KRÁLÍČEK MODRÝ (PĚNČÍK STŘEDOASIJSKÝ) – Leptopoecile sophiae (Severcov, 1873)

Tento drobný ptáček, tvarem těla, velikostí i chováním připomínající naše králíčky je i není řazen do jejich blízké příbuznosti. Jsou systémy, ve kt...

Tento drobný ptáček, tvarem těla, velikostí i chováním připomínající naše králíčky je i není řazen do jejich blízké příbuznosti. Jsou systémy, ve kterých najdeme samostatnou čeleď Regulidae – králíčkovití a jsou k nim přiřazeni i tito ptáci, můžeme se však setkat i s jinými názory. Německé prameny z roku 1993 se zmiňují o samostatné čeledi Leptopoecilidae s německým ekvivalentem Buschhänchen. Asi nemá smysl hledat pro tuto alternativu české pojmenování. Systém použitý pro tvorbu českého názvosloví řadí pak všechny králíčky mezi pěnice do čeledi Sylviidae – pěnicovití. V tomto případě zahrnuje tato čeleď na 410 druhů a již tento dosti přerostlý počet nezdá se mi nijak příhodným. Okamžitě bylo na základě tohoto členění změněno jejich české jméno na pěnčík středoasijský. Je to krásný příklad toho, jak se zakrátko rodným jazykem nedomluvíme. Neočekávám, že by se tito ptáci mezi pěnicemi příliš dlouho ohřáli. Snad jen tak dlouho, než další taxonomista trochu zvučnějšího jména, najde malinko lepší argument k jejich přeřazení. Nakonec ani nemusí hledat nějaké zdůvodnění, stačí přeřadit.

Tento zajímavý ptáček pocházející z horských oblastí Střední Asie má v historii české ornitologie nepomíjivé postavení. Prakticky ve stejnou dobu jej totiž objevili hned dva ornitologové, každý z nich trochu jinde. Nakonec bylo prvenství připsáno Nikolaji Severcovovi, který tyto ptáky popsal v roce 1873 z Ťan–šanu. Tím druhým ornitologem byl pak Ferdinand Stolička (1838–1874), který tyto ptáky objevil, když se zúčastnil britské expedice vypravené do Jarkandu. Stolička sám je ovšem nepopisoval, to učinil Hume a použil pro ně pojmenování Stoliczkana stoliczkae. Toto jméno dnes není platné a jméno tohoto ornitologa je dnes používáno jen pro jednu ze čtyř zeměpisných forem Leptopoecile sophiae stoliczkae Hume 1874. Ottův slovník naučný uvádí pod heslem Stolič-ka,-czka, Ferd. Narozen 1838 v myslivně u Bylan na Mor., zemřel 19. 6. 1874 v Murghí v Tibetě, geolog a paleontolog, studoval zejména zvířenu křídového útvaru indického. Zemřel tedy v pouhých 36 letech a je pochován v Indii v Léhu. Z cestovatelů, kteří se zúčastnili objevných cest devatenáctého století byl kromě Stoličky ornitologem již jen Emil Holub. Stoličkovo jméno nese i jiný druh ptáka a to bramborníček pouštní – Saxicola macrorhyncha (Stoliczka, 1872), což je vzácný pták žijící dnes jen v indickém Rádžastánu, když v sousedním Pákistánu již vymizel. Od smrti tohoto našeho významného badatele a cestovatele uplynulo v letošním roce již 130 let.

Tento drobný ptáček, který tedy na první pohled připomíná králíčky, není podle pohledu systematiků s nimi příliš příbuzný. Proč si právě toto myslí, bohužel nevím a jistě by trvalo značnou dobu, než by se podařilo shromáždit dostatek nějakých podkladů a nakonec vůbec není jasné, jestli by byly důvody dost pádné a akceptovatelné. Jestli tedy ptáci patří mezi pěnice, králíčky, sýkory, mlynaříky nebo do zcela samostatné skupiny, musíme ponechat taxonomům. Ti se stejně nakonec nedohodnou. Pro nás je ovšem nejdůležitější, jak se o ptáky starat v zajetí. Při takové příležitosti se dají studovat živí tvorové a to může přinést takové poznatky, které se ani jinde nedají získat. Může to přinést i poznatky, které někdy v budoucnosti mohou ovlivnit i taxonomii. Jestliže v současné době byly vydány a začaly kolovat seznamy ptáků, které vlastně nemají s taxonomií nic společného, jelikož byly vydány pro úřední potřebu, například pro vyladění tak zvané dohody CITES, může se i stát, že bude vypracován nějaký seznam, který bude více zohledňovat chování ptáků a bude vlastně sloužit pro potřeby zoologických zahrad, pro chovatele, anebo pro potřeby různých záchranných programů, což by mohlo být užitečnější než na výsost hypotetická příbuznost.

