ROZHOVOR: Na holubníku šéfuje chovatel, říká Milan Príboj (SK)
Pomořanský voláč na výstavách v České republice zažívá výrazný vzestup, kdy na rozdíl od všech dalších velkých vysokonohých voláčů jeho počty nestagnují, ale naopak raketově rostou. Na poslední speciální výstavě v Litovli působili nejmajestátněji modří kapratí měsíčkoví holubi od dvou chovatelů, když společným jmenovatelem obou nejlepších jedinců byl překvapivě původ, konkrétně skutečnost, že většina jejich přímých předků pocházela ze Slovenska. Od chovatele Milana Príboje žijícího v Demandicích v okresu Levice, vísky na jižním Slovensku poblíž hranic s Maďarskem. Po relativně dobrodružné cestě jsem Milana navštívil, abych pro čtenáře iFauny zjistil jeho recept na takto úspěšně vedený chov.
Jaké byly tvoje začátky?
Do holubaření mne nahecoval můj bratr, který měl vícero holubích plemen. Chytilo mne to a již zpočátku jsem se dal na chov náročných vysokonohých voláčů. Zprvu jsem dělal velké voláče anglické, později voláče sedlaté rousné, které jsem měl až do dospělosti. Chov těchto elegantních vzpřímených holubů má na Slovensku velikou tradici a na speciálních výstavách klubu a v Nitře na národních výstavách bývali k vidění vždy ve velkých počtech, společně s voláči hanáckými.
S holuby jsem měl nějakou dobu pauzu, ale pak jsem si pořídil kingy, další na Slovensku silně rozšířené a populární plemeno. Tyto těžké holuby jsem měl v barvě bílé a modré pruhové. Poté jsem dělal moravské pštrosy modré a žluté od zdejšího chovatele Kolomana Plevy a později se dal na rousné sedlaté voláče, které jsem nakupoval u Jožky Dudáše a dělal jsem je asi sedm let v barvě modré, žluté a později i červené. Již při jejich chovu mne oslovil pomořanský voláč a moje nadšení pro toto plemeno dosud neustalo.
Co tě na pomořanských voláčích zaujalo?
Jejich velikost, silné postavy, obrovská volatost a kontaktnost. Na chov jsou samosebou náročnější než sedlatí rousní voláči, ale i s tím jsem se dokázal úspěšně vypořádat. Při založení chovu mi opět pomohl Koloman Pleva, který mi tyto voláče nechal v barvě modré kapraté měsíčkové. Pocházeli z chovu specialisty Jozefa Dinky z Bratislavy, ale je pravděpodobné, že byli osvěženi i přímými importy z Rakouska přes př. Košťálíka. Pomořani mne vzali za srdce a postupně jsem kvůli nim, zejména s ohledem na jejich velikosti a prostorové nároky, rozšiřoval chovatelské zařízení, takže je to dnes již docela velká stavba. Skladbu barevných rázů jsem po čase rozšířil a pomocí mi byly zejména obrovské trhy v maďarském Monoru, kam přijížděli chovatelé ze Srbska a Chorvatska, kde je toto plemeno v Evropě nejlepší. Spolupracoval jsem zejména z chorvatským chovatelem Vladem Rožmaryčem, v poslední době též s Františkem Jílkem z České republiky, který mi pomohl do bílých, neboť se mu povedlo rozchovat bílou linii pocházející od př. Špiljaka, fenomenálního chovatele z Chorvatska.
Jakým barvám se nyní věnuješ?
K modrým kapratým v měsíčkové kresbě přibyli žlutě plaví v anglické (měsíčkové) kresbě a také jeden červeně plavý měsíčkový. Z nich jsem přes černou holubici udělal červeně plavé pruhové plnobarevné, kteří mi dělají dnes opravdu velikou radost. Ke kapratým jsem přidal i modré pruhové v anglické kresbě, z nichž mi občas vypadnou stříbřité holubice. Úplně náhodou tu mám i nějaké modré pruhové a stříbřité pruhové plnobarevné pomořany. Bylo to tak, že jsem kamarádovi, který jel do Rakouska k chovatelům, řekl, že se nesmí vracet bez modrých holubů pro mne. A on to pochopil tak, že chci plnobarevné, zatímco já jsem měl do té doby pomořany jen v anglické kresbě, tak jsem bral za samozřejmost, že mi doveze kreslené. Dá se říci, že i plnobarevní se daří, a dnes již této záměny nijak nelituji. Snažím se více dělat i bílé pomořany, které jsem choval již před léty, ale až v poslední době jsem díky spolupráci s Františkem Jílkem z České republiky dostal do jejich chovu nový impulz. Nejslibnější pár bílých mi dal letos sedm mladých, a tak si myslím, že kvalita zase poroste. A o ostatních rázech to platí rovněž, ačkoliv žádný úspěch není zadarmo…
Co takový úspěch vyžaduje?
Obrovskou výhodou je, že jsem již v důchodu, a tak mohu k holubům takřka kdykoliv. V horkých letních dnech kontroluji chov i každé dvě hodiny. Pokud máte chov o třiceti párech, žádné chůvy a řadu holoubat, vyžaduje to péči, a zejména dohlédnout na příjem tekutin, případně je holoubatům doplnit. Pro odchov je žádoucí chovné holuby připravit. Někteří fungují výborně i s rousy a supími pery, u jiných je lepší je během sezony zkrátit. Moji pomořani hnízdí zcela sami, bez využití jakýchkoliv chův. Sice jsem tu měl polské rysy v červeném zbarvení, které jsem hodlal k tomuto účelu použít, ale nakonec jsem zůstal u tradičního odchovu bez chův. Jen za občasné pomoci chovatele.
Vyrábím si hluboká hnízda z vyšších rámečků o rozměru 30 x 30 cm. V nich vymodeluji hnízdo z hmoty, kterou udělám smícháním polystyrenových kuliček a jádrové omítky. Na spodek hnízda dám před snůškou jemný písek, aby vajíčka stále byla na měkkém. A holuby nechám pracovat, nechám na nich, co si do hnízd dále donesou, jestli třeba jehličí či krátkou nařezanou slámu, kterou jim k těmto účelům poskytnu do „jeslí“. Chovný pár se tím zabaví. V době líhnutí mladých holuby tři dny vůbec neruším, kolem hnízdního boxu chodím opatrně, aby nedošlo k leknutí a umačkání holoubat. Odchov neponechávám náhodě, ale cíleně ho řídím, na holubníku jsem šéfem já. Pokud vím, že pár nekrmí dobře, mladé podsadím jinému páru, mladé podkládám klidně i vícekrát, dle potřeby. Některý pár zvládne odchovat pečlivě jedno holoubě, jiný pár obě. Starší holoubátka dokrmuji takovým způsobem, že jich dám vícero do lavoru, kde je na spodku kvalitní směs zrnin. Mezi mláďaty musí být jedno, které už umí zobat. Ostatní to odkoukají a brzy se naučí přijímat potravu. Já poté jen doplním do jejich volátka vodu z plastové lahve, která je vybavena nástavcem. Systém je velmi rychlý a efektivní. Holoubata jdou brzy z budníků na zem, kde dělám „školku“, a zde jsou velmi dobře krmena i jinými než vlastními rodiči.
Jaké používáš krmení?
Pro dokrmení mladých nakupuji směs u zdejšího výrobce, pro chovné holuby si vyrábím směs sám. Dělal jsem v zemědělství, a tak mám pořád řadu kontaktů, bez nichž by to nešlo. Předkládám jim pšenici, kterou dostávám formou dividendy, dále hrách, proso, slunečnici, také kukuřici z vlastního pole a další komodity. Krmení mají moji voláči předkládáno ad libitum, a co nezkonzumují, putuje ke slepicím, kterých mám rovněž velké množství. Vše se musí zužitkovat. Stále nasypané v krmítku je u velkých voláčů důležité, neboť se pak nepřejídají potravou, což by při vyhladovění hrozilo. V hnízdní sezoně se holub nakrmí, napojí, nasytí gritem a někdy má až potíž vyletět do holubníku a nakrmit mladé. Jakmile to zaregistruji, dám ho do budníku a za chvíli je vše v pořádku. Jsou ale i situace, kdy se holub přepije, pak stačí ho otočit a přebytečná voda vyteče. Jsou ale i závažnější stavy, kdy se holub přežere, a pokud to chovatel nezjistí hned ten den, je zle. Jedná se o potíž zvanou „tvrdé“ vole, kdy je ve voleti tolik krmení, že ho holub nestráví a vole je svěšeno. Pak jeho obsah rychle zakvasí. Existuje vícero možností, jak holubovi pomoci. Já jsem se naučil vytláčet obsah volete ven, kdy se před tímto úkonem do volete vpraví voda, holub se otočí hlavou dolů a palcem se přebytečné zrní jednoduše z holuba vytlačí. Po troše cviku se to naučí dělat každý chovatel, ačkoliv někteří kamarádi ke mně jezdí až ze vzdálenosti 50 km, abych jim jejich holuby takto zachránil. V chovu a odchovu velkých voláčů je nutno na každou nesnáz reagovat okamžitě.
Jak velké je tvé chovatelské zařízení?
Holuby mám umístěny v domku na zahradě, na dům v přední části navazují dvě velká chovná oddělení. Dospělé mám dohromady s výletky, místa je dost a všichni prosperují dobře. U garáže, kde mám drezurní klece pro dobu před výstavami, mám ještě jedno oddělení, kam mohu umístit problémové jedince nebo holuby určené k prodeji. Čistím každý druhý den, včetně hnízd. Holuby pravidelně vakcinuji slovenskými vakcínami PHA a Pharmavac Columbi 2. U případné léčby používám trojkombinaci sutrikolu (STK), metrozolu a doxygalu. Protože sutrikol dnes není běžně k dostání, vyrábím ho dle návodu MVDr. Paála.
Jak se ti letos daří chov?
Jsem velmi spokojený, neboť se daří naplňovat mé představy o pomořanském voláči na vyšších nohách, s dlouhými rousy a supími pery a též s mohutnou, dlouhou a vzpřímenou postavou. Odchovy mne v tomto ohledu naplňují optimismem, ačkoliv sezona ještě úplně neskončila. Poslední odchovy nechávám dobíhat v srpnu, nekončím tudíž časně jako většina holubářů. S odchovy z léta mám dobré zkušenosti, mohou v lecčems překvapit. Jsem zastáncem práce s holuby a nebojím se zušlechťovacího křížení. Kolem velkých voláčů znám opravdu hodně chovatelů nejen u nás na Slovensku, ale i v jiných zemích Evropy. Těší mne, když s výletky po mých holubech mají úspěch. I to mne dále motivuje do další práce a dalšího zušlechťování tohoto majestátního voláče.
Za rozhovor poděkoval Mgr. Bc. Alexandr Veselý, foto autor a archiv M. Príboje
