Rozela penant

Rozela penant (Platycercus elegans), dříve rozela Pennantova, patří bezesporu k nejkrásněji zbarveným australským papouškům. Své jméno dostalo po...

Rozela penant (Platycercus elegans), dříve rozela Pennantova, patří bezesporu k nejkrásněji zbarveným australským papouškům. Své jméno dostalo po jednom obyvateli Nového Jižního Walesu. Pan Pennant donesl anglickému zoologovi Lathamovi zastřeleného papouška. Latham ho zařadil a pojmenoval jeho jménem. Rozela penant byla objevena a popsána v roce 1861 a krátce nato byla dovezena do Evropy. První odchov byl hlášen roku 1874 z Francie. Později se rozšířila i do ostatních zemí Evropy. V Austrálii je v přírodě tak běžná, že ji tamní chovatelé ve svých voliérách nechovají.

Rozšíření:
Nový Jižní Wales, Viktorie, jihovýchodní Jižní Austrálie, Klokaní ostrov. Na tomto území vytváří šest zeměpisných forem (poddruhů), o kterých bych se chtěl pro úplnost zmínit.
Rozela penant jižní (Platycercus elegans elegans) se vyskytuje v Novém Jižním Walesu, ve Viktorii atd., s vyjímkou území, kde se vyskytují ostatní poddruhy. Má vzhledem k nim poměrně velký areál rozšíření, který vlastně pokrývá areál druhu.
Samec je karmínově červený, hřbet a lopatky má černé, červeně lemované, skvrnu na tváři modrou. Krovky ruční modré, malé černé, letky černé, vnitřní červeně lemované, loketní zevně tmavomodré se světle fialovým okrajem. Čtyři prostřední ocasní pera tmavomodrá, ostatní u kořene tmavě, pak světle modrá s bílou špičkou. Oko je tmavohnědé, nahé okruží, zobák a ozobí hnědé, nohy hnědošedé.
Samice je zbarvena stejně, je však poněkud menší, zvláště hlava a zobák.
Délka těla je 340 mm, křídlo 180 mm, ocas 150 - 170 mm. Vzhledem k velikosti území, které tato zeměpisná forma obývá, jsou ve vybarvení značné individuální rozdíly.
Rozela penant severní (Platycercus elegans nigrescens) žije na pobřeží severního Queenslandu. Je velmi podobná předchozímu poddruhu, od něhož se liší především menší velikostí a tmavším vybarvením. Mnohokrát byl zjištěn částečný melanismus. Někteří jedinci měli temeno a záda téměř černé. Je dobrým příkladem pro dvě zoogeografická pravidla: podle pravidla Glogerova se projevuje silnější melanismus u ras žijících ve vlhkém prostředí a podle Bergmannova jsou geografické formy tím menší, čím teplejší prostředí obývají.
Rozela penant fleurienská (Platycercus elegans fleuriensis) žije na poloostrově Fleurien v Jižní Austrálii od mysu Jervis po Mt. Compass. Je nápadně světleji zbarvena, zvláště na spodině.
Rozela penant adelaidská (Platycercus elegans adelaidae) žije v Jižní Austrálii v pohoří Mt. Softy Ranga. Je podobná předchozím formám, červené zbarvení je však světlejší až do oranžova. Peří na spodní části těla je velmi světlé a na břiše často žluté. Dříve byla uváděna jako samostatný druh pod jménem papoušek bažantí. Je to typická přechodná forma s velkou individuální variabilitou. V hejnech ptáků, která pozoroval Immelmann v okolí města Adelaide, by se sotva našly dva stejně vybarvené kusy.
Rozela penant flinderská (Platycercus elegans subadelaidae) je rozšířená v Jižní Austrálii v pohoří Flinders. Prsa a hlava jsou již jen s červeným nádechem, černá pera na hřbetě jsou čistě žlutě lemovaná, bez nejmenších známek černé barvy. Břicho je též čistě žluté.
Rozela penant slámožlutá (Platycercus elegans flaveolus) se vyskytuje v Novém Jižním Walesu v oblasti řeky Darling, Murrumbidgee a Lachlan. Také tento poddruh byl dříve uváděn jako samostatný druh, rozela slámožlutá. Tato forma představuje poslední článek ve vývoji od červeného opeření ke žlutému. Spodní strana, hlava a okraje per na zádech jsou žluté, pouze na čele zůstala červená páska.

Rozela penant patří mezi nejodolnější a nejvytrvalejší papoušky. U chovatelů je velmi oblíbena. Rozhodně k tomu přispívá i krásné vybarvení tohoto papouška. I odbornými znalostmi neovlivněný divák je prohlašuje za favority ve výstavních voliérách. Snese i velké poklesy teplot. Proto se může bez obav přezimovat v zahradních voliérách. V době hnízdění je tento papoušek velmi nesnášenlivý, ale ani jinak není obzvlášť dobrosrdečným sousedem. Zvláště příbuzné druhy ve své blízkosti nesnáší. Rád okusuje dřevo, a proto by měl mít stále k dispozici dostatek větví ovocných stromů a vrby. Jinak je nebezpečí, že by se pustil do kostry voliéry, zvláště je-li vyrobena ze dřeva. Také drát voliéry musí být dostatečně silný, aby jej silným zobákem nepřekousal. Pozinkované králikářské pletivo, které se většinou používá, naprosto nevyhovuje. Také v mých voliérách toto pletivo zvláště samci bez potíží překusovali. Rozela penant se musí chovat v delších voliérách, neboť jsou to výborní letci. Minimální délka voliéry by měla být 3 metry. Ve svém chovu používám pro tyto papoušky voliér výšky 2 m, šířky 1 m a délky 4 m. Myslím si, že voliéry těchto rozměrů těmto ptákům vyhovují.
Rozely penant se ozývají, zvláště na začátku hnízdění, příjemným voláním. Tok probíhá bouřlivě. Samec honí samici po voliéře a silně potřepává ocasem. Také ji velmi pilně krmí. Chová se velmi zamilovaně, je pánovitý a agresivní. Samičky oplácejí samečkům stejně, až někdy létá peří. Hned nato je klid. Oba se blíží k sobě úlisnými pohyby, samička se nechává okázale krmit a hned nato dostane sameček ránu zobákem. Samička potom pyšně vypíná prsa, čepýří pera, mává ocasem a při tom volá, jako by chtěla předvést, kdo je v domě pánem. Když jsem začínal s chovem těchto papoušků, tak mě právě toto chování samiček mátlo a myslel jsem si, že mám místo dvou párů čtyři samce. U jiných druhů rozel jsem nikdy podobné chování samiček nepozoroval.
“Penanti” hnízdí snadno, ale ne vždy spolehlivě. Některé samice nechtějí sedět. Příčinou neúspěchu bývá většinou samec, který neustálým voláním vábí samici k novému páření. Zůstane-li samice přece jen v hnízdě, vlétne samec a za ní a pak vylétnou spolu. Proto raději používáme dosti hluboké budky, neboť samečkové spíše rádi lezou do nízkých, z nichž vyhánějí sedící samičky. Také je výhodné, aby pták musel do budky sešplhat a nemohl do ní skočit, čímž se zamezí rozbíjení vajíček. V hluboké budce sedí samička nerušeně a hnízdění má lepší průběh. Budky děláme z tlustších prken nebo dutých kmenů. Ve svém chovu jsem používal pro rozely penant budky z dutých kmenů o vnitřní světlosti 35 až 40 cm a vysoké 100 až 120 cm. Na dno dávám piliny smíchané s rašelinou.
Rozely penant snášejí 5 až 9 vajec, sedí 22 dnů. Mladí opouštějí hnízdo asi ve stáří 5 týdnů a za další 3 až 4 týdny jsou samostatní.
Ptáky krmíme slunečnici, prosem, ovsem, pšenicí a všechno podáváme občas naklíčené. Doplňujeme nejrůznějšími polozralými travinami a plevely. Vášnivě rádi žerou polozralá semínka pampelišek a je škoda, že toto krmivo není k dispozici celoročně. Žabinec a zvláště semínka mají také rádi. Strouhanou i celou mrkev a jablka dáváme pokud možno celoročně. Rádi berou též vaječnou míchanici obvyklého složení. Nesmíme zapomínat na polozralé obilniny, proso a kukuřici, z plevelů ještě doporučuji lebedu, čekanku a heřmánek, které jsou u ptáků rovněž velmi oblíbeny.
Mláďata nejčastěji vyletují v zeleném zbarvení. Přepelichají na podzim příštího roku a pak jsou již plně vybarveni. Pohlavní dospělost se dostavuje normálně za dva roky, jsou však známá i hnízdění jednoletých ptáků.
U chovatelů se objevují mláďata jak zelená, tak i červená nebo červená se zelenými skvrnami. Mohou být obojí i v jednom hnízdě. Příčinou může být křížení formy P. e. elegans a P. e. nigrescens, ale též výživa mláďat. Nesprávnou výživou se zpomalí růst a vývoj opeření, proto se šat mládí vůbec nevyvine nebo jen částečně a mladí mohou být ihned podobni starým ptákům. Na toto téma se mnohokrát diskutovalo v chovatelském tisku.
Závěrem lze říci, že tento krásný papoušek s příjemným hlasem, který neruší ani zvláště citlivé sousedy, přes některá zklamání v chovu patří k ptákům, kteří jsou chloubou a okrasou našich voliér.
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Autor textu Vlastimil Kytnar

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

1.5.2019 22:29

Krásný článek.Děkuji.smajlík