Cesta za islandskými koňmi

Vyjížďky  islandskou krajinou
Koncertní hala Harpa v Reykjavíku
Vyjížďky  islandskou krajinou
Magická atmosféra u termálního jezírka
Pastviny s islandskými koňmi
Pohled na pastviny s koňmi
Pohled na pastviny
Proměnlivé islandské počasí
Vodopád Reykjafoss
Černá pláž poblíž městečka Sauðárkrókur
Černá pláž poblíž městečka Sauðárkrókur
Stádo koní z farmy v Sauðárkrókur
Obsah
  1. Příjezd na Island
  2. Islandský kůň a jeho chody 
  3. Život na farmě 
  4. Loučení s ostrovem

Jednou za čas mám potřebu vyrazit sama do zahraničí a zakusit tam jiný styl života. Jelikož mě vždy lákala návštěva severské krajiny, především její úžasná a zároveň tak trochu nebezpečná krása, vydala jsem se v létě 2018 na dvouměsíční cestu směrem k polárnímu kruhu. A kam jinam než na ostrov, jenž je známý právě svou nádhernou, na první pohled pustou krajinou, na Island. 

Mé rozhodnutí bylo zcela spontánní, jakožto pokaždé kdy mě chytnou cestovatelské touhy. Necelé dva měsíce před svým odjezdem jsem se rozhodla, že Island zní jako fajn nápad a začala se tedy poohlížet po nějaké letní práci právě v této zemi. Na Islandu najdete velké množství nabídek práce hlavně v cestovním ruchu či na místních farmách, na kterých se chovají především islandští koně, ovce, případně prasata nebo krávy. Vzhledem k tomu, že se již od dětství pohybuji mezi zvířaty a od svých deseti let jezdím na koni, byla pro mě jasnou volbou právě práce na farmě. Hledala jsem brigády na různých internetových stránkách, avšak nejvíce se mi osvědčily facebookové skupiny zaměřené přímo na nabídky a poptávky práce na Islandu. Příspěvky zde přidávají přímo majitelé farem a hotelů, takže domluva je rychlá a bez zbytečného zdržování. Po obeslání několika inzerátů jsem se nakonec domluvila s jednou mladou paní ze severu Islandu. Neměla jsem žádnou záruku bezproblémového pobytu, ale paní z Islandu o mně nevěděla také vůbec nic, tudíž nám nezbývalo nic jiného než si vzájemně důvěřovat. Dohodly jsme se tedy na termínu mého příjezdu a odjezdu a já mohla začít plánovat svou cestu. 

Příjezd na Island

Farma se nacházela až na samém severu Islandu, kousek od městečka Akureyri. Nutno podotknout, že tohle městečko s necelými 19 000 obyvateli je čtvrté největší město na ostrově. Poloha farmy pro mě znamenala vcelku složité zařizování dopravy z letiště v Keflavíku, které se nachází přesně na opačné straně Islandu. Jediné vhodné spojení mezi oběma konci ostrova poskytovaly autobusy, jež jezdily z Reykjavíku do Akureyri dvakrát denně. Mé letadlo mělo přistávat až ve večerních hodinách, nebyla tedy moc velká šance stihnout poslední autobus, který odjížděl z hlavního města asi hodinu před mým odletem. Rozhodla jsem se proto přemístit se z letiště lokálním autobusem do Reykjavíku a tam se ubytovat. Jelikož Island nepatří zrovna k nejlevnějším zemím, zařídila jsem si přespání u místní obyvatelky přes Couchsurfing. Na této webové stránce lidé nabízí nocleh u sebe doma, a to nejčastěji, jak již z názvu vypovídá, na gauči.

Další den ráno jsem vstávala celkem brzy, abych stihla naplánovaný autobusový spoj do městečka Sauðárkrókur, ve kterém se nalézal můj nový dočasný domov. Celou cestu v dálkovém autobusu, jež trvala téměř pět hodin, jsem strávila zejména obdivováním místní krajiny. Jelikož se farma nacházela dalších pár kilometrů od městského centra, kam již nejezdila žádná veřejná doprava, museli pro mě majitelé farmy přijet autem. Majitelka farmy, příjemná pihovatá žena, se jmenovala Luka a pocházela z Německa. Na Island se přestěhovala v útlém mládí a později si tam našla svého islandského manžela Andrése, se kterým měla v době mého pobytu jedno dítě. Oba to byli velice milí a přátelští lidé, kteří věnovali veškerý svůj čas zvířatům a samozřejmě také svému dítěti. Na farmě jsem nebyla jediným sezonním pracovníkem, spolu se mnou zde pracoval jeden mladík a dvě slečny. Všichni tři byli z Německa a na farmu jezdili pracovat již dříve. S jednou slečnou jsem dokonce sdílela pokoj, který se nacházel přímo v domě majitelů. Na určitou dobu jsme tak tvořili dočasnou „rodinu“, jelikož jsme všichni sdíleli jednu domácnost. Většina času se však stejně trávila venku, především s koňmi, dalšími zvířaty a také s lidmi. Farma nabízela různě dlouhé vyjížďky pro turisty a také poskytovala možnost ubytování v malém domku pro hosty. Mou náplní práce tak především bylo jezdit s turisty na vyjížďky a starat se o koně.

