Zakrslí králíci aneb průřez zakrslými plemeny králíků v České republice – 5. část

Zakrslí králíci aneb průřez zakrslými plemeny králíků v České republice – 5. část
1,0 zakrslého berana strakáče činčilového (ZBstrči) autora příspěvku. Králík pochází z kolekce ohodnocené pohárem pro nejlepší kolekci ZB na celostátní výstavě mladých králíků (Lysá nad Labem
Zmíněná kolekce ZBstrči. Jedná se o sourozence z jednoho vrhu.
1,0 zakrslého berana siamského žlutého (ZBSiž) z evropské výstavy (Nitra, 2009) – ze sekce zvířat mladých chovatelů. Zvířeti nelze téměř nic vytknout.
1,0 zakrslého berana perlového (ZBpe) z EV (Nitra, 2009).
1,0 zakrslého berana tříslového černého (ZBTč) z téže výstavy. U nás téměř nechovaný barevný ráz.
1,0 zakrslého berana černopesíkatého (ZBčp) ze stejné výstavy. Jemné pesíkování zvířeti velmi sluší.
Obsah
  1. Zakrslý beran (ZB)
  2. „Naši“ zakrslí berani v Československu
  3. Hmotnost zakrslého berana
  4. Další exteriérové znaky zakrslého berana
  5. Nejčastější barevné rázy zakrslého berana

Jedno zakrslé plemeno jsem si nechal záměrně až na konec tohoto miniseriálu o zakrslých plemenech králíků. Je jím zakrslý beran, plemeno, které se výrazněji odlišuje od svých zakrslých „kolegů“, že si získalo patrně největší přízeň chovatelů zakrslých plemen králíků.

Zakrslý beran (ZB)

Ačkoliv je zakrslý beran nejmenší ze všech beranovitých plemen, přesto není nejmladším beranovitým plemenem. Zakrslý beran (ZB) je původně plemenem nizozemským, ale postupem času i jiné státy západní Evropy měly vliv na utváření jeho zevnějšku. Byl šlechtěn v padesátých a šedesátých letech minulého století ve zmíněném Nizozemsku. Tehdy byla snaha vyšlechtit „zmenšeninu“ francouzského berana. Proto na počátku šlechtění stál právě francouzský beran a na straně druhé, logicky, zakrslý králík. Postupně se ještě zkusil připářit i anglický beran. Plemeno se „rodilo“ jen ztěžka, protože postavení uší nebylo v počátečních vrzích svislé, ale vzpřímené a jen pomalu s rostoucím prošlechtěním ušní boltce klesaly dolů. Nicméně sen šlechtitelů se povedl a roku 1964 bylo plemeno v Nizozemsku uznáno a postupně se rozšířilo do dalších států i za oceán, kde se všude těšilo (a těší dodnes) velké oblibě. Zvláštní vzhled zakrslému beranu propůjčuje určitou „roztomilost“ a částečnou vzhledovou asociaci se psem, kterou právě v zakrslém beranovi mnoho lidí spatřuje.

„Naši“ zakrslí berani v Československu

U nás se počátky jeho šlechtění, chovu a vystavování datují do 70. let minulého století. Ústřední postavou v chovu a vystavování ZB u nás byl tehdy pan Jiří Schönfelder (z Olovnice, nyní žije v Kralupech nad Vltavou), který dlouhé roky zakrslé berany choval, vystavoval a propagoval. Že průkopníkem zakrslých beranů u nás byl tehdy právě on, není polemiky a je velmi potěšitelné, že tento pan kolega posuzovatel, veliký příznivec a jeden z prvních propagátorů zakrslých králíků, stále působí v Českém svazu chovatelů. Právě on u nás začal s chovem ZB od píky – připařoval na sebe francouzské berany a zakrslé divoce zbarvené. Své první odchovy vystavoval na celostátní výstavě mladých králíků (CVMK) v Děčíně v roce 1976, kam dodal dva kusy divoce zbarvených králíků. Na dalších CVMK pravidelně získával na své odchovy čestné ceny. V roce 1978 vystavil i černého a perlového jedince, který se vyštěpil z divoce zbarvených králíků. Právě tento jedinec byl, dle slov svého majitele, velice typickým zvířetem, avšak již v této době měl, bohužel, tradiční nešvar perlového rázu, a to velice světlou podsadu v zátylku a na hřbetě. Počátkem osmdesátých let prováděl různá křížení, jejichž výsledkem byli i zakrslí beránci v barevném rázu žlutém (tito se vyštěpili z madagaskarových jedinců, které také choval), činčilovém, bílém červenookém a předně v různých strakáčích. Bohužel v roce 1985 musel chov králíků zrušit. I tak za celou tuto éru vystavil jen na vrcholových výstavách celkem 104 zakrslých beranů. V průběhu tohoto šlechtění použil jen celkem asi tři importované jedince. Počátky chovu ZB u nás tedy byly, víceméně, čistě jen ze šlechtění a ne z importovaných zvířat. V porevoluční době, když se i chovatelům otevřely hranice, se začalo postupně s importováním zvířat z Německa, Nizozemska a dalších západních evropských zemí. Toto pokračuje vlastně dodnes, kdy bez přísunu „krve“ importů u nás kvalitní zvíře prakticky „neuděláme“, a tak v podstatě každý zakrslý beran chovaný v ČR má již zejména německé předky. Toto ale platí o více plemenech a barevných rázech, ne pouze o zakrslém beranovi. V 90. letech také postupně vzrůstala oblíbenost a rozšířenost plemene. V současnosti počet zakrslých beranů na vrcholových výstavách u nás dosahuje dvou stovek kusů, někdy i více. Chtěl bych tedy poukázat na fakt, že i my jsme měli v principu „vlastní“ zakrslé berany, jejichž vyšlechtěním a propagací se zabýval právě pan Jiří Schönfelder.

Hmotnost zakrslého berana

Hned u první pozice se krátce pozastavím. V úvodním díle tohoto seriálu jsem poznamenal, že zakrslý beran není typickým zakrslým králíkem oproti všem dalším zakrslým plemenům. Ve vrhu ZB nikdy nenalezneme nějaké méně vyvinuté a vysloveně slabé jedince, které (zcela přirozeně) nalézáme u jiných „zakrslíků“. Proto mají zakrslí berani větší toleranci k přerůstání. Kromě kvalitního genetického základu tedy musí mít i více vyváženou krmnou dávku, resp. z hlediska kvantity či frekvence krmení. Již několikrát jsem viděl, jak potomek perfektních rodičů (v hmotnosti) přerostl při nesprávné výživě a krmení do hmotnosti okolo 2,5 kg i víc. Toto ale byl vliv zcela nesprávné výživy, která od mládí z králíka činila „Otesánka“. Přitom při správné krmné dávce a krmení by tento králík v chovu dosáhl max. 1,7 až 1,85 kg. Proto apeluji, zejména na začínající chovatele zakrslého berana a také na majitele „ZB v domácnosti“, že je potřeba dodržet určitý krmný rytmus a mít pro králíka vyváženou krmnou dávku a asi od tří nebo čtyř měsíců stáří králíka krmit pouze jednou denně, resp. jednou denně podávat jadrné krmivo. To je ale obecná zásada krmení králíků. Jinak hmotnost zakrslých beranů se snižovala v pochodu let a s vydáváním dalších vzorníků na nynějších 1,5 až 1,75 kg. V intervalu 1,76 až 2,00 kg je takovému jedinci stržen bod v první pozici, protože nemá ideální hmotnosti. Jedinci vážící nad dva kilogramy jsou neklasifikováni. „Výstavní“ zvíře o hmotnosti 1,70 kg byl před sedmi osmi lety neskutečný problém na výstavách najít. Nyní to problém není, až na výjimky. Z vlastní zkušenosti tak doporučuji při nákupu chovných jedinců se dívat i na hmotnost zvířete, protože např. má-li pětiměsíční mládě ZB hmotnost v tomto věku již například 1,6 nebo 1,65 kg, tak garantuji, že v roce života bude mít cca 1,9 kg nebo i více. A to již není žádoucí. Něco jiného je samozřejmě ale výstavní kondice a něco jiného je chovná kondice. Zvláště u samic se také při výběru doporučuji dívat na případné náběhy na lalůček. Jsou i takové samice, které „pustí“ pravidelný menší lalůček po asi druhém vrhu a budou jej mít – to bych neviděl jako až tak stěžejní problém, protože tato samice se již nikdy na výstavě neobjeví. Podstatné je ale zejména sledovat její potomstvo, jak si vede, resp. nevede v tomto nežádoucím znaku, a jak jej přenáší či nepřenáší dál. Pokud by však ten znak předávala výrazně dál, tj. tvořil by se již v nižším věku jejích králíků, tak je potřeba zakročit. Z vlastní zkušenosti však vím, že některá samice lalůček nebo náběh na něj nikdy „nespustí“ a jiné samici se časem vytvoří. Proto opravdu doporučuji zachovat rozum a klid a nemít nějaké trauma z toho, že roční samici ZB se po mláďatech udělal menší náběh na lalůček. Neznám chov zakrslého berana, kde by s tímto v principu nebyl problém, a pokud se lalůček vyvine jen u několika málo samic a navíc v pozdějším reprodukčním věku, tak si rozhodně není třeba lámat hlavu nad problémem. S hmotností zakrslého berana byl asi tři nebo čtyři roky po vydání nového a platného standardu problém, ale nyní se již drtivá většina zvířat zkorigovala hmotnostně a minimálně ve výstavní kondici mají svoji hmotnost v požadovaném intervalu. Nicméně tak je tomu u nás, ale v jiných zemích je tomu trošku jinak, např. v Nizozemsku je hmotnost nižší (okolo 1,5 kg) a naopak v některých jiných státech se setkáváme se zvířaty o hmotnosti asi 1,8 kg. To je třeba brát na zřetel při případném importování.

Další exteriérové znaky zakrslého berana

Pozicí, která ze zakrslého berana činí právě jej, je jednoznačně pozice třetí, tj. vývin typu. Uvedl bych zde tedy několik základních pojmů, které se týkají beranovitých plemen obecně. Tělo zakrslého berana je spíše kratší a zavalité s téměř neznatelným krkem a silnými, spíše kratšími, končetinami. Králík má na výstavě správně předvést výstavní postoj, který je u tohoto plemene polovysoký. Hlava je však stěžejním tématem typu. Je kratší, kulatá, výrazně široká v čelní i nosní partii a s výrazně vyvinutými skráněmi. Z pohledu z profilu má hlava tvořit tzv. klabonos. Postavení uší je zcela charakteristické pro všechna beranovitá plemena králíků. Uši jsou situovány svisle kolmo k podložce a z pohledu z anfasu mají tvořit tzv. podkovu (viz obrázek). U kořene ušních boltců se mají nacházet výrazné hrboly, tzv. korunky. Celkově jsou uši, resp. jejich postavení, nazývány jako tzv. závěs. Délka závěsu se měří tak, že se uši uvedou do vodorovné polohy s temenem hlavy a měří se přiložením skládacího metru seshora. Měřeno přes hlavu tedy má závěs činit u ZB 22 až 28 cm. Za velmi efektivní osobně považuji i určitou menší šířku ušního boltce u kořene, kdy se toto projeví jako velmi pěkné „vykrojení“ (viz foto). Standardy zakrslého berana v jiných evropských zemích však nejsou stejné (v podstatě u každého plemene se daný standard stát od státu poněkud liší). Například ve zmíněném Nizozemsku má zakrslý beran vážit podstatně méně než u nás. S menším tělesným rámcem se ale zkracuje i délka závěsu (a uši nejsou svisle kolmo situovány, ale jsou postaveny šikmo), na což někteří naši chovatelé občas zapomínají a následné odchovy u nás mají problém, protože jejich délka závěsu je kratší, než jak udává český standard. Pamatuji například speciální výstavu zakrslých králíků v Kolíně v roce 2008, kdy poměrně dost tehdejších ZB mělo s tímto problém. V současnosti ale rád musím konstatovat, že se i tento nedostatek relativně zkorigoval a většina zakrslých beranů v ČR má vyrovnaný exteriér.

