Posvátná birma

Něžná tvář, mystický tmavě modrý pohled do očí, ze kterých na vás promlouvá klid, harmonie a vyrovnanost. Tajemná kouřová tvář vyvolává otázku, zda se právě nepodívala do komína. Při pohledu na čistě bílé ponožky všech čtyř tlapek si říkáte, že tato kočka je opravdová dáma a její vzhled napovídá o aristokratickém původu či o něčem nadpozemském. A je to tak. Posvátná birma se pyšní jednou z nejkrásnějších legend, která jako by posvětila skvělou povahu tohoto plemene.

Historie

Dávný život v klášteře

K tomuto impozantnímu plemeni existuje přenádherná legenda. Říká se, že posvátné birmy žily v Tibetu v naprosté harmonii s tibetskými mnichy, vyznávajícími náboženství kittah, uctívající boha Song–Hyo a bohyni Tsun Kyan–Kse, která měla nádherně safírově modré oči. Kočky, které zde žily, byly bílé a žily jich pospolu celé stovky. Tito mniši kočky uctívali a žili společně v přátelském vztahu. Věřili, že po smrti se jejich čistá duše převtělí do těl bílých koček. Tento klášter byl jednoho dne napaden loupežníky ze Siamu. Mnoho mnichů bylo tehdy zabito. Mezi nimi i starý mnich Mun–Ha, který rád rozjímal před zlatou sochou bohyně a společnost mu dělal jeho oblíbený kocour se žlutýma očima jménem Sinh. Říká se, že když měl vydechnout naposled, na jeho tělo vyskočil Sinh a podíval se na vyobrazení bohyně. V tu chvíli mu zmodraly oči a jeho čenich, uši, nohy a ocas získaly tmavší odstín. Pouze tlapky, jimiž se dotýkal svého pána, mu zůstaly bílé, jako znamení mnichovy čistoty. Po tomto aktu se kocour podíval směrem k branám kláštera, které se mnichům podařilo zavřít, čímž bylo rabování zastaveno. Kocour pak nehybně seděl před sochou bohyně celých sedm dní o hladu a žízni, pak zemřel. Duši zesnulého pak odevzdal bohyni. Téhož dne se všechny chrámové kočky proměnily svým zabarvením stejně jako Sinh. Tato legenda hovoří o oddanosti kočky svému pánu, o zrození posvátných koček z Barmy a říká se, že každou kočku doprovází po smrti mnich.

Francie

Z dostupné literatury se dozvídáme, že posvátné birmy se dostaly z Barmy do Francie kolem roku 1900. Jednalo se o chovný pár z Asie, ale nezachovali se po něm žádní potomci. Jedna z verzí je, že předkem birem byl kočka kříženec siamské a dvoubarevné dlouhosrsté kočky. Ta byla i s kocourem dovezena jako poděkování Francouzi Augustovi Paviemu a anglickému majorovi Gordonu Russellovi za pomoc při útěku z Tibetu přímo tibetskými mnichy. Kocour nepřežil a březí kočka měla dát základ chovu posvátných birem na starém kontinentu. Existují i důkazy (rodokmeny) o tom, že byly přikřižovány dlouhosrsté kočky s barevnými odznaky s neznámým původem.

Nejpravděpodobnější je, že francouzští chovatelé získali toto plemeno křížením. První rodokmen sestavila posuzovatelka FIFe Hanne Sofie Sneum. Z něho plyne, že první známou kolébkou posvátné birmy je podle všech doložených důkazů Francie.

Před druhou světovou válkou byly birmy získávány především křížením s angorskými kočkami. Chov koček válka zasáhla a jako téměř všechna plemena i birmy byly ohroženy. Po válce byla ke šlechtění používána i jiná plemena, jako jsou perské, balinéské i siamské kočky.

Dnes se přikláníme k tomu, že plemeno vzniklo ve Francii křížením různých plemen. Právě v kolébce vzniku tohoto plemene bylo r. 1925 i uznáno a teprve poté bylo rozšířeno do ostatních evropských států a USA. Toto plemeno se v současnosti řadí mezi velice oblíbené nejen pro svůj tajemný vzhled, ale i pro skvělou vyrovnanou povahu.

Povaha

Birmy jsou klidné, vyrovnané a přátelské kočky. Jsou skvělými společnicemi celé rodině. Výborně vycházejí s dětmi i dalšími zvířaty. Jsou pohodové kamarádky. Milují mazlení, hlazení i nošení na rukou. Mají tichý hlásek, nemňoukají hlasitě. Mají rády lidskou společnost, hry i zkoumání. Téměř nikdy nevystrkují drápky, naopak pokud jim něco hrozí, raději se stáhnou do pozadí. Nemají tendence ničit prostředí, ve kterém žijí. Mají rády aktivní, spíše logickou hru, přesto také vyhledávají svůj klid a vyhlížejí aristokraticky. Potřebují mít své klidné místečko, kde se mohou schovat před větším ruchem domácnosti. Mají sklon oblíbit si jednoho člena rodiny, kterému věnují zvýšenou pozornost a více kočičí něhy. Nezřídka vám dají svou náklonnost najevo olizováním vaší tváře či rukou nebo něžným ducáním hlavičkou. Snadno si zvyknou na režim rodiny. Dobu, kdy jsou majitelé v práci anebo mimo domov, prospí. Po návratu rodinu s radostí vítají a doprovázejí. Tyto kočky jsou neustále s vámi a dělají vám společnost. Pokud by vám takové chování mohlo vadit anebo být nepříjemné, pořiďte si raději jiné plemeno kočky. Toto plemeno vyžaduje vaši společnost, i když nepatří mezi náročná plemena. Ale chodíte-li domů jenom přespávat a nemáte náladu projevovat své kočce pozornost, opět to nebude ta pravá kočka pro vás. Agresivní chování je této kočce cizí. Není příliš fixovaná na místo, kde žije. Nevadí jí ani cestování či návštěvy hotelů nebo třeba chalupy.

Stručný standard posvátné birmy

Birma patří do skupiny II., tedy mezi polodlouhosrsté kočky. Je to středně velká kočka s dlouhým hedvábným kožichem, který však nikdy nebude tak dlouhý ani hustý jako u kočky perské. Váha dospělé kočky se pohybuje mezi 2,5 a 4,5 kg, kocour je robustnější, dosahuje váhy až 5 kg. Birmy dospívají zhruba ve věku 18 měsíců, plné dospělosti však dosahují až ve věku 4 let.

Plemeno birma je uznáno organizacemi FIFe, GCCF, CFA, WCF a TICA.

Hlava

Lebka: Masivní, hlava nesmí být ani kulatá, ani špičatá. Má mít pěkně zaoblené lícní kosti, plné tváře. Zaoblená má být i čelní část, na kterou plynule navazuje nos. Měla by mít tvar otevřeného srdce.

Nos: Je požadován takzvaný „římský nosík“. Měla by tedy mít středně dlouhý, prohnutý nos bez stopu. Stop, který je typický například pro perské kočky, je považován za vadu. Délka nosu by měla odpovídat délce čela po přehyb.

Brada: Silná, trochu zaoblená a výrazná.

Oči: Mírně oválné, nesmí být ani příliš kulaté, ani příliš mandlové. Umístěné v přímé linii, mírně zešikmené (vnější koutek by měl být položen výše než vnitřní), nesmí být příliš těsně u nosu. Uvádí se, že by vzdálenost očí měla být minimálně na šíři jednoho oka, pokud je však o něco větší, působí to příznivějším dojmem. Pohled birmy by měl být laskavý.

Barva očí musí být co nejsytější modrá. Jako ideál je uváděná barva safíru. Je přihlíženo k celkovému zbarvení birmy. Čím je tmavší, tím tmavší barvu by měly mít oči. Nejtmavší by tedy měly být u barvy sealové a světlejší jsou tolerovány například u krémové. Barva očí u koťat je většinou světlejší než v dospělosti.

Oči nesmí vykazovat šilhavost. Jedná se o vážnou, vyřazující vadu.

Uši: Posazené široce od sebe, spíše malé, zaoblené, směřující do stran. Musí být v harmonii s celkovým vzhledem hlavy. Případné ochlupení na konci boltců jako například u maine coon není žádoucí a odstraňuje se.

Celkově musí hlava působit harmonickým dojmem. Nesmí připomínat hlavu perské ani siamské kočky.

Tělo

Silné, středně těžké, mírně protažené. Při pohybu musí být ladné.

Nohy

Krátké, silné, pevné. Dlouhé nebo příliš tenké nejsou žádoucí. Tlapky jsou oblé, zakončené sněhobílými ponožkami. Bílá barva na tlapkách by měla být symetrická, ponožky na předních nohách jsou rovně zakončeny, nezasahují přes horní část tlapek, znaky na zadních nohách by měly sahat až k zadním částem hlezen. Na zadních končetinách vybíhající bílá barva tvoří tzv. ostruhy, jež mají tvar obráceného V a zasahují do 1/3 nebo 1/2 chodidla. Barva polštářků chodidel může být růžová anebo smíchaná s barvou znaků.

Ocas

Je středně dlouhý, s dlouhým osrstěním, pružný a rovnoměrně zbarvený, dosahuje až k ramenům. Zálomky na ocase jsou vyřazující vadou. Ocas by měl být nošen hrdě vztyčený a tvořit chochol. Platí, že by ocas měl být v celkové harmonii s tělem birmy.

Srst

Je polodlouhá s hedvábnou texturou a slabě vyvinutou podsadou. Délka musí být v souladu s odpovídající částí těla. Na tváři a nohou je krátká, na zádech, bocích a ocase je srst nejdelší. Díky absenci podsady srst neplstnatí a je nenáročná na údržbu. Dospělá kočka má límec, který je nejvýraznější v zimě, u koťat nebývá patrný. Tak jako všechny polodlouhosrsté kočky mají i birmy krátkou srst letní a dlouhou zimní.

Barva: Vykazuje všechny charakteristiky známé u koček se zbarvením colorpoint s tím, že všechny čtyři tlapky jsou bílé (ponožky). Barva těla by měla být světlá, uvádí se barva vaječných skořápek s teplým zlatým tónem na hřbetě.

Odznaky: Na obličeji, uších, ocase, končetinách a u kocourů na varlatech jsou birmy zbarveny tmavěji. Odznaky musí tvořit znatelný kontrast k ostatní barvě těla. Obličej kočky kryje maska, kterou opticky odděluje od uší proužek světlé srsti. Okolí očí, pysky a nos jsou zabarvené podle toho, zda se jedná o birmu s plným zabarvením odznaků (černé), nebo s kresbou (růžové). Birmy s větším barevným kontrastem by měly být upřednostňovány. Barva srsti plných znaků je plně vyvinutá až po roce života kočky, u zředěných barev i o rok déle. Bílé skvrny v odznacích i jinde jsou považovány za vadu.

Barevné variety: Podle barvy znaků je dnes uznáváno dvacet barevných variet. Zařazení každé kočky je dáno tzv. EMS kódem, který jednoznačně určuje plemeno a barevnou varietu kočky.

Tabulka barevných variet
Základní barvy Želvovinové S kresbou Želvovinové s kresbou
SBI n – seal SBI f – seal tortie SBI n21 – seal tebby SBI f21 – seal tortie tebby
SBI a – blue SBI g – blue tortie SBI a21 – blue tebby SBI g21 – blue tortie tebby
SBI b – chocolate SBI h – chocolate tortie SBI b21 – chocolate tebby SBI h21 – chocolate tortie tebby
SBI c – lilac SBI j – lilac tortie SBI c21 – lilac tebby SBI j21 – lilac tortie tebby
SBI c – lilac SBI d21 – red tebby
SBI e – creme SBI e21 – creme tebby   
U birem je možné křížit barevné variety mezi sebou.

EMS kód pro plemeno birma je SBI (z anglického Sacred Birman) a následuje jedno malé písmeno, určující barevnou varietu. Za tímto označením může být číslo 21, které označuje zbarvení tebby. Možné barevné variety jsou uvedeny v tabulce.

Cesta do ČR

První registrovaná zvířata se v ČR objevila v letech 1987 a 1988, jejich majitelkou byla paní Irena Veverková z Hradce Králové. Následovala chovatelská práce a vzrůstající počet odchovů. Začala také tvrdá práce v oblasti propagace plemene a přibývaly nové chovatelské stanice. V současnosti dosáhlo toto plemeno u nás poměrně velké obliby, a to především díky povahovým vlastnostem této spanilé kočky. Po roce 2000 vzniklo mnoho kvalitních chovatelských stanic a úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Ze současných chovatelských stanic bych jmenovala CHS: Tricyrtis (p. Horáková), Sweet Teddy (p. Hrabová), Felinus Régnum (p. Čížková), Ryve Nostra (p. Horynová), Blue Alert (p. Valoušková), Laty Mery (p. Roznerová), Amethyst Blue (p. Neničková) …

Péče

Srst birem se nezacuchává, tudíž není na údržbu tak náročná. Přesto je důležité, čím birmu budete česat. Birmy mají podsadu, která udává tvar i charakter srsti. Při použití kovového hřebene by se podsada mohla zničit, vyškubat a znehodnotit. Proto je důležité používat kvalitní štětinový kartáč s tvrdými štětinami. Kovový kartáč, ale s chráněnými hroty je vhodné používat v období línání a přesrsťování. Pokud si pořídíte výstavní kočku, je vhodné ji před výstavou vykoupat, použít vhodné preparáty pro tento druh srsti i její barvu, kočku rozčesat a přepudrovat. Suchá úprava je vhodná i před samotným posouzením. Štětičky v uších se pak zastříhávají.

Zajímavosti

• Koťata posvátných birem se rodí čistě bílá, odznaky se dobarvují postupně, pozvolna až do věku i dvou let, kdy je dospělá a zbarvení je trvalé.

• Chov birem je poměrně náročná záležitost co do chovu exteriérově typových zvířat. Požadavky na zabarvení srsti jsou vysoké. Kočka musí mít bílé tlapičky a oko adekvátně zbarvené k barvě srsti.

• Bílé ponožky na tlapkách birem musejí být čistě bílé, měly by končit u kloubu nebo u přechodu prstů k záprstí, přes které by neměly přesahovat. Na zadních nohách jsou povoleny vyšší ponožky.

A na závěr zkušenosti chovatelky, paní Šárky Neničkové

Moje cesta k birmě …

Hned na začátku musím říci, že za všechno může moje dcera. Jen co se naučila trochu mluvit a vnímat svět kolem sebe, tak se zamilovala do koček. Psa jsme doma měli, a tak jí zvíře nechybělo. Měla našeho Fandu, jak se jmenoval, velmi ráda, ale prostě to nebylo ono.

Když jí byly asi čtyři roky, stalo se několik věcí, které vedly k neodvratitelnému. Zaprvé, navštívily jsme mou kamarádku, která chovala mainské mývalí kočky, zadruhé jsme koupili kočku sousedům a zatřetí měla dcera narozeniny. Nemyslete si, že kočky nemám ráda. Naopak, miluji vše živé. Mí rodiče to se mnou neměli jednoduché. Doma jsem měla hotový zvěřinec. To však bylo v rodinném domku, nikoli v panelovém bytě, kde jsme bydleli.

Abych to vzala popořadě. Kamarádka měla zrovna koťátka. Byla nádherná a roztomilá, dceru jsem nemohla dostat domů. Navíc jsem s údivem zjistila, že od dob mého dětství se mnohé změnilo a kočku není problém chovat doma, aniž by byla cítit. Novinkou pro mě byla informace o existenci kočičích toalet a kočkolitů, které zaručují hygienu i komfort pro kočku i chovatele.

Našim sousedům, kteří přišli o svou milovanou kočku, jsme koupili jako dárek kocourka. Koťátko jednu noc spalo u nás a krokodýlí slzy naší dcery při loučení bych vám nepřála vidět. Blížily se narozeniny naší dcery a přání měla jediné – kočičku. I když mi to trhalo srdce, řekla jsem si, že musí zvítězit zdravý rozum. Kočka do panelákového bytu, kde už je pes a malé dítě, prostě nepatří. Tečka. Bylo tedy dohodnuto, že dostane kočku plyšovou, multiaktivní, která vrní a mrská ocasem. Jak jsme dopadli, si asi umíte představit. Hračka letěla do kouta a pláč nebral konce.

Zůstala jsem ale neoblomná. Ze slova kočička mi už vstávaly vlasy na hlavě, slyšela jsem ho od dcery asi padesátkrát za den. Blížily se Vánoce a psaní Ježíškovi. Malá donesla dopis Ježíškovi a na něm, jak jinak, namalovaná kočička. Jiný dárek nechce. Kladla mi na srdce, abych tam dopsala živá. Jak z toho ven? Manžel vymyslel poslední výmluvu: „Víš, Sárinko, Ježíšek živá zvířátka nenosí, je zima a mohla by mu po cestě v pytli zmrznout.“ Dcera se hluboce zamyslela a pronesla památnou větu: „Tati, to nevadí, napiš Ježíškovi, že nic jiného nechci a ať mi ji donese až v létě.“ A bylo vymalováno.

Tak jsme na jaře začali hledat kočičí kamarádku. Rozhodla jsem se, že když už, tak aby to byla kočička s rodokmenem. Abychom měli pokud možno záruku zdraví zvířátka a povahy. Navštívili jsme první kočičí výstavu. Mně se líbily britské kočky – především ty a la Whiskas, manžel zase pokukoval po mainských mývalích. Sárinka ale měla jasno. Mami, musí to být bílá kočka s modrýma očima. Vedla mě okolo klecí a zastavila u birmy. „To je ona!“ Naprosto fascinovaně hleděla na nádherné modrooké stvoření v kleci. Bylo to mé první setkání s tímto úžasným plemenem a v té chvíli jsem ještě netušila, jak je osudové.

Nastalo velké vybírání. Dcera měla jasno v tom, že chce bílou kočičku s modrýma očima. Já sama, ještě u rodičů jsem měla siamského kocourka Feryka, ale přestože byl velmi chytrý, byl hodně divoký, hlučný a uškrábaný, takže siamku jsem zavrhla. Perské kočky jsou příliš introvertní a nebavilo by mne každodenní česání. Takže zbývala britka, ragdoll a birma. Po okukování na výstavách jsme se rozhodli pro polodlouhosrstou kočku. Obtelefonovala jsem asi deset chovatelů ragdollů a zjistila, že se ragdollové neradi nosí na rukou a vyhovuje jim, když můžou mít svůj klid a pro pomazlení si dojdou, až když mají náladu.

Takže bylo rozhodnuto, bude to birma. Dohodli jsme se, že se dojedeme podívat do chovné stanice. Zatím samozřejmě nezávazně. Když jsem slyšela cenu koťátka, musela jsem si na to sednout. Vždy jsme měli psy s rodokmenem, takže u psů mě to nezarazilo, ale dát za kočku víc než za psa … Když jsem se s tím srovnala, rozjeli jsme se do chovné stanice na Slovensko. Paní chovatelka byla milá a přátelská. No a koťátka neodolatelná. Když vám vyleze do klína modrooké bílé birmí klubíčko, tak mi věřte, že nemáte moc šancí odolat. Musím říci, že když jsem poslouchala chvalozpěvy na birmy, říkala jsem si, že chovatelka přehání, ale kdyby toho byla polovina pravda, budou skvělé.

Zhruba za měsíc jsme jeli na Slovensko znovu a tentokrát už jsme si své koťátko odváželi domů. Dostala jméno Blaze a byla to nádherná kočička v barvě seal. Se Sárinkou byly nerozlučné. Milovala jedna druhou. Když šla Sárinka do školky, říkala jsem si, že si Blaze odpočine od toho věčného muchlání, hraní a tahání. Blaze ale byla nešťastná. Mňoukala u vchodových dveří a nemohla se dcery dočkat. Když jsme přišli, vítala Sárinku jako první a mňoukáním ji volala do pokojíku, aby zase vymýšlely lotroviny. Nechala se oblékat, vozila se v kočárku, aportovala hračky. V noci k sobě spaly přitulené.

Musím říci, že jsem byla naprosto unešená a nadšená. Vše, co nám chovatelka říkala, se ukázalo jako pravdivé, dokonce skutečnost byla ještě lepší. Byla milá, hodná, bystrá, čistotná, prostě dokonalá. Propadli jsme kouzlu tohoto neuvěřitelného plemene natolik, že jsme se rozhodli pořídit si ještě jednu kočičku. Po roce jsme se rozhodli založit chovnou stanici a pořídit kocoura.

Kočky nás nakonec donutily změnit životní styl a bydliště. Přestěhovali jsme se na venkov, pořídili dům, kde mají kočky jako právoplatné obyvatelky i svůj pokoj s možností použití voliéry. Dnes jich s námi bydlí sedm.

Blaze už se na nás bohužel dívá z kočičího nebe, a i přesto, že její odchod byl velmi nečekaný a pro všechny a hlavně pro Sáru velmi bolestivý, jsem vděčná za čas, který nám dala, a za to, že tak výrazně ovlivnila náš život.

Odchovala jsem řadu koťátek, získala nové zkušenosti a přátele. Kolik lásky a oddanosti vám zvířata dají a jak tím obohatí váš život, to je nepopsatelné. Nakonec i láska ke zvířatům a zkušenosti chovatele ovlivnily i můj byznys, ale to je jiná kapitola. Jsem však přesvědčena, že všechno, co se kolem vás děje, není náhodou.

Nutno dodat, že mé obavy ohledně soužití našich psů a koček se ukázaly jako naprosto zbytečné. Birmy jsou naprosté pohodářky, a pokud nespí u nás v posteli, tak jsou nejraději přitulené v pelechu se psy …

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

28.7.2019 21:21

Ráda bych si pořídila toto plemeno. Hodně jsem o birmě četla a mile mě překvapila nejen svou trpělivostí. Sice jsem nevidomá, máme vodícího psa, ale potom, co jsem přečetla tento článek, jsem pevně rozhodnutá pro toto plemeno. Trochu bych ale chtěla poradit s chovem.