Pura Rasa Espaňola

Tito koně jsou také známí pod názvem andaluští nebo dříve též španělští koně. Obdivovat je můžeme zejména při koridách, kdy doslova tančí před býkem a zahrávají si se smrtí, ve filmech nebo například při vystoupení ve slavné jezdecké škole v Jerezu. U nás je toto velice atraktivní plemeno zastoupeno zatím velmi málo a každá jeho prezentace se těší velikému zájmu diváků.

Iberský poloostrov

Andaluští koně dostali pojmenování podle Andalusie, ležící v jižním Španělsku. Zde měl chov koní velkou tradici a vysokou úroveň již před příchodem Maurů kolem roku 711. Ti s sebou přivedli ušlechtilé araby a berbery, kterými pak začali připouštět klisny domácího chovu. Díky přílivu orientální krve se chov stále zušlechťoval, velice atraktivní byly vysoké chody, které dědili španělští koně po berberech. Koně se vyskytovali na celém Iberském poloostrově, ala na severu, kde sídlili Svévové, se chovali koně těžší, typu chladnokrevného, kteří velmi vyhovovali rytířům. Na jejich chov navázali mohutnější koně kastilští, nazývání „Villanos“, často se rodící ve velmi nezvyklých barvách. Podle Fuggera (16. stol.) právě Villanos byli větší, robustnější a nebyli tak ušlechtilí jako druhý typ koně z Iberského poloostrova – tzv.“genetti“ (nebo též jinetti) – krásní, velmi harmoničtí oři. Velmi ceněni byli koně pohybující se mimochodem, kteří vynikali kadencovanými chody. Dalším typickým znakem byla velká ohnivost, ale zároveň snadná jezditelnost. To je přímo předurčovalo k využití v dvorských ceremoniálech, velkou oblibu měli koně neobvyklých barev. Jak tito oři vypadali se dozvídáme např. z obrazů Diega Velázqueze. Španělští koně snadno dobyli evropské dvory, poptávka po nich byla veliká a nastal masivní vývoz. Největší popularity dosáhli za renesance a baroka, na mnoha barokních obrazech vidíme, jak se elegantně vzpínají v levádě a jejich jezdci předvádějí své mistrovské jezdecké umění. Měli pověst „nejvznešenějších koní světa“ a právě po nich získala pojmenování slavná vídeňská Španělská škola, ačkoli zde najdeme „tančit“ bílé lipické koně (ovšem i u jejich zrodu byli koně španělští.) Kupodivu se andalusani vyváželi i do země Maurů a byli jimi zušlechťováni koně domácího chovu. Vývoz však byl tak velký, že málem zdecimoval domácí chovy. Naštěstí si to sami Španělé uvědomili, vývoz zastavili a koně pak prodávali již jen v omezeném počtu a za veliké sumy peněz.

Koně v klášteru

Ušlechtilí ginetti se dělili na dvanáct původních variant andaluského koně, některé z těchto linií se chovaly v královských stájích v Cordobě, jež založil v roce 1571 Filip II. Avšak nejušlechtilejší koně se nacházeli v hřebčíně kartuziánského kláštera Jerez de la Frontera (založen 1476). Koně se sem dostali za válečných konfliktů, kdy právě zde měli zůstat v bezpečí před dobyvateli a útočníky. Mniši byli velkými znalci a chovu koní se věnovali s velkým zanícením. Vedli si i chovatelské zápisy – v podstatě předchůdce plemenné knihy. Úhradou za péči si pak ponechávali některé vynikající jedince a tím položili základ svému chovu. Tito koně byli později nazýváni cartucha a šlo o krevní linii. Další chovy byly v soukromých rukách španělských šlechticů, kteří se zaměřovali na koně jezdeckého typu. (Když ve Španělsku pobývali budoucí císařové Maxmilián a Rudolf II., zhlédli se v tomto plemeni a posléze nechali španělské koně importovat do svých držav a založili hřebčíny na jejich chov. A odtud byl již jen krůček k chovu naší národní chlouby – starokladrubských koní, jejichž předci byli právě španělští koně!) Avšak i ušlechtilé andaluské koně málem zničila nevhodná plemenitba – chovatelé se pokoušeli zvětšit jejich rámec a vyšlechtit z nich karosiéry (tj. koně určené k tahání těžkých ceremoniálních kočárů – karos) a tak přikřižovali těžké hřebce. Chov však na to těžce doplatil, teprve na konci 19. století bylo řízení plemenné knihy předáno do rukou ministerstva národní obrany, které zřídilo sekci Cria caballar. Ta ustanovila přísná pravidla chovu a od roku 1905 uzavřela plemennou knihu P.R.E. Jedinou organizací P.R.E. koní je ANCCE (La Asociación Nacional de Criadores de Caballos de Pura Raza Espanola) – Národní asociace chovatelů koní PRE. Je jediná na světě a obsahuje registr narozených hříbat po rodičích vedených v HPK, hlavní registr (Hlavní plemenná kniha), sem mohou být zapsáni koně z registru hříbat po třetím roce věku, kteří splňují kritéria plemene a nemají žádné vyřazující vady a registr zasloužilých koní, kteří dosáhli významných úspěchů a předávají vynikající vlastnosti.

Plemeno

P.R.E. jsou ušlechtilí harmoničtí koně menšího rámce, KVH je 154 až 157 cm. Hlava je ušlechtilá, mírně klabonosá nebo rovná, krk je vysoko nasazený, klenutý, s bohatou hřívou u hřebců, klisnám se stříhá zcela nakrátko. Kohoutek je málo výrazný, záda jsou pevná, záď svalnatá s nízko nasazeným ocasem (u hřebců opět bohatě ožíněným.) Hruď je široká, nohy s dobrými kopyty. Typická je vysoká karpální akce v klusu, cval je kratší a vyšší. Barevně převládají bělouši (hříbata se rodí tmavá a postupně vybělují), méně častí jsou hnědáci, ryzáci a vraníci. Bohužel už nenalézáme atraktivní a zvláštní barvy, jako byli strakoši či hermelíni, ale ve Španělsku je teď velmi populární zbarvení isabel. Zvláštností pro nás až nepochopitelnou je, že klisnám se stříhají hřívy nakrátko, kelku ocasu mají vyholenou a na jejím konci ponechaný zarovnaný střapec žíní. Podobné úpravy dělají Španělé i hříbatům – hřívy jim ostříhají nakrátko a kelku zcela oholí – věří, že tím koni naroste bohatší hříva a ocas.

Využití

P.R.E. koně se využívají pro již zmíněné zápasy s býky (corridy), dále jako kůň pro práci s býky – z ní vzniklo jezdecké odvětví zvané doma vaquera, neboli ježdění s dlouhou tyčí, která pomáhá pastevcům s prací s divokými býky.( Koně určené pro tuto práci poznáte podle kupírovaných ocasů, aby se jim žíně nezachycovaly v křovinách.) Doma classica je drezúra, jejíž kořeny sahají k dobré přiježděnosti koní honáků. Stále větší popularitu získává jako atraktivní kůň pro jezdecká show a tzv. barokní ježdění, pomalu, ale jistě si nachází cestu na drezurní obdélníky. Důkazem může být Rafael Soto a jeho bílý andaluský hřebec Invasor a jejich skvělé osmé místo na XXVII. olympijských hrách v Athénách. Dále je můžeme vidět v jezdeckých vysokých školách ve Španělsku (např v Jerez de la Frontera, kde je dnes nejvýznamnější španělský státní hřebčín Yeguada Militar, v Seville a Cordobě), kde jejich vystoupení vždy sklízejí ohromný úspěch. Další možností, kde spatřit andaluské koně, jsou ferie - svátky, které se neobejdou bez koní, vyšňořených jezdců a nádherných tanečnic flamenca. Všichni se při nich baví a tančí, grandi předvádějí své jezdecké umění, často vidíte seňority, jak sedí na tandemovém sedle za jezdcem.

Zajímavosti

Málo kdo si dnes uvědomí, že španělští koně přicestovali do Ameriky společně s dobyvateli při druhé cestě Kryštofa Kolumba a své geny zanechali v plemenech mustangů, criollů, paso fino či appaloos a odtud je už jen krůček ke koním westernovým! Španělské předky má i například frederiksborský kůň, knabstrup (nápadný zejména svým skvrnitým zbarvením) nebo fríský kůň – na jeho chov měli iberští koně největší vliv během španělského osídlení Nizozemí (1568 až 1648). Na andaluském koni jezdil i španělský národní hrdina El Cid (Ruy Diaz), vůdce rekonquisty, jenž jezdil dvacet let do bitev proti Maurům na věrném běloušovi Babiecovi. Kůň pána přežil a dnes je pohřben v klášteře San Pedro de Cardena a má zde i památník. Španělé jsou na své koně náležitě pyšní a každoročně pořádají SICAB, největší monografickou výstavu koní na světě. Šest dní na konci listopadu žije Sevilla jen a jen koňmi, SICAB je celoročním vyvrcholením šampionátů v různých disciplínách a týká se jen a pouze španělských koní!