Zdokonalovaná plemena a barevné rázy králíků u nás

Zdokonalovaná plemena a barevné rázy králíků u nás
Český strakáč činčilový s velmi dobrým typem a kresbou.
Detail velmi dobré kresby hlavy ČS činčilového.
Barevné srovnání – v popředí ČS modrožlutý, v pozadí ČS černožlutý.

V předešlých číslech Fauny byly představeny první dva barevné rázy, které jsou zahrnuty v sekci šlechtitelských chovů králíků, resp. v rámci tzv. regeneračních křížení. Chovatelé se tedy snaží zušlechtit dané plemeno nebo barevný ráz plemene a cílem je také jejich větší rozšíření. V tomto čísle bude představen další zástupce.


Plemeno: český strakáč
Regenerovaný barevný ráz: činčilový, modrožlutý
Zkratka: ČSči, ČSmž


Rozepisovat se nějak výrazněji o českém strakáči je patrně jako nosit dříví do lesa … O tomto našem národním plemeni králíků toho již bylo napsáno opravdu hodně, a proto bych zde shrnul pouze nejpodstatnější a nejspecifičtější informace o exteriéru tohoto našeho „klenotu“ mezi plemeny králíků, jak je český strakáč často titulován.


Plemeno jako takové má delší historii a jeho šlechtění úzce souviselo se základy organizovaného chovu králíků u nás. Český strakáč je v principu přímý potomek tradičních stájových králíků, kteří se vyskytovali na našem venkově již snad od nepaměti. Tito králíci byli tehdy zprvu drženi ve stájích, měli volný pohyb a pohybovali se tak pod velkým dobytkem. Jejich chovu, a dá se říci i v užším smyslu existenci, se tehdy nevěnovala přílišná pozornost. Králíci se živili zbytky krmiva, které spadly na zem, a rozmnožování probíhalo neorganizovaně, tedy většinou bez zásahu člověka, kdy samice si někde v rohu stáje postavila hnízdo a vrhla tam. Tak to bylo přibližně do konce 19. století. Počátkem 20. století se začalo hovořit o významu a potřebě králičího masa (jako levného a kvalitního zdroje bílkovin) a tak i organizovaném způsobu chovu králíka. Byl to právě Jan Václav Kálal, učitel z Bernartic u Tábora, který se významnou měrou o toto zasloužil a má velký podíl i na počátcích systematického chovu českého strakáče. Začala se pomalu, ale jistě rozšiřovat selekce a čistokrevná plemenitba, čímž se jednotlivá plemena začala diferencovat od sebe a v rámci sama sebe ucelovat. Z původních černo-strakatých nebo divoce strakatých králíků se slitou kresbou se vybírali jedinci s vyšším podílem jednotlivých skvrn. O českém strakáči, který se relativně už začal výrazněji podobat současnému stavu (skvrnitostnímu) kresby, se dá hovořit asi od konce 20. let minulého století. Postupem času tvrdá selekce na kresbu přinášela nová zlepšení.


V sedmdesátých a osmdesátých letech se prováděly místně i importy podobných plemen ze zahraničí a i dnes si chovatelé ČS občas zajedou do zahraničí pro osvěžení krve. Českého strakáče jako naše národní plemeno dále uznává jen Rakousko a Švýcarsko. V Německu byl v sedmdesátých letech minulého století vyšlechtěn tzv. malý strakáč (jako „zmenšenina“ tamního německého obrovitého strakáče) a v Nizozemsku pak existuje tzv. malý lotrinský strakáč. Obě plemena mají shodnou kresbu a liší se pouze mírně v hmotnosti a typu. Podstatné však je, že ČS u nás vznikl podstatně dříve a má u nás dlouhou tradici. Ještě by bylo jistě vhodné uvést, že ČS určený pro výstavy je v principu heterozygot. Dominantní homozygoti mají pouze slabé náznaky kresby (tzv. mlynáři), zatímco recesivní homozygoti jsou celobarevní (tzv. kominíci) dle příslušného barevného rázu (např. u ČSč jsou to celočerní králíci). Hodně chovatelů ČS je sdruženo ve speciálním Klubu chovatelů českého strakáče. Je potěšitelné, že členové tohoto klubu propagují ČS nejen u nás, ale i za hranicemi a navazují kontakty na zahraniční chovatele.


Český strakáč je tedy střední plemeno o hmotnosti 3,3 až 4 kg. Tělesný rámec by měl být mírně zavalitý. Hlava je spíše kratší, a zvláště samců s výraznějšími skráněmi. Uši jsou vzpřímené, těsně vedle sebe postavené a jejich délka je 10,5 až 11 cm. Trup by pak měl být širší, a to i v hrudní partii zvířat. Srst je normální, přiměřeně dlouhá, hustá a elastická. Kresba je pro ČS velmi specifická. Jedná se o plemeno s tzv. anglickou strakatostí. Zde u ČS je pak zastoupen podtyp tzv. kresby „klasických“ strakáčů, která je charakteristická především přesnou skvrnitostí. Kresba se člení na kresbu hlavy a kresbu těla (trupu). Kresba hlavy zahrnuje poté motýlek na nosní partii a lících (ten se skládá ze dvou bočních křídel a jednoho centrálního trnu, který křídla spojuje), dále pak pravidelné oční kroužky, pod nimi na každé straně po jedné, nejlépe kruhovité, skráňové skvrně a dále se sem řadí i zcela pigmentované uši s ostrým a rovným ohraničením u kořene ušních boltců. Ke kresbě těla (trupu) náleží středově situovaný úhoř (kopírující páteř od zátylku až po kořen pírka – ocasu a poté plynule přecházející na jeho horní stranu) a boční kresba. Ta se nachází v krajině slabin, na zádi a také stehnech králíka. Je symetrická – a na každém boku by měla ideálně mít tři až pět skvrn, nejlépe kruhovitého tvaru. Celkový dojem při pohledu na ČS je takový, že základová barva je tedy vždy bílá (proto strakáč) a barva kresby se vždy odvíjí od příslušného barevného rázu českého strakáče.


V České republice má ČS poměrně širokou chovatelskou a tak i chovnou základnu, a proto patrně máme ze všech zemí chovatelské Evropy (a tudíž i světa) uznáno nejvíce barevných rázů, a to jedenáct (!). Nejčastějším a nejoblíbenějším rázem je černý (ČSč), nejspíše pro svou tradici a nejlepší kontrast barev (černá–bílá). Mezi další, dá se říci stabilizované, rázy se řadí modrý (ČSm), havanovitý (ČShav) a tříbarevný, resp. černožlutý (ČSčž) barevný ráz. Posledně jmenovaný je opravdu tříbarevný - základová barva je tedy (jako vždy) bílá a zejména „rozsáhlejší“ kresebné znaky (motýlek, úhoř, …) jsou směsicí oddělené černé a žluté barvy. Solitérní (jednotlivé) kresebné znaky v boční kresbě – skvrny mohou být i jednobarevné, tzn. celočerné nebo celožluté, avšak jedna skvrna může být např. způli černá a způli žlutá. Platí však, aby v každé boční kresbě byly zastoupeny obě dvě barvy. Toto neplatí pro skráňové skvrny, které mohou být i jednobarevné. K dalším, již méně rozšířeným barevným rázům českého strakáče patří např. divoce zbarvený (ČSdiv) a žlutý (ČSž).


Další barevné rázy ČS jsou již chovány, bohužel, velmi sporadicky a chovatelé se snaží o jejich nejen zkvalitnění, ale zejména i rozšíření. Proto má dost jejich chovatelů na hodně těchto rázů uznán statut šlechtitelského chovu, resp. regenerace. Snaží se křížit tyto barevné rázy s rázy podobnými, a to za účelem prošlechtění a rozšíření genetické variability a také jako prevenci příbuzenské plemenitby, které by se jinak (vzhledem k malé populaci daného rázu) nevyhnuli.


Prvním sporadickým barevným rázem ČS, který bych zde chtěl v krátkosti uvést, je ráz činčilový (ČSči). Jedná se o to, že barva kresby je popelavě světle šedá s tmavšími konečky pesíků a prosvítající světlou mezibarvou. Příliš informací se mi nepodařilo sice získat, nicméně uvedu to nejpodstatnější. Při regeneraci ČSči je více možností. Jednou z nich je např. zařazení činčily malé (malé plemeno s hmotností do 3,25 kg), což je činčilově celobarevné plemeno (tedy se dá říct po stránce barvy kominík ČSči). Vyplatí se zařadit Čm s jinak vyšší hmotností a větším tělesným rámcem (která se již pro toto nehodí pro čistokrevnou plemenitbu s Čm) s výraznou mezibarvou. Další možností je regenerace pomocí příbuzných barevných rázů, zejména pak ČS divoce zbarveného s dosavadní populací ČSči. V současnosti chovají ČS činčilového celkem čtyři chovatelé.


Druhý barevný ráz, modrožlutý, je stejně jako již výše zmíněný černožlutý rázem tříbarevným. U ČSmž však není kombinace barev (podkladová) bílá s černo–žlutou (jako u ČSčž), ale celkový dojem je bílo-modro-žlutý. Nejedná se o nic jiného, že černá barva (jako je u ČS černožlutého) je nahrazena barvou tmavě modrou. Králíkovi se tak dostává velmi pěkného a raritního vzhledu. Podobné plemeno – tříbarevný strakáč modrožlutý – je u nás znám již delší dobu. Jedni z prvních nedávných ČSmž se vyštěpili ze spojení dvou ČS černožlutých, kteří měli skrytou vlohu pro modrou barvu. Šlechtění probíhá většinou pomocí ČSčž s ČS modrým, kdy již v druhé generaci můžeme mít ČS modrožluté. Křížení s ČSčž lze tedy i to budoucna považovat za určitou jistotu. Tento barevný ráz doposud pouze „živořil“ a hrozil mu zánik. V posledních letech se však parta členů – klubařů rozhodla tomuto zabránit a ČSmž tak chovají v současnosti tři chovatelé. První výsledky jejich poctivé práce se dostavují a i na velkých výstavách můžeme ČSmž vidět v poměrně slušné kvalitě.


U obou barevných rázů je tedy potřeba v první řadě rozšířit řady jejich chovatelů, aby se zabránilo příbuzenské plemenitbě a celkově i tyto rázy vešly ve větší známost. Pravidelnými klubovými akcemi, kde se dá s téměř všemi barevnými rázy ČS setkat, je listopadová výstava ve Slavkově u Brna a o asi dva nebo tři týdny později obdobná akce v Kolíně–Štítarech.
(Pokračování příště.)


Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře