„Jak mít koně“ – 23. Část

V dnešním pokračování ještě stále zůstaneme u pomůcek. Minule jsme si jmenovali pomůcky potřebné hlavně k vybudování výcvikových základů, což je zejména provázková ohlávka a vodítko (3,7 m) s karabinou. Chceme-li si s těmito pomůckami vystačit i při práci v sedle, máme možnost uvázat si na ohlávce tzv. „hackamore“ uzel (probírali jsme ve Fauně č. 24/2003, 15. část).

Hackamore

Hackamore rozhodně není novým nápadem a používá se již velmi dlouho, dávno před tím, než existovala udidla. Byl to ten nejjednodušší prostředek, pomocí kterého lidé koně ovládali. Později byly ještě vyvinuty kožené nánosníky, tzv. rawhide, které byly ostřejší, než provázková ohlávka a pak teprve přišel nápad s udidlem.

Existuje mnoho druhů, tvarů, šířek a velikostí udidel, ale podle působení rozlišujeme mezi udidly s pákovým působením a bez páky (stihlová nebo kroužková udidla). Správné stihlo by mělo být dělené, ale pozor, dělená může být i páka. Je třeba to rozlišovat! Prodává se také mnoho různých úprav, stihla jsou různě dělená, v různých šířkách a o různých průměrech, od tlustých až po nejtenčí. Základní myšlenka stihla ale zůstává již dlouho nezměněna. Jeho úlohou je učit, ovládat, zesilovat a zjemňovat koně pomocí ohnutí v krku. Není to rozhodně typ udidla, při jehož použití bychom museli tahat za otěže oběma rukama zaráz.

Vždy když používáme stihlo nebo hackamore, bereme pouze za jednu aktivní otěž, buď přímou nebo nepřímou, obě zároveň použijeme pouze jako podpůrné, když se svým koněm máme v úmyslu zastavit nebo zacouvat. Důležité je také klidné držení otěží a ne věčné tahání za ně.
Můžeme se setkat s lidmi, jež mají problémy při vedení koně na stihle. Obvykle se to odehrává tak, že nejprve jezdec použije stihlo a kůň neodpoví podle očekávání, jezdec tedy vymění stihlo za jiné lomené udidlo, ale tentokrát užší a ostřejší anebo s malou pákou. Zjistí, že odpověď není o nic lepší, tak udidlo znovu vymění a to za pořádnou páku. Brzy začne jezdit koně vyvázaného s nánosníkem a ještě ostřejším užděním. Koník se zoufale brání a jezdec nechápe, že stihlo je určeno k učení, ovládání, zesílení a zjemnění při ohýbání koně v krku, kdežto udidla s pákou byla původně zamýšlena k učení, ovládání, zesílení a zjemnění, když má kůň dát hlavu a sebrat se. Takovéto ohnutí a sebrání je ale mnohem složitější a rozhodně nepatří k jezdeckým základům, ale až k vysoké jezdecké škole!!! Jak už bylo zdůrazněno v předešlých článcích, existují komunikační prostředky na straně jedné a dá se říct „mučící“ nástroje na straně druhé: Z pohledu přirozeného koňáctví se dají jako „mučící“ posuzovat následující prostředky: udidla z krouceného drátu, vytahovací stihlo, udidla s pákou větší než 20 cm, španělská nebo argentinská udidla, některá „speciální“ udidla používaná ve westernovém ježdění, chilská páka a mechanické hackamore. Jako komunikační prostředky se jeví: hackamore uvázané z vodítka, kožené hackamore (rawhide) bez kovových součástek, hladká stihla, páková udidla, která koni nezpůsobují utrpení, jako např. předpisové uždění závodních westernových jezdců.

Všimněme si také rozdílu mezi použitím hackamore a udidla. Pomocí hackamore koni máme možnost vysvětlit, co po něm vlastně chceme, pomocí udidla pak činnost můžeme zjemňovat. Americký trenér Pat Parelli říká : „Nejprve koně pomocí hackamore nauč, co po něm chceš a pak si vezmi udidlo, abys zjemnil to, co jsi vysvětlil pomocí hackamore. Případně si potom vezmeš nenásilné pákové udidlo ke zjemnění toho, co jsi koně naučil pomocí stihla.“

Udidla s přídavkem mědi

Také je dobré zmínit, že není na škodu používat udidla s přídavkem mědi. Vím, že existuje mnoho materiálů, které nerezaví, ale trocha rzi na povrchu měděného udidla je pro koně příjemná, protože mají rádi její chuť. Ovšem celoměděná udidla jsou příliš kyselá a mohou způsobit nadměrné slinění koní. Riskujete tak, že se následkem působení slin udidlo příliš zaostří a kůň se může zranit. Rovněž udidla, která jsou vyrobena z jiné, než kalené oceli, mohou způsobovat vyschnutí v hubě koně, udidlo tak dráždí a tím se pak zhoršuje komunikace.

Od udidla není daleko k otěžím. Myslím si, že dělené i spojené otěže by měly být dostatečně dlouhé na to, aby bylo možné dát koni prostor pro uvolnění hlavy. Dělené otěže by přitom měly být tak dlouhé, abychom neriskovali vysmeknutí a mohly používat volné konce otěží na obou stranách k případnému „kousnutí“. V prodeji jsou už i dělené otěže ze stejného materiálu, jako jsou vodítka (jachetní lano). Jsou příjemné v ruce a vykazují určitou „živost“ a mají dostatečnou hmotnost. Jejich hmotnost způsobí, že pokud je pustíme, mají sklon spadnout a okamžitě se přeruší tlak, jež vyvíjíme na hubu koně. Je to rychlá odměna koni za jeho rychlou reakci. Jinými slovy: Když se kůň poddá tlaku, můžeme bleskově tlak odejmout. To je pro koně okamžitá odměna, jež velmi urychlí výcvikový proces.

V přirozeném ježdění se dále používají speciální otěže v „mekate“ stylu. Název mají podle otěží, jež používali španělé. Byly původně uplétány z koňských žíní, nyní jsou k dostání opět ze stejného materiálu jako vodítka, protože jsou tak příjemnější v ruce a důslednější. Většina mekate otěží je dlouhá asi 7,5 m (můžete je na ohlávce uvázat z delšího vodítka), z čehož 3,5 m se použije na uzavřenou smyčku vlastních otěží a zbytek zůstane viset na ohlávce jako vodítko. Takové otěže mají mnoho předností. Nemusíte se bát, že ztratíte konec otěže jako u dělených otěží, máte možnost pobídnout koníka na zádi volným koncem, anebo pokud sesednete, můžete koně na zbývajícím 4 m vodítku ihned lonžovat. O uvázání mekate otěží si povíme v některém z dalších pokračování.