O chovu čínských křepelek zase trochu jinak

Původní vlastí tohoto nejmenšího zástupce řádu hrabavých (Galliformes) je území, které se rozléhá od Přední Indie až po jihovýchodní Čínu a Tchaj-wan, a dále pak na jih přes Indonésii až do Austrálie, na východ až po Novou Kaledonii a Bismarckovy ostrovy. Literatura uvádí, že tento nejmenší zástupce čeledi bažantovitých (Phasianidae) se vyskytuje na tomto území v deseti velmi podobných rasách.

Rozdíly mezi jednotlivými rasami

Je na škodu, že již žádná pro mně dostupná literatura se nezabývá rozdíly mezi jednotlivými rasami, které by mohly být z chovatelského hlediska velmi zajímavé. Rovněž nemám žádné informace o tom, že by byl uskutečněn dovoz těchto ptáků z volné přírody. Ale to bude spíš otázka nabídky a poptávky, kterou se zabývají dovozové firmy.

Popisem tohoto tak známého opeřence se zde zabývat nebudu, protože si každý chovatel může dnes vybrat, jakou barevnou mutaci bude chovat. Pouze čtenářům připomínám, že velikost dospělého ptáka je 12 cm. Rozdíly ve zbarvení u obou pohlaví (pohlavní dimorfismus) jsou viditelné na první pohled. Hlavním rozlišovacím znakem, který je viditelný již u opeřujících se kuřat, je hnědorezavé zbarvení v okolí ocasu a dolní části zad. Dalším znakem je tzv. obojek nebo-li bíle zbarvená brada a hrdlo, které jsou černě lemovány, u některých mutací i jiné zbarvení. Podle těchto znaků můžete rozpoznat kohoutky již ve věku dvou až pěti týdnů v závislosti na stavu opeření a barevné mutaci. Výjimku tvoří bílá mutace, kde jsou obě pohlaví na první pohled stejná a rozpoznání je možno provést až po úplném opeření, nejlépe však až ve stáří minimálně tří měsíců, kdy už jsou kuřata vyspělá. V této době je možno rozeznat kohoutky podle velikosti (jsou větší) a při velmi dobrém osvětlení mají kohoutci i v bílé barvě patrný obojek.

Podmínky vhodné pro chov

Nyní si povíme něco o přírodních podmínkách, ve kterých se křepelka čínská vyskytuje. Z obecně dostupných literárních pramenů se dozvíme, že jejich domovem jsou bažinaté louky, travnaté stepi a sklizená rýžová pole, dále porosty s vysokou trávou, ve které se ukrývají a hnízdí.

V našich chovech se tyto křepelky chovají především ve voliérách, kde slouží jako úklidová četa, která má jediný úkol, a to likvidaci krmiva, které spadne na zem nebo od zobáčků jiných opeřenců. Většinou bez jakékoliv možnosti úkrytu nebo snad s nějakou starou budkou či balíkem slámy v rohu voliéry, plní tito drobní kurové neocenitelné služby našim chovatelům. A je s podivem, jak se tito ptáci přizpůsobili novým podmínkám. Já osobně jsem svůj chov křepelek založil před čtyřmi lety, kdy jsem si pořídil jednoho kohoutka v přírodní barvě a dvě slepičky, z toho jednu přírodní a jednu pastelově zbarvenou. Jelikož bylo venku již chladno, umístil jsem je všechny pěkně pohromadě do klece o velikosti 60×30×30 (dך×v). V průběhu celé zimy se nic nedělo, křepelky plnily svou funkci likvidátorek a já se těšil na jaro, že je všechny vypustím do voliéry, ať si užijí.

S nastupujícím jarem už byl na kohoutkovi patrný neklid, stále častěji se ozýval a také slepičky už začaly snášet vajíčka. Dodnes nevím proč, ale jedno ráno jsem našel jednu slepičku v kleci mrtvou s rozklovanou hlavou. Jelikož se v té době opět venku citelně ochladilo a křepelky nemohly jít ven, rozhodl jsem se umístit je samostatně do klece o rozměrech 70×55×40 (dך×v). Na dno této klece jsem dal vrstvu 5 cm hrabanky míchané s popelem, pilinami a sennými drolky. Abych zmírnil agresivní chování kohoutka v době toku a zároveň ušetřil slepičku před jeho pronásledováním, umístil jsem do klece drenážní trubku o průměru 15 cm a délce 35 cm, která vytvořila výborné krytí. Do rohu klece jsem dal snop spletený ze slámy a sisalových vláken. Celou klec jsem dozdobil větvemi smrku a umělými rostlinami.

Když se křepelky zabydlely v novém domově, začala slepička opět snášet. Ale ne do připraveného snopu, ale vajíčka byla poházená všude po kleci. Zpočátku jsem je pečlivě sbíral a dával do mnou připraveného hnízda, ale za chvíli byla zase z hnízda venku. To si pracovitý kohoutek krátil dlouhou chvíli tím, že mnou posbíraná vajíčka zobáčkem vykutálel zpět. Když slepička nanesla asi 10 vajec, tak jsem už ty pokusy vzdal a celou snůšku jsem zlikvidoval. Zároveň jsem přidal do klece větší množství slámy, aby měly křepelky větší klid. Moc jsem si jich v tom období nevšímal, protože jsem byl zaměstnán jarním stěhováním ptáků do venkovních voliér, a tak mě překvapilo, že najednou se slepička ztratila. Ihned jsem prohledal klec a našel jsem ji velmi dobře zamaskovanou ve snopu a pod ní jedenáct vajíček. Proto jsem okamžitě sáhl opět po odborné literatuře, ve které se uvádí, že doba sezení na vajíčkách je šestnáct dní. Také jsem se tam dočetl, že na odchovu kuřat se podílejí oba rodiče. Nevěděl jsem, jak dlouho už slepička sedí, tak jsem ji každý den okukoval a poslouchal, zda se něco neděje. Zhruba po deseti dnech se nápadně změnilo chování kohoutka, který se stal velmi agresivní a útočil i na mou ruku. Téhož dne jsem našel před hnízdem prázdné skořápky od vajec. Bylo už navečer a já se rozhodl, že se pod ní podívám až na druhý den. Hned ráno jsem po příchodu ke kleci našel slepičku mimo hnízdo a pod ní osm kuřat, jedno kuře ušlapané, a kohoutka agresivně pobíhajícího kolem. Kuřata, která se tísnila pod slepičkou, aby se zahřála, byla soustavně rušena kohoutem, který měl evidentně chuť se pářit a méně už vychovávat potomstvo. Z tohoto důvodu putoval kohoutek okamžitě na samotku a slepička se dobře postarala o výchovu svých kuřátek sama.

Od tohoto mého prvního odchovu čínských křepelek už uplynulo pár let a já dnes odchovávám tyto ptáčky pořád v klecích.

U klecového chovu je nutno zachovat pevná pravidla. Pečlivě připravit klec. Hlavně dostatek materiálu a úkrytů před agresivními kohouty. Do jedné klece patří jen jeden pár (pokud má někdo ze čtenářů zkušenosti se skupinovým chovem čínských křepelek, nechť se o ně podělí). Dále je nutno pečlivě zaznamenat datum, kdy se mají líhnout kuřata (den před líhnutím odebírám z klece kohouta, abych předešel ztrátě kuřat). Odchov provádím pouze se slepičkou. S odstavením kuřat nespěchám, u některých mutací je opeření pomalejší.

Toto jsou v kostce zásady, které je nutno dodržovat při klecovém odchovu křepelky čínské. Pokud se týká krmení křepelek, tak já ve svém chovu krmím dospělé ptáky, kteří nehnízdí a nesnášejí vejce, směsí moháru, čumízy, lesknice a prosa všech barev, dále jemně sekaným zeleným krmením.

U ptáků, kteří snášejí vejce nebo odchovávají kuřata, jim mimo výše uvedené krmení podávám vaječnou míchanici, strouhanou mrkev, tvrdý tvaroh, směs šrotů, sušené obilné klíčky, semena plevele aj. Samozřejmostí je voda a vápenný grit.

Líhnutí v líhních

Ještě jednu věc si neodpouštím napsat, a to je líhnutí v líhních. V poslední době se stalo mezi "chovateli" jakousi módou líhnout snad všechno možné ptactvo v líhních a odchovávat v odchovnách. Snad je to lobby výrobců těchto zařízení nebo snaha chovatelů po maximálních ziscích z prodeje co největšího počtu ptáků. Já na tuhle otázku odpovídat nebudu, to nechám na Vás.

Sám jsem si zakoupil nové mutace křepelek čínských (jednalo se o albino a straka), u kterých mi prodejce na můj dotaz sdělil, že kuřata jsou z líhně. U slepiček křepelek, které byly uměle vylíhnuty v líhni, jsem pozoroval, že snáší daleko vyšší počet vajec, ale nechtějí na snůšku zasednout. Jedinou možností je podložit vejce pod jiný pár a pokusit se o přirozený odchov. Rovněž si myslím, že umělý chov v líhni může negativně ovlivnit přirozenou povahu těchto ptáků a vytvořit z nich jakousi formu domestikované drůbeže, a to určitě není cílem chovatelství.

Vždyť tahle zábava vede převážně k naplnění vnitřního uspokojení nad každým dosaženým úspěchem a nad zamyšlením se a poučením z každého neúspěchu. A může přinášet radost z chovu i těch nejběžnějších druhů exotických opeřenců, mezi které patří a doufejme, že ještě dlouho patřit bude, i křepelka čínská.