Astrildi rodu Pytilia – 1. část

Obsah
  1. Charakteristika
  2. Chov a krmení

Rod Pytilia zahrnuje 4 druhy větších, afrických astrildů. U druhu Pytilia melba-astrild pestrý není přímá příbuzenská vazba tak úzká, jako u ostatních druhů. Rod se proto dělí na dva podrody (pouze v rámci podrobnějších studií): rod Pytilia, podrod – Marquetia, astrild pestrý – Pytilia (Marquetia) melba, podrod – Pytilia, astrild rudokřídlý – Pytilia (Pytilia) phoenicoptera, astrild rudočelý – Pytilia (Pytilia) hypogrammica, astrild Wienerův – Pytilia (Pytilia) afra.

Charakteristika

Ptáci tohoto rodu se vyznačují delším, štíhlým zobákem, který nás v podstatě informuje o jejich potravních nárocích – větší podíl hmyzu v jejich jídelníčku. Dále vlnkovaným peřím na bocích a spodině těla.
Dva druhy (P. melba a P. phoenicoptera) jsou typickými obyvateli savan. P. melba navíc pravděpodobně sezónně migruje do aridních stepí (v období dešťů) na jižním okraji Sahary.
P. hypogrammica je druhem, který obývá vlhčí biotop, zjednodušeně řečeno smíšené a lesní porosty, bezprostředně navazující na zbytky deštného pralesa, porosty v okolí vodních ploch ap.
P. afra je obyvatelem východoafrických savanových galeriových lesů (smíšená krajina – savana prostoupená většími či menšími lesními plochami, převážně akáciemi), kde žije na jejich okrajích, ale v Etiopii (severovýchod) se vyskytuje i v horských lesích, podobně i v Mozambiku (jihovýchod) v mangrovových porostech – na jejich okrajích. Do otevřených biotopů savan pravděpodobně pouze migruje za potravou. O životě tohoto druhu není nikde mnoho údajů.
Nejčastěji jsou dováženi astr. rudokřídlý (P. phoenicoptera) a astr. pestrý (P. melba), jehož dovozy jsou pravděpodobně vůbec nejpočetnější (alespoň v ČR). U astrildů pestrých ale dochází v průběhu jejich adaptace k poměrně velkým ztrátám, takže jsou jejich počty v evropských chovech nižší.
Astr. rudočelý není dovážen tak často a jeho počty jsou výrazně nižší oproti astr. rudokřídlému, s nímž má společný areál výskytu (alespoň jeho větší část). To je pravděpodobně způsobeno jednak jeho nižší četností, ale i jeho biotopem, který je méně vhodný pro odchyt.
Astrild Wienerův (dříve žlutohřbetý či nověji oranžovokřídlý) se dnes dováží pouze sporadicky. V zemích, kde je pravděpodobně četnější, (Súdán, Etiopie, Somálsko) není politická situace nakloněna exportům a v Mozambiku žije pouze v severních provinciích ve větším počtu. A v těchto provinciích (Tete Nampula, Cabo Delgado) zase téměř nežijí lidé, takže i zde vzniká s exportem určitý problém. Od roku 1996 do roku 2001 jsem měl možnost pozorovat několik jedinců (do 20 ks) v importech astrildů z Tanzanie. Ptáci byli přimíchání vždy do dovozu astrildů pestrých. Jejich poměr ale nikdy nepřesáhl 1 : 80 (a. Weinerův:a. pestrý). Navíc z uvedeného počtu jedinců bylo max. 5 samic. Častěji byl dovážen do počátku 60. let minulého století, kdy většina zemí v areálu jeho výskytu ještě znala „koloniální pořádek“.

Chov a krmení

Obecně lze říci, že ptáci tohoto rodu se s výjimkou astrildů pestrých dají celkem dobře aklimatizovat.
U astrildů rudokřídlých (v některých případech i u astrildů rudočelých) se často vyskytuje invazní tracheobronchytida (parazitální napadení dýchacích cest). U astrildů rudočelých existuje „dobrá“ vnímavost pro aspergilomykozu (plísňové onemocnění plic a plicních vaků). To je dáno biotopem, který obývají (vlhčí lokality). U astrildů pestrých se nejčastěji projevují nespecifikované záněty zažívacího traktu. To je způsobeno pravděpodobně nevhodnou náhradní potravou.

Nejodolnější se zdá být astrild Wienerův. Z uvedeného množství importovaných ptáků (cca 20 ks) jsem nezaznamenal po dobu karantenování jediný úhyn. Bohužel jejich počet byl příliš nízký pro nějaký serioznější závěr. Proto je nutno odolnost tohoto druhu brát s určitou rezervou.
Pokud se ptáci tohoto rodu dobře aklimatizují a jsou slušně krmeni, většinou lze dosáhnout odchovu v klecích i voliérách. Pouze u astrildů pestrých je odchov problematičtější, především v klecích. Na druhou stranu by se jejich chovu, s vyjímkou astr. rudokřídlých, měl věnovat již trochu zkušenější chovatel. Pro milovníky ptáků, kteří se nechtějí zabývat jejich chovem a ptáčky drží pouze pro radost, jsou nejvhodnější samci astrildů pestrých, pro své hezké zbarvení.
Základním krmivem by měla být kvalitní (neprašná) směs zrnin, především drobné lesknice, moháru, senegalu a prosa, na které se ale musí většinou navyknout, které není ideálním náhradním krmivem (především u a. pestrých). Tuto směs berou dobře suchou i nabobtnalou nebo naklíčenou. Pro předkličování jsem přidával ještě zhruba 10 % paddy rýže, trochu japonského prosa a nigeru.

Zájem o zelené krmivo je různý. Většinou berou časem dobře ptačinec (nejraději netrhaný, pouze zasetý na hlubší misku, odkud jej rádi „vytrhávají“), salát, už méně smetánku. Velmi rádi berou někdy i jitrocel. Nicméně jsem zažil i ptáky, kteří zelené krmivo brali jen neochotně.
Na suchá vaječná krmiva se musí delší čas učit (Quiko, Orlux, Chemivit ap.). Pokud je na tato krmiva naučíme, je to plus pro případný odchov. Snažil jsem se jim podávat živá krmiva (larvy potemníků ap.) do misek se suchou vaječnou míchanicí. Zajedno ptáci museli larvy hledat a za druhé si uvykli na tuto směs.
Živá krmiva berou velmi dobře. Zkoušel jsem larvy (potemníků, plesnivců, kožojedů), kukly, drobné cvrčky, (doporučuji „ochladit“ v ledničce). Všechny uvedené druhy ptáci berou s větším či menším úspěchem (koníci). Zda je živé krmivo nezbytné pro odchov, nemohu říci zcela přesně. Astrildům rudokřídlým a rudočelým jsem jej podával a k odchovu docházelo bez problémů. Astrildům pestrým jsem jej podával také, ale odchovu jsem se od nich v klecí nikdy nedočkal. Astrildy Wienerovy jsem poznal jenom v karanténě, kde živá krmiva brali, ale v chovu jsem je nikdy neměl. U astrildů pestrých je zajímavé, jak někteří ptáci přijímají „moučné červy“. Po chycení je ostrým zobákem „načnou“, polknou a po chvíli vyvrhnou prázdný chitinový obal. Při prvním importu a. pestrých jsem tím byl šokován. Ptáci brali červy a především ty větší zase vyvrhli. Myslel jsem si, že se jedná o nějakou poruchu v trávení. Až při bližším ohledání jsem zjistil, že se jedná pouze o vysáté chitinové povrchy.
Teploty při aklimatizaci nejsou rozhodující, ale v prvních dnech je třeba udržovat 25–30 °C. Po uvyknutí lze považovat za dostačující teploty mírně nad 20 °C, pouze u a. pestrých je nutná teplota vyšší.

(pokračování příště)

Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Autoři textu Michal Vít , Miroslav Příhoda
Autor fotografií Miroslav Příhoda

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře