Chování domácích králíků, jejich zvláštnosti a poruchy

Chov domácích králíků s sebou nese nejedno potěšení a radost. Tento fenomén však může citelně narušit neadekvátní chování králíka, problematické reakce na zacházení a poruchy chování. V následujícím příspěvku jsou přehledově zpracovány hlavní informace o této tématice, společně s návrhem řešení těchto nepříjemných situací. Behaviorální problematika je i u králíků dosti rozsáhlá, a proto se jedná pouze o výčet nejčastějších situací a zkušeností z praxe.

Zájmový chov zakrslých králíků – samce anebo králici?

S poruchami chování a problematickými reakcemi se u při chovu domácích králíků setkáváme především v zájmových (pet) chovech králíků. Jedná se o chov především rámcově menších králíčků pro potěšení, nejčastěji v počtu jednoho či dvou jedinců. Převážně se jedná o genofond zakrslých králíků s výčtem přibližně 10 plemen. Anebo jsou chováni kříženci mezi těmito zakrslými plemeny, často s nestandardní barvou a typičností. 

Jako dlouholetého chovatele zakrslých králíků se mne zájemci o chov pet králíků často ptají, zda je lepší si vybrat samce anebo samičku. Z praxe chovu lze konstatovat, že každé z těchto dvou pohlaví má své přednosti, ale i problematická místa v ohledu chovu a králičího chování. 

U samců s nástupem puberty bude nutné počítat s intenzivnějším značení močí, ale jinak jsou převážně vyrovnaní co do chování a reakcí na okolní podněty a lidi.

Králice jsou celkově často označovány za klidnější, avšak to není tak zcela pravda. Často se opakující říje mohou mít zcela zásadní vliv na dočasné chování králic. Z původně mírumilovných králic se může „přes noc“ stát samice, která si dosti výrazně chrání své teritorium, tedy často klec či kotec, ve kterém žije, a na cizí podněty, zvířata či lidský kontakt může reagovat škrábáním či dokonce kousnutím! U řady králic dochází k podobné změně chování přirozeně v rámci péče o mláďata, především v prvních třech týdnech po porodu.

Chování králíka a jeho reakce na okolní prostředí je ovlivněno celou řadou činitelů, ať už vnitřních (jako je např. výše zmíněné pohlaví), ale také vnějších. Jedná se vždy o komplexní záležitost, spolupůsobení, a tak je nezbytné k této problematice přistupovat. 

Přestože má genetické založení zde poměrně významný vliv, dá se všeobecně konstatovat, že chování je značně individuální a je ovlivněno především přístupem chovatele, frekvencí a úrovní zacházení apod. Proto nelze zcela přesně říct, zda je lepší pro pet chov samec anebo samice. 

Z praxe chovu pak však spíše doporučuji samce, alternativou může být vykastrovaná králice. Pokud u pet králice dopředu nepočítáme s jejím reprodukčním využitím, je kastrace lepší volba, i s ohledem na častý výskyt novotvarů na děloze v pozdějším věku samic. Zato u samců pet králíků není potřebné kastrovat, minimálně pokud chováme jednoho samce. Při chovu dvou samců využíváme samostatné klece/kotce.

Temperament králíků aneb „Pruďase anebo kliďase“?

Co se týče vnitřních vlivů na chování, existují mezi plemen králíků jak plemen spíše klidnější, tak i plemena spíše více temperamentní. Je to přirozenost, která je zavzata v genetické výbavě konkrétního genofondu dlouholetou šlechtitelskou prací. 

Všeobecně vzato, především mohutná plemena mají tendenci ke klidnému temperamentu, v některých případech jsou to až flegmatici, což v extrému však také není úplně nejlepší. V každém případě se jedná především o plemeno francouzský beran; běžná hmotnost okolo 8 kg z něj však nečiní toho pravého pet králíka do bytových podmínek, ale už jsem s tím, na druhou stranu, rovněž setkal. Mimoto, právě většina beranovitých plemen (i rámcově drobnějších – např. zakrslý beran s běžnou hmotností okolo 1,5 – 1,7 kg) má rovněž sklon ke klidnější povaze, ve srovnání s jinými plemeny. 

Naproti tomu, plemena jako zaječí (Za), český strakáč (ČS) anebo hermelín (He) či zakrslý zaječí (ZZa) patří mezi charakteristicky více temperamentní plemena, která jsou známa i větší tendencí k pohybovým aktivitám. Na druhou stranu, nelze to brát zcela dogmaticky, výjimky se pochopitelně najdou na obou stranách a značný vliv má výchova mladých králíků a zacházení.

Vliv socializace na chování mladých králíků? Značný!

S mladými králíky je vhodné zacházet již od cca jednoho měsíce věku. Bereme je pravidelně na krátkou chvíli opatrně, ale jistě do dlaní. Doporučit lze i použití košíků anebo bedýnky, kam tato mláďata umístíme a navykáme je na lidský kontakt. 

Tato socializace s člověkem je, bohužel, často podceňována! Pokud se s králíkem začne se socializací až po třetím měsíci, je to v zásadě pozdě a výsledky na ochočení jsou dosti nejisté a pramalé. Takoví králíčci většinou zůstávají již plašší a je velmi těžké je naučit na kontakt s člověkem. Naopak, králíčci s pravidelným kontaktem (mimo každodenní krmení), ideálně mimo klec/kotec alespoň třikrát týdně jsou daleko lépe připraveni na další život v ohledu vzorců chování k člověku.

Technika zacházení

Správná technika zacházení s králíky, především mladšími kategoriemi, má zásadní vliv na budoucí manipulaci s těmito jedinci. Techniky zacházení byly nedávno zveřejněny v časopise Fauna i na webové verzi. Každá věková kategorie králíků má poněkud jiné požadavky na techniku zacházení, a to jak manuálně, tak i fyzickou nutností. 

U mláďat volíme předně manipulaci s králíčkem v dlaních a na pevné, neklouzavé podložce. U dospělých králíků / mohutných plemen je s nimi standardně zacházeno jinými technikami. Potřeba je zvolit adekvátní techniku tak, aby byl králík dostatečně dobře zabezpečen, ale zároveň, aby nedošlo k poranění osoby, která zacházení provádí, neboť zejména u králíků s hmotností nad 5 kg mají tito králíci poměrně velkou sílu a při nesprávném zacházení dokáží osobu hluboce poškrábat.

Výstavní králíci

Každé čistokrevné plemeno králíků má určitou formu temperamentu, jak je zmíněno výše. Všeobecně vzato, meziplemenné rozdíly ale nejsou tak výrazné jako je tomu u psů anebo koček. Při posuzování znaků zevnějšku je králík hodnocen speciálně vyškolenými posuzovateli králíků, kteří během několika málo minut králíka důkladně posoudí a zjistí, zda je králík vhodný či nevhodný pro další chov a plemenitbu. 

Králíci jsou na výstavách ustájeni v klecích s plnou podlahou a podestýlkou, samozřejmostí je zabezpečení krmení a napájení. Pro vlastní posouzení exteriéru je nezbytné, aby byl králík posouzen mimo tuto ubikaci, většinou na stole s pevnou, neklouzavou podložkou. A zde se skutečně významně pozná, jak je daný králík přivyklý pobytu mimo ohraničený prostor a lidskému kontaktu. 

Králík musí umět na stole na chvíli „zapózovat“, většinou v polovzpřímeném postoji, což dodává hodnocenému jedinci na plemenné eleganci. O takovém jedinci lze předpokládat, že je povahově vyrovnaný, umí se na tu krátkou dobu „ukázat“, a to je odrazem dobré přípravy v rámci odchovu a předvýstavní péče chovatele. 

Tendence pro tento postoj je především genetická, je žádoucí tyto vlohy pro tento znak v chovu prakticky sledovat a utužovat. Pokud u králíka tato vloha není, chovatel jej častou socializací sice přivykne pobytu mimo uzavřený prostor, ale ke správnému výstavnímu postoji jej tímto už naučit nelze. Takový králík při posouzení na výstavě sice zpravidla nemá tendenci ze stolu utíkat, avšak nepředvede se.

Třetím typem, nutno říct, že již nežádoucím extrémem, je pak králík, který po umístění na posuzovací stůl okamžitě skočí dolů a má tendenci utíkat a na běžný kontakt s posuzovatelem reaguje nepřiměřeně bez ukázání správného krátkodobého postoje. U takového králíka lze předpokládat, že socializace a předvýstavní příprava neproběhla tak, jak by měla. Takových králíků je však na výstavách a v chovech již velmi málo.

Značkování u samců

Zejména u samců (někdy ale také u dominantnějších králic) můžeme pozorovat značení jejich areálu. Je to přirozené chování sloužící k vymezení ohraničeného prostoru. V případě chovu výstavních králíků v králíkárně toto značení vidíme zejména na stěnách, méně častěji i plném stropě kotce. 

Králík má na těle několik pachových žláz. Nejvýrazněji působí jejich projev v kombinaci s močí, kterou samci rozstřikují po kotci, často s výskokem. Toto chování je do značné míry individuální, podobně jako intenzita zápachu, což souvisí s četností čištění kotce. 

Značkování je tedy zcela běžným projevem chování králíků, často je toto chování projevem dobrého sexuálního pudu u samců, což je žádoucí. Za patologické situace však lze označit ty stavy, kdy samec opakovaně rozstřikuje moč po osobách kolemjdoucích u králíkárny. 

