Vločkovník zelenohřbetý

Mandingoa nitidula nitidula 1,0


Mandingoa nitidula chubbi 0,1

Tento drobný, velice pestře zbarvený astrildovitý ptáček, je poněkud choulostivějším chovancem než jeho další afričtí příbuzní. Podařilo se ho sice v Evropě již odchovat, ale od našich chovatelů žádné takové zprávy nemáme. Po roce 1989 se k nám několikrát tito ptáci dostali v početnějších dovozech, ale podle zpráv, které máme, se je nepodařilo udržet naživu delší dobu. Nejdéle tak jeden rok. Podle veterinářů, kteří uhynulé ptáky pitvali, vykazovali prý známky jako při hypervitaminoze A, což vedlo k domněnce, že nesnáší příliš slunce. To je sice na první pohled prapodivné u ptáků pocházejících z Afriky, kde je slunečního svitu zajisté více jak u nás, ale je to právě jen ten první pohled. Slunce tam „pere“ s určitostí mnohem více jak u nás, proto jsou také černoši černí, zatímco my si vystačíme s bílou barvou kůže. Jenže se to dá řešit i jinak. Mohu se slunečnímu úpalu vyhýbat tím, že se budu zásadně držet ve stínu. I tak asi v Africe pěkně zčernám. Tito zelení ptáčci se skutečně ve své domovině drží spíše v hustém podrostu, spíše na vlhčích místech, jako jsou okraje lesů nebo všelijaké porosty na březích řek nebo potoků. Je známé, že se drží spíše na stinných místech. To však pro jejich chov v Evropě není to nejdůležitější. Rozhodující je délka dne. V letních měsících je den u nás delší zhruba o 6 hodin, to je o celou 1/4 dne více než v Africe. O celých 6 hodin déle mohou přijímat potravu než ve své domovině. Příznaky hypervitaminozy A jsou stejné jako příznaky „obžerství“. Zpravidla tomu říkáme dna. Ptáci se nejen ve své domovině drží rádi ve stínu, ale rovněž přijímají na vlhkých místech potravu obsahující méně tuků. A samozřejmě při shánění potravy a neustálé obezřetnosti vydávají mnohem více energie než při pobytu v kleci. Je to problém u více druhů afrických astrildovitých při jejich chovu v zajetí. Právě proto jsou tak úspěšné západoevropské chovy těchto vzácnějších druhů, které používají řízený režim dne. Žádné slunce, ale v šest hodin ráno budíček a v 6 hodin po poledni večerka. A dieta. Pokud možno jen málo naklíčené nebo máčené drobné druhy prosa, senegal, mohár, čumíza, japonské proso. I vločkovníci zelenohřbetí jsou svou podstatou „trávožrouti“. Drobná travní semena jsou základem potravy všech astrildovitých. V podstatě jsou to rostliny prosu příbuzné, divoké druhy prosa nebo snad lépe řečeno divocí předkové. V poslední době jsem viděl několik fotografií astrildovitých ptáků z přírody. Nejvíce mne zajímal žír. Vždy to byly rostliny velice připomínající bér zelený, který roste i u nás. Ptáci se mohou po něm utlouct i v kleci. Také po kláscích ježatky. Přeci jen v tom bude rozdíl. Třeba ježatka ráda roste na dobře prohnojených půdách, v okolí hnojišť a kompostů nebo v zelinářských oblastech. Nejspíš nebude zase nijak dietní. Bér má raději spíše sušší a písčité půdy, proto se mi zdá být vhodnějším krmením.

Vraťme se však k našim vločkovníkům. To před tím byly jen úvahy, proč se nám to s těmito ptáky moc nedaří. Je docela zajímavé sledovat, jak to s těmito ptáky asi bylo v Evropě. Nedováželi se. Podle Víta se v Evropě objevil jejich dovoz až v roce 1935 a po válce v roce 1959. Šlo přitom o ptáky z východní Afriky. Zpráva byla asi přejata od Steinbachera s Woltersem, kteří uvádějí, že v Německu je měla v tomto roce rodina Hornung. Po válce sděluje V. Berry, že ptáky viděl v jednom obchodu v Durbanu, což je v Jihoafrické republice. Jiná zpráva říká, že domorodci na Zanzibaru je mají za časté klecní ptáky. A další zpráva pak říká, že již v roce 1948 byli dovezeni do Austrálie. Něco mi tady nehraje. Ptáci se v Africe, podle všeobecného mínění dnešní doby, vyskytují sice jen lokálně, ale rozhodně nejsou nijak vzácní. Musíme se vžít do pozice místních chytačů. Jsou druhy astrildovitých, které se v určitý, příhodný čas chytají jaksi sami. Podle zpráv našich ornitologů, kteří se bohužel o astrildovité nezajímají, byli však v Africe za jinými ptáky, se situace docela vyjasňuje. Slyšel jsem vyprávění o tom, jak místní ženy čistí zrna prosa po sklizni. Na nějakém příhodném místě vyhazují prostě sklizeň do vzduchu a vítr odděluje zrno od plev. Když ženy navečer odejdou, padne na takové místo mrak ptáků. Je to právě ta doba, kdy se astrildovití, snovači a zvonohlíci po vyhnízdění shlukují v početná hejna. Nedovedu si představit lepší místa pro odchyt drobných ptáků. Vločkovníci asi nepatří mezi druhy, které využívají tuto nabídku a chytač musí vynaložit asi daleko více práce, aby je získal. Dalším důvodem, proč asi ptáci nebyli dříve více na trhu, je způsob jejich transportu. Pokud nebyla pravidelná letecká doprava, byla jen malá šance dopravit tyto ptáky živé do Evropy. V současnosti jsou transporty ptáků z Afriky rychlé, ovšem nikoliv bez problémů. Všelijaké ochranářské organizace považují obchod s živými ptáky za nemravný. Nechci to nijak komentovat. Jen poznamenávám, že jde o tytéž druhy, s kterými se v místě jejich výskytu běžně obchoduje jako s potravinami, ale jejich dovoz do Evropy je nemravný. Za takové situace je nepravděpodobné, že bychom mohli dostávat z míst jejich výskytu nějaké zprávy, které bychom mohli považovat za hodnověrné. Hodnotných zpráv, kterým můžeme věřit, je jako šafránu. Přesto se naše vědomosti obohacují. Jestliže jsme na tyto ptáky před čtvrtstoletím pohlíželi jako na zjevení, dnes známe mnohem více podrobností. Jsem schopen představit vám na fotografiích tři ze čtyř existujících zeměpisných forem. Nakonec, to je právě to nejdůležitější. Umět správně rozeznat nejen jednotlivé druhy, ale pokud možno i jednotlivé poddruhy, neboli zeměpisné formy.

Mandingoa nitidula chubbi 1,0


Mandingoa nitidula schlegeli 0,1


Mandingoa nitidula schlegeli 1,0


Mandingoa nitidula chubbi juv.

Druh poprvé popsal Hartlaub v roce 1865 jako Estrelda nitidula. Vzorek měl pocházet z Gurney, což by mělo být v Natalu. Školní zeměpis mě pak říká, že Natal je v Jihoafrické republice. Hartlaub svůj popis uveřejnil v anglickém časopise Ibis, pochopitelně téhož roku, na straně 269. Tento úctyhodný časopis pak vychází dodnes. Tento prvotní popis se pak týká tak zvané nominátní formy, která se pak označuje zdvojením jména druhu a poddruhu Mandingoa nitidula nitidula – česky vločkovník zelenohřbetý jihoafrický. Samce této formy máme na fotografii. Je velmi podobný jako samec východoafrické formy M. n. chubbi. Tuto formu pak oddělil Ogilvie Grant. Rozdíl je pouze ve zbarvení čela a zobáku. Jihoafrická forma nemá červené čelo, špička zobáku je jen málo červená a spíše na dolní čelisti. Nakonec si můžete zbarvení porovnat sami. Samici jihoafrické formy bohužel na snímku nemám a nejspíše se asi prakticky odlišit nedá. Západoafrická forma M. n. schlegeli – česky vločkovník zelenohřbetý západoafrický je ze všech forem nejčervenější a to jak na zobáku, tak i na prsou. Dobře odlišíte i samice podle červené barvy okolo očí a na zobáku. Existuje ještě čtvrtá forma, která pochází z ostrova Fernando Poó, M. n. virginidae (Amadon) – česky vločkovník zelenohřbetý ostrovní. Vít ve své knize z počátku sedmdesátých let minulého století uvádí ještě pouhé tři formy. Samec je dobře rozeznatelný, protože má zobák celý čistě červený. Bohužel vzhled samice a případnou rozeznatelnost neznám. Neslyšel jsem nic o tom, jestli se tato forma dostala kdy do Evropy. Nejspíš nikoliv. Mohu vám sice představit na fotografii mladého, dosud nevybarveného ptáka východoafrické formy, není to však evropský odchov, ale všimnul jsem si ho náhodou v transportu afrických ptáků prodávaných na výstavě v Nymburku. Myslím, že jej tenkrát nabízela k prodeji plzeňská firma Podnikatel Zdeňka Filipa, známého obdivovatele drobných ptáků. Soudím, že název firmy je humorný a neměl by být zapomenut, právě tak jako její majitel, který se díval na svět s obdivuhodným nadhledem.

• kresba podle Steinera

• kresba podle Steinbachera

Jako téměř všechna mláďata astrildovitých, tak i mláďata vločkovníků zelenohřbetých se vyznačují zvláštní tmavou kresbou na patře zobáku, případně i jazyka a utvářením koutků zobáku, kde se často vyskytují světélkující papily. Dosti ornitologů si tohoto jevu povšimlo a v různých knihách jsou o tomto jevu zmínky. Dokonce existuje i jedna systematická práce, která na základě těchto znaků astrildovité třídí do devíti tribusů. Co však neexistuje, je nějaký katalog nebo atlas těchto znaků. Dokonce je značně problematické, jak jsou tyto znaky zakreslovány. Ono to však není vůbec jednoduché. Většinou jsou považovány za nejdůležitější znaky na patře zobáku. Domnívám se však, že samotný tento přístup není docela správný. Myslím si, že otevřenou dutinu zobáku mláděte musíme považovat za celek, za nedělitelnou. Astrildovití staví vesměs překlenutá hnízda s postranním vchodem, anebo případně využívají hnízda snovačů (s oblibou tak činí zlatoprsky). Dutina hnízda je tmavá a pokud rodič přilétl nakrmit svá mláďata, ještě svým tělem cloní jediný přístup světla. Musíme se tedy pokusit nakreslit dutinu otevřeného zobáku tak, jak ji asi vidí dospělý pták. Většina kreslířů to dosud nedokázala. Především bývá špatně zakreslen tvar otevřeného zobáku. Ten obvykle odpovídá spíše pěnicím, případně kanárům. Mláďata astrildovitých mají dutinu otevřeného zobáku kruhového tvaru, což jsem zatím správně zakresleno neviděl. Kromě jedné vyjímky, kterou je australský Astrild rudokrký, u kterého je dutina zobáku mláďat utvářena jinak. Ostatně jsem ani nikde dosud nečetl, že mláďata astrildovitých žadoní o potravu značně specifickým způsobem, odlišným od jiných ptáků, například hmyzožravých pěnic nebo zrnožravých kanárů, což však chovatelé dobře znají. Pro ilustraci předkládám dvě kresby různých autorů a jednu upravenou fotografii převedenou na černobílou kresbu. Můžete si tak všechno alespoň trochu porovnat.

• foto

(Ukázka z připravované knihy Velká kniha o astrildech.)