Zebřička pestrá ostrovní (timorská)

Zebřičky jsou dnes v Evropě považovány za domestikované ptáky. Desítky generací se jich vylíhly v klecích evropských chovatelů a ptáci odchycení u protinožců se na náš kontinent nedováží tak dlouhou dobu, že dnes nikdo neví, kdy se vlastně poslední import uskutečnil. Mohlo to být někdy po skončení světové války, ale spíše to bylo mnohem dříve. Ptáci z odchovů bývají mnohem lacinější, poněvadž doprava odchytů přes polovinu zeměkoule stojí opravdu slušné peníze. Jenom naprostý šílenec by svoje peníze vyhazoval tímto způsobem. Je to krásný příklad toho, jak chov ptáků v zajetí působí jako ta nejdokonalejší ochrana volně žijících druhů. Tedy ochrana před mrzkým obchodem, ničím jiným. Sluší se podotknout, že obchod je však základním rysem lidské činnosti, tím se člověk od zvířat liší. Zvířata si nic nevyměňují, maximálně kradou, tím se však od nich nelišíme. Nicméně to má i své poněkud negativní stránky. Klecní chov třeba mění vzhled i chování ptáků a proto jsou odchovanci jen málo použitelní jako srovnávací materiál. Třeba obvyklé ornitologické míry, délka křídla, ocasu, zobáku, běháku, případně váha, jsou vlastně od ptáků z chovu v zajetí použitelné jen v omezené míře. Přitom právě u australských druhů většina těchto údajů v ornitologické literatuře obvykle chybí. Lepší údaje se objevují až na úplném konci minulého století, což je vlastně nedávno. I proto si myslím, že povídání o zebřičkách může být zajímavé pro čtenáře Fauny.

Zebřička pestrá OSTROVNÍ, SAMEC

Pátý a nejmenší kontinent, Austrálie, se vlastně nepyšní žádným konkrétnějším datem svého objevení Evropany, tak jako třeba Amerika objevená Kolumbem. Byla vlastně poznávána pomalu a také pomalu kolonizována. Nějaká data však udávána jsou. Třeba rok 1606 je považován za rok, kdy první evropští mořeplavci uviděli severní australské pobřeží. V roce 1642 pak dorazil Tasman až k ostrovu, který dnes nese jeho jméno, Tasmánie. V letech 1768 až 1779 pak anglický mořeplavec, kapitán James Cook prozkoumal východní australské pobřeží. Moderní australské dějiny začínají rokem 1788, kdy byla v místech dnešního velkoměsta Sydney založena anglická trestanecká kolonie. Jak je vidět, zpočátku se na tento kontinent davy Evropanů zrovna nehrnuly. To všechno se změnilo až v roce 1851, kdy vypukla zlatá horečka. Budu si muset v knihovně vyhledat knížku od kdysi známého našeho dobrodruha Čeňka Paclta, kterou jsem v mládí četl. Co když tam jsou zajímavosti, kterým jsem v mládí vůbec nevěnoval pozornost?
Lehký nástin dějin není nijak samoúčelný, ale má vztah i k ptákům z těchto krajin, chovaných dnes v našich klecích. Je samozřejmé, že nejdříve se museli osadníci v nových krajích trošinku porozhlédnout než začaly na starý kontinent docházet nové zprávy, případně i zásilky a vzorky ptáků. Potom ještě nějaký čas trvalo než byly vzorky zpracovány někde v muzeu a případně i popsány. Takový popis musel pak být uveřejněn v nějakém renomovaném časopise nebo zprávách známé instituce. To všechno trvalo nějaký čas a proto je docela dobře možné, že se zebřičky objevily v klecích evropských chovatelů dříve než je vzala na vědomí věda, tedy ornitologie. Ostatně takový scénář je znám u více druhů. U zebřiček je situace poněkud zmatená a také nejnovější literatura připouští, že vlastně ani přesně nevíme, kdy se ptáci opravdu v Evropě objevili. Rudolf Vít píše, že první zprávy podává již roku 1790 Vieillot ve své knize „Les oiseaux chanteurs“. Steinbacher, Nicolai popisují situaci poněkud jinak. Jsou to údaje novější a autoři měli bezpochyby lepší možnosti studia staré literatury než máme my. Říkají, že Vieillot píše sice o dovozech zebřiček do Evropy v letech 1805 a 1809 ve 12-ti dodávkách, ale z textu není dnes zřejmé, jestli je viděl na vlastní oči živé. Jisté ovšem je, že je jako první vědecky popsal právě Vieillot a to až roku 1817. Platný první popis byl uveřejněn v časopise uváděném zkratkovitě jako Nouv. Dist. d´Hist. Nat. ed.12, str. 233. Nedával jsem při francouzštině ve škole pozor a sklidil proto od svého daleko sečtělejšího otce nemálo facek, které se však bohužel minuly účinkem. Proto si vůbec netroufám tyto zkratky nějak doplnit, aby si čtenář mohl přečíst správný název knihy. Upozorňuji však na malý rozpor mezi literaturou anglickou a německou. Angličané udávají ed.12, což může být svazek, ale obvykle se uvádí edice, zatímco Němci Bd 21, což by měl být svazek. Které z obou převrácených čísel je to pravé, bohužel právě teď nevím. Vieillot však popsal zebřičky pod jménem Fringilla guttata. Rodové jméno Taeniopygia pak uvádí až Reichenbach v roce 1862. Další synonyma pak jsou Amadina insularis Wallace, 1863 nebo Spermestes (Habropyga) castanotis, Russ 1898. Australské zebřičky pak oddělil Gould v roce 1837. Jeho jméno je však uvedeno v závorce, což znamená, že ptáky zařadil do jiného rodu než je rod Taeniopygia. Ostatně tento rod byl vytvořen až později. Do jakého rodu je však zařadil, případně jestli je popsal jako samostatný druh nebo jen zeměpisnou formu, mi zůstalo zatím rovněž utajeno. Spíše to vypadá, že Gould popsal ptáky jako samostatný druh. Ovšem názory na zařazení zebřiček do systému se pozoruhodně rozcházejí. Že byly původně zebřičky řazeny mezi pěnkavy, není vůbec nic divného, systém byl v té době velmi štíhlý. Dlouhou dobu pak vyhovoval Reichenbachův monotypický rod Taeniopygia, mě osobně vyhovuje nejlépe dodnes, nejsem však systematik, jen pouhý chovatel. V tak zvaném Goslerově atlasu byla pak zebřička zařazena do rodu Poephila, což je česky pásovník a překladatel do našeho rodného jazyka ji pojmenoval pásovníkem šedým. Toto zvěrstvo rozzuřilo i slovutného pana profesora Veselovského. Pro novější variantu českého názvosloví byl pak použit jiný systém, zebřička v něm zůstala zebřičkou, ale stejně je to všechno jinak. Jednak obě formy jsou uváděny jako samostatné druhy a potom do rodu Taeniopygia byl přiřazen i Astrild bělolící, jeho české jméno se však naštěstí neměnilo. Německé prameny však setrvávají na tradičním pojetí. Rod s jedním druhem a dvě, případně i tři zeměpisné formy.
Pokud se týká češtiny, zpočátku převládalo pojmenování zebříček. Pod tímto pojmenováním byli ptáci vystavováni v Praze již roku 1880. Pod jménem zebřička je uvádí Karásek, ovšem používá jen jednoslovný název a vědecké pojmenování Taeniopygia castanotis, tedy samostatný druh, přičemž o druhu guttata se nezmiňuje. Jako první uvádí obě formy u nás Rudolf Vít a používá české pojmenování zebřička šedá. Posléze bylo druhové jméno změněno na pestrá, protože pojmenování šedá kolidovalo s označením původně zbarvených ptáků jako barevné mutace. Můžeme tedy s radostí konstatovat, že jméno zebřička pestrá je dnes všeobecně užívané a protože my Češi jsme si v posledních čtyřiceti letech zvykli na to, že musí být všechno úředně schváleno, dá se v tomto případě říci, že to jméno je oficiální, i když v zoologii je takové označení prachobyčejná blbost.

ZEBŘIČKA PESTRÁ OSTROVNÍ, SAMICE

Název článku poněkud koliduje s předcházejícím textem, ale takhle mi to vyšlo, abych nastínil, že zebřičky ostrovní jsou poněkud jiní ptáci, než všechny ty ostatní zebřičky, které tak dobře známe v roztodivných barvách. Ačkoliv jako neživý vzorek se do Evropy dostaly jako první tyto zebřičky pestré ostrovní, jako klecní ptáci pak pouze ty australské.
Zebřičky pestré ostrovní, nominátní forma druhu, byly podle německé literatury do Evropy dovezeny až v roce 1980 (Oppenborn, 1992). Ačkoliv tedy šlo o novinku, tito ptáci se nestali žádným hitem a jejich chovem se zabývalo jen několik specialistů. Bohužel máme zprávy i o tom, že je chovatelé křížili i s normálními zebřičkami. To je však zásadně špatně! Německé prameny pak uvádějí nejvyšší počet odchovaných mláďat v jednom roce 353 kusů. K nám byli tito ptáci již dovezeni, zprávy mám však jenom kusé a podle takových ústních zpráv se u nás odchov po těchto importech nebo snad lépe importu, nepodařil. Proto jsem až dosud ani neměl žádné tyto ptáky na svých fotkách. Znal jsem je sice z fotografií, ale první živé ptáky jsem našel až v září roku 2004 na burze ve Zwolle. Prodávající tam byl tenkrát pouze jediný. Cena byla příznivá a tak jsem si jeden pár koupil. Chtěl jsem pokud možno nepříbuzný pár, vybíral si dobře zapeřené jedince, ale hlavní účel byl ten, abych ptáky dovezl do Prahy živé a mohl je vyfotografovat. Prodávající ztratil trpělivost a najednou vytáhnul zpod stolu jeden pár, který měl asi připravený pro kupce, který nepřišel. Chcete je? Sem s nimi! Ptáci byli kroužkovaní, tedy odchov, mladí. Doma jsem je dal do klece, na které jsem zapomněl budku. Sundám ji později. Znáte to. Nechal jsem je asi týden odpočinout a potom je vyfotil. Další týden pak pozoruji, že staví hnízdo. Tak jsem jim tu budku nechal. První dvě hnízda ptáci nevyvedli, ale neměl jsem z toho žádné trauma, ostatně jsem ani s jejich chovem nepočítal. Pak jsem se potkal se skalpelem a když jsem se vrátil domů, bylo v budce tolik vajec, že jsem je ani nepočítal. K mému velkému údivu se snad vylíhlo všechno a v té chlupaté kuličce se počet mláďat spočítat nedal. Tak jsem si vyfotil jedno nevybarvené mládě. Jenže ptáci by snad hnízdili bez přerušení. Bohužel z každého hnízda nějaké slabší mládě uhynulo, nejspíše samice. Takže mi zůstala převaha samců. Neměl jsem prostě kondici se o ptáky starat tak jako dříve. Nebo snad právě tohle jim lépe vyhovovalo? Rozhodně jsem se pak zase v září loňského roku vzmužil a hurá do Zwolle. Tentokrát tam byli prodávající dva. Kupodivu ten dražší měl rychleji vyprodáno a tak jsem nakonec koupil jeden pár u svého starého známého. Chtěl bych postavit do nové sezony tři páry. To je plán. Ovšem čeká mě ještě jednou soudruh skalpel, tentokrát z druhé strany, takže teprve uvidíme. Ptáci se již nemohou dočkat, samice nesou vejce do krmítek. S tím zatím nic nenadělám. Je to ovšem poznatek, pokud by snad chtěl někdo tyto ptáky chovat. Doporučuji těm svižnějším chovatelům, aby samice, jakmile je možné je rozeznat, oddělovali od samců. Ptáci se snaží hnízdit okamžitě, jakmile přepeří do šatu dospělosti, to může být jen ve stáří několika měsíců. To není dobře! Bohužel se mi dosud ani nepodařilo vypozorovat, jakým způsobem pijí vodu. Údajně po způsobu většiny ptáků, tedy tak, že vodu naberou do zobáku a pak zvednou hlavu, aby mohli polknout. To by byl rozdíl oproti zebřičkám pestrým australským, které vodu sají, tak jako většina australských ptáků z velmi suchých oblastí. Někteří autoři je proto oddělují jako samostatný druh. Jinak se však timorky od australských zas až tolik navenek neliší. Samec i samice jsou sice viditelně menší, ale v barvě je jen malý rozdíl. Samice je zbarvena stejně jako australská samice, samec nemá drobné černé příčné páskování na bradě, hrdle a horních prsou nad příčným černým prsním páskem. Zobák je o něco světlejší. Velké proso prakticky nežerou. Krmím je směsí senegalu, moháru, japonského prosa a lesknice. Snažím se, aby směs byla pokud možno dvoubarevná. Největší poptávka je po oranžovém, snad moháru, který se pěstuje někde u Kolína. V současnosti mi bohužel došel. Senegal v klasech, teď v zimě suchých, při hnízdění klasy máčím a nechávám klíčit. Moučné červy neberou. V horních klecích sedí většinou na zemi, v těch spodních je vidím i na bidlech.
Protože zebřičky pestré ostrovní žijí v oblastech východní Indonésie na ostrovech Flores, Sumba, Timor, dále na jihozápadních ostrovech Wetar, Kisser,Roma, Moa, Letti, Luang, Sermatta a snad i na Bali, musíme si uvědomit, že jde o zcela jiné kraje než je Austrálie. Jde o čisté tropy, kde teploty během dne a noci nevykazují nijak zvláštní rozdíly. Jde sice opět o čisté požírače travních semen a můžeme je proto i na ostrovech hledat spíše ve vyšších polohách, tam kde les přechází v travnatou savanu nebo na rýžovištích, což je spíše kulturní krajina. Proto nejsou tolik odolné jako australské zebřičky, které musí čelit enormním rozdílům teplot za dne a v noci, kterýžto rozdíl může být v centrální Austrálii až 40 nebo dokonce 50 stupňů, suchu nebo stálým vysokým teplotám. Žijí prostě v příjemném prostředí.

ZEBŘIČKA PESTRÁ OSTROVNÍ, MLÁDĚ

Pokud se týká rozdílů ve zbarvení, předpokládám, že více řeknou fotografie. Máme na nich dospělého samce, samici i mládě ve stadiu pelichání do šatu dospělosti. Pro srovnání pak máme ještě fotografii samce zebřičky, který typově odpovídá zebřičce pestré australské – Taeniopygia guttata castanotis. Říkám typově, protože skutečného, nefalšovaného a čistokrevného Australana v Evropě nevyfotím a cestu tam nezaplatím.

ZEBŘIČKA PESTRÁ AUSTRALSKÁ, SAMEC

Nakonec ještě moderní míry, mohou se hodit pro srovnání. Docela by mě zajímaly třeba míry nějakého vítěze, šampiona. Třeba je někdo i změří.
T. g. guttata
křídlo (Clayton, 1990) 44–52 mm,
délka zobáku u samců i samic téměř 10 mm (Clayton et al., 1991).
T. g. castanotis
křídlo samce 53–56 mm (Keast 1958), křídlo 50,5–54 mm, u samců 51,5–53 mm, u samic 51–52 mm, střed 57,5 mm, ocas 32–35 mm,
délka zobáku samců i samic 9–9,2 mm (Clayton et al., 1991).