Kočky a zákon

Podle občanského zákoníku je kočka u nás posuzována jako věc a jako taková může být prodána, koupena nebo darována. Podmínky koupě a prodeje řeší v obecné rovině občanský zákoník a podle něho se také řeší případné spory. V souladu s tímto předpisem je kupující oprávněn do 40 dnů zvíře reklamovat, projeví-li se u něj vady, které v době prodeje nebyly patrné. Občanský zákoník také řeší eventuální hygienické nebo jiné problémy spojené s chovem koček, které se mohou vyskytnout například mezi sousedy v bytech nebo domech.
Na chov a držení koček se rovněž vztahuje zákon č. 246 z roku 1992 „Na ochranu zvířat proti týrání“. Účelem tohoto zákona je „… chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich usmrcením, pokud byly způsobeny, byť z nedbalosti, člověkem …“ (citát §1 tohoto zákona). §13 tohoto zákona také obecně stanoví ochranu zvířat v zájmových chovech.
Chov koček je dále řízen speciálními předpisy zájmových organizací a klubů chovatelů koček, například Chovatelským řádem Sdružení chovatelů koček v České republice, jež je složkou Českého svazu chovatelů. Chovný řád musí být v souladu se zákonem na ochranu zvířat a podléhá schválení Ústřední komise pro ochranu zvířat při Ministerstvu zemědělství, která má právo tento předpis pozměňovat ve prospěch ochrany chovaných zvířat. Přestupky proti zákonu na ochranu zvířat jsou trestány finančními pokutami.
Otázkou zůstává, jestli zákon dostačujícím způsobem postihuje ty, kteří zvířata týrají. Někdo zvířata týrá z neznalosti jejich potřeb, někdo se týráním zvířete mstí bývalému partnerovi – způsoby týrání mohou být různé.

I já jsem se s týráním zvířat během své chovatelské činnosti setkala. Před léty se mi narodila perská kočička, jediné kotě ve vrhu. Byla náležitě rozmazlená, velice šikovná, čistotná. Dlouho jsem si pohrávala s myšlenkou, že si ji nechám – jedna kočička navíc, no řekněte …
Jenže tenkrát jsem bydlela s pubertálním synem, který se zuby nehty bránil dalšímu kočičímu přírůstku. Nakonec jsem to vzdala a malou Apolenku, jak se kočička jmenovala, jsem nabídla k prodeji. Ozvala se paní s větší holčičkou. Bydlela nedaleko, zdála se hodná. Vše ohledně chovu jsem jí vysvětlila a s kočičkou je nakonec i odvezla domů. První dny bylo vše v pořádku. Až jednou ráno v práci zazvonil telefon. Majitelka kočičky mi vysvětlila, že dítě má na kočičku alergii a že ji doma mít nemohou. Nabídla jsem, že se cestou z práce zastavím a domluvíme se. Po hodině však telefon zvonil znovu. Paní vše odvolávala, a abych prý nejezdila. Tohle se v různých intervalech ještě několikrát opakovalo. Při posledním telefonátu jsem kategoricky prohlásila, že pro Apolenku jedu a zavěsila jsem. Paní mě ani nepozvala dál, koťátko mi i s doklady předala mezi dveřmi. Možná to ani nebyla alergie, možná někomu došlo, že je to živý tvor , který má své potřeby, vyžaduje péči. Není to živá hračka.
Byla jsem rozhodnutá, že Apolenka už z domu nepůjde. Syn však stále protestoval. Po ostřejší výměně názorů jsem povolila, ale v duchu jsem si slíbila, že tentokrát si dám velký pozor. Na inzerát přijeli manželé. Původně to vypadalo, že hledají kamaráda pro sebe – hledali však kamarádku pro maminku, která právě ovdověla, má ráda zvířátka a kočičku by si moc přála. Upozornila jsem je, že nemám ráda nečekané dárky tohoto typu, že maminka měla přijet s nimi – co kdyby se jí kočička nelíbila? Ujistili mne, že toto se rozhodně nestane. Po měsíci zazvonil telefon. Volala nějaká paní, že je sousedkou paní té a té, a ta že má ode mne kočičku, kterou už nechce, protože se o ni nezvládá starat. Jestli si pro ni hned nepřijedu, dají ji někam do útulku. Okamžitě jsem si půjčila auto. Situace se opakovala – předání mezi dveřmi, bez nějakého loučení.
Syn na mne doma koukal všelijak. Nechápal, proč jsem pro kočičku jela. Ale copak bych mohla udělat něco jiného? V té době jsem se seznámila s mladou paní. Byla sympatická, zdála se mi hodná, o kočky se zajímala, chtěla si nějakou pořídit a jezdit také po výstavách. Jiné koťátko jsem v té době neměla, a tak si po nějaké době odvážela Apolenku domů. Jezdila jsem k nim na návštěvy, paní se mnou byla na několika výstavách. Problém nastal, když Apolenka porodila svoje první koťátka. Několik týdnů po porodu mi paní volala, že koťátka jsou špatná, jestli nevím, co by měla dělat. Řekla jsem, že okamžitě musíme k veterináři. Když na veterině paní z přepravky vyndala hubeňoučkou Apolenku a čtyři malé nešťastné a zcela zmáčené uzlíčky (nějak ji nenapadlo je vysušit a dát do přepravky alespoň dečku), styděla jsem se, že s někým takovým mám vůbec něco společného. Z koťat nakonec přežilo jediné. Ještě před touto událostí jsem – já naivka – paní doporučila koupi krásného kocourka. Proč se o tom zmiňuji? Uvidíte sami.
Po čase mi volala společná známá. Majitelka Apolenky si prý našla přítele v zahraničí, odjela za ním, zvířata nechala doma samotná a jestli s tím nemohu něco udělat. Bohužel to byla pravda. Horko těžko jsem sehnala telefon a na záznamníku namluvila vzkaz, že pokud mi kočička nebude obratem vydána, zavolám Policii a hygienu. Ráno zvonek. Paní mi podala Apolenku mezi dveřmi a zmizela bez jediného slova. Na svazu jsem si musela požádat o duplikát průkazu původu, originál se někde ztratil. Apolenka byla uzlíček neštěstí. S holým bříškem, hubeňoučká, měla silný katar žaludku, co snědla, to vyzvracela, sousta hltala. Apolenka už doma zůstala. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem ji podobnému zacházení vystavila. Někdy člověk do lidí prostě nevidí. Dnes si Apolenka užívá spokojeného stáří u nás doma. Přinesla mi hodně radosti – byla matkou (jeden z jejích synů se honosí titulem nejvyšším – titulem evropský šampión), byla babičkou řady krásných vnoučat.
V tomto příběhu zákon nepomohl. I kdybych se odvolávala na zákon, jednalo by se možná o přestupek, který vyřeší pár stokorun. Pár stokorun pokuty, která by jen těžko vyhladila šrámy na duši, byť „jen“ kočičí.

text: Dana Skopcová,
foto: Renata Hofmann