Velmi nepříjemné je, když je takový samec ustájen ve vyšších patrech králíkárny. Nutno podotknout, že králičí moč má poměrně agresivní pH, a proto je potřísněný cennější oděv většinou zcela znehodnocen i po vyprání! Chovatel pak většinou, z praxe věci, podobného samce umístí do nejnižšího patra králíkárny, případně mimo chovné zařízení na volné prostranství, kde již není tolik čichových podnětů o dalších králíků, které samce k tomuto chování povzbuzují.

Dědičnost chování a agresivity? Velká!

Jak bylo výše podotknuto, temperament je záležitostí vrozenou. Částečně ji lze ovlivnit správným a frekventovaným zacházením a vytvořením optimálních podmínek pro chov. Chování králíka, resp. reakce na běžné vnější podněty je komplexním vyústěním vnitřních a vnějších činitelů. Celkově je jedná o velmi rozsáhlou tématiku, kde významnou roli hraje i individualita králíka. Přestože organizovaní chovatelé chovají a šlechtí králíky podle určitých řádů a směrnic, čas od času se v chovu vyskytne králík s problematickým (abnormálním) chováním. Především to bývá hodně dominantní zvíře, které nedovolí přístup do kotce při krmení, na běžné podněty a pohlazení reaguje vznětlivě a nepřiměřeně. Nezřídka může chovatele při krmení a zacházení bolestivě kousnout. Všeobecně vzato, v případě výskytu agresivního chování je nutné zkusit vyloučit zejména následující, převážně vnější, faktory (příklady):

O jaké pohlaví se jedná a jak jsou králíci staří?

• U březích a kojících králic patří výraznější ochranné chování k přirozenosti, není to důvod pro vyřazení z chovu, takové chování by však mělo postupně odeznít nejpozději po odstavu.

Děje se to od začátku anebo až v poslední době?

• Králíci s přirozenou tendencí k agresivitě vykazují tuto extrémní nežádoucí vlastnost často od poodstavovvého věku.V případě, že byl králík klidný a začal být agresivní že nyní, je potřebné hledat důvod (změny v ustájení, zacházení, jiné osoby v domácnosti apod.).

Kolik lidí s králíkem zachází a stará se o něj?

• Velmi podstatný faktor, neboť řada králíků je navyklá na péči od jedné osoby. U té se králík chová bezproblémově, zatímco dalších osob může vykazovat projevy agrese. V takovém případě je nutné hledat důvod – jak další osoby přistupují ke králíkovi, jak jej hladí, jak otevírají klec/kotec, termín a čas krmení, technika předkládání krmiva apod. Pokud se o králíka už stará (chce starat) více osob, je nutné tyto základní postupy co nejvíce sjednotit. Je nutné také ke králíkovi přistupovat podobným způsobem; dospělý králík je schopen poznat, zda se jej člověk bojí (např. malé dítě) či ne (většina dospělých lidí obdařených citem pro základní práci se zvířaty).

Je králík ustájený sám?

• Králíky po třetím měsíce věku je vhodné (u samců dokonce nutné) ustájit individuálně ve vlastních ubikacích. Utvoření zejména větší skupiny je dosti problematické, hlavně u cizích a dospělých králíků; navíc při velikostně nevyrovnané skupině je přirozeně tendence k „šikaně“ tzv. omega králíka. Standardně se proto dospělí králíci chovají individuálně, kdy jim plně postačuje kontakt čichový a sluchový, případně zrakový, a kde mají klid.

Jak se s králíky zachází a jak často?

• Problém může často nastat, pokud je (bylo) s králíkem, hlavně ve věku do 3 měsíců, zacházeno nesprávnou technikou – králík může kvůli nevhodné technice manipulace pociťovat určitý diskomfort, a proto není svolný k dalším kontaktům s člověkem. Také prudké pohyby rukou v kotci mohou být za následek neadekvátní chování, spíše častěji ale leknutí.

Příkladů by mohlo být více, je to pouze výčet těch hlavních aspektů. 

 

Je velmi těžké v praxi stanovit, co je projev přirozeného ochranného chování a co už je projev vyložené extrémní agrese, vždy je potřeba zkušenost k rozlišení a znalost prostředí králíka a jeho původu. Pokud se však chovateli podaří vyloučit všechny další vlivy, které by mohly agresivní chování u králíků způsobovat či modulovat – a přesto zůstává dotyčný králík dlouhodobě agresivní – tak v praxi chovu výstavních králíků se takoví často vyřazují. Je to z důvodu praktického, neboť dědivost podobných projevů je poměrně vysoká a nikdo z chovatelů nestojí o fakt mít v chovu králíka, kde hrozí újma na zdraví ošetřovateli či jeho blízkým při péči o králíky. Zejména v případě malých dětí, návštěv apod. jsou takoví králíci velkým problémem a jejich nežádoucí chování může mít přesah do sociálně-rodinné sféry.