Amaranti – 3. část (Amarant růžový - Lagonosticta rhodopareia)

Anglický název: Jameson's Fire Finch, Abyssinian Fire Finch. Německý název: Rosenamarant. Velikost: délka 100–110 mm, křídlo 48–51 mm, ocas 38–45 mm. Výskyt: druh vytváří v areálu svého rozšíření čtyři zeměpisné formy.

Zeměpisné formy

1. Lagonosticta rhodopareia rhodopareia
amarant růžový východoafrický
Samec je celkově světle červený, vrch hlavy a křídla jsou hnědá. Spodní část břicha a ocas černý. Několik bílých teček na bocích (mohou i chybět).
Samice je celkově hnědá s oranžovým nádechem. Spodní břicho a ocas černé. Kostřec a vrchní pera ocasní červená.
Výskyt: Súdán východně od Nilu, jižní Etiopie, Keňa, Uganda.

2. Lagonosticta rhodopareia jamesoni
amarant růžový keňský
Samec je zbarven podobně, jako nominální poddruh, ale barvy jsou světlejší s růžovým nádechem.
Samice je zbarvena téměř shodně s nominálním poddruhem, ale barvy jsou světlejší.
Vyskytuje se v Keni, Tanzánii, Malawi, Mozambiku, Zambii a Jižní Africe.

3. Lagonosticta rhodopareia ansorgei
amarant růžový angolský
Výskyt Angola (Cabinda), Kongo, Zair (Demokratické Kongo), severní Namibie.

4. Lagonosticta rhodopareia brunei
amarant růžový čadský
Vyskytuje se v jižním Čadu, snad i severovýchodní Nigerii, Středoafrické republice a západním Súdánu.
Tato zeměpisná forma bývá někdy slučována s nominálním poddruhem.

U dvou posledně jmenovaných zeměpisných forem (ansorgei a brunei) neuvádím popis, protože obě tyto formy se do Evropy prakticky nedováží a navíc jejich popis je velmi podobný jako u nominální formy. Domnívám se tedy, že jejich popis je z hlediska našich chovatelů zbytečný.

Charakteristika

Jedná se o stepní druh amaranta, který obývá jak stepní biotop na západě Afriky (náhorní stepi Cabindy – Angola, Zair), tak i východoafrické savany (Tanzánie, severní Mozambik – Nampula, Cabo Delgado).
Velmi zajímavá je jeho populace v Čadu, která byla objevena jako poslední a teprve nedávno se o ni začalo uvažovat jako o samostatném poddruhu. Předpokládá se, že tato populace může zasahovat i do Nigerie či Středoafrické republiky a možná i Súdánu. Pokud by tomu tak nebylo, jednalo by se o malou, lokální populaci, zcela odtrženou od zbytku areálu výskytu.
Přesné stanovení rozšíření tohoto druhu i zjištění jeho četnosti je velmi obtížné, protože se vyskytuje jednak v politicky neklidných oblastech a jednak obývá i velmi nehostinné oblasti (aridní okraje pouští Namib a Kalahari) nebo oblasti velmi málo obývané (severní Mozambik, jižní Tanzanie) a také pro jejich migrace na velké vzdálenosti.
Jak jsme si již uvedli, jeho biotopem jsou stepi, zvlněné kraje s ojedinělými keři nebo stromy. Proto je jejich základní potrava poplatná biotopu – drobná semena, převážně trav, ale i bylin (v sezóně dešťů). Samozřejmou součástí potravy je i drobný hmyz.
V době mimo hnízdění žijí v párech nebo malých skupinkách. V době mimohnízdní se slučuje v hejna. Alespoň v Tanzanii se přidává i do hejn ostatních astrildů (amaranti, astrild pestrý apod.). Lze tedy předpokládat, že se tak chová v celém areálu výskytu.
Hnízdo kulovitého tvaru umisťuje nízko nad zemí ve stvolech trav nebo v křovinách prorostlých trávou. Je zhotoveno z hrubých stébel, vystlané měkčí travou, eventuelně peřím. Snůška činí 3–5 vajíček, inkubační doba je 12–13 dnů. Mláďata opouštějí hnízdo za 16–20 dnů. Zbarvením jsou podobná samici, ale barvy jsou mdlé. Záhy po opuštění hnízda začínají přepeřovat a ve stáří 3–4 měsíců jsou již plně přepeřená a pohlavně dospělá.
 

Dovoz

Dovozy tohoto druhu amarantů prodělaly zajímavý vývoj. Poprvé byl dovezen r. 1911 (R. Vít). Později, v období mezi světovými válkami a po 2. svět. válce byl nabízen poměrně často (R. Vít – Astr. pěvci). Uvádí se, že čerstvě dovezení ptáci jsou velmi choulostiví a potřebují stabilní, vysokou teplotu.
V pozdějších letech se jeho dovozy stávají vzácnější a v současnosti se importují pouze ojediněle a osobně jsem přesvědčen, že jen náhodou.
Velice zajímavé je také hodnocení jeho nároků po importech. Ještě v knize Astrildovití pěvci (R. Vít, 1978), autor uvádí jeho vysoké nároky na péči po příchodu do Evropy. Moje osobní zkušenosti jsou zcela opačné, přihlédnu-li k tomu, že i tento druh patří do rodu Lagonosticta, kde potřeba péče je celkově vyšší, než-li třeba u rodu Estrilda. Neměl jsem možnost karanténovat větší počty těchto ptáků (vždy do 20 kusů, z větší části samců), ale podle tohoto vzorku bych tento druh považoval jako nejméně náročný z rodu Lagonosticta. Je možné, že se jedná i o rozdíl mezi jednotlivými zeměpisnými formami (podobný případ je znám např. u astrildů rudobřichých – Estrilda erythronotos). Mé zkušenosti vycházejí z dovozů tohoto druhu z Tanzanie, tedy poddruhu L. r. jamesoni (a. r. keňský nebo také Jamesonův). Ptáci přicházejí zamícháni mezi ostatními druhy amarantů (malý, tmavý) nebo mezi astrildy pestrými. Vždy ale pouze v malém procentickém poměru. Navíc, podobně jako u ostatních druhů amarantů, výrazně převažují samci. Měl jsem tedy možnost porovnat jejich odolnost vůči jiným druhům amarantů pocházejících ze stejného prostředí (viz výše), ale i s druhy ze západní Afriky (a. černobřichý, tečkovaný, malý, tmavý) a troufnu si tvrdit, že jsou nejodolnější. Dřívější literární údaje mohou zahrnovat některou jinou zeměpisnou formu. Např. u L. r. rhodopareia, který pochází z etiopských vysočin může být aklimatizace náročnější. Rozhodně ptáci přicházející z Tanzanie nejsou nikterak choulostiví.
Po transportu, na rozdíl od většiny druhů amarantů, netrpí alimentárními poruchami, nebo alespoň ne v takové míře. Docházejí také v celkově velmi dobré kondici. To může být způsobeno tím, že živočišná potrava (hmyz) netvoří tak vysoký podíl krmné dávky, jako u ostatních druhů r. Lagonosticta. I potřeba vody je nižší. Ihned po příchodu přijímají drobná semena – mohár, senegal, drobnou lesknici. Bez problémů berou i drobné proso. Preferují žlutou barvu zrnin (ale to nemusí být pravidlem). Živou potravu berou velmi dobře, ale ne tak náruživě, jako např. amaranti černobřiší. Vaječné míchanice (suché vaječné směsi) přijímají individuelně, ale nelze říci, že vždy ochotně. Naopak zelené krmivo berou vždy rádi, především pokud je mohou „obírat“ z trsu (např. ptačinec). Celkově nejsou zdaleka tak potravně konzervativní jako např. amaranti škraboškoví.

Chov

Jejich nároky na prostředí nepřesahují běžný standard pro dovozy afrických astrildů. Bezprostředně po importu jsem se snažil udržovat teplotu přibližně okolo 30 °C a postupně ji snižovat (o 2–3 °C týdně). U tohoto druhu může bez problémů snižování teploty probíhat na horní hranici uvedených hodnot. Po čtyřech týdnech karantény se tak dostáváme na teplotu 18–20 °C, která je optimální pro všechny druhy amarantů i chovatele (vzhledem k nákladům). Zde je na místě vysvětlit si pojem optimální mikroklima (teplota, vlhkost, proudění vzduchu apod.), především teplotu. Pokud jsem uvedl optimální teplotu 18–20 °C, rozumím tím teplotu, ve které budou ptáci drženi po větší část svého života. To neznamená, že tato teplota nesmí vzrůst nebo klesnout. Na kolísání jsou tito ptáci připraveni, a to i kolísání velmi podstatné. Ale jedná se o krátkodobé poklesy (den – noc – výrazný pokles, období dešťů – sucha – mírnější pokles), které lze počítat ve dnech (o 2–3 °C) nebo v hodinách (noc – až o 15 °C) a ptákům neškodí s výjimkou samic ve snášce a mláďat v hnízdech ve věku asi 5 až 7 dnů, kdy je rodiče již přes den nezahřívají.
Ptáci se zdržují zpočátku na bidélkách, ale je vidět, že tak činí pouze instinktivně (lepší sledování okolí a možnost úniku) a neradi. Během krátké doby si zvykají (7–10 dnů) a pak již převážnou část dne tráví na zemi. Zde stále něco „hledají“ a převracejí. U tohoto druhu (poddruh L. r. jamesoni) lze dobře pozorovat rozložení jejich denní aktivity. První fáze přichází časně ráno. Zhruba od 9 až10 hodin se jejich aktivita snižuje na minimum (pouze v případě nebezpečí nebo vyrušení). Toto období končí asi v 15 až 16 hodin (podle období dovozu) a až do soumraku následuje opět aktivní část dne. Ptáci tak instinktivně kopírují teplotní podmínky svého biotopu, kde se snaží největší vedra přečkat v klidu ve stínu. Zajímavé je pozorovat i to, jak zvolna tento svůj „denní rozvrh“ opouštějí s postupným přizpůsobením se podmínkám chovu.
Jak jsem již uvedl, v importech tohoto druhu převažují samci. To je z komerčního hlediska vždy nepříjemné. Na druhou stranu mi to umožnilo po poměrně dlouhou dobu (v řádu několika měsíců) pozorovat „zbytkové samce“. Jejich chování je podobné jiným větším druhům amarantů (tmavý, černobřichý), ale je rezervovanější. Ptáci nejsou agresivní, a to ani pokud jsou drženi pouze samci. Obdobné je chování i vůči jiným druhům.
Krmivo přijímají raději na zemi, kde tráví větší část dne. Přijímají dobře směsi zrnin (DUFKY, PRESTIGE), senegal v klasech, jak v suchém, tak později i v předklíčeném stavu. Ve většině případů se naučí přijímat i suchou vaječnou směs (vaječnou míchanici), ale ne ve velkém množství. Ze zeleného krmiva berou ptačinec, podával jsem i vzklíčený ječmen s pšenicí (osení). To brali velmi rádi. Pokud předložíme lesní hrabanku, ptáci reagují rychle a s chutí „se začnou vrtat“. Dobře přijímají písek se skořápkami. Živé krmivo berou dobře, podával jsem kukly lučních mravenců, potemníky i drobný smýkaný hmyz.
Vitamínovou dotaci jsem prováděl preparátem SUPERVIT D 2–3× týdně, 1× týdně kalcium, 1× za měsíc jód (Kalium iodati). Ostatní minerální látky formou preparátu VITAMIX D do písku.
Za uvedených podmínek ptáci prosperovali celkem dobře po několik měsíců. Pak si je odvezl některý majitel zoo obchodu.
Nicméně v několika případech jsem měl odezvu, že námi importovaní amaranti růžoví úspěšně vyhnízdili. Je velká škoda, že úspěšní chovatelé svoje zkušenosti nezveřejňují. A dvojnásobná škoda u amarantů růžových, protože ti jsou i na evropském trhu vzácní a mělo by být snahou chovatelů je v chovech udržet.