Zvířata

Zvířata na krytíChovatelské stanice

Články a atlasy

Kontakt

Podpora a bezpečnost - kontakt
Zvířata na prodejVšechna zvířata na prodej
iFaunaiFauna
Exotičtí holoubci, holubi a hrdličky (1. část)
Sdílet:

Exotičtí holoubci, holubi a hrdličky (1. část)

ÚVOD Chov holubovitých exotů v České republice je ve srovnání například s papoušky a dalšími exotickými ptáky stále nedoceněný. Je to patrné na výs...

ÚVOD
Chov holubovitých exotů v České republice je ve srovnání například s papoušky a dalšími exotickými ptáky stále nedoceněný. Je to patrné na výstavách, ptačích burzách a v neposlední řadě i v inzerátech zveřejňovaných v odborných časopisech.
Možná na tom má podíl i to, že prakticky neexistuje v češtině žádná literatura, která by se holoubkům, holubům a hrdličkám obšírněji věnovala.
Několik holubovitých je sice popsáno např. v „Kapesním atlase cizokrajných ptáků“ od Zdeňka Vegera, v „Cizokrajných ptácích na zahradě“ od téhož autora a „Exotičtí ptáci v kleci“ od Jiřího Felixe, všechno to jsou však knížky vydané před mnoha lety.
Já se snažím o propagaci těchto nádherných ptáků již řadu let v chovatelských příspěvcích, postupně zveřejňovaných v Exotě, Nové Exotě a ve Fauně.
V žádném případě si nečiním nároky na neomylnost svých názorů a vím, že je u nás řada zkušených chovatelů holubovitých, kteří mohou mít své vlastní zkušenosti v chovu.
Všechny mé příspěvky až na tři výjimky (chov holubů bažantích, křepelčích a korunáčů) jsou psány na základě mých vlastních zkušeností s chovem holoubků, holubů a hrdliček. Byl bych rád, kdyby mé poznatky pomohly zejména začínajícím chovatelům.
Zároveň prosím o shovívavost, poněvadž některé pasáže, zejména o krmení a chovu, se mohou v jednotlivých kapitolách opakovat, poněvadž vznikaly postupně v řádu kolem dvaceti roků.

Exotičtí holoubci, holubi a hrdličky jsou bezesporu velmi zajímavou skupinou ptáků.
Holubovití ptáci obývají, s výjimkou velmi chladných území naší země, převážnou část pevniny. Samozřejmě většina z nich obývá teplé a mírnější klimatická místa naší planety. O počtu druhů se údaje liší, ale podle většiny autorů, kteří údaje o těchto ptácích publikovali (např. H. Dathe, J. Felix a další) je jich v přírodě kolem 300 druhů. Řada z nich má několik poddruhů a tak jejich celkový počet je daleko větší.
Nejpočetnější skupinou jsou holubi plodožraví, jejichž někteří zástupci jsou velmi pestře zbarveni.

Plodožraví holubi se dělí na dvě základní skupiny:
Trerony – ti jsou rozšířeni zejména v indomalajské oblasti,
Pravé plodožery, kteří se vyskytují pouze na Nové Guineji a blízkých ostrovech.
I když plodožravých holubů je podstatně více druhů než zrnozobých, nejsou u chovatelů dosud tak rozšířeni jako zrnozobí holubi. Jako důvod bývá uváděna jejich potravní náročnost, živí se plody a z toho plyne, že mají řídký trus.
Poněvadž jsem choval více těchto druhů, mohu z vlastní zkušenosti sdělit, že to nemusí být problém a tito krásní holubi se dají poměrně snadno a s úspěchem chovat. Jižní plody se dají lehce nahradit domácím ovocem. Já jsem jim podával nastrouhaná jablka a hrušky. K tomu jsem přidával vařenou rýži a vaječnou míchanici. Dále jsem jim podával ovoce a plody podle toho, co zrovna uzrálo na zahrádce.
Do ovocné míchanice jsem přidával rozdrcené vaječné skořápky, samozřejmě převařené a do vody vitamíny A, D3, E a B. Toto holubům plně vyhovovalo a u většiny párů, které jsem choval, jsem dociloval odchovů.
V současné době může být chov těchto holubů ještě snadnější, poněvadž jsou na trhu k dostání granule, které obsahují nezbytné složky potravy, které tito holubi potřebují. Problém s řídkým trusem jsem řešil vyšší vrstvou písku, do kterého se vodnatý trus vsákl a stačilo ho škrabkou stáhnout.

Další skupinou jsou tzv. holubi praví, neboli zrnozobí a ti jsou rozděleni podle Berndta a Meise následovně:
holubi rodu Columba. Zástupci tohoto rodu jsou zastoupeni s výjimkou Antarktidy, Arktidy a Grónska, ve všech světadílech. Patří sem např. holub skalní, doupňák, hřivnáč, holub guinejský a celá řada dalších.
hrdličky. Jde o početnou skupinu holubů střední velikosti. Nejznámější je Hrdlička chechtavá, divoká, senegalská, čínská, vínorudá, zahradní atd.
holoubci malí. Do této skupiny patří nejmenší druhy holubů. Nejznámější je Holoubek diamantový, pruhovaný, malý, vrabčí atd.
holubi barevní. Nejznámější je asi Holoubek kapský, zelenokřídlý, tamburínový, bronzovokřídlý a další.
holubi běhaví (zemní). Jsou ve velkém počtu rozšířeni zejména v tropickém pásmu Země. Nejznámějším je holub krvavý, jamajský, lesklý, kubánský a další.
holubi hřivnatí. Sem patří holub nikobarský a bažantí. Vyskytují se v indoaustralské oblasti a Nové Guineji.
holubi korunáči. Jsou největšími holuby. Vyskytují se pouze na Nové Guineji a blízkých ostrovech. Patří sem korunáč modrý, červený a vějířový.

Chovem holubů(domácích) jsem se začal zabývat v 6-ti letech a hrdličky chechtavé jsem získal poprvé asi o rok později. Od té doby, pouze s malými přestávkami, chovám holuby a hrdličky dodnes.
V roce 1967 jsem na výstavě exotů v Přerově poprvé uviděl holoubky diamantové a ti si mne okamžitě získali. Postupně se mi dle možností chov exotických holoubků, holubů a hrdliček rozrůstal a v devadesátých letech minulého století jsem měl ve svém chovu kolem 40 druhů holoubků, holubů a hrdliček. Poté jsem musel ze zdravotních důvodů chov 2× zrušit. Ovšem vždy, když mi to zdravotní stav dovolil, jsem se k chovu exotů vrátil. Nyní chovám kolem 20 druhů a přeji si, abych chov již nemusel rušit, alespoň dokud o něj budu moci pečovat. Život bez tohoto koníčku si totiž nedovedu představit.
K úspěšnému chovu holoubků, holubů a hrdliček je nutné jim vytvořit takové podmínky, aby se v nich cítili spokojeni. Pokud nám zahnízdí a úspěšně vyvádějí mladé, je to důkazem toho, že spokojeni jsou. Tato zásada platí samozřejmě v chovatelství všeobecně.
Kromě vytvoření výše uvedených chovatelských podmínek je k úspěšnému chovu nutná trpělivost a v neposlední řadě i chovatelské štěstí při sestavování chovných párů. Chovatel musí mít k chovaným svěřencům citlivý vztah a odpovědnost. Bez těchto základních zásad se úspěchů v chovu asi nikdo nedočká.
Samozřejmě, že i při dodržování výše uvedených chovatelských zásad dochází i k nezdarům. Někdy trvá určitý čas, než se nám podaří sestavit harmonizující pár. Obtížné bývá i určení pohlaví, poněvadž u většiny holubovitých ptáků jsou obě pohlaví stejně zbarvena a rozdíly jsou nepatrné, takže i zkušený chovatel má s určením pohlaví někdy problémy.
Rozdíly jsou v chovu i u různých druhů. Chov hrdliček chechtavých nebo holoubků diamantových je bezesporu snazší než u některých druhů, které pochází z odchytů z přírody. Nedá se to však paušalizovat, poněvadž je to záležitost individuální a ne všichni holubovití se chovají stejně a to i u jednotlivých druhů.
Ve svém chovu jsem měl např. pár holoubků pruhovaných a hrdliček vínorudých, kteří pocházeli z odchytu a u mne do 14-ti dnů zahnízdili a vyvedli mladé. U citlivějších druhů je důležité, aby holoubci měli ve svém okolí pokud možno klid a v chovné ubikaci je vhodné jim udělat místo, kde se cítí bezpečně a to zejména v místě, kde mají hnízdo.
Jde to řešit umístěním větví jehličnanů, zavěšením laťky před hnízdo, nebo i výsadbou nějakého hustého keře. Nevýhodou holubovitých ptáků je jejich nesnášenlivost vůči případným sokům a tak pokud je to možné, je lépe je chovat odděleně po párech a to zejména, když odchovávají mladé.
V zimním období je však možný i společný chov více druhů i když i v tuto dobu je nezbytná ostražitost a při projevu agresivity některého jedince je nutné tohoto včas odchytit.
Já jsem byl však často nucen v důsledku nedostatku chovných prostor chovat spolu i v době hnízdění v jedné voliérce dva druhy holoubků. Byl to však pokaždé jeden malý a jeden větší druh. Pokud je rozdíl ve velikosti větší, tak to holoubkům zpravidla nevadí, ale je zde nutné časté sledování, poněvadž ne každý druh a i jedinec se chová stejně.
Když si vybavuji svoje chovatelské zkušenosti, tak se mi dařil společný chov například malých holoubků s holuby krvavými, celebeskými, zlatoprsými, zelenokřídlými, bronzovokřídlými i se všemi druhy holubů plodožravých a řadou dalších. Nelze na to však spoléhat, poněvadž i u uvedených druhů jsem měl jedince nesnášenlivé a i v současnosti mám pár holubů zelenokřídlých a bronzovokřídlých, které musím chovat samostatně. Samozřejmě, že hodně záleží i na velikosti chovného prostoru. Ve větších voliérách je větší pravděpodobnost úspěšného chovu více párů pohromadě v jednom prostoru.
Moje voliérky jsou poměrně malé (v 180 cm, hl. 150 cm, š 70–100 cm). Holoubkům tyto rozměry vyhovují, poněvadž jsem u téměř všech druhů docílil odchovů.
S holoubky je však možno bez problémů chovat drobotinu a s jistou opatrností i různé křepelky. V literatuře je uváděno, že je možný společný chov i s bažanty. Toto však já nemám vyzkoušeno, poněvadž jsem bažanty nikdy nechoval. Rovněž společný chov s některými druhy papoušků je asi možný, ale ani toto nemám vyzkoušeno. Pokud se týká chovného prostoru, tak malým druhům postačuje větší klec (min. 80–100 dlouhá, 50 cm široká a 50 cm vysoká). Voliérky jsou však vhodnější. Střední a větší druhy potřebují voliérku. Velikost záleží na možnostech chovatele.

Krmení – u plodožravých holubů se zmiňuji zvlášť. Větší zrnozobé holuby krmím pšenicí, kukuřicí, slunečnicí, prosem, řepkou, loupaným ovšem a menší druhy krmím různými druhy prosa, dále řepkou, lesknicí a oblibují mák. Uvedená semena je vhodné podávat také naklíčená. Všem pak podávám vaječnou míchanici. Základem jsou natvrdo uvařená slepičí vejce. Ta postrouhám a smíchám se strouhankou. Dále zde zamíchám tvaroh, přidám rozemleté převařené vaječné skořápky, trochu Roboranu pro exoty a podle ročního období buďto nakrájené lístky pampelišek nebo nastrouhanou mrkev. Dále je nutné ještě podávat minerální doplňky (mimo již uvedené skořápky). Já podávám vápencový grit a je možné podávat i rozdrcenou starou vápennou omítku mírně osolenou. Do vody přidávám pravidelně 1× týdně Supervit D ( dle návodu) a vhodné je ještě podat i kombinal A + D3, případně některé jiné vitamínové preparáty. Je samozřejmé, že voda musí být čerstvá a nezávadná. K rozmělňování potravy je nutné kromě podávání gritu dávat holoubkům i čistý písek, nejlépe říční.
Co se týče chovu v zimních měsících, tak já chovám holoubky od poloviny října (podle počasí) do konce dubna v zimní ubikaci. Stačí teplota kolem 15–10 °C. Platí zásada, že pokud je ubikace suchá, může být teplota nižší, při vyšší vlhkosti je lépe přitopit. Některé druhy je možno chovat celoročně v chráněné venkovní voliéře, ale já nejsem příznivcem tohoto chovu. Záleží však na každém chovateli, jaký způsob chovu zvolí.
K hnízdění je vhodné holoubkům umístit hnízdo a to podle velikosti jednotlivých druhů. Jako hnízdní materiál dávám holoubkům do hnízda nakrátko nastříhané seno. Většina druhů snáší 2 vajíčka a v sezení se střídají oba partneři. Holubice sedí v noci a holub ji střídá během dne na několik hodin. Všichni holubovití krmí mláďata tzv. holubí kaší a to zpravidla 5–7 dnů, pak přechází ke krmení natráveným zrním a vaječnou míchanicí.
Holubi žijí poměrně dlouho – 10–15 roků a velmi dlouho zůstávají plodní.
Během roku vyvedou 3–5× i vícekrát mladé. Holoubci, holubi a hrdličky jsou tak zajímavou skupinou exotů, že si rozhodně zaslouží větší pozornost našich chovatelů.

(pokračování příště)
Autor textu: Zdeněk Říha
Autor fotografií zdroj: Zdeněk Říha
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru
Přihlaste se k odběru