Kočka versus člověk
Proč vlastně kočky s lidmi žijí? Je to jednoduché. Od lidí dostávají pravidelně potravu, nemusí lovit. Většinou mají také zajištěn teplý pelíšek, pohodlí. Tím nejdůležitějším pro kočku však je lidské pohlazení, rády jsou hýčkány a rozmazlovány.
Někdy však toto spolužití jedné se zúčastěných stran může tak trochu „lézt na nervy“. Pokud kočka žije pouze v bytě, nemá to jednoduché, může se maximálně schovat někam pod postel nebo do skříně … Tam, kde má kočka možnost odcházet a přicházet (myšleno ven), prostě odejde a problém je vyřešen. Lidé by si měli pamatovat, že nelze na kočku klást přemrštěné požadavky. Kočka je individualista a poslechne jen ten náš pokyn, který uposlechnout chce.
Také je třeba mít na paměti, že člověk kočku nevlastní. Mohou být spolu kamarádi, ale kočka se člověku nikdy nepodrobí. Pořízením kočky nevzniká pro nás nárok na její věrnost či vděčnost. Dospělá kočka se vždycky rozhoduje sama, má svá pravidla. Někdy se jí prostě dům či člověk nelíbí a ona se prostě sebere a odejde jinam. A nezajímá ji, že její člověk pro ni truchlí, má strach, že ji přejelo auto a kdoví co ještě. Ve skrytu duše člověk doufá, že nic z toho strašného se nestalo a věří, že kočku našli hodní a soucitní lidé a ujali se toho „vyhozeného“ tvorečka.
Za toto jednání se na kočku vlastně ani nemůžeme zlobit. Ona svého člověka neopouští z náladovosti, ale prostě proto, že někde udělal chybu, kterou mu kočka nedokáže odpustit. Přitom ji člověk nemusel bít, ani jí jinak ubližovat. Někdy prostě stačí, že do rodiny, kde byla jen kočka a její člověk, přibude někdo další, další dospělák, malé miminko, další kočka či pes. Někdy může kočka z domácnosti odejít i proto, že její člověk prostě zemřel a jí se stýská. Podobná situace může nastat také při náročné přestavbě domu, kdy kočka nezvládne veškerý hluk a ruch. Opakem může být také to, že necháme kočku delší dobu o samotě, například odjedeme na dovolenou. Kočce nestačí, že jí sousedka přinese misku s jídlem, chce si hrát, povídat, čeká na mazlení, na které je zvyklá. Když něco z toho nedostane, prostě to odejde hledat. Někdy má venkovní kočka i několik domovů, které pravidelně střídá. Pokojová kočka to má mnohem složitější. Nemá kam odejít a schovávačka někdy nepomůže. Její nespokojenost se pak ventiluje do neuróz a agresivity.
Kočka je náš přítel, ale není to pes. Tam, kde pes vyjadřuje bezmeznou oddanost, tam je kočka osobností. Nicméně, i přes veškerou lásku ke člověku, kočka nesnáší, když je omezována její svoboda. Někdy se brání zuby nehty a nepozorný člověk může schytat pár pořádných škrábanců či kousanců.
Přátelství mezi dvěma kočkami je sice vzácné, ale existuje. Hlavně tam, kde kočky spolu vyrůstají v omezeném prostoru. Máte-li koček několik, brzy si všimnete, kdo spolu chodí spát, kdo koho čistí a olizuje, co je komu tolerováno a co naopak trestáno. Kočka považuje člověka také za kočku, byť poněkud zvláštní, už proto, že se člověk o ni stará. Dává jí jíst, chválí ji a trestá, odstraňuje její výkaly, hraje si s ní. Kočičí matka se podobně stará o svá mláďata. Jenže ona je učí samostatnosti, člověk se snaží kočku k sobě připoutat. A tak kočka mezi čtyřmi stěnami zůstává stále kotětem.
Tam, kde kočka může chodit ven, tam je to jinak. Zde je kočka doma hravým a přítulným mazlíkem, ale hravost a mazlivost odloží hned za domovním prahem. Venku na ni totiž čekají mnohá dobrodružství. V tomto venkovním světě není pro člověka místo, zde se kočka cítí dospělá, zde je šelmou. Po návratu domů je zase přátelská jako dřív.
Člověk by v soužití s kočkou měl být tolerantní. Měl by kočce poskytnout dostatečný prostor pro její vlastní život, měl by mít na paměti, že kočka má ráda pravidelnost. Bezpečně pozná, kdy je čas k jídlu, co znamená cinkání nádobí, ví, kdo jí dává jídlo. Kočka je většinou ke svým lidem přívětivá a mazlivá, ale nejvíce se mazlí s tím, ke komu je citově vázána. Čím oddanější je kočka ke své rodině, tím méně důvěřivosti chová k cizím lidem. Mnohá již poznala na vlastním těle, jak člověk dokáže ublížit. V přírodě tedy kočky odmítají jakékoli pokusy o přiblížení se cizího člověka, stejně tak reagují na domácí návštěvy a raději zmizí někde v koutku. Někdy se ale najde i kočka toužící po společnosti. Návštěvníci u ní vzbuzují živý zájem, neváhá sama se nabízet ke hře.
Kočky také dokážou poznat „dobrého člověka“. Někdy odmítají lidi, které ani my „nemusíme“ a nikdo neví proč. Stejně tak mají dobrou paměť, vyhýbají se tomu, kdo jim již někdy ublížil. I po létech poznají někdejší přátele. Pokud jde o „zlé činy“, kočka velmi přesně pozná, kdy byla nakopnuta náhodou, nebo ze zlé vůle. Pokud se jedná o nedopatření, promine nám, pokud se jí „omluvíme“.
Někdy se venku na naší zahradě sejde i několik koček z okolí, dokážou se spolu vyhřívat na sluníčku, hrát si, nevadí jim ani naši psi. V jiných zahradách to možná neuvidíte. Zřejmě pro to čičiny mají dobrý důvod …
zdroj fotografií: http://www.sxc.hu
