Norská lesní kočka

Norská lesní kočka
Vrh „S“ Meadow Star.CZ, 3 měsíce.
GIC Ayita Kiyo´Kag *PL. červená tygrovaná s bílou, ch.s. Fantaghira Fay.CZ.
GIC Diana NFO Moravia - černá tygrovaná.
IC Grimaldi av Soleberge – černý
IC Rebeka Meadow Star.CZ a její mladší sourozenci z vrhu S.
Ruby Meadow Star.CZ, černá tygrovaná, 10 týdnů.
Rufus Meadow Star.CZ, černý, 10 týdnů.
Shelby Meadow Star.CZ, černý tygrovaný, 3 měsíce.
IC NL*Aesirs La Tortuga – želvovinová mramorovaná bicolor, ch.s. Fantaghira Fay.CZ.

Vznešená, velká s přírodním vzhledem, na pohled obr, svým charakterem však něžný mazel s přátelskou povahou, to je norská lesní kočka. V tomto čísle Fauny ji představíme těm, kteří milují chundelaté kočky s dávnou historií.

Historie

Norská lesní kočka, jak již napovídá samotný název plemene, volně žila ve Skandinávii, snad již od doby, kdy se kočky volně rozšířily ze starověkého Egypta pozvolna do celé Evropy. Její rolí bylo vesele si užívat pravého kočičího života. Potulovala se v blízkosti lidských obydlí a statků a plnila ty nejvyšší nároky na chytání myší, byla úctyhodným lovcem a skokanem ve strmých fjordských skalách a lesích. Víme dokonce, že se vyskytovala až na severním polárním kruhu. Byla tak přizpůsobena těm nejdrsnějším podmínkám. Má vyvinuté silné a delší zadní končetiny, což jí umožňovalo skákat do výšek, a zajímavostí je také slézání ze stromů spirálovitě dolů, byla tak přizpůsobena strmým a skalnatým svahům.

Norské kočky byly v této oblasti stejně vzácné jako u nás kočka evropská, čili přežívali jen ti nejzdravější a nejsilnější jedinci. I v současnosti, kdy se spousta plemen potýká se zdravotními komplikacemi a složitými porody, norská lesní kočka si doposud zachovala pevné zdraví a bezproblémové početné vrhy zdravých koťat.

Ponoříme-li se do historie, můžeme se dopátrat skandinávských pověstí a pohádek, kde se objevují kočky. Například bohyně lásky Freya měla před svým nebeským vozem zapřažené dvě kočky. Kde se tato bohyně se svým zápřahem objevila, slibovalo to hojnost úrody. Proto skandinávští obyvatelé umísťovali na svá políčka misky s mlékem. V pohádkách se zase zmiňují trolí kočky. Když se objevili trollové, chytrá kočka věděla, že je musí zdržet svým povídáním až do rána. Věděla totiž, že trollové nesnášejí sluneční světlo. Narážíme zde na vikinskou kulturu, do které se kočky samozřejmě také dostaly, a to vyobrazením na vikinské mince. Nápadně se podobaly dnešní norské lesní kočce. Robustní tváře a huňatý ocas napovídaly, že tato kočka nese symboliku síly a houževnatosti. Vikingové je uctívali, obzvláště ty bílé. Například finští Laponci dodnes uctívají bílé kočky. Dochovala se také jedna ze ság, ve které se bůh Tor snažil zvednout norskou lesní kočku do výšky a ta byla velice mohutná a těžká. První zmínka o norské lesní kočce pochází z poloviny šestnáctého století, dánský kněz Peter Clausson Friss ji popisoval jako menší poddruh rysa. Ve dvacátém století se norská lesní kočka stala národním plemenem a byla jí věnována také poštovní známka, která se stala vysoce ceněnou a sběratelsky žádanou.

Od divoké ke šlechtěné

Norská lesní kočka si užívala svobody poměrně dlouho. Její jedinečnosti a krásy si lidé začali všímat až začátkem dvacátého století. Kolem roku 1930 se našli příznivci, kteří se začali věnovat chovu této impozantní kočky. Báli se přirozeného křížení domácích koček (vzhledem norských lesních) s krátkosrstými kočkami volně se pohybujícími venku. Uvědomili si, že dlouhosrstých koček ubývá a krátkosrstých přibývá, gen pro krátkou srst je totiž dominantní. Začali si proto vybírat silná a krásná zvířata a věnovat se zachování krásy těchto koček a jejich dlouhosrstosti. Do povědomí se začaly dostávat zatím jen v Norsku, a to pod názvem Norsk Skogkatt. Chovatelé z Norska sváželi kočky před výbor, který do chovu vybíral vždy ty nejtypovější kočky.

Poprvé vystavena byla norská lesní v roce 1938 na výstavě koček v Oslu, kde zaujala veřejnost i posuzovatele. Snaha chovatelů byla přerušena v období druhé světové války, navázala až v padesátých a šedesátých letech. Až v roce 1972 byla tato kočka uznána za národní plemeno a v tomtéž roce byl vytvořen předběžný standard plemene norským klubem Norske Rasekatten – klubbers Riksforbund (NRR). Na tento popud se spojili chovatelé a mohli začít experimentální chov norské lesní kočky. V roce 1967 bylo v Norsku registrováno 100 koček tohoto plemene. V témže roce byla norská lesní předběžně schválena na výročním zasedání FIFe ve Wiesbadenu, o rok později na generálním zasedání FIFe v Paříži. O uznání plemene se zasloužili hlavně Carl Frederik Nordane (prezident národní asociace chovatelů koček v Norsku, 1963) a Arvid Engh, kteří shromáždili množství materiálů, fotodokumentace i argumenty, a dále celá řada chovatelů. I po tomto roce se chovu věnovali pouze norští chovatelé, export norské lesní byl povolen až kočkám od 4. generace. První kočky byly exportovány do Německa a USA (1979), Velké Británie (1980) a Francie (1982). Snad největší obavu z nového plemene měli chovatelé v Severní Americe, cítili ohrožení mainských mývalích, možná i proto Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce 1994.

Cesta do Česka

První norskou lesní kočku (GIC. Tiliu Nova's Kassandru z Dánska) do České republiky v roce 1997 importoval známý posuzovatel Ing. Martin Šanda (chs. Calibra). Také díky zkušenostem s chovem norské lesní se stal mezinárodním posuzovatelem koček, ale i významným hlavním poradcem chovu polodlouhosrstých koček. Tilla Nova se stala nejen první norskou lesní kočkou u nás, ale také několikanásobnou matkou. Dalším úspěšným ve svém plemeni se stal kocour Aruncus Calibra. V roce 2000 se začala o chov tohoto plemene zajímat také chs. Daniely Řepové (Freya Felis), která dovezla další kočičí přírůstky do českého chovu, a to kočky Suria's Campino a Callista av Ljusdal. Začala se rozrůstat také chovatelská základna a vznikaly nové chovatelské stanice (Trofos, Narsil, Monichi, Od věže – od počátku se aktivně věnuje chovu, vlastní řadu kvalitních importů, Astra Coeli). Nejúspěšnější kočkou se záhy stala EC. Campanula Calibra, DSM (stala se vítězkou řady výstav i nejlepším polodlouhosrstým kotětem roku 2002, také vítězkou celosvětové soutěže norských lesních koček Skogkatt Of The Year, 2002, kat. koťat). Úspěšný se posléze stal i její odchov IC. Santana Narcil. Postupně přibývalo kvalitních chovatelských stanic (Lacman – věnují se chovu koček ve všech základních barvách, chlubí se velkým počtem exportů, Ze severu – věnují se chovu v barvě amber, Amber Wald – barva amber, Z Norlendu – specializace na stříbrné variety, Fantaghira Fay, Aksarah Bhutani, Cermunnos, Meadow Star atd).

Impozantní vzhled

Vraťme se k původu norské lesní kočky. Jelikož žila volně ve Skandinávii, jedná se o přírodní plemeno, které se přizpůsobilo náročným klimatickým podmínkám. Vzhled těchto koček se vyvíjel po staletí přirozeně, byl účelný, nejen krásný. Norská lesní kočka není jedinou lesní kočkou, která si posléze získala obdiv a následně i chovatelské uznání. Jako lesní kočky označujeme přírodní plemena pocházející z drsných klimatických podmínek a se schopností přežít i ve velkých mrazech. Dalšími lesními kočkami jsou Mainská mývalí kočka (uznaná FIFe v r. 1983) a Sibiřská kočka (uznaná FIFe v r. 1998). Přestože pocházejí z rozdílných kontinentů, pojí je především vzhled přizpůsobený krutému klimatu. Mainská mývalí (pochází z USA) je ze všech koček největší, v obličeji můžeme pozorovat kratší a mírně klenutý nosík, čímž působí hranatěji. Sibiřská kočka (Rusko, Ukrajina) je naopak o něco menší a má obličej kulatější. Norská lesní kočka (Norsko) má delší a z profilu rovný nos.

Hovoříme-li o přizpůsobování se drsným klimatickým podmínkám, nezapomeňme, že norské lesní kočky se objevily i na severním polárním kruhu. Při myšlence na tyto podmínky se mi vybaví Eskymáci v dlouhých a hrubých kožešinách. Není divu, že evoluce na norských lesních udělala své. Kočičí kožich musel být minimálně stejně teplý a odolný jako kožešiny Eskymáků. Norská lesní kočka se může pyšnit opravdu hustou podsadou poblíž těla, kterou překrývá dlouhá krycí srst. I když kočka musela odolávat dešti či sněhu, podsada jen tak nepropustila a kočka byla v suchu. Delší srst se nachází také na břiše a kolem končetin vytvořila kalhotky. Místo šály norská lesní měla také dlouhou srst. Uši měla chráněny dlouhými štětinami chlupů, a proto není divu, že mohla působit dojmem malého rysa. Ocas má norská lesní kočka také dlouhý, ten ji měl chránit v nepříznivém počasí a ve spánku sloužil jako teplá přikrývka. Místo teplých botiček si norská lesní opatřila pěkně chundelaté chloupky kolem prstů a končetin, plnily také úkol sněžnic, protože díky chloupkům se končetiny nebořily do hlubokého sněhu. Celá srst lesních koček je jakoby pokryta olejovým filmem, který ji měl opět chránit před vlhkostí, proto srst působí někdy zplihle. Přesto je kožíšek na dotek příjemný a měkký.

Srst v chovatelských podmínkách

Vše, co bylo zmíněno výše, si norská lesní kočka zachovala z drsných časů. Přesto se srst kočky chované v bytě či v jiných podmínkách než v těch severských více proměňuje. Na jaře se kočka běžně zbavuje husté podsady a přehodí si vzdušný kabátek. Jiné ovšem je, chová-li se tato kočka celoročně v bytech, kde jsou klimatické podmínky celý rok vyvážené. Kočka samozřejmě dvakrát ročně líná a mění srst, nelze však dnes již s jistotou říci, že tyto kočky budou mít lepší kvalitu srsti v zimě. Přetopené byty rozhodně na vzhledu srsti této kočky nepřidají.

Norská lesní kočka dospívá a dorůstá poměrně dlouho, hovoří se, že až ve věku tří let se kočka ustálí, stejně tak její kvalita srsti, především té krycí.

Péče o srst

Norské lesní kočky jsou náročnější na údržbu. Pokud chcete zachovat krásnou srst a kočku uchránit od tvoření bezoárů, musíte jí věnovat pravidelnou péči. Kartáčování i vyčesávání speciálním hřebenem nejsou na škodu třeba každý druhý den.

Standard

Volný přepis standardu podle FIFe:

Vzhled

Velikost: Kočka je velké velikosti.

Hmotnost: 3 až 9 kg.

Celkový dojem

Hlava – tvar rovnostranného trojúhelníku, s dostatečnou výškou vrcholu hlavy, čelo mírně zaoblené.

Nos: dlouhý, rovný nos, bez stopu.

Brada: Silná, dobře tvarovaná.

Uši

Tvar: velké, sbíhající se do ostré špičky, rysí štětičky na koncích jsou žádoucí.

Umístění: posazené na širokém základu.

Oči

Tvar: velké, oválné, posazené mírně zešikma, bdělý výraz.

Barva: všechny barvy jsou povoleny bez ohledu na barvu srsti.

Tělo – velké dlouhé silné tělo.

Záda: silná, dobře vyvinutá.

Hrudník: široký a dostatečně hluboký.

Nohy: vysoké, zadní vyšší než přední.

Tlapky: velké a oblé, hodící se k proporcím nohou.

Ocas: dlouhý, hustý, měl by dosahovat nejméně k lopatkám až ke krku.

Srst

Hustá vlnovitá podsada je překryta vodoodpudivou krycí polodlouhou srstí, také na hřbetě a na slabinách. Krycí srst má dlouhé, hrubé a lesklé chlupy. Žádoucí je plný límec na krku, náprsenka a kalhotky.

Barvy

Povoleny jsou všechny barvy, včetně všech barev s bílou (bílý plamen, bílý medailon, bílý límec, bílé tlapky), mimo těch, které jsou známkou nepovoleného křížení. Výjimku tvoří pointová kresba, chocolate, lilac, cinnamon a fawn. Jako u jediného plemene byla povolena barva amber a amber light.

Poznámka: U posouzení se přihlíží k věku kočky, jelikož norské lesní dospívají pomaleji. Přihlíží se k rozdílům mezi kocoury a kočkami, taktéž ke kvalitě srsti s ohledem na roční období. Koťatům se tvoří krycí srst někdy až ve věku šesti měsíců.

Povaha

Ač norské lesní kočky působí jako malý rys či nebezpečný lovec, tvář napoví, že jsou milými, něžnými a přátelskými společníky. Mají rády společnost lidí i jiných zvířat a jsou to mazlíci. Lovecké instinkty jsou však zachovány a takové přátelství s myší či andulkou by mohlo dopadnout pro menšího špatně. Proto musíte brát ohled i na rozvinuté lovecké instinkty této kočky. Pro toto plemeno je charakteristická aktivita, dynamika a do vyššího věku i hravost. Je lepší, když tato kočka nezůstává doma osamocena a dopřejete jí dalšího společníka nebo společnici. Dovedou pak spokojeně vyvádět celé hodiny a vaše domácnost tak zůstane neporušena.

Ideální podmínky pro norskou lesní kočku

Norská lesní kočka je jedno z největších, a tudíž i nejtěžších plemen koček. Obecně kočky, které patří mezi přírodní kočky, méně šlechtěné a zvyklé na dostatek pohybu, si zaslouží dostatek podnětů, které je udrží v radostném rozpoložení. Proto se doporučuje pořídit těmto kočkám stabilní, až bytelné škrabadlo, aby mohly číhat, prolézat a připomenout si vzrušující život. Skokanům, jakými norské lesní kočky jsou, nedělají problémy ani velké výšky a výskoky, a proto jim udělají radost také police či možnost volného výběhu, samozřejmě oploceného a zasíťovaného. Norské lesní kočky milují pobyt na čerstvém vzduchu, a to za každého počasí.

Zkušenosti chovatelky

 

Věry Šímové

První informace o norské lesní kočce byla pro nás naprosto náhodná a zároveň osudová. V novinách jsme v září 2007 viděli inzerát na prodej NFO koťat bez PP. Protože jsme netušili, že takové plemeno vůbec existuje, začali jsme o něm na internetu hledat informace. Fotografie nás velice zaujaly a já jsem začala hledat volné kotě. Našla jsem dnes již neexistující chovatelskou stanici NFO Moravia.CZ z Olomouce a tam lásku na první pohled – Dianu NFO Moravia.CZ, černou tygrovanou kočičku. Za pár dnů jsme se na ni jeli podívat a na konci října už bydlela u nás. Protože měla na výstavách úspěchy, rozhodli jsme se, že bychom od ní chtěli koťátka. Protože toto plemeno nebylo moc rozšířené, pořídili jsme si k ní v prosinci 2008 černého mramorovaného chovného kocoura Grimaldiho av Soleberge z německé chovatelské stanice z Chemnitzu.

Naše chovatelská stanice norských lesních koček Meadow Star.CZ vznikla v listopadu 2008. Na konci prosince 2009 se nám narodil první vrh R. Z něj s námi doma zůstala černá kočička Rebeka Meadow Star.CZ. Na konci října 2012 se nám narodil druhý vrh, tentokrát od písmene S. Takže v současné době máme doma opravdovou kočičí smečku.

Bydlíme v malém rodinném domku a naše norky tam žijí s námi. Mají volný pohyb po celém domě. Jsou velice zvědavé, společenské a komunikativní. Jejich zvláštností je to, že nemňoukají, ale jemně vrkají jako holoubci nebo jakoby pískají. Jejich povídání není hlučné, jenom na sebe nenápadně upozorňují. Každá kočička má jinou povahu, ale všechny jsou nekonfliktní. I když se jim něco nelíbí, jako třeba čištění uší nebo stříhání drápků, tak nikdy nekousnou ani neseknou. Mají rády, když mohou být v naší společnosti. Téměř vždy se nastěhují tam, kde je víc členů rodiny, aby byly ve své smečce. Když nejsme doma, tak pospávají na našich místech nebo v postelích.

Milují výšky. Čím výš, tím líp. To aby měly přehled. Ve chvíli, kdy si člověk sedne, má některou u sebe. To, že chtějí naši pozornost, dokážou dát dostatečně najevo. Jejich strkání hlavou do hladící ruky, otírání se o jakoukoliv část lidského těla nebo upozorňování tlapkou – já jsem tady – jsou víc než jasným pokynem, že má člověk všeho nechat a věnovat se kočce. Od toho si nás vlastně pořídily, abychom tu byli pro ně.

Také mají rády různé krabičky, košíky, tašky. Je neuvěřitelné, do jak malého prostoru se dokáže tak velká kočka vměstnat. Rády pomáhají při jakékoliv domácí práci. Takové zametání nebo vytírání je veliká legrace. Jenom luxování je trochu ruší. Také rády pomáhají při práci na počítači, a když usoudí, že už toho bylo dost a je čas na mazlení, lehnou si na klávesnici nebo přímo na ruce a opět dostane kočka přednost před povinností.

V létě rády chodí na balkon, kde se vyhřívají na sluníčku. V zimě se jim zase líbí sníh. Mají na to přizpůsobené tlapky, na kterých mají mezi polštářky dlouhé chlupy, aby se do sněhu tolik nebořily. I když mají teplý hustý kožich, stejně se rády uvelebí i na topení. Norky mají krásné husté, lesklé kožíšky. Péče o ně není nijak náročná. Jenom se musí hlídat, aby se jim nevytvořily dredy. Ty se dělají občas v době, kdy se mění srst na letní nebo zimní. Stačí kožíšky pročesat hřebenem. Kartáč by vytrhal jemnou podsadu, kterou mají pod vrchní dlouhou srstí.

Museli jsme se rozloučit téměř se všemi květinami, protože je rády okusují. Místo nich máme na parapetu nádherné kočky. Rády pozorují, co se venku děje, a v zimě samozřejmě ptáčky, kteří létají do krmítka. To se v nich hned probudí lovec a i za tím oknem číhají, šlehají svými dlouhými ocasy a fousy se jim jen třesou, jak by tlamička ráda toho ptáčka chytila. Také mají svoje běhací a skákací desetiminutovky. To se pak změní celý dům na kočičí hřiště. Po krátké době jsou z nich zase gaučové kočičky.

Norskou lesní kočku mohu vřele doporučit všem. Její láska vynahradí i nějaký ten dlouhý chlup na oblečení, okousanou kytku, rozlitou vázu nebo rozházené granule. Její pohled je plný lásky ke svým lidem a pohlazení jejího kožíšku je lepší než jakýkoliv lék proti smutku nebo depresím. Všechny problémy a povinnosti jdou stranou a na jejich místo nastoupí krásné, divoké kočky. Jsou své, a když něco nechtějí, tak je člověk nedonutí, aby to bylo jinak. A to je na nich právě to krásné, proto máme kočičky, a ne pejsky. Kočka je svobodná a my lidé jí to možná i trochu závidíme …

Zdroje:

BORN. Norská lesní kočka. Naše kočky. 2009, 13-CZ, č. 9, s. 4. ISSN 1211-6270.

 

GORGOŇ, Zdeněk. Co ještě nevíte o norské lesní kočce. Naše kočky. 2011, 15-CZ, č. 10, s. 8. ISSN 1211-6270.

 

CHS Meadow Star, Cz

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (2x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře