Sám sobě trenérem – 27. část
Sebevědomí jezdce
Přehnané sebevědomí je jezdci na překážku tím, že mu znemožňuje se dobře vcítit do koně, a na místo toho mu velí nechávat veškerou vinu za případné neúspěchy na koni. Jezdec s vysokým sebevědomím neváhá zesilovat pomůcky za hranici bolesti a mnohokrát i zdraví koně, aniž by si uvědomoval, že kůň s rozškubnutou hubou nebo propíchnutým bokem nemá o nic lepší možnost reagovat na pomůcky než nezraněný kůň. U koní je smutné to, že přehnaně sebejistý a tvrdý člověk zpravidla dosáhne svého v relativně krátkém čase, protože kůň není zvíře stvořené pro dlouhé konfrontace. Pohoda zvířete je však v tu chvíli zcela podřízena egu jeho jezdce, což odporuje všem zásadám jezdeckého umění.
Málokterý kůň s člověkem skutečně bojuje, zpravidla jde jen o sérii nedorozumění, při níž se člověk snaží dávat pokyn a kůň se na něj snaží podle svých schopností a předchozích zkušeností reagovat. Je-li reakce koně neodpovídající požadavku, člověk dává koni najevo svůj nesouhlas s reakcí, a to často i dost nevybíravým způsobem. Pro koně je tak čím dál těžší rozpoznat, o co člověku jde, ale ve snaze nějak reagovat zpravidla nabídne hodně svých pohybů, z nichž jeden bude ten pravý. Zde záleží na zkušenosti jezdce, zda vycítí správný okamžik v dobré reakci a nabídne koni povolení tlaku, nebo si jen samolibě pogratuluje k tomu, jak koně zas „dostal“, a pokračuje v jízdě, aniž by dal koni najevo spokojenost.
Pro koně, který je doslova dokopáván a procukáván k výkonu, je zatěžko najít v práci opravdové uvolnění. Kůň může dávat najevo nepohodu mnohými způsoby, časté jsou výrazné švihání ocasem, nebo pohyby huby koně – vrzání zuby, klapání pyskem, otvírání huby. Pro ten případ někteří jezdci volí i tvrdé, hrubé nánosníky, či hubu doslova svazují. Pokud používáte nánosník, mějte při zapínání na paměti, že by neměl omezovat koně v pohybech huby, kůň by měl možnost normálně přežvykovat. Přežvýknutí není při ježdění nic špatného, signalizuje normální reakci koně.
K hrubým výrazům nespokojenosti patří vyhazování a jiné nebezpečné kousky, kterých jsou koně schopni. Pokud k něčemu takovému dojde, signalizuje to hrubou chybu jezdce, který má buď na koně nepřiměřeně vysoký požadavek, nebo zvrtal jeho dosavadní přípravu. Bohužel dodnes si řada jezdců myslí, že takové chování koně patří například k obsedání a přípravě koně na ježdění, a berou je jako standard.
Pro mnohé jezdce se stává příčinou začarovaného kruhu jezdecké nemohoucnosti opačný problém, nízké sebevědomí, neschopnost sebeprosazení a neustálé omlouvání koně. Prvním problémem nízkého sebevědomí je neschopnost být pro koně důvěryhodným vůdcem. Kůň bude rád následovat toho, kdo si věří a nemá strach, a jednoduše přijme jeho vedení z jakékoli pozice, ať už jde před ním, za ním, nebo na něm sedí. Nejistý jezdec nedokáže koni sdělovat jasně své požadavky, a kůň si nakonec nemusí být jistý ani tím, že po něm jezdec vůbec něco chce. Sebejistotu jezdec vyjadřuje i svým držením těla, sed, který je popisován ve sportu jako žádoucí, má v sobě hodně prvků z řeči těla, které vyjadřují sebevědomí. Aby byl sed dokonalý, nesmí být vyráběn křečovitě, je potřeba mít v něm uvolnění. K tomu může jezdci pomoct úsměv, nebo třeba příjemná hudba. Samozřejmě nejlepším „uvolňovačem“ je příjemný požitek z jízdy na poslušném, uvolněném koni.
Hodně jezdců si zvlášť v posledních letech hledá cestu k pochopení svého koně jako partnera pro společné volné chvíle. Nesmíme však zapomenout, že i když nevolíme cestu agresivity a násilí, máme stále ve vztahu s koněm určitou zodpovědnost vůdce, i když nechceme být despotickým šéfem. Ať už dáme koni větší či menší míru svobody, stále jsme to my, kdo určuje, jak a kde se kůň má pohybovat, protože máme zodpovědnost za jeho bezpečí a bezpečí všech ostatních, kdo s koněm přichází do kontaktu. S filozofií koně jako partnera je potřeba právě hodně zdravé sebevědomí, aby se člověk nestal pomalu hříčkou v režii koně.
Rozhodně není na škodu koni naslouchat, naučit se číst jeho reakce a dávat mu smysluplné pokyny, avšak v poslední době se setkávám s přílišným omlouváním koně, když něco nejde tak, jak má. Člověk hledá důvody chování koně hlubokým rozborem minulosti koně, namísto toho, aby změnil své vlastní jednání, lépe se prosadil, dal koni jasněji najevo, o co mu jde, případně zkusil různé metody a postupy k dosažení cíle. Neústupnost v požadavku je jedním z ukazatelů sebevědomí jezdce. Dokázat se prosadit, aniž by musel být člověk ke koni tvrdý, je ukázkou úrovně a vyspělosti jezdce.