Nejčastější barevné rázy zakrslého berana

ZB je jedním z plemen, která mají více barevných rázů, ne-li dokonce nejvíce. S tím tedy koresponduje jeho velká obliba a rozšíření, protože každý chovatel si „najde svou barvu“. Zakrslí berani divoce zbarvení (ZBdiv) v současnosti spolu s bílými červenookými (ZBbčo) vedou v počtech jak chovů, tak i na celostátních výstavách. U ZBdiv se relativně podařilo eliminovat dřívější „bolest“, kterou byly světlé pásky na hrudních končetinách. Nicméně je třeba si uvědomit, že jako barevný ráz s tzv. divokým faktorem (-GG-) nikdy nebude mít stoprocentně ucelenou barvu krycího chlupu, jako je tomu u jednobarevných plemen typu černé, havanovité nebo modré barvy. Poměrně rozšířený býval i madagaskarový barevný ráz (ZBmad), který se jeví velmi atraktivně díky tzv. kamzičím pruhům na bocích zvířete. U ZBmad si však nemohu odpustit jednu poznámku, a tou je jeho barva podsady. Ta má být mimo kamzičí znaky ideálně stejná, jako je barva krycího chlupu (samozřejmě však poněkud matnější) – tj. červenohnědá. Zvláště dříve se vyskytovala namodralá podsada, která je velkým problémem i u několika současných zvířat. Proto apeluji na zájemce o chov ZBmad, aby si „profoukali“ potencionální chovný materiál, který mají v úmyslu zakoupit. Oblíbeným rázem je také černý a modrý ráz (ZBč, ZBm). Méně se již chová havanovitý barevný ráz (ZBhav). U těchto tří rázů obecně je třeba se vyvarovat přímého a dlouhotrvajícího slunečního svitu (kotec, do kterého v létě „praží“ skoro celý den slunce), kterým se může barva poněkud degradovat, resp. může mírně nareznout. Rez v barvě krycího chlupu je však také ale spíše (z velké většiny) záležitost genetiky. Mezi méně chované rázy se řadí železití (ZBžel), siamští žlutí a už i modří (ZBSiž, ZBSim), ruští černí (ZBRč) anebo také zakrslí berani strakáči (ZBstr) v několika barvách. Strakáči u beranů obecně mají tzv. anglickou strakatost, resp. je povolen pouze jeden ze čtyř možných jejích podtypů – a to podtyp tzv. plášťové kresby, kdy se požaduje většinová pigmentace těla. Hlava je tedy pigmentována skoro celá, na čele je malá bílá skvrnka (tzv. zrcadlo) a pigmentace zasahuje co nejníže na skráně. V zátylku začíná pigmentace, která se táhne směrem dozadu a dolů. Prsa zvířete jsou tedy bílá, stejně jako hrudní končetiny (od lokte dolů). Pánevní končetiny jsou bílé od hlezna dolů a na břiše mohou být i skvrny (ty se při posuzování ale neberou jako vada). Plemeno je u nás velmi populární a myslím, že ještě dlouho bude. Jeho chovatelé jsou většinou sdruženi v Klubu chovatelů zakrslých králíků (KCHZK), který vznikl v roce 1958. V současnosti má Klub asi padesát členů z celé oblasti naší vlasti. Jednou do roka KCHZK pořádá speciální výstavu, kde se pravidelně schází 400 až 500 zakrslíků všech zakrslých plemen. Letos tato speciální výstava proběhne ve dnech 24. až 26. září ve valašské obci Zašová (nedaleko Valašského Meziříčí). Jestliže má někdo ze čtenářů zájem navštívit tuto „megaakci“ zakrslých plemen králíků, tak to vřele doporučuji, protože podobnou koncentraci zakrslých králíků letos již neuvidí. Klub má také své webové stránky, a to www.zakrslykralik.unas.cz, kde jsou informace a také přihláška do Klubu. Tímto dílem končí miniseriál o uznaných plemenech zakrslých králíků v České republice, ale v následujících dílech ještě shrnu další, zahraniční zakrslá neb jim podobná plemena králíků, se kterými se můžeme dostat to styku, pokud vycestujeme na nějakou větší zahraniční králíkářskou akci. 

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře