Zajímavosti o kakadu inka

Kakadu inka je snad nejkrásnější ze všech druhů kakadu. Je velice vzácný a odchovy se daří poměrně dobře. Je rozšířen v suchých a polosuchých částech vnitrozemí Austrálie, s výjimkou severovýchodních oblastí a pobřežních krajů. Nikde není příliš hojný, nesdružuje se do hejn, jak to je známo u jiných druhů kakadu. Nepodniká dlouhé cesty, pokud k tomu není ztíženými životními podmínkami donucen. Bylo ověřeno, že pár zvyklý na určitou hnízdní dutinu ji k hnízdění používá trvale.
Jsou známé dvě zeměpisné formy: leadbeateri a mollis. Starší odborná literatura (např. Karásek), uvádí formy čtyři.

Popis
Samec má hřbet, křídlo a ocas bílé. Hlava, krk a spodina těla jsou jemně růžové. Křídla vespod, ocasní pera vespod u kořene a úzký pruh nad ozobím jsou krásně tmavě růžové. Chocholku tvoří 16 špičatých per, je tříbarevná: první pero je bílé, ostatní jsou šarlatově červená a uprostřed mají sytě žlutou skvrnu s bílými konci. Chocholka je tedy v klidu bílá, při vzpřímení se objeví červený pruh, pak široký žlutý pruh a znovu červený pruh a na okraji posléze pruh bílý.
Oko je černé až černohnědé, úzké okruží oka je žlutavě bílé, nahé. Zobák je rohový s nádechem do žluta, ozobí je porostlé růžovými peříčky. Nohy jsou hnědošedé s černými šupinami a drápy. Samice je zbarvena podobně jako samec. Na chocholce má široký žlutý pás, duhovka je světle červená.
Když jsem před lety cestoval v zahraničí, několikrát jsem se s kakady inka u chovatelů setkal. Bylo to ojedinělé a nádherné. Blíže se zmíním o zkušenostech chovatele Felgnera.

Na podzim 1981 získal chovu schopný pár. Ptáci byli klidní a důvěřiví, proto se chovatel domníval, že se jedná již o ptáky odchované. Prodávajícím byl upozorněn, že inkové potřebují velice dlouhou dobu k uvykání, což se potvrdilo. Kakaduové byli umístěni do kombinované voliéry – vnitřní s rozměry 2×1×2 m (dך×v), výletové 5×2×2,2 m (dך×v). Připravena zde byla budka velikosti 20×20×130 cm, ale o tu kakadu neměli zájem. Ve zdi z plynosilikátů si vyhloubili otvor, který ale byl ihned po zjištění zazděn. Místo toho prorazil F. do zdi otvor, ke kterému z druhé strany přistavil budku 20×20×65 cm. Ptáci ji začali ihned navštěvovat a zde poprvé zahnízdili. V zahřívání vajec se oba ptáci střídali, v noci seděla pouze samice.
Kakaduové se koupali vždy jen za deště, ale v době hnízdění se samice posadila do větší nádoby s vodou a zde seděla v klidu se zavřenýma očima po delší dobu, až peří důkladně nasáklo vodou. Potom letěla do budky, aby v sedění vystřídala samce.
Při snášení měla samička zřejmé potíže a proto bylo vejce odebráno a podloženo páru amazoňanů kubánských. Když se mládě vylíhlo, bylo k odchovu podloženo páru korel. V příštím snesla samice tři vejce, první a třetí byly oplozené. Mláďata se vylíhla v průběhu půl dne. První vylíhlé mládě staří nekrmili a proto je chovatel musel každé dvě hodiny, ve dne i v noci, uměle krmit. Třetí den bylo poprvé svými rodiči nakrmeno. Vše popsané se opakovalo i u druhého vylíhlého mláděte. Rodiče krmili mladé trvale velmi dobře, nikdy nebyla volátka prázdná. Kontrola hnízda byla prováděna 4–5×denně.
Ve stáří 14 dnů se mláďatům otevíraly oči. Duhovka byla šedá, jednalo se tudíž o dvě samičky. První mládě vyletělo z budky za 56 dnů, ale brzy se vrátilo nazpět. Stále častěji se mláďata zdržovala mimo budku, ale nocovala plných 14 dnů v budce. Již osmý den po prvním vylétnutí z budky začala mláďata sama přijímat potravu, ale rodiče je intenzivně krmili po celý měsíc. V průběhu celého hnízdění krmili rodiče mladé 6–7× za hodinu a to i v noci, což prozrazovalo daleko slyšitelné loudění mladých.
Podle údajů A. Rutgerse obnáší snůška 3–4 vejce. Staří krmí mladé převážně zeleným krmením, různými plody a natrávenými semeny. Mláďata rostou velice pomalu. Pohlavně dospělá jsou po uplynutí nejméně 4 let.
Krmení se skládalo ze slunečnice, prosa a lesknice. V době hnízdění se dávalo vše naklíčené. Měkkou míchanici připravoval F. z vařených vajec, piškotů, mrkve, zeleného (především smetánky lékařské, ptačince žabince, zelený hrášek - lusky, apod.) s přídavkem krmného vápence.
Rutgers uvádí tento jídelníček: slunečnice, burské oříšky, lesknice, oves, semenec, hodně zeleného, mrkev, různé plody a bílé pečivo. Inkové s oblibou vybírají zrna z klasů.
Importovaní inkové jsou obvykle mimořádně nervózní a neklidní, ale jejich nádherné zbarvení chovatele za všechnu vynaloženou námahu odškodní. Starosti, které musel chovatel F. překonávat v době uvykání zakoupených inků byly nemalé. Jakmile se podařilo získat jejich důvěru, brzy se naučili mluvit i pískat. Pokud jsou chováni v kleci, doporučuje Rutgers umožnit jim denně kratší prolet po místnosti.
V časopise GW popsal své zkušenosti chovatel F. Amberger. Chovný pár kakadu inka, samec sedmiletý, samice patnáctiletá, ( z evropského odchovu) zahnízdil v dubnu 1989, kdy bylo teplé a suché počasí. První vejce bylo sneseno 18. dubna a další tři vždy po dvou dnech. Ze 70 % zahřívala snůšku samice. Po uplynutí 26 dnů se vylíhla dvě mláďata. Odchov probíhal bez problémů 14 dnů, ale jakmile se začala objevovat první brčka, začala samice mladé škubat. Mláďata byla okamžitě z budky odebrána a umístěna do otevřené budničky, vytápěné elektrickou deskou na teplotu asi 32 °C.
Pro vývoj těchto mláďat bylo pozitivní, že je rodiče krmili po dobu 14 dnů a že mláďata měla dobrý základ. Chovatel krmil denně 5×, od 5 hodin ráno do 23 hodin v noci. Sledoval vyprazdňování volátek tak, aby 1–2× v průběhu dne před dalším krmením byla volátka prázdná. Přeplňování volátek je riskantní, protože hrozí nebezpečí udušení. Ve stáří 2–3 týdnů často hynou mláďata na otravu bílkovinami. Jakmile zpozorujeme, že se barva kůže mláďat mění ze světle červené na téměř bílou, musíme nasadit dietu z rýžového šlemu, který podáváme teplý každé dvě hodiny. Amberger krmil inky zpočátku jemnou kaší o teplotě 39–41 °C. Když byla kaše chladnější, mladí ji odmítali brát. S postupujícím věkem přidával do kaše také hrubší potravu (loupanou slunečnici, proso, obilní vločky, dětskou výživu, na špičku nože práškový vápník), přiléval teplou minerální vodu, bez kysličníku uhličitého. Opeřená mláďata bylo nutno přemístit do klece 50–50 cm. Ve stáří 6-ti týdnů, kdy se v přírodě přibližuje čas vyletování z hnízdní dutiny, se snižovala spotřeba krmiva, stejné to bylo při umělém odchovu. Opeřené mládě již nepotřebuje tolik energie. Mláďata byla krmena 3× denně, ale současně již měla k dispozici různá krmiva v kleci (slunečnici, senegalské klasy, později naklíčené zrniny, jablka a šípky).
 

Rudolf Vít