Dámy, páni, lipicáni… díl I.

Tímto zvoláním se uváděla v mém dětství exhibice lipických koní pod šapitó cirkusu. Stádo běloušů zdobených barevnými pštrosími péry na hlavách se předvádělo v kruhové manéži. Nacvičené sestavy vzbuzovaly u diváků zasloužený údiv. A odkud vlastně tito bílí

koně úzce spojení se Španělskou jezdeckou školou ve Vídni pocházejí? Jejich domov nalezneme u slovinské vesnice Lipica. Po ní jsou pojmenovaní. Letos o prázdninách jsem jejich dějinami opředený hřebčín ve Slovinsku navštívil. Byl jsem členem skupiny

chovatelů, jejichž životním osudem jsou koně. Než se dostaneme k hlavnímu cíli dalších řádků, což budou lipicáni a další dvě slovinská plemena koní, podíváme se na jejich domovinu z turistického hlediska.

Přírodní krásy Slovinska

Slovinsko již není pro naše cestovatele pouze zastávkou při cestě na chorvatské pláže. V posledních létech se z malé a nenápadně země, ve které najdete z hlediska cestovního ruchu snad úplně vše, stává cílová stanice. V „utajeném“ koutu Balkánu žijí pohostinní, okouzlující a také jazykově blízcí lidé. Země poskytuje pestrou nabídku přírodních krás. Přirozenou hranici s Itálií tvoří Julské Alpy. Tento kout je rájem pro horskou turistiku a neopakovatelné výhledy do dolin a ostatní krajiny. Alpské štíty nabízí neposkvrněnou přírodu s pestrou nabídkou sportovního vyžití.

Ve Slovinsku návštěvníci vyhledávají také čisté, bouřlivé řeky, průzračná horská jezera, romantické vinohrady, vinné sklípky a penziony na selských usedlostech. Ne­smíme zapomenout na specifickou flóru a faunu. Vlajkovou lodí milovníků všeho živého je moderní zoo v Lublani. Vedle běžně chovaných cizokrajných ptáků a savců návštěvníky zaujme speciální expozice hospodářských zvířat. Její součástí jsou původní slovinská plemena. Tato část zoo se nachází hned za hlavním vchodem. Statek s domácími zvířaty se rozprostírá okolo malého skanzenu. Vévodí mu dřevěná brána krytá pálenou taškou bobrovkou. Doplněná je přenesenou lidovou dřevěnicí. V síni a světnici se může návštěvník seznámit s životem lidu selského. Pro lepší orientaci mezi rozličnými domácími plemeny hospodářských zvířat slouží návštěvníkům, a hlavně dětem interaktivní panel umístěný na velké mapě Slovinska. Na něm najdeme tři původní plemena koní.

Selská a moderní architektura

Slovinsko zaujme také obdivuhodnou architekturou. Na mysli mám stavitelství lidové i moderní. Selská architektura je dodnes součástí malebných vesniček s typickými zastřešenými sušáky na klasy kukuřice. Vedle starých a původních sušáků se v turistických centrech staví nové a stylizované. Těmito kroky se stavitelé snaží umocnit lidový charakter dané lokality. V některých oblastech je ráz vesnic velmi podobný těm našim. Domy zdobí valbové nebo polovalbové střechy. Hospodářské dvory mají podobné uspořádání, jaké známe u nás. Jen domácích zvířat, pro která byly vybudované, je méně než v minulosti.

Také moderní architektura naše země spojuje. Společným jmenovatelem byl význačný architekt, pedagog a urbanista Josip (Jože) Plečnik (1872–1957). Jeho otisk můžeme najít nejenom v hlavním městě Lublani, ale překvapivě také na našem Pražském hradě. Jože Plečnik byl „dvorním“ architektem našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka. Svým uměleckým cítěním a usilovnou prací významně přispěl k současnému vzhledu sídla českých králů na Hradčanech. Jeho otisk najdeme také v interiéru a parku prezidentského zámku v Lánech.

Naše republika a Slovinsko mají ještě jedno neotřelé pouto. Možná je trochu bulvární, ale s trochou nadsázky obě země spojuje… Nemohu ho nezmínit. Společným jmenovatelem je současný prezident Spo­jených států amerických Donald Trump. Svůj osobní život spojil s třemi manželkami. První pocházela z České republiky a poslední, ta současná, ze Slovinska. Dodám, že nejmocnější „hlava“ světa má slabost pro slovanskou ženskou krásu…

Zoo v Lublani

Opusťme krásné ženy a vydejme se vstříc krásným koním… Slovinsko má propracovaný systém na ochranu původních hospodářských zvířat. Veřejnosti je dobře prezentovaný v lublaňské zoo. Zahradu najdete v hlavním městě Slovinska asi 20 minut od centra. Je zasazená do parku vzrostlých stromů, doplněná rybníčky a četnými vodoteči. Podstatná část expozice se věnuje původním hospodářským zvířatům. Mimo ně je možné v zahradě obdivovat další služebníky lidí. Mohu jmenovat jihoamerické lamy, asijské minizebu v leopardí barvě a puntíkatá göttingenská miniprasátka. Samozřejmě nechybí hýkající a tvrdohlaví oslíci. V minulosti se ve Slovinsku osvědčili jako nepostradatelní pomocníci v zemědělství a soumaři. Pro práci se využívali také jejich kříženci. Partnerem jim byl kůň. Pokud byla matkou oslice a otcem hřebec, narodil se mezek. V obráceném gardu se bastard nazýval mul. Ten byl větší a více se podobal matce kobyle.

Prvním prezentovaným druhem původních domácích zvířat na interaktivní tabuli byl slovinský skot. Nazývá se cicko. Běžně se používá také starší název bohinja. Vedle skotu chovají v zemi jedno domácí plemeno prasat. Nazývá se kršské. Na první pohled je podobné našemu přeštickému „pašíkovi“. Slovinci se mohou pochlubit 4 plemeny ovcí a jedním zástupcem rohaté kozy. Ta se nazývá drežnica. Chovají svoji štýrskou slepici. Velmi známou genovou rezervou je včela kraňská. Slovinci mají také svá plemena holubů a krašského pasteveckého psa.

Kromě jmenovaných domácích hospodářských zvířat patří do jejich „genové banky“ tři plemena koní. Jsou zařazená do programu zachování biologické rozmanitosti slovinských hospodářských zvířat. Nejslav­nější z nich je barokní plemeno lipicán se starošpanělskou a staroitalskou krví. Jedná se o jezdeckého a kočárového koně s velmi košatou historií. Po představení dvou tažných plemen koní v prvním díle bude lipicán hlavním tématem dílu druhého.

Slovinský chladnokrevný kůň

Oba druhy „chlaďasů“ jsou pěkní cvalíci. Jsou zařazena mezi koně chladnokrevné. První se nazývá slovinský chladnokrevný kůň. Centrem jeho chovu byla severovýchodní oblast země s centrem v Gorenjsku. V minulosti byl původní krajový ráz koní zušlechtěný tažným atraktivním percheronským koněm pocházejícím ze severní Francie. Ten do slovinského chlaďase přinesl ušlechtilost a elegantnější exteriér. Per­cheron nese určité procento arabské krve. To se do něj dostalo v 8. a 18. století. Dalším zušlechťujícím plemenem byl norik.

Dnes je největší slovinské plemeno rozšířené po celé zemi. Tvoří 15 % všech chovaných koní. V plemenné knize je zařazeno na 1 300 chovných zvířat. Což může na první pohled vyvolat příznivý dojem. Vzhledem k vysokému stupni příbuznosti je slovinský chladnokrevný kůň zařazen mezi kriticky ohrožená plemena.

Je velmi pracovitý. Zdatní hřebci a valaši v dobré fyzické kondici dokážou utáhnout náklad těžký až jednu tunu. V současnosti se již minimálně využívá na potahové práce v zemědělství. Slovinsko je dnes moderní a vyspělou zemí. Těžkou práci na polích vykonávají stroje. Koně stále slouží při stahování dřeva v lese, při rekreační jízdě kočárem i pod sedlem. Někteří chovatelé se zabývají produkcí a zpracováním kobylího mléka – to je činnost u nás neznámá.

Stát chovatele finančně podporuje. Farmáři díky podpoře pravidelně chovají na svých klisnách hříbata. Tím dochází k pozitivnímu rozvoji plemene. Část každoročního odchovu se uplatní v zemském chovu. Přebyteční jedinci, horšího exteriéru a užitkových vlastností, jsou vyváženi do Itálie k výrobě a zpracování koňského masa. Podobný systém je zavedený v zemském chovu koní v Rakousku. Jedná se především o koně z tyrolských Alp, haflingy.

Posavský kůň

Druhé „chladné“ plemeno se nazývá posavský či posavinský kůň. Vznikl zušlechtěním původních populací koní vyskytujících se na rovinatém území povodí řeky Sávy. Centrum chovu bylo v oblasti nazvané Posvje. Turistům je oblast známá díky termálním pramenům a lázním.

Chladnokrevný kůň menšího tělesného rámce se vyznačuje pevnou konstitucí, vytrvalostí v práci a odolností proti nemocem. Je velmi otužilý a raný. Má klidný temperament a dobré mateřské vlastnosti. Jeho charakteristickým znakem je výrazný pohlavní dimorfismus. Hřebec je mohutný a nasvalený. Kobyla má útlejší stavbu těla. Hřebci posavského koně dosahují kohoutkové výšky 145–152 cm a klisny 135–148 cm. Charak­teristické je pro ně hnědé a černé zbarvení. Vzácně se vyskytují ryzáci a šedí myšáci. Centrum současného chovu je v Posavině, v oblasti Krško pole a v Brezici. Chová se také v sousedním Chorvatsku. Posavský kůň představuje přibližně 8 % z celkové populace koní v zemi. V plemenné knize je evidováno 650 chovných zvířat. Také toto plemeno je kriticky ohrožené.

Do povědomí společnosti se zapsal posavský kůň v roce 2018, kdy byla vydaná známka s jeho motivem. Pracovní využití je podobné jako u slovinského chladnokrevného koně. Navíc se uplatňuje při různých terapeutických činnostech, zvláště při hipoterapii.

Na ekonomice chovu se podílí masná produkce. Cení se jeho kvalitní a chutné maso. U nás je masná užitkovost u koní z celospolečenského hlediska tabu. Jíst koňské maso u nás nemá tradici. S nadsázkou některým lidem připomíná lidožroutství… Ve Slovinsku je situace jiná. V zemi žije početná italská menšina – u ní je koňské maso oblíbené a jeho konzumace má dlouholetou tradici. Slovinsko s Itálií také sousedí. Tam vyvážejí chovatelské svazy nadprodukci odchovaných nadbytečných hříbat.

Masná produkce koní je v některých zemích hojně diskutovaným tématem. Nejenom u nás, ale také za tzv. velkou louží, v Kanadě, existují odpůrci konzumace koňského masa. Informace k tomuto tématu mám od rodáka z České republiky Jaroslava Šindeláře. Závěr svého profesního života zasvětil práci na kanadské zemědělské univerzitě v Gulephu. Pracovní tým, jehož byl součástí, vyvíjel pro koně vakcíny, zabýval se přenosem embryí, výživou a léčebnými procesy. Koně byli jeho profesí a srdeční záležitostí zároveň. Oba nás spojuje chovatelský koníček… Relaxujeme při chovu okrasných holubů.

Přístup ke koním v Kanadě je z hlediska masné produkce schizofrenní. Ve frankofonní oblasti kolem města Quebec se koně chovají méně. Na druhé straně můžete koňské maso najít na jídelníčku v restauracích. V jižněji položeném Ontariu je chov koní velmi rozšířený. Produkce koňského masa je v této provincii tabu. Jde spíše o myšlení lidí než o potravu samotnou.

Zde se díky aktivitám ochránců zvířat koňské jatky zrušily. Výsledkem je skutečné trápení zvířat. Kůň se zlomenou nohou není poražen v místních jatkách. Zvíře určené na porážku musí podstoupit cestu dlouhou tisíc kilometrů… A kvůli tomu, že jih Ontaria má největší populaci koní na kilometr čtvereční na světě, je velký předpoklad, že převozy koní budou velmi časté. Vztah k jatečnému využívání koní vychází z národních tradic. Nedíl­nou součástí jsou kulinářské zvyky často staré stovky let.

Co říci závěrem? Vedle objasněné historie dvou chladnokrevných koní původem ze Slovinska stojí za podrobnější komentář zemský hřebčinec slavných císařských koní. V areálu, ze kterého stále „dýchá“ atmosféra doby starého mocnáře Františka Josefa I., se prohání stovky bílých lipicánů. A právě lipicáni budou stěžejním tématem druhého dílu. Prozradím, že bude ještě díl třetí. Podíváme se na bílé a černé kladrubáky.