Ale řekněme si raději něco o těchto zajímavých ptácích. Jsou to odolní horalé ze Střední Asie. A střed Asie, její srdce, to jsou samé hory, nejvyšší hory světa. Výskyt těchto ptáků začíná směrem nejblíže k našemu území na jihovýchodě Uzbekistánu, přes Kirgistán a jihovýchodní Kazachstán. To je pohoří Ťan–šan. Všechna velká města této oblasti, Taškent, Frunze i Alma–ata leží na jeho úpatí. Dosahuje až přes 5 tisíc metrů nadmořské výšky. V této západní části výskytu jsou ptáci rozšířeni vlastně v horách, které obepínají západočínskou poušť Taklamakan. Jižně od této pouště je to velké pohoří Kchun-lun. A dále směrem k jihovýchodu přes Tibet až po jihovýchodní Čínu po západní a severní Sečuan. Na jižní straně Himalájí v severním Bhútánu a Sikkimu. Ptáci jsou obyvatelé pásma křovinatých travních alpinských luk a horního okraje lesů. To jsou ve Střední Asii výšky asi od 2000 až po 3600 metrů nad mořem. Jsou to stálí ptáci, jen v zimě sestupují z hor do nižších nadmořských výšek, ale nepřelétají za hranice hor. V zimě přelétají v keřovitých porostech v menších hejnech, v Kirgizském hřebeni byli pozorováni v jedlovém lese. V létě je najdeme nejspíše v porostech vysokohorských jalovců-arči, které nahrazují v těchto horách naši zakrslou borovici kleč a v porostech rododendronů, neboli pěnišníků. Hnízda jsou velké a hluboké stavby, někdy i shora překryté a s postranním vchodem, postavené z mechu, suchých trav a srsti, vystlané peřím. Ptáci je staví obvykle nevysoko na keřích. Snůška činí 4 až 8 vajec. Nejobvyklejší čas hnízdění je od konce května a v červnu. Ruská literatura uvádí nejčasnější nález s nasezenými vejci z 18. května a nejpozdější pozorování vylétaných mláďat z 8. července.

Jsou uváděny tyto zeměpisné formy a jejich rozšíření podle Bjemeho: forma Leptopoecile sophiae sophiae Sev. je rozšířena od Ťan-šanu a Pamiru po Ladak-cha, Nan-šanu, Kukunoru a středního Chan-si. Formu L. s. obscura Przev. najdeme v Chan-si a Sin-chaj, směrem k jihu až po západní a severní Sečuan, Sin-chaj, severní Bhútán a Sikkim a jižní Tibet. Směrem k západu až po horní tok Jang-se. Forma L. s. major Menz. se vyskytuje od Ťan-šanu až po přední Nan-šan. Forma L. s. stoliczkae Hume se vyskytuje na jižních hřebenech Tarimské pánve, pohoří Kchun-lun a Ostin-tag.

Samce od samice rozeznáme dobře podle zbarvení peří, což můžeme vidět na našich snímcích. Samice nemá na prsou svítivě modrofialové zbarvení jaké nese samec, je v těchto partiích těla šedivá a ani nadoční proužek nemá tak silně světlý až bílý jako samec. Sestavení páru by tedy nemělo činit nijaké potíže. Ptáci se k nám dostali jen v malém počtu v kolekcích ptáků Střední Asie, zasílaných na výstavy do pražské botanické zahrady a Exoty Olomouc koncem osmdesátých let minulého století. Do této doby byli na západním trhu neznámými ptáky. Podle německých zdrojů se však od devadesátých let vyskytují na trhu v nevelkém počtu pravidelně. Je to důsledkem uvolnění politické situace. Je samozřejmé, že dovážející dosahují na německém trhu daleko lepší prodejní ceny, než jaké by byli schopni dosáhnout u nás. Pokud by se vůbec takové ptáky podařilo prodat.

Bratr držel v té době jeden pár ve své ptačírně volně. Ptáci brali moučné červy, které měli volně k disposici v plastové nádobě od nějaké malířské barvy a brali ochotně i vaječnou míchanici. Speciální krmení pro měkozobé ptáky tenkrát ještě nebylo k mání. Samozřejmě, že ulovili kdejakou mušku, která tam náhodou zabloudila a chytali i moučné moly, kteří se vyskytují kdekoliv, kde se nějak manipuluje se zrním. Mám takový pocit, že brali i různá drobná semena. Krk na to ovšem nesázím, jelikož je to přeci jenom již nějaký ten pátek. Vzpomínám však na to, že v omezeném prostoru se chovali naprosto nebojácně. Dokonce nikdy ani neuletěli, ačkoliv dveře bývaly často dokořán. Až jednou přišel brácha s tím, že samec zradil, najednou nebyl, asi přeci jenom uletěl. Ukázalo se však, že nezradil, ale vymoženosti civilizace se mu staly osudné. Spadl po hlavě do automatického, plastového, úzkého krmítka na zrní, odkud se nemohl sám vyprostit. Samice jej ještě nějakou dobu přežila. Bratr svoje zkušenosti tuším i někde publikoval, ale já tyto jeho poznatky bohužel nemám k disposici. Musím se proto spoléhat jen na chabou paměť. Jak jsem však měl možnost tyto ptáky pozorovat, myslím si, že při dnešních možnostech s krmením by bylo docela dobře možné je ve venkovních voliérách i odchovat. Samozřejmě je možné, anebo řekněme lépe i žádoucí, držet je venku celoročně. Jestliže náhodou pojede okolo vás nějaký transport někam do Německa, neváhejte a něco získejte. Jsou to ptáci opravdu krásní a nejsou nijak choulostiví, jako správní horalé něco vydrží.

text a foto: Petr Podpěra
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře