Oblíbené modifikace zbarvení u holubů v České republice - bělouš a tygr

Okrasní holubi ve zbarvení běloušů i tygrů jsou rozprostřeni napříč plemeny od nejmenších až po největší, kde stále chovatele motivují ke šlechtění a uvádění k dokonalosti. Jejich chov má některá specifika a také pár tajemství, o kterých si povíme v následujících řádcích. Mimo jiné se pokusíme odhalit vztah běloušů k tygrům, který se zdá být mnohem bližší, než se nám může jevit.

Modifikace základních barev holuba domácího provází až nápadně často fenomén bělení, který se projevuje buď na vzorcích, celém opeření, nebo jeho částech. 

U modifikátoru bělouš je v zásadě nejdůležitější, zda se nachází ve stavu homozygotním (čistokrevném, vlohu bělouše nesou obě alely genu), nebo heterozygotním (nečistokrevném, vloha bělouš je zastoupena jen jednou alelou dotčeného genu), nebo v kombinaci s rozprostřeným (spread) faktorem. Mezinárodní označení této mutace, která je ve světě známá jako grizzly, nese symbol G. Velké písmeno naznačuje, že se jedná o modifikaci zbarvení dominantní, a šlechtitelsky zásadní je i fakt, že tato mutace není pohlavně vázaná. 

Bělouš v nečistokrevné formě (heterozygot)

Výhodou dominantně přenášených faktorů je skutečnost, že k jejich projevu (často v nejatraktivnější podobě) postačuje, když jedinec nese ve svém genotypu jen jednu kopii dominantní vlohy. V případě nečistokrevných běloušů tak dochází k efektu, že nevybělí celé pero, ale jen jeho část, což v konečném důsledku vytváří smysluplnou hru barev. Účinek bělení se uplatňuje u plavých holubů, přičemž je nejmenší, takřka neznatelný, na vzorcích a ocasním pruhu a bývá potlačováno také všude jinde, kde je zachováno opeření v původní rozprostřené formě, například na krku. Čím je plavý holub ve vyšším vzorku, kde jeho opeření daleko více vykazuje plochy s rozprostřeným zbarvením, tím méně možností k projevu bělení bělouši dostávají. Proto se až na úplné výjimky setkáváme jen s pruhovými bělouši. S tímto fenoménem do významné míry počítají i vzorníky, které u běloušů obvykle neuvádí vzorek, neboť se počítá s tím, že bělouš bude ve vzorku pruhovém. Zkracuje se tím i administrativa, neboť použijeme termín například červený bělouš, a nikoliv červeně plavý pruhový bělouš. Jen u některých plemen, například u gigantů, se objevují bělouši ve vyšších vzorcích, kde někdy probělení per je doslova patrno jen na hlavě a spodku těla. V tomto případě vzorek při posuzování uvádíme a kapraté či tmavé bělouše standardně hodnotíme. Pro další chov jsou tito holubi spíše pracovním prostředkem, bývají výsledkem křížení běloušů s protějšky v rázu modrém tmavém, který je u gigantů na vrcholu šlechtění, za účelem tvorby běloušů lepšího typu.  

Bělení per heterozygotních běloušů je vyvoláno několika způsoby. Nejčastěji hovoříme o žíhaném probělení jednotlivých barevných per, kdy každé pero je žilkovitě proběleno. Zbývající části, jež zůstaly zbarveny, mohou být různým způsobem zesvětleny. Pak jsou i plemena, která vykazují probělení ve tvaru bílého pruhu, obvykle ve střední až horní části per, s barevným zakončením. Možné jsou ale i formy s vybělením koncových partií per a také plemena, kde vybělují celé středy per a je zde zachován barevný lem, obdobně jako u holubů šupinatých. Tento případ je známý u některých zahraničních plemen rejdičů, kde ho může doprovázet celkové probělení per na hlavě. Zvláštním případem jsou nepochybně kudrnáči, kteří u červených a žlutých běloušů vykazují takové probělení hlavy a koncových partií, že je můžeme nazvat „nepravou“ mniší kresbou. Samci pak vykazují světlejší zbarvení na hlavě než holubice, takže lze hovořit o pohlavním dimorfismu. U kudrnáčů modrých běloušů je patrné žilkovité zesvětlení zbarvení, přičemž holubice vykazují světlejší břicho, jež ale nesmí být „bílé“. Požadavek proběleného, ale nikoliv zcela bílého opeření je u většiny plemen při zbarvení heterozygotních běloušů pravidlem. 

V chovatelské praxi využíváme bělouše modré, červené či žluté, jen velmi vzácně stříbřité či jiné. Protože vzájemným pářením bělouše na bělouše může docházet k přílišnému zesvětlení barvy odchovu, je obvykle dáván bělouš s partnerem v plavém zbarvení, tedy modrém pruhovém, červeně či žlutě plavém. Odchovy jsou využitelné oběma směry, jen na modré barvě u některých plemen mohou mít modré odchovy světlá záda, což je znevýhodňuje při výstavnictví. Dáváme-li do páru heterozygotní bělouše spolu, obvykle můžeme mít v odchovu část  holubů homozygotů a část holubů plavých, bez probělení. Teorie genetiky naznačuje, že běloušů by z daného spojení byla asi polovina, čistokrevných běloušů čtvrtina a čtvrtina by byli holubi bez probělení. Domnívám se, že v chovatelské praxi tento poměr není tak výrazný a většinou jsou v odchovu bělouši, vzácně čápci (čistokrevní bělouši) či běžní plaví. Ze svého chovu kudrnáčů žlutých, červených a modrých běloušů, který praktikuji od roku 1993, jsem nikdy v odchovu nezaznamenal ani jednoho homozygota (kteří jsou běžní třeba u brněnských voláčů). Každý rok, a to výhradně u kudrnáčů běloušů červených nebo žlutých, byly v odchovu 1–3 kusy plavých mladých, bez probělení. Žlutě plavou holubici kudrnáče jsem vystavoval i na největší výstavě v historii – Evropské výstavě Lipsko 2012 – kde bylo k vidění rekordních 95 000 zvířat. U kudrnáčů platí jednoduchá matematika, kdy světlejším jedincem vyrovnáváme barvu tmavšího partnera, aby měla mláďata ideální zbarvení. Tyto počty u běloušů fungují nejlépe, bez ohledu na plemeno.

Pro vysokou variabilitu této modifikace je nutno takřka u každého plemene ve vzorníku stanovit, jak mají bělouši správně vypadat a jaká zbarvení jsou vadná. Nejčastějšími nedostatky jsou nesprávné rozložení probělení, dále přílišné či nevýrazné probělení, také přítomnost rzi (phaeomelanin) nebo zábělů v letkách a ocase. Přítomnost rzi v juvenilním opeření je u běloušů modré řady docela běžná a obvykle rez zcela zmizí při prvním pelichání, takže nový chovatel tohoto rázu by se měl obrnit trpělivostí.  

Bělouš v čistokrevné formě (homozygot)

Při čistokrevném založení peří vyběluje úplně nebo téměř úplně. Na hnědé a černé základní barvě, také u recesivně červené a žluté, nedochází k vybělení na letkách a rýdovácích. Hovoříme o barevnohrotých čápcích, kteří mohou být i barevnopruzí nebo se stříkanou hlavou a/nebo krkem. Homozygot, resp. hemizygot,  červeně či žlutě plavý,  je buď bílý pruhový, nebo často až úplně bílý, vykazující perlové, žluté, oranžové či červené oči. Někdy i u něho lze zaregistrovat v juvenilním opeření barevná pírka, zpravidla na krku, která vybělují při prvním pelichání. Pářením  homozygotů s plavými partnery docílíme veškerého odchovu v barvě heterozygotů, což může být cenným pomocníkem v chovu. 

Bělouš po ovlivnění genem Spread

Pokud spáříte bělouše (homozygota nebo heterozygota) s protějškem v rozprostřeném zbarvení (zpravidla v barvě černé či šedohnědé) nebo s partnerem červeným recesivním či žlutým recesivním, můžete získat stříkané odchovy, kde bude majoritní podíl bílého zbarvení a po celém těle budou v menším či větším množství přítomny černá, šedohnědá, červená, žlutá či jinak zbarvená pírka. V minulosti se takto zbarvení holubi již na iFauně objevili při diskusi o českém staváku, kde o nich bylo pojednáno jako o „strakoších“, známější jsou ovšem od štelerů. Tyto holuby v barvě „stříkaného bělouše“ je možné jednoduše vyšlechtit u všech plemen, ale málokdo o této skutečnosti ví, a možnosti genetiky jsou tak nevyužity. V poslední době se snažím o propagaci tohoto zbarvení a uvidíme, zda na moje výzvy někdo uslyší. Zatímco u plavých rázů jsou pera běloušů žilkovitě či jinak probělená, při zapojení plnobarevnosti jsou barevná pera bělouše probarvena celá. 

Tygři

Na obdobném principu fungují tygři, kteří patří do blízkého příbuzenstva běloušů, ale u nich zase celá pera vybělují. U holubů černé/hnědé řady se na mladých holubech obvykle projevuje jen náznak budoucího probělení, převážně na hlavě. Častěji se rodí budoucí tygři plnobarevní, kdy jejich první pera jsou lemována zvláštním žlutohnědým okrajem. Kresba tygra vzniká při prvním pelichání a s přibývajícím věkem holubů se dále (na rozdíl od běloušů) podíl bílého zbarvení zvětšuje. Tygři jsou nejčastěji probělení na hlavě, krku a horní části křídelních štítů, formou pokud možno pravidelného střídání bílých a barevných per, jen u některých plemen mohou být až téměř bílí, avšak s plně probarvenými letkami a rýdováky. U tygrů červených a žlutých recesivních dochází k bělení dvěma způsoby. Jeden kopíruje černou/hnědou řadu, kdy mláďata se rodí červená či žlutá a pera vybělují při pelichání, ale snad ještě rozšířenější jsou holoubata světlá, probělená, která dostávají barvu (červenou nebo žlutou) a kresbu tygra až při pelichání. I v tomto případě musíme na výsledek čekat do ukončení přepeření, tedy do věku 5–6 měsíců. 

Šlechtění tygrů se řídí obdobnými pravidly jako u běloušů. Vhodně zvoleným partnerem korigujeme vybělující efekt, jenž by byl při páření tygrů jen na sebe za chvíli nekontrolovatelný. Zpravidla spojujeme tygra světlého na tmavého nebo tygra na holuba   bez probělení. Zajímavé je, že některá mláďata tygrů vykazují v juvenilním opeřením žíhané opeření, podobné jako známe u běloušů. S bělouši ovlivněnými faktorem spread tygry spojuje i rozšíření na plnobarevných rázech, tedy černém, šedohnědém, žlutém, červeném, eventuálně stříbrném, hnědém či jiném, zatímco u plavých rázů se uplatňuje jen málo a často vykazuje opeření jak znaky běloušů (žíhané probělení), tak znaky tygrů (probělení celého pera). Při chovu tygrů dbáme na dosažení co největšího kontrastu, tedy využíváme plnobarevné protějšky v ideální a lesklé barvě, abychom docílili nejefektivnějšího výsledku.

Zatímco bělouši mají své nejlepší uplatnění u plavých rázů, tygři jsou rozšířeni u plnobarevných a recesivně červených/žlutých. Vzácným kompromisem jsou modří tygři, ve světě velmi raritní, kde jejich nejspíš nejzajímavějším zástupcem je plemeno český bublák, díky čemuž si můžeme připsat další plusové body v otázce barevnosti našich plemen, která je z celosvětového hlediska na samotném vrcholu okrasného holubářství.