Hřebčín Janów Podlaski Kolébka světových šampiónů
Hřebčín
Hřebčín nechal založit v roce 1817 car Alexandr I., aby se zdejším chovem podařilo nahradit ohromné ztráty koní, o které přišel za ruského tažení Napoleona. První čtyřnohé osazenstvo tvořilo 54 hřebců, 100 klisen a 33 tříletých koní různých plemen. Teprve v průběhu 19. století se uskutečnilo sjednocení základu chovu, které lépe odpovídalo vojenským a zemědělským požadavkům. Mezi roky 1823 a 1858 přišli do Janówa Podlaského převážně angličtí a také arabští plnokrevníci, dále pak anglické polokrevné klisny. Mezi roky 1840–1850 proběhla rekonstrukce celého provozu podle projektu architekta Henryka Marconiho. Nejprve vznikla stáj hřebců (v roce 1841), o sedm let později hodinová stáj s hodinovou věží, jež se posléze stala charakteristickým znakem hřebčína. Koní zde stále přibývalo, v roce 1848 zde bylo 484 koní, z toho 100 chovných klisen, 214 hříbat a ve stáji hřebců stálo 163 zemských plemeníků. Hřebčín začal být označován jako „koňská Mekka“ a pro přibývající koně byly v objektu hřebčína vybudovány další stáje.
Na začátku první světové války musel být hřebčín v roce 1918 evakuovaný do gubernie Kraków a koně byli dočasně umístěni do čtyř císařských, tzv. Belovodských hřebčínů – Derkulsk, Limarev, Novo– –Aleksandrovsk a Streleck. Bohužel se na hřebčínu i koních podepsala občanská válka 1917–19, kdy byl hřebčín zcela zničen a velké ztráty postihly i město. Až po znovuvybudování polského státu v listopadu 1918 mohl i hřebčín Janów Podlaski začít znovu ve své chovatelské práci a navázat na zpřetrhanou kontinuitu chovu. Ministerstvo zemědělství spolu s chovatelskými svazy začalo v letech 1928–1934 společně vyhledávat přeživší koně vhodné do chovu. Díky pečlivé práci se pomalu dařilo navázat na slavnou chovatelskou minulost. Stav koní se nejprve pohyboval kolem stovky, v roce 1939 to již bylo přibližně 160 koní.
Na začátku 2. světové války tu žily skoro tři stovky koní, ale ani Janówu Podlaskému se nevyhnuly další válečné útrapy. Před nacistickou armádou byl hřebčín 11. září 1939 evakuován, koně šli po kopytě a jejich cílem mělo být tehdy neutrální Rumunsko, jenže nakonec se museli vrátit. Protože se hřebčín nacházel v těsné blízkosti Sovětského svazu, patřil krátkodobě k sovětské okupační zóně. Po sovětském komandu zbylo ze stájí opět jen vybydlené zbořeniště a čtyřicet čtyři koní bylo v roce 1940 odsud odvezeno do státního hřebčína Těrsk, který na nich založil svůj dnešní mezinárodní chov arabů. Po mnoha válečných peripetiích a anabázích (koně z tohoto hřebčína se dostali např. až do Drážďan a domů se po válce vraceli lodí) se arabští plnokrevníci mohli na podzim roku 1950 vrátit do prvních zrekonstruovaných stájí v Janówě Podlaském. Významnou měrou se na obnově chovu podílel Andrzej Krzysztalowicz, který byl od roku 1958 do roku 1991 ředitelem hřebčína.
Od roku 1967 se stav koní stabilizoval na úrovni asi 400 až 500 koní. V současné době žije v hřebčíně na čtyři sta koní, pozemky mají rozlohu 2500 ha a hřebčín má také svoji přidruženou zemědělskou výrobu. Současný ředitel Dr. Marek Trela teď pokračuje v započaté práci, a že je na dobré cestě, o tom svědčí úspěchy zdejších odchovanců ve světě. Z chovu tohoto hřebčína pochází mimo jiné famózní Pianissima, světová šampiónka, a letos se na Salonu du Cheval v Paříži stala světovou šampiónkou starších klisen janovská hnědka Pindze (Ghazal Al Shaqab–Pilar).
Dražba Pride of Poland
Chtěli byste si koupit špičkového arabského koně? V Janově to rozhodně není problém, světoznámá dražba se zde koná již od roku 1970. Co k tomu potřebujete? Stačí mít dostatečný obnos eur, pevné nervy a samozřejmě i trochu štěstí, protože zájemců je mnoho a ceny rychle stoupají. Samotná dražba probíhá v hale, kde jsou ochozy vyčleněné zvědavým divákům a na druhé straně je luxusně vybavený VIP prostor pro potenciální kupce. Účastníci dražby obdrží perfektně připravený katalog s fotografií každého nabízeného koně a s podrobnými informacemi o něm. Pokud chtějí, mohou se na koně, o které mají zájem, podívat soukromě ještě před dražbou ve stájích.
Při samotné dražbě již moc času na váhání není – dražitel je na vyvýšeném pódiu, odkud má perfektní přehled o dražitelích a chrlí na ně informace v angličtině a bleskurychle reaguje na každý zvednutý dražební terčík či mávnutí katalogem. Po ruce má i pomocníky, kteří taktéž bedlivě sledují kupce, aby nebyl někdo přehlédnutý se svou nabídkou. Nejprve jsou prodáváni „levnější“ koně (i nad těmito částkami se mi tajil dech). U každého koně je základní cena dána prodávajícím subjektem, u těch méně „dobrých“ se přihazuje po tisíci eur, u těch nejlepších pak po pěti tisících eur. Předvádějící s koněm vždy vešel do haly a předvedl koně ve výstavním postoji, kroku a klusu. Jakmile některý z kupců projevil zájem přihozením, vodič s koněm přešel k jeho stolku, aby si jej dotyčný mohl prohlédnout z bezprostřední blízkosti. Jakmile se přestalo přihazovat, následovalo klasické poprvé … podruhé … potřetí a kůň byl prodán panu / paní XY. Kůň odcházel do stáje a kupec si mohl mnout ruce radostí. Když jsem se byla na této dražbě podívat, stala se nejdražším koněm klisna Pinta (Ekstern–Pilar), kterou vydražil za 500 000 eur Charlie Watts, známý bubeník skupiny Rolling Stones, který se s manželkou Shirley věnuje také chovu plnokrevných arabů (Halsdon Arabians). Rekord ale stále drží klisna Kwestura, která svého kupce přišla na 1 125 000 eur. Z takových částek se tají dech a je jasné, že tato dražba je skutečně pro movité majitele. Její atmosféra je však úžasná a stojí za to se na ni jít podívat i v roli diváka!
Polský šampionát
Na začátku srpna se zde koná polský šampionát plnokrevných arabských koní. Je to velký svátek nejen pro polské chovatele a příznivce těchto ušlechtilých koní, ale sjíždějí se sem i zájemci z celého světa, protože polští arabi jsou proslavení a mnozí z nich se stali i světovými vítězi. Šampionát posuzují čtyři mezinárodní porotci a systém je stejný jako u jiných arabských šampionátů. Koně jsou rozděleni do jednotlivých tříd, vždy se nejprve předvedou v celé kolekci a poté nastupují před porotce jednotlivě nejprve v klusu, poté ve výstavním postoji a na závěr v kroku. Rozhodčí udělují body za typ, hlavu a krk, tělo, nohy a chody, maximum je 100 bodů. V sobotu probíhá vyhodnocení všech kategorií a teprve v neděli se udělují šampionské tituly. Do šampionátu nastupují vždy jen první dva koně ve své kategorii, publiku i porotě se opět představí nejprve celá skupina kandidátů na titul. Po ohodnocení nastane chvíle pravdy, pro zvýšení napětí se jednotlivá umístění zveřejňují odzadu, takže napětí se nechá doslova krájet. Jakmile je jmenován šampión, vypukne v hledišti doslova vřava, vítěz dostane širokou šerpu z rudých růží kolem plecí a nastane pózování pro fotografy. Zajímavostí je i udělování cen pro nás nezvyklých – například ocenění pro nejlepšího dostihového araba (v Polsku se běžně běhají dostihy arabů a těší se velké popularitě), další cenu dostane kůň s nejlepším pohybem, nezapomíná se ani na lidi kolem koní, takže je vybírán i nejlepší trenér a nejlepší předvádějící. Udělena je i putovní prestižní cena WAHO, kterou obdrží kůň s vynikajícími výkony, které reprezentovaly toto plemeno.
Moje vysněné místo
Mnoho let jsem si přála tuto „koňskou Mekku“ navštívit, ale podařilo se mi to až v roce 2009 díky známé chovatelce arabských koní Ing. Nině Suškevičové, za což jí stále patří můj obrovský dík. Podívat se nejen do hřebčína, ale také do zákulisí byl obrovský zážitek. Pro mě zůstane Janów Podlaski půvabným místem obklopeným nádhernou krajinou, jako stvořenou k chovu koní. Pod košatými stromy tu jsou pohřbené i legendy zdejšího chovu a o kousek dál se prohánějí nové naděje. Když jsem si prohlížela areál společně s VIP hosty, pronesl šéfredaktor prestižního časopisu Tutto Arabi Leo Simone: „Renato, vyfoť mi ty dřevěné stáje, ať můžu ukázat šejkům, kde se rodí šampióni!“ A přesně tak budu mít tento hřebčín v paměti – skromné stáje, a přesto (či právě proto) se zde rodí arabští šampióni!
