Dnešní díl seriálu o malých plemenech králíků je věnován marburskému králíkovi. Jedná se o zhruba tři kilogramy vážící starší německé plemeno se světle šedomodrou barvou krycího chlupu a jemným nahnědlým nádechem. I přes tuto netradičné a méně známé zbarvení není v České republice marburský králík příliš rozšířený, i když ze zahraničních zdrojů se dají zajistit exteriérově velice zajímaví chovní králíci.

Historie

Marburský králík patří mezi několik málo plemen, na jejichž vyšlechtění se podílela žena. V tomto případě to byla německá chovatelka králíků M. Sandemannová z města Marburg. V roce 1912 začala s křížením, když získala světle modrošedého králíka vyštěpeného z havan od svého malého synovce, jemuž takového králíka daroval správce místní kliniky L. Peters. Na vzniku plemene se kromě havan podíleli i vídeňští modří a stříbřití černí králíci. V roce 1915 již byli vystavení první marburští králíci nazývaní jako Marburger Feh. Některé zdroje uvádí uznání nového plemene již v roce 1916, zatímco jiné zdroje až v roce 1924.

Okrajově se chovají i další dvě plemena s podobným zbarvením. Jedná se o plemeno Lilac pocházející z Velké Británie. Tam v téměř shodném časovém období vzniklo toto plemeno nezávisle u tří chovatelů. U tohoto plemene je tamním standardem požadován jemně růžový odstín holubí barvy, tedy jednoznačně „ještě“světlejší odstín než u marburského králíka. Dále i v Nizozemsku mají podobného králíka s názvem Gouwenaar. Ten vznikal v podobné době jako marburský králík (1917), ale v městě Gouda. I u něj se předepisuje světlejší odstín krycí barvy. Někdy se k tomuto zbarvení řadí belgické plemeno perlový z Halle, kde jeho standard definuje jeho barvu jako světle platinovou. Jak z popisu barev vidno, jedná se o velmi podobná plemena a výklad (definice) jejich zbarvení je odrazem bohatosti jazyka. V každém případě, marburský králík sehrál co do rozšíření této barvy zcela majoritní roli a i dnes je z těchto plemen nejvíce chován a vystavován na evropských výstavních akcích.

Popis

Marburský králík patří mezi typická malá plemena králíků. Pro ně je charakteristické hmotnostní rozmezí od 2,50 do 3,25 kg. Optimem do chovu jsou tři kilogramy, především z hlediska účasti na zahraničních výstavách. Tvarové požadavky jsou všeobecné pro všechna plemena králíků. Zahrnují především správný průběh hřbetní linie se zaoblenou zádí, požadovaný průběh hrudních a pánevních končetin, upnutou kůži a bezvadně vyvinuté zevní pohlavní orgány. V tomto směru je relativně častou přípustnou vadou volnější kůže na prsou či až lalůček u králic. Aspekty typičnosti jsou poplatné tělesnému rámci. Jedná se o mírně zavalitý tělesný rámec se silnými končetinami, které se mají jevit spíše kratší. Hlava je krátká, široká, v čelní i nosní partii s výrazně vyvinutými skráněmi. To se týká především samců, kde lze někdy spatřit až téměř kulatý profil hlavy. U samic je typ poněkud jemnější. Krk je nevýrazný. Uši jsou vzpřímené, pevné struktury, lžičkovitě otevřené do stran, dobře osrstěné a mají mít délku 9 až 10,5 cm. Poměrně rozšířenou vadou u našich marburských králíků jsou tenčí hrudní končetiny, delší krk a tenčí uši. Srst je normální, hustá, pružná a vyrovnaná, o délce asi 2,5 cm. Frekventovanou vadou často bývá méně pružná a někdy zároveň řidší srst. Barva krycího chlupu je typickým znakem plemene. Někdy se toto vlastní zbarvení nazývá veveří barva, ale, bohužel, dodnes není nomenklatura u nás v této věci jasná. Jedná se o světlou pastelovou modř s velice mírným nahnědlým nádechem (závojem). Barva má být co nejvíce rovnoměrná. Na místech s kratší srstí je nahnědlý závoj poněkud zřetelnější. Přípustnými vadami jsou např. ojedinělé bílé chlupy, jinovatkový nádech (fialově sklovitý dojem) či celkově tmavší krycí barva. Barva podsady má být obdobná jako barva krycího chlupu. V této souvislosti je nutno upozornit na jeden fenomén v oblasti nedostatků, a sice neucelenou barvu podsady. Po rozfouknutí podsady lze poměrně často zjevně identifikovat světlejší horní oblast, tedy jakousi obdobu světlé mezibarvy. To je současným problémem jak v zahraničí, tak posléze u nás, přičemž je potřeba se na to zaměřit při výběru králíků do chovu a také na výstavy.

 

Rozšíření

Těžko říct, proč se marburští králíci nikdy nestali výrazně rozšířeným plemenem. Na výstavách v České republice se s marburskými téměř nesetkáváme. Jejich vystavení je určitě rarita. Jedinou zřetelnější situací jsou celostátní výstavy mladých králíků a všeobecné celostátní výstavy. Na těch se lze s marburskými setkat v počtu průměrně 10 kusů.

Na vrcholových výstavách v blízkém zahraničí (Německo, Rakousko) se můžeme poměrně často setkat i s desítkami těchto krásných králíků. V tamních zemích se nazývá Marburger Feh čili volně přeloženo marburský veveří. Toto plemeno patří k těm, která se vyplatí importovat, obzvláště pokud chceme provést osvěžení krve. Cena v zahraničí je u těchto králíků poměrně příznivá a dají se tam nakoupit velmi zajímavá zvířata. Na minulé evropské výstavě zvířat v Lipsku bylo vystaveno neuvěřitelných 215 marburských králíků, především od chovatelů z Německa.