Chcete-li mít ze zvířete radost, nepořizujte si tygra

Další fotografie (7)

Pětiletá zkušenost s tygrem v privátu stačila mladé ženě, aby provždy vystřízlivěla z držení velké šelmy. Navíc dospěla k názoru, že ani sebelepší péče a velký výběh tygrovi nenahradí vyvážený životní rytmus, který má šelma ve volné přírodě. Tygrovi Luckymu obětovala pět let života.

„Držení tak velké šelmy je náročné nejen na peníze, ale i čas, neboť když jedince odchováte od kotěte, zvykne si na vás a bude neustále vyžadovat vaši přítomnost. A nechcete-li, aby tygr trpěl samotou, pak se mu musíte věnovat několikrát denně. Nestačí jen nakrmit, uklidit a napojit. Je sice známo, že tygři jsou samotáři, ale něco jiného je takové samotářství v přírodě, kde má kolem sebe neustále bezpočet podnětů, a něco jiného v omezeném prostoru, kde se o podněty musí postarat člověk,“ uvádí úvodem jedné ze svých zkušeností slečna Andrea. K tygrovi se dostala v době, kdy si ho přivezl její známý, podnikatel, jako dvouměsíční kotě. A protože mu bylo už po pár dnech jasné, že péče o kocourka bude mnohem náročnější, než si dokázal představit, požádal Andreu, zda by se o něho nestarala. Muž věděl, že Andrea má se zvířaty bohaté zkušenosti, neboť od deseti let docházela do stájí za koňmi, od patnácti měla jezdeckou licenci a také společně s matkou cvičila psy. Byl tedy předpoklad, že se dokáže odpovědně postarat také o tygra Luckyho.

Postel

Osmnáctiletá slečna Andrea sice dobře věděla, že dovolit kotěti přespávat v posteli nepatří ke správným výchovným momentům, ale nedokázala mu odepřít radost z příjemného pelechu. Do půl roku to šlo, většinou se nechal přesvědčit, aby slezl z postele, horší to bylo v roce. „V té době už nešlo jen tak ho vystrčit z ložnice. A když si nakonec nechal říct, vždycky si musel něco odnést s sebou. Jednou to byl polštář, jindy deka nebo prostěradlo. Když už se do postele nevešel, byl to konec luxusního ubytování,“ směje se Andrea. A důvod k úsměvu opravdu má, neboť kromě hory povlečení na praní s ním neměla v bytě žádné problémy. Lucky byl čistotný a nikdy nezničil žádný kus nábytku. Během týdne pochopil, že loužičky a to další se dělá jen venku a drápy si může brousit jen na stromě. Život měl tygřík pestrý, neboť se do tří měsíců pohyboval mezi stálými náv­štěvníky podnikatelovy restaurace, ale i mezi lidmi ve městě pod Ještědem.

První omezení

Když Luckymu táhlo na čtvrtý měsíc, slečna zpozorovala, že lidé začínají mít z tygříka obavy. Jeho mladistvé dovádění bylo stále razantnější, takže šrámy na rukách a nohách účastníků her byly hlubší a delší. Nastal čas, aby kocour chodil ven pouze na vodítku a lidí si pokud možno nevšímal. Nebyl to náročný přechod, neboť obojek měl od malička a na vodítko si zvykal postupně. Že končí čas pobytu mezi lidmi, pochopil i majitel tygra. Proto mu dal na svém statku vybudovat tygřinec se dvěma výběhy a jednou vnitřní ubikací. Líbivý areál z kamene, kmenů a ocelových mříží s výhledem do tří světových stran se tygříkovi zpočátku příliš nezamlouval, a tak s ním jeho pečovatelka trávila nejvíce času na rozlehlém a uzavřeném statkovém nádvoří. Více než půlroční tygr už jen tak někoho neposlouchal, a tak Andree nezbylo než se za Luckym přestěhovat, aby se mu mohla dennodenně věnovat. Chodila s ním i na procházky do přírody, samozřejmě na vodítku. S více než ročním kocourem ho vodili pro jistotu ve dvou. „Mého kamaráda snášel Lucky do dvou let, pak na něho dělal výpady, které už s hrou neměly příliš společného,“ vzpomíná slečna na dobu, kdy zůstala na tygra sama.

Příliš intenzivní hry

Avšak ani Andrea se necítila při tygřích hrátkách bezpečná. „Nikdy jsem neměla pocit, že by mně chtěl ublížit, problém byl jen v tom, že stejně tak, jak na mne vystartoval ke hře ve třech měsících, tak to dělal i ve dvou letech, to už se ale jeho váha blížila dvěma stovkám kilogramů. A když se přitom rozběhl přes celý dvůr, měla jsem co dělat, abych to ustála. Nezbylo mně nic jiného než ho nechat natrvalo ve výběhu. Chodila jsem tam za ním, a řekla bych, že se ke mně choval vlídně. Přesto jsem se k němu nikdy neotočila zády, vždy jsem odcházela pozadu a sledovala ho. Kdyby mě povalil ve svém teritoriu, nevím, jak by se zachoval,“ uvažuje slečna. A to přesto, že tygr měl za kamarády kočky i malé psy, kteří k němu mohli procházet mřížemi, a dokonce s ním mohli pít i mléko. „Nikdy by je však u sebe nestrpěl, když konzumoval maso,“ upřesňuje Andrea a dodává: „Jednou se k němu dostal také kohout. Toho ovšem Lucky neznal, a když ho dostal mezi spáry, nezabil ho. Začal ho však olizovat a doslova ho ulízal k smrti. Pak ho sežral.“

Zásadní změna

Zážitků s tygrem má slečna celou řadu. Ona sama se nikdy necítila Luckym ohrožena na životě, a to ani ve chvíli, kdy mu po čtyřdenním naříkání vytrhla bez anestezie nemocný zub. Obavy však v ní vzbuzovaly situace, když se tygrovi blížily páté narozeniny a podnikatel přestal mít zájem o šelmu i statek. Pro neplacení faktur byla přerušena dodávka vody i elektrického proudu. Rizi­kovými se staly nedovolené návštěvy upadajícího statku. „Lucky jednou zaútočil na člověka, když mu bylo šest měsíců. Lekl se a cítil se ohrožený, takže to byla jen obrana, avšak už tehdy nebezpečná. Později vzbuzovalo strach jeho chování, když na mne někdo sáhl poblíž výběhu. Dával agresivními výpady u mříží najevo, že jsem jeho chráněnkou. Asi nejhorší situace nastala, když v rozporu se všemi zásadami, které jsem stanovila, se jeden muž přiblížil k výběhu a Lucky si ho podal tlapami mezi mřížemi. Došlo k vážnému zranění, a přestože se muž nepřiznal, kde k úrazu přišel, bylo mně jasné, že na další bezpečnou péči o Luckyho už nemám peníze ani sílu. V zimě jsem dostala zápal plic, a přestože jsem mu donášela vodu i krmení, měla jsem stále větší strach, že tygrovi někdo ublíží. Tak jsem dospěla k rozhodnutí, že nejlépe bude předat tygra liberecké zoologické zahradě,“ vzpomíná žena na poslední dny spolužití s velkou kočkou. Po dobu karantény ještě docházela za Luckym, aby pomáhala při krmení. A protože liberecká zoo neměla zájem o křížence ussurijského a sumaterského tygra, putoval Lucky za několik měsíců do Zoo Košice. Andree tak zbyly jen nevšední vzpomínky a zkušenosti s velkou kočkou. A může je nějak využít? „Nyní se věnuji jen kynologii, cvičila jsem podle národního zkušebního řádu, teď mě zajímá Tart, tedy služební výcvik psů. Takže nemůžu využít vůbec nic. Jen můžu poradit všem, kteří by snad chtěli mít tygra, aby na takovou myšlenku rychle zapomněli. Je to ohromný závazek, a pokud máte zvíře rádi, musíte mu doslova obětovat léta svého života,“ uzavírá Andrea své vzpomínky.

Další fotografie k článku

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

8.9.2018 05:45

Tady hezky vzpomíná na tygra

Osmany Laffita



https://www.lidovky.cz/muj-bagheera-mi-vratil-lasku-nechapu-jak-mohl-nekdo-zabijet-tygry-rika-osmany-laffita-gnr-/zpravy-domov.aspx?c=A180720_153145_ln_domov_seb&recommendationId=00000000-0000-2000-8000-000000000000

5.7.2018 15:03

Pojal bych to takto.



Chcete li mít ze zvířete radost, můžete si pořídit jakékoliv zvíře, pokud dodržíte podmínky KVS, zejména bezpečnostní opatření , dustojný výběh co největší i nad rámec podmínek vyžadovaných k povolení chovu zvířat ve zvláštní péči a hlavně pokud se jedná i o toho tygra nebo lépe řečeno velké kočkovité šelmy, tak VŽDY bezkontaktní chov.

Není přeci pro milovníky šelem nutností se s nimi stále mazlit .I chov bez kontaktu je chovem vzrušujícím s mnoha zážitky a možnost po celý jeho život sledovat tygří život nebo život jiných šelem.

Pokud neustále mám na paměti a to musím mít, bezpečnost, uzamykatelnost vstupu a zajištění padacích dveří k přepuštění do druhé části výběhu k manipulaci, čištění , tak chov je bezpečný a krásný pro majitele.

Mám názor, že takto by se měly vést všechny chovy i malých kočkovitých šelem.



Chovatelum šelem je známo, že kontaktní chov lze vésti se servalem a caracalem po celý jeho život.. I rysi jsou již chováni tímto zpusobem.

Není však nikdy vyloučeno, že se muže vloudit chybička a malá kočka muže zautočit. Avšak utok tak malého predátora skončí škrábanci, možná kousnutím.

Ikdyž se můžeme dočíst, že se tak v případě servala nebo caracala snad ještě nestalo. Pokud by však nastal utok od velké šelmy, tygr, lev, levhart ,většinou by to bylo fatální a možná i poslední pohled chovatele na šelmu.



Pořizovat si velkou šelmu bez znalostí získaných od chovatelu těchto šelem stylem pokus , omyl muže být cestou do pekel.

Jak pro chovatele, jak jsem předeslal, tak pro chovatelskou komunitu šelmařu.

Pokud by nastalo pár utoku šelmy na člověka u některých chovatelu, muže se stát, že v brzké době by byl chov velkých šelem v privátu v ČR zakázán. V Polsku ,

Německu tak tomu je , mimo privátní ZOO.



Závěrem opět vyzvednu: CHOV BEZKONTAKTNÍ s dodržením bezpečnostních prvku.



Mám zkušenost 12 let s chovem více rysu, ač jsem k ním chodil do 9 let bezproblému, nechal jsem si pár. Pokud provádím ve výběhu jakoukoliv činnost, vždy samce raději přeženu do druhého výběhu a uzavřu padacími dvířky. Mám také zkušenost osobní s chovem tygra uss. a levhartu.

Podotknu, že s rysy vyrůstala vnučka 1 i druhá i ty velké šelmy nejsou problémem.

Naučily se a bylo jim mnou denně neustále vštěpováno, že k výběhum mohou pouze za cestu vysypanou kameny. Samozřejmě že jsem je neustále v začátcích hlídal. Nyní je druhé vnučce 3 roky a hraje si venku bez problému. Zvířata respektuje a ví, že k nim nesmí.



Život se šelmou je na 20 - 25 let let. Není to pes ani kočka.

Pořídit si ji muže nadšenec, který si je vědom, co takový chov šelmy obnáší.



Pokud to nevím. ŽÁDNOU ŠELMU NEPOŘIZOVAT



RN