Sám sobě trenérem – 21. část
Neboj se …
Je potřeba si uvědomit, že koně mívají ke svému chování dost dobrý důvod, tedy pokud se nám podaří tento důvod odhalit, získáme i klíč k řešení problému.
V první řadě musíme zvážit zdravotní problém. Ten se nabízí zejména v situaci, v níž kůň dříve „fungoval“, a nyní najednou reaguje jinak, neochotně, nebo odmítá spolupráci vůbec. Známky tělesné nepohody mohou být nenápadné a mohou se projevovat právě jen ve snížené ochotě koně k práci, přesto si někteří majitelé nepřipouštějí možný zdravotní problém, dokud kůň přímo nekulhá nebo se nezmítá v kolikových bolestech. Přitom přehnaný včerejší trénink nebo jen špatné stoupnutí či jiná nenápadná obtíž může být pro koně dobrým a pochopitelným důvodem, proč dává najevo nevoli k práci. Zdravotní problémy se většinou dají odhalit již při přípravě koně na ježdění, když kůň dává najevo nepohodu. Zde je výhodou, pokud má člověk s koněm ujasněné komunikační systémy, tedy že se mezi člověkem a koněm odehrává dialog, v němž se oba snaží porozumět tomu druhému. Tím nechci tvrdit, že je nutné zabývat se s koněm nějakou metodou „přirozené komunikace“, stačí koně znát a vidět v něm živého tvora s vlastními pocity a prožitky. Někdy je problém s „komunikací“, která sklouzne do monologu člověka, jenž nepřipouští žádnou jinou než pozitivní odpověď koně na všechny požadavky. Takové jednání koně „umlčuje“, nedává mu možnost vyjádřit jemně oprávněný nesouhlas a projeví se výraznou reakcí koně až ve chvíli, kdy je pro koně neakceptovatelný poměr „nekomfortu“ přicházejícího od člověka a od vlastních problémů.
Důvodem nevhodného chování koně bývá i prostá lenost, nebo naopak přehnaná bujnost v situacích, kdy se po něm požaduje nějaká činnost. Zejména pro začátečníky bývá konfliktní každá situace, v níž dochází k nesouhlasnému projevu koně. Je to pro ně znamením, že kůň se nepoddává plně jejich vedení, a mají snahu za každou cenu získat nad koněm převahu. Taková neposlušnost koně může mít příčinu právě v nedostatečném vedení ze strany člověka – člověk si neví rady s koněm a kůň jej nebere jako šéfa, jehož pokyny by se hodilo plnit. Každý kůň si s konkrétním člověkem vytváří určitý vztah založený na dosavadní zkušenosti. Od jednoho člověka si nechá jen naznačit a už se může přetrhnout, aby jeho přání splnil, jelikož má zkušenost, že splnit tomu člověku jeho přání bude dobré - ať už je jeho motivace pozitivní (například ví, že po splnění úkolu dostane pamlsek), nebo negativní (například ví, že dokud nesplní požadavek, bude pod tlakem, který se může stupňovat). Na druhého člověka ten samý kůň v klidu šlápne, natož aby se namáhal přemýšlet, že by po něm ten človíček mohl něco chtít, jelikož si jej otestoval a naznal, že mu tento člověk nestojí za pozornost.
Inzerce se jen hemží nabídkami koníků „vhodných k dětem“, „absolutně poslušných a výborně přiježděných“ apod., avšak každý by si měl uvědomit, že toto chování vyplývá z toho, jak se k němu v jeho současném působišti lidé chovají. Kůň může mít dobrou povahu a profesionální přípravu, avšak v rukou majitele, který nedokáže s koněm zacházet, se i z nejhodnějšího koníka může postupně stát nevrlý lenoch nebo smutný bázlivec, podle toho, zda se kůň uvelebí na pozici šéfa sám, nebo bude neustále hledat vedení tam, kde se jej nedostává. Aby kůň spokojeně fungoval pod člověkem jako šéfem, musí mít stanoveny určité hranice a pravidla. Pro koně je matoucí, pokud po něm jednou něco požadujeme, podruhé jej necháme udělat ve stejné situaci pravý opak a napotřetí … neví kůň ani člověk, jak by to bylo správně. Rozumnou míru těchto hranic si člověk vytváří každodenní (nebo aspoň častou) rutinní prací s koňmi. Abychom byli koni dobrým šéfem, není nutné uměle navozovat situace, v nichž dáme koni najevo, kdo je zde pánem, stačí se srovnat se situacemi, kdy kůň testuje hranice, co si může dovolit. Projevy testování hranic a pozic jsou různé, například při manipulaci s koněm ze země se můžeme setkat se situací, kdy se kůň na člověka tlačí plecí, přetahuje se o vodítko, samovolně mění chod (a to klidně vše naráz, obr. 1). V takové situaci je nutné zachovat klid, vymezit koni jeho místo a pokusit se upoutat jeho pozornost nějakým úkolem. V situaci, když se kůň na člověka tlačí plecí, měla by to být plec koně, která půjde od člověka, ne že člověk uhne koni. Přitom však nemá smysl měřit s koněm sílu, kůň je většinou krapet větší než člověk a je i fyzicky zdatnější. Zato člověku to o něco lépe může myslet. Zůstává tedy na člověku, aby koně například nechal pohnout nohama, zatímco sám se třeba zastaví, přiměje jej se otočit, zastavit, couvnout, nebo jakkoliv jinak zaměstnat jeho tělo i mysl. Jakmile je kůň v rozumné vzdálenosti od člověka, tak že se na něj netlačí, je na místě řešit jeho pozornost (měla by se nasměrovat k člověku). Vhodné zaúkolování koně by mělo stačit. Přitom je možné stále využívat jen minimálně sílu, ale soustředit se hlavně na mysl koně, jak vnímá pokyny, jak reaguje, a nesklouzávat do zbytečného měření sil. Například stočení hlavy koně směrem k člověku nemusí být dosaženo taháním za vodítko, můžeme využít i dotyku na těle koně (obr. 2). Prosté rozcházení a zastavování koně ho nutí přemýšlet nad způsobem, jakým se má pohybovat (obr. 3). Za dobré provedení považuji situaci, kdy se kůň rozchází a zastavuje bez pomoci vodítka, tedy vodítko by mělo být během práce s koněm pokud možno prověšené. Volné vodítko dává koni šanci udělat chybu, ale i předvést, že vnímá, co se po něm požaduje, a že je ochoten přání člověka plnit. Aby však mohl kůň přání člověka rozumět, je nutné, aby mu je člověk předkládal srozumitelně. V první řadě musí totiž člověk sám vědět, co po koni chce, a jak mu to sdělit, aby mohl očekávat správnou reakci. Na počátku konfliktních situací totiž bývá v drtivé většině nějaká chyba člověka.
