ASTRILDOVITÍ PĚVCI A NĚKTERÉ PRVKY JEJICH KLASIFIKACE

Ačkoliv systematikem v žádném případě nejsem, nebrání mi taková skutečnost v tom, abych o klasifikaci občas nepřemýšlel, sem tam si nepřečetl nějaký...

Ačkoliv systematikem v žádném případě nejsem, nebrání mi taková skutečnost v tom, abych o klasifikaci občas nepřemýšlel, sem tam si nepřečetl nějaký příspěvek či vědeckou práci, zabývající se touto problematikou. To však vedlo spíše k tomu, že jsem před touto disciplinou jaksi ztratil respekt. Ani by mne nenapadlo zabývat se systematikou v celé její šíři, ale pokud se soustředím na nějaký malý oddíl ornitologické systematiky, třeba jen na jednu čeleď, jaksi vám vyvstane celá problematika v plné své nahotě a nedokonalosti. Nejasnosti i případné prohřešky různých autorů máte jako na talíři. Samozřejmě v tom případě, pokud takovou čeleď ptáků dobře znáte. Chovám astrildovité pěvce dobře přes čtyřicet let. Za tu dobu jsem se mohl dívat na téměř všechny druhy ptáků do této čeledi řazené, jen několik druhů jsem na vlastní oči živé neviděl a ty, které jsem vidět mohl, jsem i fotografoval. Za celou tu dobu jsem shromáždil celou hromadu příslušné literatury i vlastních poznatků a fotografií. Mohu proto dnes na některé otázky poukázat.

Ačkoliv je odborná literatura o čeledi astrildovitých značně rozsáhlá a jde i dobře na odbyt, protože hlavně chovatelé mají o tuto skupinu ptáků velký zájem, obvykle není řazení ptáků nějak rozsáhleji popisováno. V knize Finches&Sparrows od P.Clementa, která je asi nejpoužívanější knihou o astrildech, vrabcích a pěnkavách v posledních deseti letech, je popisu pohledu na řazení těchto ptáků v posledních asi padesáti letech věnována necelá jedna stránka. I ta je však velkým přínosem. V české literatuře má jenom Rudolf Vít na méně než jedné stránce své knihy Cizokrajní ptáci v klecích - astrildovití pěvci, z roku 1978, v odstavci nazvaném: Poznámky k systematice astrildovitých pěvců, naznačen vývoj pohledu a uvedeny některé práce, které se touto problematikou zabývaly. Asi nebude na škodu, když budu tuto část knihy R.Víta citovat.

Astrildovití (Estrildidae) jsou drobní ptáci velikosti střízlíka obecného (TroglodytestroglodytesL.) až konopky obecné (CardueliscannabinaL.), blízcí příbuzní snovačovitých (Ploceidae) a pěnkavovitých (Fringillidae). Až do nedávné doby byli v zoologickém systému astrildovití zařazováni jako podčeleď (pěnkavy snovačovité, Estrildinae) čeledi snovačovitých (Ploceidae). Dnes však na základě nových výzkumů (Steiner, Tordoff aj.) zahrnuje samostatná čeleď Estrildidae dvě podčeledi, a to astrildy (vlastní pěnkavy snovačovité neboli nádherné - Estrildinae) a astrildovce (Sporopipinae) v počtu asi 122 druhů. Astrildovci byli původně zařazeni jako snovači - snovač uzdičkový (Sporopipes frontalis) a snovač vousatý (Sporopipes squamifrons).


• Nákres zobáků 3 druhů astrildovitých.

Podle nápadných rozdílů především ve tvaru zobáku se v běžné chovatelské praxi dělí astrildovití pěvci na astrildy (ptáky s delším, štíhlým zobákem) a amadiny (ptáky s krátkým a silným zobákem). Hranice mezi oběma skupinami není zcela jednoznačná, a tak některý druh s označením astrild patří vývojově k amadinám nebo opačně.
Podle rozmístění papil a skvrn v dutině ústní u mláďat rozdělil Delacour (Zoologica 1943, XXVIII, pp. 69 - 85) astrildovité (pěnkavy snovačovité) do tří tříd: astrildi (Estrildini), amady - amadiny papouščí (Erythrurini) a amadiny (Amadini), ačkoliv se poslední dvě třídy od sebe nápadně neliší. Toto rozdělení však naráží na četné nedostatky, které nebyly odstraněny ani poté, kdy Steiner rozšířil počet tříd na devět.


Následuje ještě odstavec o vdovkách, který již citovat nebudu. Tento pohled R. Víta je samozřejmě pohledem dobovým, navíc pohledem silně ovlivněným omezeným přístupem k informacím, což bylo také vlivem té doby. Přesto bychom nenašli u nás lepší informace. Dnes je tomu poněkud jinak. Pokud budete mít dostatek financí, můžete si zaletět třeba do Londýna, zkouknout přímo jejich sbírky nebo si objednat jakoukoliv tiskovinu až k vám domů. Můžete si ledacos porovnat pomocí nové techniky přímo na vašem počítači. Jenom si musíte vymyslet jak na to. Sám jsem se pokusil některé věci nakousnout nebo jim přijít na kloub. Jsem ovšem příslovečně líným, na to přišel již můj táta, který mi tento svůj poznatek neustále připomínal. V okamžicích, kdy mě právě lenost na chvíli opustila, třeba si odskočila na toiletu, jsem podniknul již několik pokusů, jak se něčeho dopátrat.


• Dospělý vločkovník hnědý s kresbou uvnitř zobáku.

Jako první jsem si uvědomil jednu věc. Astrildovití jsou klasickými požírači travních semen, kteří sice občas požírají i hmyz, ten však nikdy v jejich potravě nepřevažuje. Někdy se sice tvrdí, že v určitém období hnízdění ano, ale podle vlastních zkušeností to pravda není. V jejich potravě jednoznačně dominují travní semena, tedy semena moučného typu. Olejnatá semena téměř výhradně nežerou. Důležité, podle mého názoru, je chování mláďat, způsob, jakým žadoní o potravu, jakým vyžadují na rodičích, aby je nakrmili. Astrildovití vždy svým mláďatům vyvrhují předtrávenou potravu z volete. Tím se zásadně liší třeba od strnadovitých, ale i od pěnkav, které svoje mláďata krmí hmyzem, který jim vkládají přímo do zobáku způsobem, jakým to činí i hmyzožraví pěvci. Jenom někteří pěnkavovití a to podčeleď Carduelinae, kterou však všechny systémy neuvádí, krmí svoje mláďata rovněž potravou vyvrhovanou jim z volete. Ale i tady existuje viditelný rozdíl mezi chováním mláďat, který je chovatelům těchto ptáků důvěrně znám. Mláďata astrildovitých leží v hnízdě s přitisknutým tělem, hlavou otáčejí rytmicky do stran a kmitají jazykem. Oproti tomu mláďata kanárů, kteří patří mezi pěnkavovité, se snaží vztyčit celým tělem vzhůru a rozevírají do široka svůj zobák. To je zásadní rozdíl v postoji, jakým se mláďata hlásí o potravu. Takový rozdíl musí být geneticky tak hluboce zakořeněn, že by měl být v úvahách o zařazení ptáků brán v potaz. Jenže systematikové nejsou chovatelé, takže jim tato skutečnost může i dosud unikat. Chovatel oproti tomu dobře ví, že Kanár mladou chůvičku nenakrmí a chůvička mladého kanára jakbysmet, protože to prostě a jednoduše neumí.


Tygříček tečkovaný – srovnání hrdelní kresby podle Steinera s fotografií.

Astrildovití, jak již bylo řečeno, jsou opravdu drobní ptáci a jejich zobáky jsou natolik malé, že jejich porovnávání činí určitě potíže. Tedy činilo, když jsme se museli spoléhat na vlastní oči, které navíc potřebují více než často i brýle. V dnešní době se můžeme spolehnout na podporu fotografií, počítačů, můžeme si vymyslet všemožné postupy jak zobáky astrildovitých porovnat mezi sebou. Jasně se ukazuje, že rozdělení na astrildy a amadiny bylo jen jakési pomocné dělení, které neodpovídalo. Rozdíl mezi štíhlým a tenkým zobákem a mezi zobákem krátkým a silným by musel být definován, nejlépe poměrem výšky a délky zobáku. Nic takového ovšem neexistovalo a šlo pouze o subjektivní dojem. Třeba rod Estrilda má zobák, pokud si jej zvětšíte na obrazovce počítače, stejný jako klasická amadina, třeba amadina diamantová. V tom to tedy rozhodně není. Kdo je původním autorem dělení na astrildy a amadiny dnes nevím, zdá se ovšem, že takové dělení bylo známé již před Delacourem. Vytisknul jsem si portréty tří druhů astrildovitých na počítači a protože jsem ještě neovládal další postupy, dal jsem si tento výtisk na okno a siluety hlav prostě obtáhnul perem. Zobáky jsou si téměř podobné.
Pak je tady ještě jedna věc, na kterou systematikové kladou velký důraz. Zdá se mi však, že až dosud nešel nikdo skutečně do hloubky problému. Mláďata astrildovitých mají na patře zobáku, jazyku, případně na vnitřních špičkách zobáku všelijak uspořádané černé skvrny, charakteristickou kresbu, podle které se dá určit druh, případně se dají ptáci dělit do skupin podle charakteru této kresby. Je to však značně ošidné a dá se to jen špatně zaznamenávat. Musíme si uvědomit, že vylíhlé mládě je jen asi jeden a půl centimetru dlouhé a dutina jeho otevřeného zobáku může měřit tak půl centimetru. Přitom žadonící mládě neustále pohybuje hlavou do stran a ještě přitom rychle kmitá jazykem. Nemůžeme se potom divit, že zaznamenaná kresba nebývá přesná, jen schematická a pokud ji porovnáváme s fotografiemi, zjišťujeme někdy i značné nesrovnalosti. To je ovšem jenom začátek. Největší nesrovnalost a to zásadní, vidím ve tvaru dutiny zobáku, který je u astrildovitých kruhového tvaru. Snad veškerá literatura, která tyto kresby zaznamenává, kreslí dutinu zobáku, jakou známe spíše u pěnic než u astrildovitých. To je však zásadně špatně. Navíc se samozřejmě používají starší kresby jako předloha pro kresby nové a tak se konkrétní chyby přenášejí, třeba po celé generace. Jenže i zúžit pohled do otevřeného zobáku mláďat astrildovitých na tmavou kresbu je asi jen pohledem polovičatým. Většina druhů má však kromě černé kresby ještě zvláštně tvarované světlé koutky zobáku, které společně s černou kresbou tvoří zvláštní abstraktní obrazce. Některé rody pak mají navíc v koutcích zobáku umístěné světélkující papily. Ty tvoří vlastně vrchol celého, řekněme orientačního (?) systému. Ale pořád to není všechno. Musíme vzít v úvahu, že i základní barva uvnitř otevřeného zobáku, na které teprve leží zmiňovaná tmavá kresba, je u různých druhů různá. A dokonce není jednolitá, ale může přecházet třeba od žluté po oranžovou směrem ke špičkám zobáku. A pořád ještě nejsme u konce výčtů rozmanitostí. Třeba u motýlků ještě najdeme na horním vnitřním patře zobáku dvě modře světélkující skvrny. Jakékoliv zaznamenávání výrazu vnitřku zobáku pomocí nějaké kresby bude vždy nedokonalé a musíme se na tyto pokusy dívat jen jako na vývojová stadia. Jediným možným způsobem objektivního záznamu zůstává fotografie. Samozřejmě, že bude velmi záležet na způsobu zpracování takových fotografií. Navíc jsem přesvědčen o tom, že takové fotografie bude nutné získat na živých mláďatech. U mrtvých preparátů se bude velké množství detailů lišit.


• Tygříček tečkovaný – hrdelní znaky černobíle.

Několikrát jsem se pokusil tuto problematiku nějak zaznamenat. Při prvním pokusu jsem se snažil otevřený zobák jen trochu zaokrouhlit, jak jsem to podvědomě cítil, jinak jsem se držel předlohy. Tento neumělý pokus můžete zaznamenat právě v knize R. Víta z roku 1978. Potom jsem ještě v době předpočítačové uvažoval o nějakém schématu, do kterého by bylo možné kresbu zaznamenávat. Fotografii jsem si dal zvětšit na kopírce a potom to překreslil na okně, aby celé proporce trochu odpovídaly realitě. Možná to trochu odpovídalo realitě u některých druhů rodu Lonchura, jakmile jsem však narazil na složitější obrazce u některých astrildů, tak jsem to vzdal.


• Tygříček tečkovaný – hrdelní znaky podle Bielefelda.

Mezitím však zpracoval fotograficky celou řadu afrických astrildovitých z tohoto pohledu Peyne, tuto jeho práci však zatím k disposici nemám.
Pro pořádek se ještě zmíním o staré práci Steinera, protože byla v tomto článku již zmíněna při citování textu R. Víta. Prof. Hans Steiner ze zoologického institutu univerzity v Zürichu rozdělil ve své práci z roku 1960 nazvané Klassifikation der Prachtfinken, Spermestidae, auf grund der Rachenzeichnungen ihrer Nestlinge celou čeleď na 9 TRIBUSů. Tribus je podle výkladu Dr.Pavla Peciny pomocná jednotka, která se někdy vkládá mezi rod a podčeleď a v latině se v takovém případě používá koncovka - ini. Steiner ovšem používá výslovně názvu Tribus, ale koncovku - ae, která se obvykle používá pro podčeleď. Dělí čeleď astrildovitých takto:


Pásovník krátkoocasý – – hrdelní znaky.

Spermestidae - 1.Tribus - Didymostictae, 2.Tribus - Cryptospizae, 3.Tribus - Pytiliae, 4.Tribus - Granatinae, 5.Tribus - Estrildae, 6.Tribus - Amandavae, 7.Tribus - Chloromuniae, 8.Tribus - Zonaeginthae, 9.Tribus - Lonchurae.
Celá tato práce je někdy citována, ale zase se až příliš nezdá, že by byla nějak vážně brána v potaz. Abych ukázal, že se jednalo o obtížnou věc, především kvůli titěrnosti zkoumaných objektů a nedokonalosti možností té doby, předkládám vám pro srovnání kresbu ze Steinerovy práce a fotografie dutiny zobáku mláděte tygříčka tečkovaného, který má asi nejsložitější obrazec. Sami můžete vidět, že kresba není přesně zaznamenána. Pro dokumentaci jsem fotografii ještě převedl do černobílé kresby.


• Panenka hnědoprsá – pokus o zakreslení znaků do unifikovaných tvarů hlavy.

Pro bližší ujasnění situace si musíme představit, jak asi může vidět žadonící mláďata pták, který je právě přiletěl nakrmit. Astrildovití staví kulovitá, překlenutá, z vnější strany neuspořádaná hnízda, postavená z velké části z dlouhých stébel trav. Hnízda mají malý postranní vletový otvor, který je v mnoha případech ještě nastaven vletovou rourou. V hnízdě tedy není přímé světlo, maximálně pološero. Světlo proniká do hnízda ve větší míře pouze vletovým otvorem, který je však stíněn tělem ptáka, který krmí mláďata. Rozdílné zbarvení dutiny zobáku, se světlými až světélkujícími okraji společně s pohybem hlavy do stran napomáhá upoutat pozornost rodičů k mláďatům. Nevypadá to, že by tmavá kresba společně se světlými okraji měla ještě nějaký další význam. Pokud mláďata při krmení živě pohybují hlavou, rodiče je krmí, i když kresba plně neodpovídá vlastnímu druhu. Amady Gouldové u mne vyvedly mladé japonské chůvičky a naopak. U japonských chůviček jsem měl podložena vejce 5-ti dalších druhů astrildovitých a všechna mláďata byla s úspěchem vyvedena. Do jisté míry může být zavádějící, že hnízda afrických astrildovitých jsou často parazitována vdovkami a atlásky, u jejichž mláďat se vyvinula obdobná kresba jako u jejich hostitelů. Dá se asi říci, že je to jaksi pro jistotu.
Nakonec ještě jedna poznámka. Podle Dr.J.Steinbachera tmavá kresba na patře zobáku mláďat v dospělosti mizí. I toto tvrzení by mělo být systematicky přezkoumáno. Za celou dobu, kdy astrildovité chovám, mě ani jednou nenapadlo podívat se do zobáku uhynulého ptáka, jestli má nebo nemá kresbu na patře. A že jsem měl možností nepočítaně. Ani mě nenapadlo, že by snad měl tu kresbu, když ji prostě mít nemá! Věřím tomu! Jenže. Víra, to není jenom víra v Boha. My totiž věříme většině věcí okolo sebe, aniž bychom to, čemu věříme, měli potvrzeno vlastní zkušeností. Předkládám vám fotografii hlavy vločkovníka hnědého, dospělého ptáka, na které je zachycen s polootevřeným zobákem. A hele ho. On má na patře tmavé skvrny, které by tam ve svém věku mít neměl. A znám další druhy na obdobných fotografiích a také mají tuto kresbu. Jistě tedy ztrácejí mláďata pouze světlé koutky zobáku tvarované v mládí do rozličných tvarů a také světélkující papily v těchto místech.
Pokud by snad chtěl někdo tvrdit, že o astrildovitých ptácích víme dnes prakticky všechno, měl by se zamyslet. Stále je co pozorovat, zaznamenávat, zakreslovat a hlavně je o čem přemýšlet. Také by měl vzít v potaz jedno slavné rčení, i když bylo původně vysloveno v úplně jiné situaci: Důvěřuj, ale prověřuj!
 
text a foto: Petr Podpěra
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře