HAVRAN POLNÍ Corvus frugilegus

Linné 1758 Dost možná, že některým lidem lezu už pěkně na nervy, možná, že článků ve Fauně je přespříliš. Nebojte se, vono mi taky vyschne. Na druh...

Linné 1758

Dost možná, že některým lidem lezu už pěkně na nervy, možná, že článků ve Fauně je přespříliš. Nebojte se, vono mi taky vyschne. Na druhou stranu jsem si ani nesplnil malý cíl, mít článek ve Fauně v jednom roce v každém čísle. Vždycky do toho něco vlezlo a tak se snažím dál. Vo to psaní by ani tak zase nešlo, ale ty fotky. No, nějaký mám do foroty, ale vždycky jsem z toho na větvi, když se mi podaří nějaký nový udělat. Jak doba běží a technika překonává všechny předpoklady, nestačíte žasnout, jaký to skýtá možnosti. Třeba ty digitální fotky. Přesná dokumentace. Každá ta fotka sebou nese datum, kdy jste zmáčknul spoušť. To je téměř dokonalý důkaz. Že je to ohromující? No, přeci jenom trošinku s tím pracovat musíte umět a některé věci domýšlet, jinak zůstanete přilepený v davu a hrajete si jen na svým vlastním písečku. Jak jsme měli minule kavky, tak jsem se zmínil i o havranech. Hele, havrani. Blesklo mi. Další námět. A tak jsem se vydal fotit, protože fotky havranů jsem jaksi moc neměl.

Již dávno naší předkové věděli, že krkavcovití, mezi něž patří i havrani, jsou zatraceně chytří a bystří ptáci. V dřívějších časech každému správnému černokněžníkovi seděl na rameni černý havran nebo krkavec. A asi ti ptáci již dávno odkoukali od mistrů černé magie všelijaké kousky a moudrost. Především pak opatrnost a lstivost. V novější době se tohle poznání promítlo do pořekadla, že každý havran má nejméně dvě maturity. Rozhodně jsem ještě neviděl havrana sraženého někde u dálnice autem. Káňat snad bezpočet a sov, které platí za symbol moudrosti, rovněž hojnost, havrana ne. Jednou v zimě jsem přijel autem domů a jak mě chytila mlsná, koupil jsem si jádra lískových oříšků. Zastavím a chci vystoupit, když jsem si všimnul havrana, jak si rozvážně vykračuje docela blízko. Když vystoupím, okamžitě odletí, ale já chci udělat pokus. Tak jsem jenom stočil okýnko a každé jádro jsem mu nejdřív ukázal a pak je obřadně vsunul do úst. Potom jsem jedno držel mezi prsty a pomalu vystoupil. Pomalým pohybem jsem je hodil směrem k němu. Cuknul sebou dozadu, ale neodletěl. Pokud jsem se na něj díval, pro to jádro si nešel. Potom jsem dostal nápad a pomalu se otočil, ale pozoroval jsem jej ve zpětném zrcátku auta. Okamžitě se jádra zmocnil, ale pro jistotu s ním odletěl. V podzimních měsících milují havrani vlašské ořechy, které mistrovsky hledají. Takhle v lednu přišla obleva a sníh téměř zmizel. Díval jsem se s bratrem z okna, krytí záclonou, jak na stromě blízko domu sedí havran a upřeně se dívá někam dolů. Sletěl na zem a rozvážným krokem se blížil k místu, které před tím pozoroval. Najde ořech, říkám. Jsou pečlivě vysbíraný, říká brácha. Havran zobákem zvedl zetlelý list a odletěl s ořechem. Pečlivě, jó? Říkám. To teprve teď. Asi před dvaceti lety chodila naší ulicí nějaká stará paní o berličce a vybírala popelnice. Nejdřív mě jí bylo líto pro její chudobu, ale to byl omyl. Potkal jsem ji v tramvaji elegantně oblečenou. Ve skutečnosti to byla kamarádka havranů. Jednou jsem se díval z okna za krásného, mrazivého, ale slunečného rána. Zrovna jsem si říkal, co se to děje, ani jeden havran v dohledu? Když v tom vidím, zprava jich letí usilovným letem asi deset, zleva taky a zezadu přes hlavu přilétají další. Na borovicích před domem jich najednou sedělo asi třicet, nestačil jsem se divit, co to je? Když v tom z vedlejší ulice vyšla ta stará paní ve starém, sešlém, černém kabátě, se dvěma taškami pečiva vybraného z popelnic. Ty černý kluci o ní věděli na kilometry daleko a když došla na určené místo, byla okolo ní chumelenice naruby, černá. Přál jsem si udělat nějakou fotku, to ale nešlo. I když jsem šel vedle ní, měl jsem foťák a kontrfej syčáka a proto se tihle černý maturanti drželi pěkně opodál.

Havran polní je příslušníkem čeledi krkavcovitých a rodu Corvus. Příslušníků tohoto rodu vypočítává systém použitý pro nové české názvosloví na 44 různých druhů. Žijí ve velmi rozličném prostředí, od severských lesů, v rovinách, v horách, v pouštích, v Evropě, v Africe, v Americe, v Asii, v Austrálii. Zkrátka, tihle ptáci si poradí všude. Většina z nich nese české jméno vrána nebo krkavec. Mnohá česká jména nám o těchto ptácích říkají i bližší informace. Třeba vrána americká, vrána kubánská, vrána africká, vrána australská nebo krkavec pralesní, krkavec australský a podobně. Rodové jméno havran však nese jen jediný druh. Havran polní – Corvus frugilegus. Dá se směle říci, že svoje odlišné české rodové jméno si opravdu zaslouží. Ačkoliv svým vzhledem jsou havrani svým příbuzným zatraceně podobní, svým chováním jsou naprosto jiní. Docela se nerozpakuji říci, že organizace jejich života by nám mohla být v mnohém vzorem. Žijí velmi společenským životem, který však očividně neomezuje nijak jejich život rodinný, tedy život jednotlivých párů. Naši havrani se nevyskytují všude. Jsou to spíše ptáci nižších poloh, kde hnízdí v koloniích na vysokých stromech. Naši havrani jsou tažní a tráví zimu povětšinou někde ve střední Francii. Když naši havrani na zimu odtáhnou, jejich místo u nás zaujmou havrani, kteří přiletěli odněkud z Ruska. To je v Čechách povětšinou známo, proto získali u nás tito ptáci přezdívku ruské koroptve nebo vlaštovky. Výměna našich havranů za jejich ruské příbuzné je někdy v druhé polovině října tak plynulá, až je to zarážející. Jako kdyby měli mezi sebou nějaké telegrafické spojení. Ale co víc? Zimující havrani nocují společně v ohromných hejnech na určitých místech, která se mnohdy shodují s místy, na kterých v letních měsících hnízdí naši havrani. Hnízdních kolonií je však mnohem více, než je společných nocovišť zimujících havranů. Havrani, které v zimě vidíme v Praze, nocují společně na sever od města, v současnosti v Kralupech. Dříve to bylo na soutoku Labe s Vltavou, až u Mělníka a také v oboře ve Veltrusích. Odtud se za ranního rozbřesku rozlétají v ohromném množství až do vzdáleností okolo 40-ti kilometrů. Ráno je v Praze vidíte přilétat od severu, na konečné štaci se menší hejno nejdříve posadí na nějakém vyvýšeném místě, anténě, komíně, chvíli posedí a rozdělí se na jednotlivce. Na příhodných místech, třeba na nějaké skládce odpadků se jich však může zúčastnit hledání potravy opravdu velké množství. Po poledni pak můžete vidět první jednotlivce, jak míří zpět na sever. Ti asi byli při hledání potravy opravdu úspěšní. Tak hodinu před soumrakem míří na sever větší hejna. Velkých nocovišť je po Čechách jen několik. Kralupy, Nymburk, Pardubice, nějaké je určitě na dolní Ohři, v jižních Čechách České Budějovice. Znám nocoviště v Nymburce, které leží na starých stromech podél Labe. Zajímavý je přílet na takové nocoviště. Havrani se nejprve v místě kde sbírali potravu srazí do hejna a takové hejno se ještě nějaký čas společně pohybuje v polích po okolí. Jednou jsem takto s kolegou sledoval havrany u Poděbrad. Objížděli jsme je autem a snažili se odhadnout jejich počet. Tohle nedokážu, kolega ano. Má i videokameru a počítačový program, který mu potom ty tečky na záznamu spočítá. Celé hejno odtáhlo podél Labe a na nějakém místě ještě počkalo na další hejna směrem od Peček. Potom spojené hejno letělo opět podél Labe na Nymburk. Byli jsme tam dřív a kolega pak říkal, že záznam příletu na video trval osm minut. Abych se přiznal, nepamatuji si, zda odhadoval jejich počet na osmdesát nebo sto dvacet tisíc. Před konečným nocovištěm mají však ještě jakési mezipřistání na vysokých stromech okolo cukrovaru a prodejny Lidl, k velké radosti místních lidí, které bombardují svým trusem. Snažil jsem se to vyfotit na diáky, byla však již velká tma. Pohled na stromy obalené havrany je však jinak impozantní. Na konečné místo nocování se pak přesouvají až za hluboké tmy. Největší hejno havranů jaké jsem kdy viděl, jsem však pozoroval ve Vídni v roce 1986, kde jsem tenkrát posuzoval na šampionátu C.O.M. Jejich tamní nocoviště musí ležet někde západně od města, někde při Dunaji, soudě podle směru jejich letu. Počet zimujících havranů však u nás v posledních letech klesá. Je to pozorovatelné spíše na konečných místech, kde sbírají potravu. Částečně je to však způsobeno i mnohem přesnějšími odhady jejich počtu na nocovištích. Dřívější odhady byly zřejmě poněkud nadhodnocené. Dr. Mlíkovský odhaduje počet zimujících havranů na 2 až 4 miliony kusů, podle jiných autorů je tento počet nadhodnocen. Snižující se počty zimujících havranů nemusí být nutně způsobené snížením jejich počtu na hnízdištích někde v Rusku, ale může tady docházet i k přesunům na zimovištích. Třeba podél Dunaje je příznivější klima než u nás.

U nás hnízdí havrani jen v Polabské nížině od dolního Ohře až po Pardubice. Některé velké kolonie jsou velmi staré, na jiných místech se havrani stěhují. Udává se, že nejdéle známá je kolonie v Pátku nad Ohří, o které se ví již od začátku devatenáctého století. Kolonie ve Veltrusích a Lovosicích jsou staré nejméně 120 let. Na Pardubicku prý hnízdí teprve od roku 1936. V jižních Čechách hnízdí v okolí Českých Budějovic, ale podle starších zpráv se četné menší kolonie stěhovaly nebo byly vypuzeny. V posledních padesáti letech se měli havrani rozšířit i po Slezsku, včetně Ostravy a vyskytují se i na jižní Moravě. Zajímavá je situace v Praze. I havran patří k ptákům, kteří nalezli oblibu v městském prostředí. Podle starých zpráv se poprvé usadili v Praze roku 1861, ale již v roce 1866 se je podařilo zapudit. V moderní době zahnízdil prý jeden pár na Hanspaulce (1942), což je vilová čtvrť směrem k letišti a tamtéž potom vznikla menší kolonie. Nejvíce prý čítala na 33 hnízd, ale byli odtud posléze vypuzeni. V roce 1949 vznikla kolonie na Starém židovském hřbitově na Starém městě. V roce 2000 čítala na 90 hnízd. Je nabíledni, že v okolí je nikdo nemiloval. Předloni prý na této lokalitě prořezávali stromy a část havranů založila novou kolonii u Písecké brány. Asi okolo šedesáti hnízd je postaveno v korunách tří velikých, starých platanů. Několik hnízd ještě v jednom topolu. Křik havranů se v dnešní době ztrácí v hluku dopravního ruchu, takže tato okolnost již není tím hlavním důvodem, proč jej člověk zrovna nemiluje ve své blízkosti. Ve vyšších patrech bytové zástavby v okolí židovského hřbitova to bylo asi o něco jinačí. Z pohledu turistů navštěvujících židovský hřbitov jako jednu z největších atrakcí Prahy, je důležité něco jiného. Dole, pod havrany, je totiž pěkný svinčík. Vyfotil jsem to u Písecké brány. Zem je posetá větvemi, které jim popadaly při stavbě hnízd a samozřejmě trusem. V Praze v současnosti existuje několik dalších menších kolonií, jedna z nich pak přímo v parku před hlavním nádražím. Docela velká kolonie je na severu města v zámeckém parku v Čakovicích. Na západ od Prahy jsou pak menší kolonie v Jenči a v Hájku.

Ačkoliv havrani činnosti člověka příliš neškodí, jejich potrava je dokonce z velké míry rostlinná, takže škody mohly vznikat maximálně tak na osení v jarních měsících, byl jeho stav v minulosti tlumen. Ještě v roce 1980 udává atlas zvěře, že se může lovit v zimních měsících, v uznaných bažantnicích a samostatných bažantnicích celoročně. Ve velkých hnízdních koloniích se též povoluje regulační odstřel vylétaných mláďat. Udává se, že ročně se v ČR ulovilo 15–17 tisíc kusů. Tento počet zdá se mi být nadhodnocen. Rozhodně však tato regulace neměla na počty havranů nějaký podstatný vliv. V současnosti je samozřejmě chráněn.
text a foto: Petr Podpěra
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (0x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře