Papoušci, jejich jména, popisy

V letošním dvanáctém čísle Fauny se nepodařilo správně přiřadit barevné fotografie ke správnému textu, jak si mnoho čtenářů ihned povšimlo. Chyba, šotek. To se může stát, i když je to vždycky nemilé. V tomto případě se však domnívám, že to bylo i jaksi zákonité a jednou to přijít muselo. Bavili jsme se na burze na Kladně o této záležitosti s autorem fotografií Luďkem Hovorkou a zanedlouho mezi námi došlo ke zmatení pojmů. Dva Češi se mezi sebou bavili česky a museli nakonec použít latiny, aby si opravdu rozuměli. Krásná příležitost, jak zhodnotit práci tvůrců českého názvosloví papoušků, různých brusičů rodného jazyka, lidí trpících pocitem, že je nutné pojmenování neustále opravovat podle nového a ještě novějšího pojetí taxonomie a bůh ví jakých ještě jiných okolností. Výsledkem této činnosti je pak jen matení pojmů. Nedovedu si takové nutkání vůbec vysvětlit, jen se mi vnucuje neodbytná myšlenka, že nakonec tito revizionisté nic jiného ani nedovedou. Tak si to trochu proberme.

České názvosloví ptáků

V textu šlo o druh jihoamerických papoušků, čtenářům Fauny poměrně známých, jsme přeci země chovatelů papoušků. A to nikoliv snad v poslední době, ale již dosti dlouho, nejméně dobře sto třicet let. V současné době se tito ptáci jmenují aratinga zlatý – Aratinga solstitialis. Tak to čtu v posledním vydání českého názvosloví ptáků. Od počátku to však takhle nebylo. Bylo to všechno jinak. Poprvé jsem zachytil české pojmenování těchto ptáků v článku Napoleona M. Kheila z roku 1880, který se jmenoval: Příspěvek k poznání peříše modročelého. V té době byli ptáci řazeni do rodu Conurus a v článku je zmínka o tom, že do tohoto rodu bylo tehdá řazeno na 41 druhů papoušků. Z tohoto rodu byly tenkrát běžně v Praze k mání 4 druhy a mezi nimi, což je jistě zajímavé, dnes již vyhynulý papoušek karolinský. Jako vzácnost je pak uváděn i Conurus solstitialis, což je náš dnešní aratinga zlatý, nesl však jméno Peříš Kessi (psáno s velkými písmeny jako tenkrát, dnes nesprávně). Brehmův život zvířat nemám právě k disposici, takže jej musím vynechat. Pokračujeme tedy J. Karáskem, který pod číslem 572. uvádí papoušek zlatožlutý – Conurus solstitialis (L.). Rudolf Vít ve své knize papoušci z roku 1970 se drží správně Karáskova pojmenování papoušek zlatožlutý, které ctí i Dr. Hanzák ve svých knihách z roku 1974. Potom přišlo ovšem české názvosloví astrildovitých, papoušků a vrubozobých. Původně jsem byl členem této názvoslovné komise, když ovšem zemřel Dr. W. Černý a do hry vstoupilo dodatečně příliš mnoho hráčů s tak rozdílnými názory a přitom silnou pozicí při jejich prosazování, tak jsem abdikoval. Dodnes však vlastním mnoho velmi zajímavých písemných materiálů. Názvosloví papoušků původně vypracoval R. Vít, ale nemohl čelit tlakům na různé změny, proto i on na autorství názvosloví papoušků rezignoval. Toto názvosloví potom přepracoval Stanislav Chvapil. A pozor, tady se objevuje nové pojmenování Aratinga solstitialis – aratinga zlatý. Milan Vašíček potom používá toto nové pojmenování. A dále, nechvalně známý Goslerův atlas používá další nové pojmenování a to aratinga sluneční – Aratinga solstitialis. Je zřejmé, že autoři tohoto názvosloví se nijak neobtěžovali zjišťováním, jestli ptáci náhodou již nějaké české jméno nemají. Nejnovější české názvosloví se vrací opět k pojmenování aratinga zlatý. No dobře, tohle by ještě nebyl ten správný zmatek, kdyby ovšem neexistovali ještě jiní papoušci, kteří jsou těm, o kterých jsme si právě povídali, velmi podobní! Při pozornějším pohledu jsou sice oba druhy od sebe rozlišitelné, kdyby ovšem jejich české pojmenování nebylo poznamenáno právě přílišnou snahou po autorství, po originalitě. V tomto případě to dopadlo značně nešťastně a je to jasným důkazem toho, že požadavek, aby národní názvosloví bylo co nejstálejší bez ohledu na neustálé taxonomické manévry, je více než oprávněný. Tím druhým papouškem o kterém bude řeč je aratinga žlutý – Guarouba guarouba (Gmelin, 1788). Velký ilustrovaný přírodopis všech tří říší v redakci Prof. Jiřího Jandy z roku 1930 zná tyto ptáky pod jménem C. guarouba Gmel., – papoušek zlatý! Jeho popis však spíše odpovídá druhu solstitialis, neboť se tam říká: celý žlutý, s obličejem, hrdlem a prsy oranžovými, což guarouba nemá. Karásek druh guarouba neuvádí. Rudolf Vít z roku 1970 jej uvádí pod číslem 287. Aratinga guarouba – papoušek zlatý. Stále má toto pojmenování kontinuitu, není liš pravda? A dokonce i návaznost na cizí jazyky. Potom jej S. Chvapil přejmenoval na aratinga žlutý. Milan Vašíček se drží tohoto pojmenování. Goslerův atlas uvádí Aratinga guarouba – aratinga zlatý. Nové české názvosloví se vrací k pojmenování žlutý, uvádí Guarouba guarouba – aratinga žlutý. Žlutý, zlatý, zlatý, žlutý, co je žlutý? Co je zlatý? To se tedy povedla přímo babylonská taškařice! Čím jsme se vlastně provinili, že nás pán Bůh takhle trestá? Doporučuji přestávku v četbě, rovněž si dávám přestávku v psaní a jdu si dát jeden fernet, neboli lak na rakve nebo dech mrtvé nevěsty, to jsou ovšem synonyma, která si nikdo nemůže splést.

Tak zvaná odborná literatura

Když jsem si tedy právě spravil chuť, učiním ještě nějakou tu poznámku k tak zvané odborné literatuře. V určitém stereotypu, kterým se taková literatura píše nebo dokonce musí psát, mnoho věcí mi „líže mozek“. Třeba tak zvaný slovní popis vnějšího vzhledu ptáků. Tomu se snažím vyhnout. Většinou to sice nikdo nečte, ale vyskytnou se situace, že si to přečíst chcete, abyste si třeba něco ověřili. Teprve potom, když to čtete slovo za slovem, nestačíte se divit, jaké že nesmysly tam stojí. Co stojí, ony se dokonce tradují! Je to ovšem pochopitelné. Představte si, že se vám naskytne možnost vydat takovou nějakou knížku. To je přeci příležitost, výzva! Avšak v drtivé většině případů musíte splnit termín, který bývá samo sebou šibeniční. Nemůžete proto všechny ty popisy psát podle skutečných exemplářů, které máte před sebou. To byste nestihli ten termín. Použijete jinou odbornou literaturu, prostě ten popis opíšete. Většinou nemáte ani čas uvědomit si všechny ty chyby, nesmysly a bludy. Vždyť to přeci opisujete od tak uznávané a obdivované kapacity! Když to potom kontrolujete, není snad jediný popis bez chyby a dokonce jsou chyby a nesrovnalosti i v tak základních věcech, jako je třeba topografie ptačího těla. I to se většinou obkresluje a opisuje.

Je to trochu nejasné

Abych nemluvil do větru, použiji například popis z knihy M. Vašíčka, který se týká právě jednoho druhu výše uvedeného. Aratinga zlatý – Aratinga solstitialis. Píše se: Samec je celkově žlutý, čelo, strany hlavy, spodní břicho, kostřec a spodní záda má variabilní s oranžovým nádechem. Spodní krovky ocasní zelené se žlutým odstínem, plášť zelený, střední krovky křídelní a spodní krovky křídelní variabilně žluté, znatelně nazelenalé. Velké krovky křídelní má zelené, vnější krovky ruční modré, letky ruční a loketní zelené, na špici modré.

Asi se jedná o překlad z Forshawa, což se dá usuzovat z použitého termínu plášť, u nás se spíše používá záda. Mám před sebou čtyři různé fotografie těchto ptáků a na žádné z nich nemají plášť, neboli záda zelené, ale vždy žluté. Rovněž spodní krovky ocasní jsou žluté, maximálně vidíme jednotlivá zelená pírka, což ovšem netvoří nádech. Na čele, stranách hlavy, příuší a spodním břichu jsou ptáci vždy poměrně silně oranžoví, mohou však být oranžoví i na krku a prsou. Pokud se týká popisu zbarvení křídla je to nejasný blábol. Křídlo papouška vypadá poněkud jinak než křídlo pěvce, například stehlíka, to jsme měli v letošním ročníku Fauny vyfotografované. Především nemají papoušci raménko, neboli ramenní peruť, parapteron. Mají 10 letek ručních a 8 až 14 letek loketních. Svrchní velké krovky křídelní, neboli krovky prvního řádu kryjí kořeny letek. Je to první řada per nad letkami. Jsou proto velké krovky děleny na ruční a loketní, tak jak jsou děleny i letky. U středních krovek, neboli krovek druhého řádu, což je druhá řada per, která zase kryjí kořeny předcházejících krovek, již dělení na ruční a loketní nepoužíváme. Jde o to, že papoušci skládají křídlo poněkud jinak než stehlík. Letky ruční jsou mnohem delší než u stehlíka, takže to vypadá, že složené letky loketní jdou přes složené letky ruční. Abychom skutečně rozhodli, jaké části křídla jsou jak barevné, museli bychom kontrolovat letky a krovky při roztaženém křídle. Jestliže jsou velké krovky ruční modré, potom to, co vidíme zelené se žlutými špičkami jsou střední krovky a nikoliv krovky velké. V ohbí křídla je pták na snímku rozpelichaný, nějaká brka zde chybí. Je tam vidět velké pero na vnějším praporu tmavě modré, na vnitřním praporu černé. Nejde při složeném křídle rozhodnout, zda jde o křidélko nebo zkrácenou první letku ruční. Ovšem to modré pod zelenými krovkami mohou být vnitřní letky loketní. To se těžko posuzuje. Tatáž chyba se opakuje u Aratinga guarouba. V popisu stojí: Samec je celkově tmavě žlutý, letky ruční, letky loketní a vnější krovky křídelní má tmavě zelené. To je nesmysl. Nehledě na krajně nejasný termín vnější krovky křídelní, což mohou být jakékoliv krovky na vnější straně křídla, je na fotografii z Fauny číslo 12/2004 jasně vidět, že zelené jsou jenom letky. Popis zbarvení mláďat je rovněž natolik vágní a nepřesný, že není hoden odborné literatury. Musíme si ovšem uvědomit, že v době, kdy Milan Vašíček tento popis psal, neměl možnost si všechny tyto skutečnosti nijak ověřit. Druh guarouba v našich chovech neexistoval, tím méně pak mladí ptáci. Můžeme proto jenom děkovat tiskařskému šotkovi, který nám ukázal takovýto neobvyklý odchov na zdařilých obrázcích. Pokud bude moci redakce otisknout ještě jednou některý z těchto snímků a současně i obrázek druhého druhu, bude to jistě vítaným přínosem.