Vlastní kůň, díl 28: Kulhá – nekulhá?

Majitel, ošetřovatel, jezdec i trenér mají poznat zdravého koně. K tomu patří i kůň se zdravým pohybovým aparátem. Základní ortopedické vyšetření neboli diagnostika kulhání je proto něco, co by měli zvládnout provést a aspoň zevrubně zhodnotit.

Při ortopedickém vyšetření se v první řadě díváme, jestli kůň kulhá. Pokud ano, posoudíme, na kterou končetinu kulhá a o jaký typ kulhání se jedná. Potom se můžeme pokusit určit, která část dané končetiny nebo jaká tkáň je poškozená. Poslední zmíněný úkon však už je často dost náročný a vyžaduje odborné znalosti, případně i přístrojové vybavení v podobě rentgenu, ultrazvuku či jiných drahých zařízení.

 

Kulhání

Kulhání je odchylka od normálního pohybu způsobená patologickými procesy, která se projevuje poruchou zatěžování nebo předvádění končetiny či nestejnoměrným střídáním fáze kmitu a podpěru. Při kulhání v pravém slova smyslu je postižená jen jedna končetina z páru (popřípadě výrazněji postižená), jsou-li stejnou měrou postižené obě končetiny, nebo dokonce všechny čtyři, mluvíme o pohybové poruše.

Příčiny kulhání bývají nejčastěji bolestivé procesy v končetině (záněty, rány, natažení, natržení, otlaky atd.), méně často nějaké mechanické překážky (například srůsty, volná tělíska, silné otoky, přerostlá kopyta atd.) nebo obrny periferních nervů.

Podle projevů rozlišujeme dva základní typy kulhání:

1. Kulhání ve fázi podpěru

Při něm má kůň problém se na postiženou končetinu postavit – opřít se o ni, zatížit ji nebo se s její pomocí odrážet, sunout. Kůň se pak snaží bolesti vyhnout a rychle přenese váhu na druhou (zdravou) končetinu ‒ kůň postiženou končetinu při pohybu odlehčuje, na zdravou končetinu dopadá silněji. Většinou se jedná o problémy v kopytě (otlaky, abscesy, laminitis…), spěnce, v kloubech končetin (artritida, artróza, zvrtnutí kloubu) nebo se šlachami či kostmi (natažení šlachy, vazu, návní kosti, praskliny, zlomeniny kosti apod.).

2. Kulhání ve fázi kmitu

Někdy má kůň problém postiženou končetinu ohnout, zvednout, opsat jí ve vzduchu oblouk. To se projevuje například tím, že postižená končetina opíše ve vzduchu plošší nebo strmější či kratší oblouk, pohybuje se toporně nebo ohýbá klouby jinak než zdravá končetina. Obvykle bývá projevem namožení svalu, poškození kloubního pouzdra, některých vazů a šlach. Může se však jednat i o problémy výše v těle (hřbet, záď) nebo o onemocnění fascií, což pak vyžaduje důkladné vyšetření fyzioterapeutické.

Pokud se kulhání vyskytuji ve fázi kmitu i podpěru, mluvíme o kulhání smíšeném. 

Laické vyšetření kulhání

Přestože diagnostika kulhání náleží veterináři, je dobré ho umět posoudit a veterináře před příjezdem správně a co nejpřesněji informovat o tom, jak kulhání vypadá. Podle vašich informací může i po telefonu veterinář posoudit závažnost případu a rozhodnout o dalším postupu nebo vám podat první rady. 

Vyhodnocení kulhání obvykle probíhá ve třech krocích, kdy nejdříve posoudíme celého koně, zda si nevšimneme nápadných změn, poté se podle jeho pohybu snažíme určit postiženou končetinu a typ kulhání, nakonec – s jistou dávkou zkušeností a mnohdy i dalších „pomocníků“ v podobě lokálních anestetik, diagnostických nástrojů a přístrojů – můžeme vyhledat místo na končetině, kde se problém asi nachází. Pro laickou diagnostiku kulhání jsou nejdůležitější dva první uvedené kroky:

 

1. Celkové posouzení koně

Než koně budete sledovat v pohybu, prohlédněte si ho (a hlavně jeho postoj a pohyb) například v boxu nebo v klidu před stájí. Všímejte si

– celkové tělesné kondice (hubený, osvalený, tlustý apod.);

– odchylek od „normálního“ exteriéru, především různé nepravidelnosti postojů, tvaru hrudníku, hřbetu, zádě i krku;

– zatěžování všech čtyř končetin;

– symetrie těla, zepředu prsou a ramenních kloubů, zezadu zádě, kyčelních a sedacích hrbolů, shora zezadu plecí a lopatek a samozřejmě zepředu a zezadu i kopyt, spěnek a vůbec celých končetin;

– jakýchkoli otoků, ran, odřenin, jizev apod.

 

2. Předvedení v pohybu

Jak již bylo řečeno, při předvedení koně v pohybu se zjišťuje, na kterou končetinu kulhá, v jaké fázi pohybu (typ kulhání), případně lze kulhání popsat podle jeho intenzity a charakteru. Pokud kůň kulhá tak, že i v kroku nebo v klidu odmítá úplně končetinu zatížit nebo se odmítá pohnout, toto vyšetření je nutné přeskočit a koně k pohybu nenutit, zato ihned volat veterináře!

Předvádět koně je třeba na vhodném místě: na tvrdém povrchu (beton, asfalt), protože zde nejlépe vyniknou nepravidelnosti chodu a lze poslouchat rytmus a sílu úderů kopyt. Dále je třeba, aby kůň byl předveden tak, že pomocník povede koně na lehce prověšeném vodítku nebo otěžích přiměřeným tempem, netáhne dopředu ani do strany, ani se neloudá. Pokud kůň nechce jít rychleji, pomocník ho netáhne za vodítko, ale raději ho někdo jiný pobídne zezadu bičem.

Při vyšetření v pohybu si posuzující nechá pomocníkem předvést koně na ruce:

– nejdříve v kroku a potom v klusu, vždy

– k posuzujícímu a od něho, popřípadě okolo něho,

– potom si může nechat koně předvést na malých kruzích nebo při chůzi do kopce a z kopce.

Když jde kůň od pozorovatele, sledují se pánevní končetiny a pohyb zádě, když pak jde směrem k němu, sledují se končetiny hrudní a pohyb hlavy.

To, na kterou hrudní končetinu kůň kulhá, můžeme poznat nejlépe v klusu podle pohybu krku a hlavy koně (pozorujeme ve chvíli, kdy pomocník vede koně směrem k nám). V momentě, kdy kůň došlápne na nemocnou hrudní končetinu, švihne krkem a hlavou nahoru. Tím si tuto končetinu odlehčí. Když potom došlápne na končetinu zdravou, krk i hlava klesnou níž. Kulhání na pánevní končetinu poznáme nejlépe podle pohybů kyčelních hrbolů (zádě), když pomocník koně vede směrem od nás. Při šlápnutí na nemocnou pánevní končetinu se kyčelní hrbol zvedne na kratší dobu než při šlápnutí na končetinu zdravou.

Kromě toho také posloucháme údery kopyt na tvrdém povrchu. Při došlápnutí na nemocnou končetinu je úder slabší, kratší, rychleji po něm následuje delší a silnější úder na končetinu zdravou, na kterou byla přenesena váha koně.

 

Tyto pohyby nejsou vždy stejně výrazné. Proto zde rozlišujeme také stupně kulhání ve fázi podpěru dle intenzity:

Kulhání I. stupně:

– je patrné v klusu, v kroku si ho nevšimneme,

– kůň dopadne na zdravou končetinu silněji, nemocnou mírně odlehčí,

– to se projeví právě poklesem hlavy nebo delším zvednutím kyčelního hrbolu při dopadu zdravé končetiny a

– zvednutím hlavy nebo kratším zvednutím kyčelního hrbolu při zatížení postižené

končetiny.

Kulhání II. stupně

– je patrné v klusu i kroku, pohyby hlavy nebo kyčelního hrbolu hodnotíme jako u kulhání I. stupně,

– je zatěžována celá chodidlová plocha postižené končetiny.

Kulhání III. stupně:

– kůň není schopen zatížit celou chodidlovou plochu postižené končetiny, nastupuje na špičku (stranu, patku či jinou část) kopyta,

– někdy takto předvádí postiženou končetinu jen v klusu, v kroku je zatíženi lepší.

Kulhání IV. stupně:

– kůň není schopen končetinu zatížit v klusu (odmítá naklusat) a většinou ani v kroku.

Kromě vyšetření na rovině je vhodné si nechat předvést koně na malých kruzích nebo na svahu. Sleduje se, jak kůň klade končetiny (kulhání se může zhoršit nebo zlepšit, kůň může některou končetinu vytáčet, ztrácí rovnováhu nebo se tomuto pohybu úplně brání). Přitom je třeba projít malé kruhy na obě ruce.

Stejně tak lze vyzkoušet koně na různých površích (písek, tráva, asfalt), pod jezdcem, na lonži. Sleduje se opět kulhání nebo jakékoli změny pohybu či chování koně.

 

3. Podrobné vyšetření postižené končetiny

Jakmile se zjistí, na kterou končetinu kůň kulhá, je možné se pokusit najít i místo na této končetině, ze kterého kulhá. Koně necháme v klidu stát a končetinu důkladně prohlédneme a prohmatáme. Od kopyta směrem nahoru hledáme nějaké abnormality nebo odchylky od stavu v době, kdy kůň ještě nekulhal:

Kopyto:

– Zkontrolujte podkování, případné otlaky, střelku, hnilobu, zabodnuté předměty apod. Zkontrolujte také teplotu kopyta.

– Podívejte se na zášlapy, odřeniny či rány na patkách a korunce.

– Palpaci kopyta je třeba provést diagnostickými kleštěmi – domluvte se s vaším podkovářem/kopytářem, aby vám nějaké prodal a ukázal, jak s nimi manipulovat.

Spěnka:

– Prohmatejte spěnku, zda tam nenajdete hrbolky na kostech (může to byt kroužek), podlomy či jiné rány, otoky, „nálevky“ (nemusí být vidět, ale jen cítit).

Holeň:

– Hledáme bolestivost, zvýšenou teplotu, otoky, dále tvrdé bulky (na kostech či v kůži nebo na šlachách), rány, strupy, ztluštěniny.

– Postižená (především otokem či bolestí) může byt celá holeň, její část nebo jen šlachy a jejich pochvy.

– Především nad spěnkovým kloubem nebo pod karpálním (či hlezenním kloubem) můžeme vidět nebo nahmatat nálevky.

– Nad spěnkovým kloubem lze také nahmatat pulzaci prstních tepen.

Zápěstní kloub, hlezenní kloub:

– Může být zvětšený, oteklý, bolestivý, hřející.

– Lze na něm nahmatat (nebo i vidět) nálevky (kloubní nebo mimo kloub – to jsou pak zvětšené tihové váčky) či tvrdé bulky (kostěné výrůstky, např. špánek na hlezně), vzácně i volná tělíska.

Achillova šlacha:

– Může byt oteklá, bolestivá, ochablá či jinak poraněná.

Loket a lopatka:

– Zde uvidíme a nahmatáme především otoky a teplá místa, poranění.

– Jakoukoli změnu tvaru srovnáme s druhou končetinou.

– Může dojít ke svalové úbyti (atrofii).

– Někdy můžeme nahmatat různé zlomeniny.

Kolena, pánev a kyčle:

– Porovnáme tvar s druhou končetinou.

– Hledáme poranění, otoky, bolestivost na dotek, hřející místa nebo svalovou úbyť, ale i ztuhlé svaly, rány.

– Po úrazu si můžeme všimnout i zlomenin, obvykle se jedná o naštípnutí nebo zlomeninu kyčelního hrbolu, ale i změna tvaru pánve může byt následek zlomeniny.

 

Protože končetiny nejsou vše, příště si řekneme něco o vyšetření trupu a krku koně.