Cesta nahoru vede přes křížení – Dušan Manda

Hejno černých a andaluských lysek
Dušan Manda s andaluskou lyskou
Pestrost plemen není vždy na škodu.
Jedna z povedených lysek bělopruhých andaluských
Andaluské bagdety docílily zajímavého typu.
Hanácký voláč andaluský na výstavě v Litovli
Moravské bagdety různých rázů
Adaluské zbarvení této lysky je ovlivněno ještě dalším faktorem.
Žlutá šupkatá lyska
Mláďata vlaštováků
Odpočívající hejno vlaštováků připomíná vlaštovky.
Chovný holubník a tréninkové boxy pro letová plemena
Chovný komplex (vpravo) a individuální boxy (vzadu vlevo)
Obsah
  1. Dušane, pocházíš z chovatelské rodiny?
  2. Kdy jsi začal vnímat více hanácké voláče?
  3. Tuto barvu jsi roztáhl i na jiná plemena, třeba brněnské voláče…
  4. Když jsem před léty objevil tvůj chov, obdivoval jsem zejména černé, andaluské a stříbrné hanácké voláče…
  5. Jsi znalcem holubářské genetiky, kde jsi čerpal své poznatky?
  6. Tvůj chov českých lysek rousných je dnes největší v republice, jak jsi ho vybudoval?
  7. Teprve nedávno svět obletěly fotky tvých moravských bagdet v novém, andaluském zbarvení.
  8. Máš velmi pestré chovatelské zařízení…

U rakouských hranic poblíž známého vinařského centra, malebného města Mikulova na jižní Moravě, se nachází obec Novosedly. Žije zde známý šlechtitel a chovatel několika plemen okrasných holubů Dušan Manda, jenž se v posledních letech etabloval jako tvůrce andaluského zbarvení u hanáckých voláčů, brněnských voláčů, českých lysek a moravských bagdet. Vášní mu je i letový sport se středozobými rejdiči, na které už také dovedl přenést andaluské zbarvení. Více ho ale těší pohled na jejich let v okolí holubníku prostřednictvím hejn pražských rejdičů středozobých, zvláště v kresbě vlaštováků, a pak díky budapešťským vysokoletcům, kteří jsou v tomto odvětví jedničkami.

Dušane, pocházíš z chovatelské rodiny?

Ano, táta byl chovatelem ovcí, králíků i holubů moravských pštrosů, chovy holubů drželi i moji strýcové. Kolem Mikulova byl v době mého dětství samý pštros, ostatně toto město je ve světě uváděno jako místo jejich prvního doloženého výskytu. V malých vesničkách kolem Mikulova byla obrovská chovatelská základna. Holub byl tehdy považován za velmi ušlechtilé a vážené zvíře, což se o třeba o králících neříkalo. Holubáři patřili mezi vážené osobnosti koloritu obcí. S tátou i dalšími kamarády jsme jezdili hodně na Uherskohradišťsko na výstavy, na burzy i k chovatelům. Bylo to největší centrum chovu moravského pštrosa. Scházeli jsme se také při častých příležitostech na Mikulovsku. Osobní setkání byla pro lidi velmi důležitá, neexistoval žádný internet a chovatelé všech odborností, aby získali poznatky i tolik potřebný přehled, se museli scházet a objíždět akce. S tátou, který jezdil očkovat evidované chovy králíků, jsem poznával chovatele v širokém okolí. Netrvalo dlouho a tátu jsem v osmi letech uprosil, abych sám mohl také chovat holuby. Nejprve jsem měl moravské pštrosy a pak polské rysy.

Kdy jsi začal vnímat více hanácké voláče?

Již ve 14 letech, kdy jsem poprvé viděl v Brně na výstavě hanácké voláče a povedlo se mi od Leoše Lukovského, který tehdy choval černé, pořídit čtyři výletky. Od té doby mě toto plemeno doprovází dodnes. Zalíbení jsem našel i v jiných vysokonohých rousných voláčích. Během adolescence jsem choval pomořanské voláče červeně plavé pruhové v měsíčkové kresbě. Josef Svozil toho času organizoval krásnou výstavu v Mikulově, na kterou byli pozváni rakouští chovatelé. Díky nim se tam objevili nádherní pomořanští voláči. Domluvil jsem se s jejich vystavovatelem, ten slib následně splnil a sestavil mi doma dva páry.

Přestože původní hanáčtí voláči od př. Lukovského nebyli dobře kreslení, v jejich odchovech se povedlo docílit slušně kreslených holoubat a chov šel pomalu nahoru. K voláčům se nasměroval i táta, který k pštrosům pořídil moravské moráky, a také jeden ze strýců, který zase choval české staváky. Voláči tak v rodině byli zastoupení, brněnských voláčů bylo hojně u chovatelů v okolí, byl jsem tedy obklopen voláči a líbilo se mi, jaký mají jedinečný temperament a jak se dovedou předvádět. Poznal jsem také, že šlechtění holubů je skládanka. Hledáš optimální pár, který ti udělá chov. I když tam použiješ jiná plemena, jež vykazují pro tebe žádoucí znak ve vyšším stupni prošlechtění, musíš mít i kus štěstí, neboť chov ti udělají dva tři páry. 

Po vojně jsem chov vlastně obnovoval, neboť byl vedený volně a ztráty způsobené dravci, bez mé přítomnosti, ho dost zdecimovaly. Začal jsem se šlechtitelskou prací a pořídil jsem si boxy, ve kterých jsem si mohl ověřit přenášení vloh a měl jistotu o složení rodičovského páru. Opět jsem navštívil př. Lukovského v Břeclavi, ale zdál se dost nepřístupný. Nechal mi nějaké holuby až asi po roce, po dvou, kdy jsem vlastně získával jeho důvěru. Na nich se opět dalo stavět. 

Já jsem to doma různě prokřížil a udělal chov pěkných modrých kapratých. Kamarád Josef Svozil tyto holuby následně přenechal zájemci do Německa, neboť mne začala fascinovat práce s novými či vzácnými barvami. Vyzkoušel jsem chov stříbřité včetně bezpruhého vzorku, stříbrné, mléčné či ledové. Dále se mi zalíbila andaluská, již na hanáckého voláče jako první přenesl Josef Svozil z Pavlova, výborný posuzovatel holubů a chovatel velkých i brněnských voláčů, člověk s ohromným mezinárodním přesahem.

Andaluská byla z barev, které se mi zalíbily, nejzajímavější a fascinuje mne dodnes. Tato barva nejenže dobře vypadá, ale má pozitivní vliv i na utaženost opeření. Zlepšuje kvalitu barvy u černých holubů, kteří se k ní připařují, a tvoří pak polovinu odchovů. Bývají z nich pěkně lesklí, sytě zbarvení černí výletci. Takže pozitiv je nemálo. Faktor indigo, v rozprostřené podobě barva andaluská, mi učaroval.

Tuto barvu jsi roztáhl i na jiná plemena, třeba brněnské voláče…

Josef Svozil vybudoval výborný chov andaluských brněnských voláčů, který před svou smrtí před deseti lety přenechal do Rakouska. Mně bylo líto, že tito holubi u nás de facto skončili, a tak jsem je opět vyšlechtil z kříženců, které jsem od něj původně získal do šlechtění andaluských hanáckých voláčů. Andaluská barva k nám přišla ze slezského voláče z Kanady, takže to byli holubi silnějších postav, často s opeřenými prsty a mně nezbývalo než jim vnutit zase jemnost a grácii brněnského voláče. 

Aby toho nebylo málo, při křížení mi vznikli holubi velmi blízcí plemeni saský voláč, a tak jsem se rozhodl, že andaluskou barvu přenesu i na toto plemeno, a navíc tu barvu doplním o bílé pruhy. Pořídil jsem dva páry černých bělopruhých saských voláčů od Karla Michaela Wallnera z Rakouska, přenést na ně andaluskou barvu a též bílé vzorky trvalo asi tři roky. 

Někteří holubi byli hrubší, jiní jemní, mým cílem bylo ustálit to někde uprostřed. U brněnských voláčů jsem vyzkoušel andaluské tygry. Výchozí materiál i tam pocházel z Rakouska, neboť jejich chovatelé vytváří vynikající kamarádskou partu a při návštěvách u nich jsem objevil opravdu zajímavé černé tygry. Prakticky do dvou let už byli na světě krásní andaluští tygři. Chovaly je obě mé dcery, než došly do určitého věku, kdy začaly mít zájem o jiné věci. I já mám ještě jednu velkou zálibu, kterou je chov pavouků sklípkanů.

Když jsem před léty objevil tvůj chov, obdivoval jsem zejména černé, andaluské a stříbrné hanácké voláče…

Této kvality jsem docílil jen díky křížení, dělal jsem ho boxově, abych měl stoprocentní povědomí o rodičích. Obecně se doporučovalo pomořanské voláče spojit s anglickými, a až jejich odchovy nakřížit do hanáků. Také se velmi živě hovořilo o přínosu českého voláče sedlatého rousného moderního typu. 

Mým záměrem bylo docílit kříženců větších, než jsou hanáci, kdy je známo, že když pak čistíte kresbu hanáckého voláče, postavy se mohou mírně zkracovat. Kresba mě zpočátku nezajímala vůbec. Měl jsem záměr, že do křížení se dám na větším množství párů a selektovat budu na typ. 

Pracoval jsem tedy nejen s kříženci pomořanský × anglický voláč, kde zvláště vynikala černá pomořanská holubice, ale také s voláči sedlatými rousnými v černé barvě z chovu Harryho Hummela. Zvláště jeden jeho černý holub měl impozantní rousy. Z odchovů po 12–15 párech umístěných v boxech jsem vybíral top postavy a volatost, zbavoval jsem se hůře kreslených a menších jedinců. Překvapovalo mne, že třeba dvě generace byly u holubů výtečné rousy, ale další rok se vytratily. Proto jsem byl rád, že jsem ještě na záložním holubníku měl nějaké holuby z F1 či F2 generace, a s těmi jsem pak zase vylepšoval rousy. 

Šlechtění hanáckých voláčů je opravdu velmi náročné a trvá dlouho. Cesta nahoru vedla přes přibližně 70 procent kříženců na holubníku. Také chci podotknout, že se snažím, při křížení takřka vždy, docílit v jednom roce hned dvou generací odchovů. Hanácký voláč je ale velký holub a zpravidla v daném roce jsou schopni reprodukce spíše samci z prvních hnízd. Ty dávám na starší holubice.

Jsi znalcem holubářské genetiky, kde jsi čerpal své poznatky?

Nejdříve z publikací, které vyšly v Rakousku a v Německu. Protože jsem obdivovatelem drůbeže, paralelně jsem se zabýval i genetikou v této sekci, přičemž jsem vycházel nejen z četby literatury, ale zejména z konzultací s naším předním odborníkem př. Procházkou. Velmi důležité pro mne bylo si témata, která mne zaujala, prakticky ověřit v chovu. 

Kladl jsem důraz na praxi podloženou zjištěními odborníků, ale je známo, že genetika holubů vychází z tzv. malých čísel, není to jako množit hrášek či kukuřici, ale je to o šesti, někdy deseti či jen o dvou mladých za rok. Zaujal mne třeba sivý faktor, který jsem aplikoval v chovu hanáckých voláčů. Ověřil jsem si, že je to faktor recesivní, ale nikoliv snadno přenosný, který u první generace vyvolal jen nepatrné zesvětlení barvy. 

Vyzkoušel jsem křížení s modrými a černými a překvapivě jsem dospěl k jednoznačnému závěru, že lepších výsledků v kvalitě sivého zbarvení lze docílit přes černé, a nikoliv přes modré, jak by se dalo předpokládat. Dobrá výsledná sivá barva byla k vidění až ve třetí generaci, kdy vzešla ze spojení holubů z druhé generace. Protože je sivá dost podobná stříbřité, rychle jsem sivou opustil a věnoval se stříbřitému zbarvení, kterého dosáhnete snadno v chovu hanáckých voláčů pouhým přenesením vlohy dilute z rozředěných rázů. 

Vyzkoušel jsem i mléčné zbarvení, které je na pohlaví nevázané, recesivní. Projeví se ve druhé generaci, ale výsledek bývá výborný. Časem jsem i tady upřednostnil podobné zbarvení, které vychází z potenciálu hanáckých voláčů, a to barvu stříbrnou. Cesta k ní vedla přes červeně plavou barvu. 

Měl jsem tady velmi dobré modré kapraté, přemýšlel jsem o tom, dostat kapratý vzorek do barvy červené. Takového hanáckého voláče jsem viděl u předsedy klubu Ervina Labudy a velmi se mi líbil. Dal jsem se tedy opět do křížení. S pomořanským voláčem červeným měsíčkovým, což jsou popelavě červení holubi, přišly úžasné výsledky. Dotažení kresby chvíli trvalo, ale zůstaly silné postavy i výborné rousy. 

Přenesl jsem do nich též faktor rozředění – dilute, po kterém vznikli žlutí kapratí, jakož jsem přenesl i vzorek pruhový a pak tyto použil do barvy stříbřité pruhové. Po spojení s černými, kteří přinesli rozprostřený, tedy spread faktor, zase přišli stříbrní, kteří se v typu dotáhli velmi vysoko. 

Také černou barvu se povedlo dovést do vysoké kvality, výborné jedince v tomto rázu jsem používal na vylepšování stříbrných a andaluských hanáckých voláčů, ale pak přišel zásah z vyšší moci a po nešťastné návštěvě kuny jsem o to nejlepší před asi pěti lety přišel. 

Takže poslední roky chov hanáckých voláčů obnovuji, držím tu stále andaluské, stříbrné, červené a žluté kapraté i stříbřité, ale plně se mi nedaří se dostat s kvalitou černé na původní úroveň. A také jsem začal tíhnout i k jiným plemenům…

Tvůj chov českých lysek rousných je dnes největší v republice, jak jsi ho vybudoval?

Svému kamarádovi, který byl spíše milovníkem než chovatelem holubů, jsem zakoupil k narozeninám jeden pár lysek. Bohužel náhle vážně onemocněl a místo předání dárku mi nakonec zůstaly i jeho lysky, kterých bylo devět. Přijal jsem to jako další výzvu a zkoušel na nich bělopruhost křížením s polskými rysy. Sehnat něco dobrého u nás byl problém a pomohl mi až Mgr. Víšek, od kterého jsem dovezl červené. 

Udělal jsem též import z Německa do barvy černé, ale byli to jen samci, dovezl jsem i něco modrého. Lyska je sice plachý, ale též velmi rychle vyspívající, holub, u kterého každý rok šlo udělat dvě generace. Pokrok v chovu šel rychle a korunovalo ho vyšlechtění andaluských lysek plnobarevných a andaluských lysek bělopruhých. 

Použil jsem saského polního holuba i českého bubláka, po kterém šly odchovy s nápadně krátkou zadní partií a výtečnými rousy. Ani chov lysek však není jednoduchý, kromě malé chovatelské základny a velmi omezených možností spolupráce se pak setkáváme s asi 70 procenty odpadu z hlediska kresby. Náročný je výskyt bílé lysky a celého bílého ocasu, často se úporně drží v ocasu barevná pera, zvláště po jeho krajích. 

Lyska mne zaujala velkou skromností, spolehlivostí při odchovu, ale bohužel zůstává plachá. Je to holub z hor a jeho plachost měla v minulosti, při volném proletu, své opodstatnění. Dal jsem si záměr vyzkoušet dědičnost genového komplexu toy stencil, jenž u holubů, včetně plnobarevných, vyvolává bělopruhost, šupkatost či slitou šupkatost.

Získané poznatky bych pak aplikoval při šlechtění černých bělopruhých hanáckých voláčů, což je jedním z mých cílů. Zajímavým poznatkem bylo, že červené lysky nejsou recesivně červení holubi, ale červení dominanti. Přesto mají vynikající barvu. Je možný spoluúčinek faktoru bronzového, ale genetici se přiklánějí spíše k možnosti, že jejich až ohnivé zbarvení vyvolává faktor bledý. 

Teprve nedávno svět obletěly fotky tvých moravských bagdet v novém, andaluském zbarvení.

Když v mém pomocném holubníku, kde umožňuji volný chov, již nebylo tolik kříženců, rozhodoval jsem se, že bych si pořídil ještě nějaké naše národní plemeno, jež by mohlo přispět k urychlení odchovu u hanáckých voláčů. 

Od pana Válka z Veselí jsem dovezl základ chovu moravských bagdet, v takovém nevýrazném typu, ale byli to opravdu výteční rodiče. Klub nesídlí daleko, nýbrž v Rohatci, obce vedle Hodonína. Tak jsem začal jezdit na jejich akce a poznal, že členů je v klubu jen 16. Tak nějak automaticky jsem zatoužil tomu plemeni pomoci.

Láďa Jelen mi přenechal kvalitní černé, ale jiné barvy bylo nutno vylepšit. Udělal jsem křížení norimberská bagdeta × vídeňský slepičák a také jsem se vrhl na křížení s andaluským hanáckým voláčem. Křížení jsem vždy dělal a dělám z toho nejlepšího, co je na holubníku k dispozici. 

Hanácký voláč přinesl zvětšení délky krku a nohou, vloha dilute ze žlutých bagdet zase výrazně přispěla k ukotvení čistozobosti, na kvalitu andaluské barvy takřka neměla vliv. Při tvorbě andalusů jsem zjistil, že světlé zobáky mohou nejspíš ovlivnit i jiné faktory. Poznal jsem též, že chocholka je recesivně dědičná, v první generaci jsou mladí hladkohlaví, avšak s vlohami. Po spáření potomků se již v odchovech objeví. Bagdet se snažím držet kolem deseti párů v barvách žluté, červené, černé a andaluské.

Máš velmi pestré chovatelské zařízení…

Hlavní holubník je s otevřenou přední stěnou, dlouhý asi 12 metrů, rozdělený na několik oddělení. Pak mám asi 25 boxů pro individuální cílený odchov a dvě oddělení pro české lysky. Zhlédl jsem se před pár lety též v letovém sportu s plemeny pražský rejdič středozobý v kresbě vlaštováků i v nějakých pruhových rázech. 

To je plemeno, které létá kolem holubníku v kruzích, podobně jako většina vysokoletců. Zprvu mi létali tak 15 minut, po přísné selekci zaměřené na let, ale také na čistotu kresby, neboť vlaštováci jsou v dobré kresbě velmi zajímaví, jsem se dostal na časy kolem 85 minut. 

Někdy se dosáhne i vyšší čas, ale není to pravidlem. K letovému výkonu potřebují určité diety, před závody obohatit směs o olejniny a naopak odebrat grit. 

Učím se od starších chovatelů ze Slovenska, které velmi rád navštěvuji. Nachovám holoubata z jedné či dvou líhní. Odstavím je a naučím na letový box, který není příliš velký. Musím je naučit na krmení, na signál, kterým je zapískání. Jak to umí, nechají se asi měsíc létat, jak chtějí. A pak se zavřou do holubníčku a vypouští za určitých podmínek, zpravidla kolem sedmé hodiny ranní nebo až navečer, kdy je největší chuť do létání. Studený vzduch jim umožňuje snadno se dostat do vyšších výšek. Protože jiná plemena mám umístěná převážně voliérově, dávají mi možnost radovat se z letu holubů. 

Pak jsem pořídil v letu daleko výraznější sportovce, a sice budapešťské vysokoletce. U nich je to právě o letovém výkonu v řádu několika hodin, běžně kolem pěti, ale to je jiná liga.

 Letová plemena mají malé holubníčky, aby byla motivována k létání. Rejdiči jsou velmi vitální a skromní, naprosto nenároční a v odchovu spolehliví. 

Jsem členem klubu velkých voláčů, který organizuje hlavní speciální výstavu na konci října v Litovli. Pak jsem členem klubu moravských bagdet a organizace v Mikulově. Nedávno jsem vstoupil i mezi české posuzovatele okrasných holubů. Stojí tak přede mnou další výzva, která mi umožňuje o holubech přemýšlet zase z jiných perspektiv.

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (23x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Mgr. Bc. Alexandr Veselý

Držitel mnoha národních, mezinárodních i evropských titulů šampion a mistr, především s plemeny kudrnáč a pávík. Od roku 2003 posuzovatel holubů, od roku 2015 držitel certifikátu evropského posuzovatele. Kmenový dopisovatel časopisů Fauna, Svět holubů a Chovatel. Spoluautor dvojjazyčné publikace Národní plemena okrasných holubů České republiky (2011), která slouží jako vzorník pro naše plemena.

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře