiotik. Podávání antibiotik může jen potlačit přidruženou bakteriální infekci, má však mnohdy jen dočasné úspěchy. Nejúčinnější ochranou je pouze vakcinace. Nejvíce se používají slovenské vakcíny COLINAK NH a PHARMAVAC COLUMBI 2 zajištující ochranu nejen proti herpesviróze, ale i proti paramyxoviróze. Obě inaktivované bivalentní vakcíny se aplikují injekčně do podkoží v krajině šíje v dávce 0,3 ml na holuba. Holoubata poprvé vakcinujeme ve věku 4‒6 týdnů, v problémových chovech provedeme revakcinaci za dalších 3‒5 týdnů. V chovech, které se neúčastní letních výstav, lze výletky revakcinovat až po ukončení chovné sezony spolu s chovnými jedinci. 

Mláďata získaná během dubna jsou stejně jako ta ze zimní plemenitby pro mnohé z chovatelů okrasných plemen určitým bonusem, neboť výkyvy počasí jsou během aprílových dnů stále výrazné a holubi milují teplo a slunce. A to jim bezpochyby dopřejí májové dny…