Felinoterapie – léčivá síla koček
Frekvence kočičího předení se pohybuje v rozmezí 25–150 hertzů. Kočičí přítomnost či poslech kočičího předení začne v lidském těle produkovat serotonin – hormon štěstí. Dochází tak k uvolnění, snížení úzkosti, nervozity a lze pozorovat blahodárný účinek při usínání.
Pro děti a starší lidi je felinoterapie zároveň procvičování tak důležité jemné motoriky, může být používáno jak běžně, tak při rehabilitaci po onemocněních či úrazech. Dále učíme děti empatii, lásce a sounáležitosti. Kočka je ideálním „terapeutem“ pro osoby s omezenou hybností.
Vibrace předení pomáhají léčit infekce a otoky, léčí svaly, šlachy a poranění vazů. Vibrace také pomáhají léčit měkké tkáně. Nedávná studie prokázala, že majitelé koček mají o 40 % menší riziko infarktu a delší život.
Kočka předením nedává najevo jen pocity pohody, ale využívá předení k odstranění stresu a bolesti při porodu nebo cítí-li bolest někoho jiného. Jistě jste se již setkali s tím, že když vás něco bolí nebo vám není dobře, kočka přichází právě na ono bolestivé místo. Je také dokázáno, že kočka vycítí a lokalizuje nemoc dříve, než se projeví. Již staří Egypťané kočky uctívali a věřili, že mají moc chránit člověka.
Kočka léčí svou přítomností, přímým dotykem – hlazením, mazlením a již popisovaným předením. Když pozorujete kočku, jak si hraje a dovádí, je to opravdu léčivý proces. Nejenže se uvolníte, ale také se upřímně od srdce zasmějete.
K felinoterapii je vhodná jakákoli zdravá kočka, já osobně pracuji s plemenem Ragdoll – v překladu „hadrová panenka“. Ragdoll se v náručí klienta krásně uvolní, nechá se hladit, dovolí mazlit se s ním a opravdu krásně přede.
Ragdoll je skutečně výjimečné kočičí plemeno, je to tak trochu kočkopes, když si hrajete s ragdollem, nezaskočíte ho, dokáže aportovat, skákat a je opravdu k neutahání, naopak vy budete unavení, ale příjemně, neboť s ragdollem se skutečně zasmějete. Je také právě pro svou hravost vhodný k dětem, mnoho kočičích plemen nesnese dětskou aktivitu, zato pro ragdolla je to energie, kterou potřebuje a dětem poté vrací. Je-li dítě smutné nebo má povahu introverta, je to výborný pomocník k otevření jeho emocí. Ragdoll nemůže být sám, to by byl pro něj trest, potřebuje kontakt se svou lidskou rodinou a alespoň ještě jednoho parťáka – kočku. Tolik potřebný kontakt projevuje svou potřebou dotýkat se člověka. Chce-li si odpočinout nebo spát, přijde si lehnout k vám a snaží se o co nejbližší kontakt. Můžete ho klidně obejmout a on drží a spokojeně vrní. Rád spí také na zádech, packy natažené vzhůru, pohled na něj je jako na spící miminko, potřebuje opravdu mnoho lásky, kterou vám násobně vrací. Jak jsem se již zmínila, ragdoll vyžaduje vaši přítomnost a je, opravdu jak to jen jde, všude s vámi, takže pokud vykonáváte jakoukoli činnost, je u vás a bere vše jako hru, vykonávaná činnost se časově prodlouží. Ragdoll je skutečně úžasný společník pro všední i nevšední dny a jeho dar léčit je nepopsatelný.
Můj příběh
Padal sníh a já nevnímala chladné vločky padající na mou tvář. Auto bylo ve škarpě, náraz byl silný, silniční značka ležela pod autem. Jela jsem přece pomalu, znám to tady, jezdím tudy každý den do práce, ale v noci mrzlo a silnice ještě nebyly posypané. Opodál muž odhazoval sníh, jen se podíval a odešel, auta, která projížděla okolo, přibrzdila jen proto, aby se mohli podívat, nikoli pomoci. Dál jsem tam stála, ani už nevím jak dlouho, a přemýšlela co dál. Adrenalin je mocný, mozek pracuje a přemýšlí prakticky, jak dostat auto ze škarpy a sebe domů. Mužský hlas, který jsem najednou uslyšela, byl vysvobození, řekl mi, že slyšel velký náraz a pak mě viděl stát před autem, na nějaký čas jsem mu zmizela z dohledu, myslel si proto, že mně někdo pomohl, ale pak mě tam viděl stát opět. Pomohl mi dostat auto ze škarpy a odvezl mě domů. Při lékařské prohlídce byl stanoven šok a klidový režim. Jak jsem se již zmínila, adrenalin mi pomohl splnit v tu chvíli pro mě základní povinnosti a šok a snad ani bolest jsem nevnímala.
Zhruba po půlroce, kdy jsem si už na tento zážitek téměř nevzpomněla, přišla rána – bolest zad, hlavy, kloubů, celého těla. Navštívila jsem lékaře, který mi nechal udělat testy na boreliózu, neboť mé příznaky tomu odpovídaly, a trefa. Následovala léčba, kdy jsem několikrát užívala ATB, neurologie, magnetická rezonance mozku, lumbální punkce, vše bylo relativně v pořádku, ale můj stav se nelepšil. Byla jsem unavená, ale tak, že jsem spala a spala. Každý den byl stejný, spánek a léky na bolest a pocit osamělosti. Rodina mi byla velkou oporou, ale každý z nich měl své povinnosti, škola, práce, takže jsme spolu trávili čas mezi tím, kdy mě probudili a já poté opět usnula. Ani krásné letní dny jsem nebyla schopná trávit venku a užívat si, ataky a bolesti byly silnější.
Jednoho dne jsem si řekla, jak z toho kola ven, a napadlo mě pořídit si kočku. Už jako malá holka jsem je měla ráda, nemusí se venčit, tak proč ne. Koupila jsem si britskou kočku jménem Kari. Britské kočky jsou klidné, polehávají v blízkosti člověka a mají rády přehled o dění kolem. Bylo zvláštní, jak jen pocit, že je se mnou doma, mi začal pomáhat. Byla jsem doma už téměř rok a takovou energii jsem dlouho nepocítila. Ona byla se mnou a já byla s ní a začalo zvláštní propojení, které jsem zprvu brala jen jako souznění mezi člověkem a kočkou. Když jsem spala, spala se mnou, když jsem byla vzhůru, věnovala se sama sobě, britky jsou takové, ale kolikrát večer přišla, sedla si naproti mně a začala mňoukat, přivírat oči, cítila jsem, jakoby říkala, že už je čas jít spát. Šla jsem a ona šla za mnou, když jsem usínala, odešla. Několikrát v noci mě probudilo, jak chodí po posteli kolem mě, předla a zase odešla. Smála jsem se tomu, když jsem vyprávěla, že mě chodí v noci kontrolovat. Ale chodila mě také budit, mňoukání přímo do ucha a pohled, který říkal už nespi, mi ze začátku také přišel zábavný. Při bolestech si lehávala k místu, kde jsem bolest cítila, a předla. Uklidňovalo mě to a uvolňovalo, bolest se tím vždy zmírnila. Co mě však opravdu zaráželo, bylo to, že kdykoli jsem si sedla na sedačku, lehla si za mou hlavu, za krk. Říkala jsem si, proč, takhle ji nemůžu pohladit, ale postupem času se to stalo pravidlem.
Za nějaký čas jsem nastoupila na rehabilitační oddělení na tři týdny. Bylo to úžasné, cvičili se mnou, každý den jsem podstupovala Vojtovu metodu, neboť jsem měla nižší citlivost levé horní i dolní končetiny. Vše se zlepšovalo, ale bolest za krkem a bolest hlavy se naopak zhoršovala. Přestali jste tedy s cviky na krční páteř.
Dostala jsem se opět na neurologii, opět magnetická rezonance a výsledek… Šok. Vyhřezlé krční ploténky následkem autonehody. Ale tak moc, že mě neurochirurgové v mém věku operovat nechtějí a i přes operaci budu mít doživotní následky. Bylo to zvláštní, v momentě, kdy jsem se dozvěděla diagnózu, jsem si vzpomněla na Kari. Jen mi proběhlo hlavou – ona to cítila, ona cítila, že tam není něco v pořádku, a proto si mi neustále lehala za krk.
Začala jsem se ptát sama sebe, jaká je to vlastnost a jak je možné, že mi její doteky a přítomnost tak pomáhají. Jak je možné, že když ji hladím a dotýkám se jí, cítím lépe i svou levou ruku. Tolikrát byla i u ostatních členů rodiny, když byl někdo z nich nemocný. Britky dle mé zkušenosti nejsou kočky k dětem, ale když některé z mých dětí bylo nemocné, Kari k nim přišla, lehla si na ně nebo vedle nich. Pokud měli teplotu, lehávala na jejich těle, předení ale nebylo přímo předením, přirovnala bych to spíše k nějaké vibraci celého jejího těla a zvláštního pobrukování, přičemž měla natažené packy, oči zavřené, ale nespala, působila spíše velmi soustředěně – a za několik minut se protáhla a odešla.
Dnes již opět chodím do práce, byť kromě léků mi lékaři pomoci nemohou. Chodím na kontroly, ale mohu s klidem říci, že díky „terapii“ kočkou se cítím skvěle. Vděčím jí za znovu získanou energii a chuť opět si téměř naplno užívat života. A léky na bolest, jako je například můj dávný přítel tramal, zůstávají v krabici na léky již mnoho měsíců a doufám, že to tak bude i nadále. Únavový syndrom mi zůstal, ale jak se říká, vše si bere nějakou daň.
Začala jsem se zajímat o felinoterapii, kterou jsem prošla, aniž bych věděla, že existuje. Pro mnoho lidí je kočka jen kočka, bohužel málokdo ví o jejích léčivých schopnostech. Jsem velmi ráda, že jsem je mohla a mohu poznávat. Ale tím můj příběh nekončí, pořídila jsem si ragdollího kocourka Timmyho, a to je opravdu „extraterapeut“.
Podívat se na nás můžete na FB – Felinoterapie, Timmy je spoluautorem připravovaného CD o felinoterapii.