Islandský kůň a jeho chody 

Koníci byli zcela něco jiného, než na co jsem zvyklá ze své rodné vísky. Celý svůj dosavadní život jsem jezdila zejména na českých teplokrevnících, se kterými se dá většinou poměrně jednoduše pracovat. Islandský kůň byl pro mě proto trochu šokem, nejen kvůli svému malému vzrůstu a tvrdohlavosti, ale také díky odolnosti a odhodlanosti, se kterou se s přehledem a lehkostí dokázal pohybovat po záludném místním terénu. Tito koně vydrží opravdu hodně, k čemuž byli také šlechtěni již od 10. století. Mohutnější stavba těla s výškou pohybující se mezi 125 až 140 centimetry v kohoutku, hustá kštice s ohonem, hrubá podsada srsti a odolná kopyta umožňují islandským koním zvládat místní přírodní podmínky téměř bez problému. Detailní popis islandského koně v tomto článku vynechám, zmíním se však o jeho specifických chodech, kterými jsou tölt a skeid. Tölt jakožto čtyřdobý chod, ve kterém kůň klade nohy postupně za sebou bez fáze vznosu, je velmi pohodlný a člověk si v něm připadá, téměř jako by seděl v křesle. Samozřejmě také záleží na daném koni, jestli chod ovládá a v jaké míře. Islandští koně by měli tento chod zvládat přirozeně, avšak není neobvyklé, když ho kůň neumí. Na farmě v Sauðárkrókur jsem měla to štěstí vyzkoušet si hned několik koní, kteří tento chod ovládali opravdu hezky, a vyjížďky v nerovném terénu na nich byly přímo skvostné. Dalším zvláštním chodem je skeid, jenž je dvoudobý a ovládají ho i jiná zvířata, jako jsou například psi či velbloudi. V tomto chodu jde kůň nejprve levou zadní současně s levou přední a poté pokračuje pravou zadní s pravou přední. Mezi jednotlivými dobami je kůň ve fázi vznosu, kdy se ani jedna noha nedotýká země. Skeid však není pro islandské koně tolik přirozený jako tölt a je potřeba jej mnohem více trénovat. Turističtí koně, se kterými jsem na farmě pracovala, se tak cvičili především v töltu.

Život na farmě 

První den na farmě začal již v šest hodin rodin ráno a tak to probíhalo i následující dny. Všichni jsme se sešli v kuchyni, kde jsme společně posnídali většinou toastový chléb s marmeládou či kukuřičné lupínky s mlékem. Po snídani probíhala krátká porada, na které se rozdělila práce a určili koně na plánované vyjížďky. Každý z nás měl denně na starost minimálně jednu vyjížďku většinou o třech či čtyřech lidech, takže o zákazníky nouze opravdu nebyla. Na koních se jezdilo na hodinové, dvouhodinové či tříhodinové vyjížďky, a to na rozlehlé pozemky nalézající se hned za farmou nebo na černou pláž, která obklopovala nedaleký záliv Skagafjörður. Za příjemného počasí bez silného větru jsem měla nejraději vyjížďky právě na tuto pláž. Cválání na kraji moře bylo vždy mým snem, jenž se mi neomrzel ani po dvou měsících, v jejichž průběhu jsem na tuto pláž jezdila alespoň dvakrát týdně. Díky vyjížďkám jsem měla možnost seznámit se s velkou spoustou lidí téměř z celého světa. Často jsem na koních provázela americké či čínské turisty, kteří si jezdili na Island opravdu užívat života a jejichž hlučné projevy nebyly u koní zrovna bezpečné. Koníci však měli zlatou povahu a pod turisty neudělali ani křivý krok. Náročný terén byl pro ně téměř hračka, a jak jsem později při jedné nešťastné vyjížďce zjistila, byli schopni se dostat i z močálu sahajícího do půlky jejich těla. 

Kromě vyjížděk bylo na farmě potřeba dělat i další věci. Práce byla celkem náročná a občas se při ní člověk pořádně zapotil. Každé ráno po snídani se muselo jet autem pro koně na nedalekou pastvinu, kde zvířata trávila noc, a poté je pěšky zahnat po místní štěrkové komunikaci zpátky do padoku u farmy. Někteří koně byli ustájení ve stáji nacházející se přímo v areálu a přes den se vypouštěli do přilehlých výběhů. Stájové boxy, které koně přes noc obývali, se tak musely každé ráno kydat a připravit na další večer. Téměř každý den se také jezdilo na koních kontrolovat stádo ovcí, jichž majitelé farmy vlastnili kolem stovky. Ovce obývaly rozlehlé pastviny poblíž farmy a bylo zapotřebí se průběžně ujišťovat, zda je všechno v pořádku a jestli některá z nich náhodou nezapadla do zdejších bažin či zátoky. 

Další povinností bylo trénování mladých koní pro turisty. Nejednalo se o zrovna náročnou práci, ale někteří rozverní koníci dokázali značně potrápit. Na tréninky se koně brali na místní komunikaci, po které při hustém provozu projelo nanejvýš deset aut denně. Koně se učili především kontrolovanému kroku, klusu a töltu, který měli zvládat na volné otěži. Zapotřebí také bylo potlačit u koně soutěživost a naučit ho chodit v řadě za sebou. Většina koní zvládala chůzi v řadě přirozeně, avšak našli se i takoví, kteří měli tendenci neustále předbíhat. S těmito koníky se proto muselo pracovat důkladně a pravidelně. Jednou jsem jezdila kobylku, která se uprostřed tréninku rozhodla, že ji to už nebaví, a rozběhla se zpátky do stáje. Ačkoli se pokládám za celkem zkušeného jezdce, nemohla jsem kobylu nijak zpomalit, natož zastavit. Stáčet na kruh jsem ji na štěrkové cestě nechtěla, jelikož jsem nedokázala odhadnout, zdali by to kobylka ustála a já useděla. Islandská sedla jsou sice vcelku pohodlná na delší jízdy a dají se přirovnat k drezurním sedlům, avšak člověk na nich najde pouze nezbytné množství polstrování, které při veselejší jízdě neposkytuje zrovna velkou oporu. Kobylka se nakonec trochu umoudřila a do stáje jsme dojely již v poklidnějším tempu. Tato situace byla však jedna z mála těch nepříjemných, či dokonce nebezpečných – nejhorší věc, jež se mi přihodila, byla podlitina na nártu způsobená kopytem jednoho neobratného koníka.

Loučení s ostrovem

Po dvouměsíčním poznávání severozápadní části ostrova nastal čas vydat se na zpáteční cestu do Reykjavíku. K návratu na jih jsem využila nabídku spolujízdy, kterou mi doporučila majitelka farmy, jelikož vyšla finančně mnohem lépe. V Reykjavíku jsem měla přes Airbnb zarezervovaný pokoj a následující den jsem využila zbývající čas k prozkoumání hlavního města. K večeru jsem nasedla na autobus jedoucí na letiště v Keflavíku, kde jsem počkala na let směr Katovice. Tímto jsem tak ukončila svůj nezapomenutelný pobyt na Islandu, který bych si v budoucnu ráda zopakovala.

Island je opravdu nádherná země s velmi bohatou historií, která se hojně prolíná i do současné doby. Nádech vikinské éry vás bude doprovázet již od Reykjavíku a cestou na sever bude tento pocit jenom intenzivnější. Člověk zde nalezne snad vše, na co si vzpomene – jak rozličné památky ve městech, tak pláže či hory nacházejí se v jejich těsné blízkosti – snad jen stromů je tu vcelku poskrovnu. Co se týče místních obyvatel, všichni lidé, které jsem měla možnost potkat, byli velmi vstřícní, mluvili plynně anglicky a ochotně mi poradili s každým problémem. Na závěr bych chtěla dodat, že cestování s sebou sice může přinést určité komplikace či diskomfort, ale příjemné a veselé zážitky jsou většinou mnohem silnější a v paměti nám zůstávají déle. Není proto občas na škodu zahodit zábrany a nebát se cestování, stojí to totiž opravdu za to!

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (10x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Veronika Lorencová

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře