Které plemeno kočky si vybrat? 3. část

Další fotografie (3)

V předchozích dvou dílech jsme vám představili kočky s mírným, mírným až středním a středním temperamentem. V tomto čísle představíme kočky s vysokým temperamentem. Patří mezi ně především kočky přírodních plemen, které přes svou domestikaci zcela nepopřely svou přirozenost a touhy po lovu a aktivitách spojených s lovem. Patří mezi ně například lesní kočky: norská lesní kočka, mainská mývalí kočka, sibiřská kočka.

Začneme tedy s kočkami, které se označují jako lesní kočky.

Jako lesní kočky označujeme přírodní plemena, pocházející z drsných klimatických podmínek se schopností přežít i v drsných mrazech. Takzvanými lesními kočkami jsou norská lesní kočka, mainská mývalí kočka, sibiřská kočka. Přesto, že pocházejí z rozdílných kontinentů, pojí je především vzhled přizpůsobený krutému klimatu. Mainská mývalí (pochází z USA) je ze všech koček největší, v obličeji můžeme pozorovat kratší a mírně klenutý nosík, čímž působí hranatěji. Sibiřská kočka (Rusko, Ukrajina) je naopak o něco menší a má obličej kulatější. Norská lesní kočka (Norsko) má delší a z profilu rovný nos.

Norská lesní kočka

Norská lesní kočka, jak již napovídá samotný název plemene, volně žila ve Skandinávii, snad již od doby, kdy se kočky volně rozšířily ze starověkého Egypta pozvolna do celé Evropy. Její rolí bylo vesele si užívat pravého kočičího života. Potulovala se v blízkosti lidských obydlí a statků a plnila ty nejvyšší nároky na chytání myší, byla úctyhodným lovcem a skokanem ve strmých fjordských skalách a lesích. Víme dokonce, že se vyskytovala až na severním polárním kruhu. Byla tak přizpůsobena na ty nejdrsnější podmínky. Má vyvinuté silné delší dolní končetiny, což jí umožňovalo skákat do výšek, a zajímavostí je také slézání ze stromů spirálovitě dolů, byla tak přizpůsobena strmým a skalnatým svahům.

Norské kočky byly v této oblasti stejně vzácné jako u nás kočka evropská, čili přežívali jen ti nejzdravější a nejsilnější jedinci. I v současnosti, kdy se spousta plemen potýká se zdravotními komplikacemi a složitými porody, norská lesní kočka si doposud zachovala pevné zdraví a bezproblémové početné vrhy zdravých koťat.

Vzhled těchto koček se vyvíjel po staletí přirozeně, byl účelný, nejen krásný. Hovoříme-li o přizpůsobování se drsným klimatickým podmínkám, nezapomeňme, že norské lesní kočky se objevily i na severním polárním kruhu. Norská lesní kočka se může pyšnit opravdu hrubou podsadou poblíž těla, kterou překrývá dlouhá krycí srst. I když kočka musela odolávat dešti či sněhu, podsada jen tak nepropustila a kočka byla v suchu. Delší srst se nachází také na břiše a kolem končetin vytvořila kalhotky. Místo šály pak norská lesní měla také dlouhou srst. Uši měla chráněny dlouhými štětinami chlupů, a proto není divu, že mohla působit dojmem malého rysa. Ocas má norská lesní kočka také dlouhý, ten ji měl chránit v nepříznivém počasí a ve spánku sloužil jako teplá přikrývka. Místo teplých botiček si norská lesní opatřila pěkně chundelaté chloupky kolem prstů a končetin, plnily také úkol sněžnic, protože díky chloupkům se končetiny nebořily do hlubokého sněhu. Celá srst lesních koček je jakoby pokryta olejovým filmem, který ji měl opět chránit před vlhkostí, proto srst působí někdy zplihle. Přesto je kožíšek na dotek příjemný a měkký. Vše, co bylo zmíněno výše, si norská lesní kočka zachovala z drsných časů. Přesto se srst kočky chované v bytě či jiných podmínkách než těch severských více proměňuje. Na jaře se kočka běžně zbavuje husté podsady a přehodí si vzdušný kabátek. Jiné ovšem je, chová-li se tato kočka celoročně v bytech, kde jsou klimatické podmínky celoročně vyvážené. Kočka samozřejmě dvakrát ročně líná a mění srst, nelze však dnes již s jistotou říci, že tyto kočky budou mít lepší kvalitu srsti v zimě. Přetopené byty rozhodně na vzhledu srsti této kočky nepřidají. Norská lesní kočka dospívá a dorůstá poměrně dlouho, hovoří se, že až ve věku tří let se kočka ustálí, stejně tak její kvalita srsti, především té krycí. Kartáčování i vyčesávání speciálním hřebenem není na škodu třeba každý druhý den.

Ač norské lesní kočky působí jako malý rys či nebezpečný lovec, tvář napoví, že jsou milými, něžnými a přátelskými společníky. Mají rády společnost lidí i jiných zvířat a jsou to mazlíci. Lovecké instinkty jsou však zachovány a takové přátelství s myší či andulkou by mohlo dopadnout pro menšího špatně. Proto musíte brát ohled i na rozvinuté lovecké instinkty této kočky. Pro toto plemeno je charakteristická aktivita, dynamika a do vyššího věku i hravost. Je lepší, když tato kočka nezůstává doma osamocena a dopřejete jí dalšího společníka či společnici. Dovedou pak spokojeně vyvádět celé hodiny a vaše domácnost tak zůstane neporušena.

Norská lesní kočka je jedno z největších, a tudíž i nejtěžších plemen koček. Obecně kočky, které patří mezi přírodní kočky, méně šlechtěné a zvyklé na dostatek pohybu si zaslouží dostatek podnětů, které je udrží v radostném naložení. Proto se doporučuje pořídit těmto kočkám stabilní, až bytelné škrabadlo, aby mohly číhat, prolézat a připomenout si vzrušující život. Skokanům, jakými norské lesní kočky jsou, nedělají problémy ani velké výšky a výskoky, a proto jim udělají radost také police či možnost volného výběhu, samozřejmě oploceného a zasíťovaného. Norské lesní kočky milují pobyt na čerstvém vzduchu, a to za každého počasí.

Mainská mývalí kočka

Historek o tom, jak vzniklo toto impozantní plemeno, koluje několik. Ta první je spíš humorná, podle staré pověsti se totiž měl první maine coon narodit ze zkřížení medvídka mývala s kočkou. Daleko zajímavější je legenda o Marii Antoinettě, která milovala kočky. Na francouzském dvoře byly velice oblíbené především ty dlouhosrsté. Mezi nimi i peršanky či turecké angory. Marie Antoinetta údajně vlastnila také kočky velice podobné mainským mývalím. V období Francouzské revoluce měla v úmyslu prchnout do Ameriky a předem poslala své dlouhosrsté kočky. Tak se měli dostat do Ameriky předci dnešních main coonů, kde posléze dlouhá léta žili jako obyčejné kočky. Do třetice poslední legenda hovoří o námořním kapitánovi Thomasi Coonovi, na jeho lodi dobře plnili úkol lovců myší. U pana Coona se na oplátku měli královsky. Cestou do Ameriky jeho loď kotvila v mnoha přístavech. Kocouři se pak během několika týdnů pobavili se zdejšími kočkami a samozřejmě to nezůstalo bez následků. V těchto přístavech pak po sobě nechávali zajímavá dlouhosrstá koťátka, která čekala ještě dlouhá cesta k jejich uznání. Pan Conn nedal na své dlouhosrsté kocoury dopustit.

Kočky s typicky chundelatým ocáskem a štětičkami na uších si od dob pana Coona či Marie Antoinetty spokojeně žily v USA jako pravé šelmy. Jejich hlavní náplní práce bylo chytání myší a život v tvrdých podmínkách na severovýchodě Ameriky, konkrétně ve státě Maine, ležícím na východním pobřeží Severní Ameriky, na severu hraničí s Kanadou. Teploty v létě v této oblasti stoupají nad 25 °C a v zimě klesají na minus 25 °C. Díky drsným podmínkám se tyto kočky vyvinuly v silné a odolné plemeno. Samozřejmě tělo kočky se přizpůsobilo tamním podmínkám tak, aby mohly přežít v naprosté pohodě i tyto extrémy. Vytvořila se jim hustá teplá podsada, přes kterou kočku ještě chránila dlouhá srst chráněná tukovým filmem, který odpuzuje vodu. Mainské mývalí mají dodnes také štětičky mezi prsty a ty sloužily jako sněžnice v zimních měsících. Srst kočky se měnila. V zimě byla hustá a opravdu připomínala lva, na jaře ji kočka odhodila a oblékla si letní kabát.

Je zcela jasné, že pokud je toto plemeno tak žádané, bude zřejmě výjimečné i svou povahou. A je to opravdu tak. Mainské mývalí kočky jsou neskutečně společenské, přátelské a mazlivé. Určitým paradoxem je, že zvíře původně z tak drsných životních podmínek, navzdory své velikosti i schopnostem, je klidné a mírumilovné. Oproti podobným plemenům jako sibiřská kočka a norská lesní kočka je ještě daleko klidnější. Možná i právě proto se jim v místě jejich vzniku, Mainne, říká „něžní obři“. V jejich povaze bychom stěží hledali agresivitu, main coon je jedno z nejklidnějších kočičích plemen. Klidnější však v našem případě znamená vyrovnanou povahu, aktivní hru tato kočka potřebuje jako sůl. Jsou to hravá zvířata, velmi dobře si rozumí s dětmi, jsou velice přítulné a snáší se velmi dobře také s dalšími kočkami či psy. Díky své skvělé povaze se také využívají ve felinoterapii.

Zajisté vás zaujme fakt, že mainská mývalí kočka je největší kočka ze všech kočičích plemen. Od špičky nosu až k ocasu může měřit až 125 cm, samozřejmě kočky jsou vždy menší. Do plné velikosti dorůstají dlouho, až mezi třetím a čtvrtým rokem života. Váhově main cooni také trhají rekordy. Váha dospělého kocoura může sahat od 10 k 12 kg. Kočky jsou pak o něco lehčí: 6 až 8 kg. Dalším typickým rysem jsou kulaté tlapy, mezi kterými rostou chomáčky chlupů. Končetiny jsou středně dlouhé.

Zajímavá je také různá délka srsti na těle těchto koček. Celý kožich je polodlouhosrstý, hustší kolem krku, tato srst působí jako lví límec. Delší srst je pak také hlavně na ocase, nohou a břiše. Ocas je pro tyto kočky jakousi dominantou. Je stejně dlouhý jako tělo kočky. Zajímavostí je, že přestože main cooni mají srst delší, nemá sklony k plstnatění a nevyžaduje tak časté kartáčování.

Další zvláštností u těchto koček je jejich mňoukání. Přestože bychom od kočky těchto rozměrů čekali spíš lví řev, připomíná svým mňoukáním spíše holubičí vrkání. Mainská mývalí kočka je velká a robustní, má statné a svalnaté tělo se silnou kostrou. Samozřejmě tento obr sežere daleko víc než siamka nebo britka. Minusem je, stejně jako u velkých plemen psů, že tyto kočky žijí ze všech plemen nejkratší dobu, umírají tedy již kolem 12. roku věku. Vždy se však najdou i světlé výjimky.

Sibiřská kočka

Sibiřské kočky se původně vyskytovaly v oblastech Sibiře a Kavkazu, kde vykonávaly klasické kočičí povinnosti. Pomáhaly sedlákům chránit jejich skromné zásoby potravy, a když se vyskytly potíže s přemnožením hlodavců v St. Peterburgu, bylo okamžitě několik desítek zvířat převezeno vykonávat úkol hodný kočky. Žilo se jim tam vesměs dobře, živily se hlodavci, přežívali jen ti nejsilnější jedinci přizpůsobení daným podmínkám. Tyto kočky žily v ulicích, v domácnostech byla preferována jiná plemena, jako jsou perské kočky či siamky. Teprve po druhé světové válce si lidé našli více času na záliby, mezi něž patří chovatelství ušlechtilých koček, a našli se první příznivci a chovatelé, kteří se začali věnovat chovu tohoto nového – starého přírodního plemene. Díky jejich dlouholetému životu takzvaně „na divoko“ byla vybrána ta nejtypovější a zdravá zvířata. Proto je toto plemeno až doposud velice odolné a netrpí žádnými problémy. Chov sibiřských koček se pak aktivně přesunul do bývalé NDR, tyto kočky byly dováženy dělníky pracujícími na sibiřském plynovodu.

Porovnáme-li temperament lesních koček, zdá se, že sibiřská kočka je ještě daleko aktivnější a zvídavější než norská lesní či mainská mývalí kočka. Přesto, že je již mnoho let šlechtěna a je zvyklá žít v uzavřeném domově, neradno podceňovat její živou hravost. Potřebuje neustále podněty pro hru, tyto kočky milují výšky, prolézačky s pevnou konstrukcí. Tyto kočky rozhodně nepatří mezi drobátka. Vážit může až 9 kg, tudíž útlá škrabadla, která se dneska vyrábějí, jsou pro tyto kočky spíše výsměchem. Sibiřské kočky jsou robustní postavy, se svalnatým tělem a silnými kostmi. Zajímavé je, že také dospívají později než útlá plemena, takové první krytí se doporučuje až po 14. měsíci věku, ne-li později a plně dospívá a vyvíjí se až do třech let věku. Srst této kočky si nevyžaduje žádnou extrémní péči, dokonce se nedoporučuje ani koupání. Česání pak jednou týdně.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

28.7.2014 12:53

Norská lesní je pro mě osobně vítězkou všech koček. Jen mi trochu vadí tak rozdílné povahy, které při pořizování člověk nezjistí. Jedna je agresivní, další se nenechá pohladit, nebo je moc lísavá. Těch "normálních", průměrných koček je snad čím dál méně :)



S pozdravem

Patrik z infoBLOK.cz