Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Můj život s koňmi
Sdílet:

Můj život s koňmi

Koně
Všeobecné
Stejně jako v angličtině i v jízdě na koni jsem doživotní začátečník. Pochopil jsem mnohé. Jsem stokilový chlap a následující věta se píše stejně dobře, jako se rozmotává klubko drátu na ohradu. Kůň je větší i silnější než já. Kleslo mi sebevědomí. Značně. Dokonce i malý kůň – poník, je silnější než já. Je čas na silná antidepresiva.

Zlodějka

Když se síla skloubí s inteligencí (vychytralostí), je o zábavu postaráno. Odborníkem na výuku těchto věcí je kobylka jménem Wendy. Cestou z boxu na pastvinu vždy prochází kolem uskladněného sena. Je pravidlem, že si pokaždé na cestu nějaké to sousto ukradne. Ze začátku jsem její chování ignoroval. Jednou si ji tak ale vedu a šéfová se na Wendulu podívá, vidí její vysmátou přežvykující hlavu a říká: „Zase si ukradla.“ Večer při sledování Kriminálky Anděl mi to došlo. Wendula krade. Vzpomněl jsem si na všechny zásady z dětství a na příkazy z Desatera. Wendula vážně krade. Celou noc a den jsem nespal. Doma ani v práci. Pořád jsem přemýšlel nad trestem za krádež sena. Literatura hovoří o sekání rukou. Po velmi podrobné prohlídce a konzultaci s veterinářem (nějak divně se tvářil a kroutil hlavou) jsem zjistil, že Wendula ruce nemá, i když jí to myslí jako kentaurovi. V souvislosti s krádežemi jsem se ještě dostal k často používané větě „Přistřihnout křidélka“. Opětovně volám veterináři. Dosud nevím, proč na mne byl sprostý a telefon položil se slovy, že si ta křídla mám najít sám. A proč několikrát použil slovo idiot, taky dosud nechápu. Ani jsem mu nestihl říci, že v několika odborných publikacích jsem se dočetl o okřídlených koních, a dokonce jednoho má i bárbí od Mattela. Tak jsem tedy šel Wendulu zkontrolovat sám. Křídla jsem sice nenašel, ale to, že má slepýš nohy, lze také ověřit až po jeho smrti. Pokutu jí nikdo dát nechtěl a u soudu mi řekli, že koně krást můžou. Nemohl jsem se s tím smířit. Ale musel jsem. Po usilovném přemýšlení jsem dospěl k názoru, že jí udělím amnestii a jejímu dalšímu protiprávnímu jednání zabráním.

Vítězství

Aktivoval jsem své superhrdinské schopnosti a vydal jsem se další den vyvádět Wendy z boxu. Byl jsem připraven úplně na vše. Ale kůň s mozkem kentaura a ukrytými křídly Pegase byl připraven také. Při nasazování ohlávky spolupracovala. Hlavu dala poctivě dolů a čekala, až ji zapnu. S vodítkem také žádný problém neměla. Říkám si, že odpouštět je lidské a že ještě můžeme být přáteli. Vycházím ven. No a ona to dokázala. Cukla hlavou a do čelisti nacpala své každodenní sousto. Vesele pokračovala ven ze stáje. Cítil jsem se zrazen. Kouká na mě šéfová. To byla bolestivá rána pod pás. Mně, člověkovi, který o koních ví úplně všechno, se stane to, že ho přelstí nějaká Wendula …

Další ráno Wendy opět vyšla ven s plnou hubou sena. A zase. Špatně se mi spalo. A zvlášť když vím, že ona to dělá jen mně. Mám přiznat prohru? Mám rezignovat? Mám vybourat druhé dveře ze stáje? Mám jí omotat hlavu kobercovou páskou? Řešení byla spousta. Některá zamítla šéfová, ale prohru jsem nedokázal připustit. Posiloval jsem pravou ruku, aby mne Wendula nedokázala přetlačit. Zkoušel jsem i jiné osvědčené recepty – špenát, steroidy, oblek Iron Mana i prsten, který vládne všem. Nic. Wendula je prostě génius.

Ale i já nakonec našel řešení. Když už jsem měl ruku jako Pepek námořník (asi ten špenát) a reflexy jako Michael z F1, tak jednou si Wendula nedala pozor. Přiblížila se k balíkům sena, chtěla chňapnout a vtom jsem jí strhnul hlavu na druhou stranu, ani nevím jak. Wendula vyšla ze stáje s prázdnou hubou. Musela se tomu divit nejmíň do večera. Stal se ze mne vítěz. Porazil jsem Pegasokentaura, nejchytřejšího koně na planetě Zemi! Je pravda, že v té době byla zrovna senová krize a balíků na hromadě bylo málo, ale to na mém vítězství nic nezměnilo. Přesto jsme nakonec Wendulku přestěhovali do jiného boxu, protože její sebevědomí došlo tak daleko, že když ji vodil někdo slabší, od kupy sena ji nedostal, ani když ji písemně vyzval.

Ta vespod je moje

Další věc, ke které člověk musí dojít na základě vlastních zkušeností, je: Koňovi se na nohu stoupá špatně – kůň na mou nohu stoupá lehce. Toto pravidlo jsem si ověřil několikrát na vlastní botu. Většina kontaktů s koníkem je super. Ale když se mi ta čtyřnohá bestie postaví jedním kopýtkem na nohu …

Vedu koně, koukám někam, kam nemám, po autech, na stromy … a najednou cítím, jak na mé pravé přední stojí kůň. Konkrétně jeho levá přední mimo boty lisuje moje nehty a prsty. Cítím to jasně a zřetelně. Dokonce to i vidím na vlastní oči. Reflexivně vyndávám nohu zpod kopyta. Bota s nohou tam drží velmi pevně. Reflexivně vypouštím několik sprostých slov směrem ke koníkovi. Je to ignorant. Ani to s ním nehne. A to má uši, se kterýma hýbá lépe než členové divadelního kroužku. Ta čtyřnohá potvora. Říká se, že pomůže dobré slovo. Používám slova jako miláčku, koníčku, zlatíčko, prosím tě, slez. Účinnost je zhruba stejná jako u předchozích slov nenaučných a nespisovných. Bolest je poměrně intenzivní. Zapomínám na všechna slušná slova. Na řadě je brutální násilí. Zkouším koně ramenem odstrčit. Nehne se. Opětovně ho žádám slovy, aby slezl. Kouzelná formulka z nepublikovatelných výrazů a hrubé násilí nezabírají. Ta (autocenzurou smazáno 49 slov, která jsem se naučil ve firmě Dlaždič a tchyně) se ani nehne. Roztomilému koníkovi se prostě tohle místo líbí nejvíce na světě. Uprostřed parkoviště, na asfaltu. Nemám čas přemýšlet nad otázkou: Proč zrovna tady? Uvažuji, že si kleknu na kolena a budu ho prosit. Nejde to. Kdo mi nevěří, může si to ověřit. Potí se mi oči. Najednou cítím úlevu. Kůň se rozhodl, že zakousne kousek trávy, která roste vedle silnice. Zvedá svou nohu z mé nohy. Uskakuji a poskakuji po jedné noze kolem koně. Pravděpodobně bych postoupil do finále westernových tanečků pořádaného na hasičském bále. Koník se věnuje trávě, jako by se nikdy nic nestalo. Já se věnuji své ukrutné bolesti. V hlavě se mi promítají obrazy beznohých válečných veteránů, Iana Thorpa s jeho obuví číslo 17, kterou já teď budu nosit minimálně na jedné noze. Nebo na obou, když špičku druhé boty vycpu další ponožkou. Koňovi je to jedno! Až budu moci zase jednou chodit po dvou nohách, tak mu to určitě oplatím.

Na koňské šlápance jsem se stal odborníkem. Mohu potvrdit, že když na nohu šlápne okovaný nebo neokovaný kůň, tak to bolí stejně – hrozně moc, až nadprůměrně. Přiznám, že už jsem zkoušel koníkovi oplatit šlápnutí na nohu. Na kopyto. Ale po kopytu mi vždycky noha sjela na zem a hrozilo, že koňská noha bude mít zase navrch. Předpokládám, že si tento báječný, snadno opakovatelný pocit chcete zažít i vy. Je to jednoduché, dejte svou nohu pod nohu stolu a na něj posaďte skupinu Maxim Turbulenc. Předpokládám, že si všichni společně zapějete.

Autor textu: Miroslav Tišl
Autor fotografií zdroj: Miroslav Tišl
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru