Papoušek alexandrin a jeho mutace

Papoušek alexandrin a jeho mutace

Tohoto ptáka známe pod vědeckým názvem Polytelis alexandrae (Gould, 1863). Do rodu Polytelis patří společně s papouškem kouřovým (P. anthopeplue) a...

Tohoto ptáka známe pod vědeckým názvem Polytelis alexandrae (Gould, 1863). Do rodu Polytelis patří společně s papouškem kouřovým (P. anthopeplue) a nádherným (P. awainsonii). Je střední velikosti, štíhlé postavy s dlouhým ocasem, kde jednotlivá pera jsou na konci zúžená a protažená do špičky. Střední jsou mnohem delší než krajní. Křídla jsou dlouhá a zašpičatělá, vnější tři letky ruční jsou úzké a dvě z nich vroubkované. Zobák je poměrně malý a štíhlý, u všech druhů korálově červený. U dospělých samečků papouška alexandrina se vyskytuje strukturální zvláštnost. Třetí ruční letku mají delší asi o 12 až 14 mm. Má zúžený tvar o rozměrech 3 mm v nejužším místě, na konci 4 mm a délku maximálně 22 až 25 mm. Na první pohled se jeví jako letka zakončená praporkem, který se však často ulomí ještě před následujícím pelicháním. Samice takovou letku nikdy nemá. Celková délka ptáka je 360 mm, křídlo měří 175 mm (samice), zatímco její partner může s ocasními pery 295 mm dlouhými mít až 460 mm. Tři druhy rodu Polytelis jsou považovány za přechodnou formu k ploskoocasým papouškům.
Jeho domovem je vnitrozemí australského kontinentu, které je ohraničeno jihem Severní Austrálie, severem Jižní Austrálie a východem Západní Austrálie. Obývá suché stepi a polopouště, kde rostou suché a tvrdé dikobrazí trávy rodu Tridia a trávy rodu Spinifex. Protože bílí přistěhovalci málo navštěvují vyprahlý střed kontinentu, je tento papoušek považován za velkou vzácnost. Ornitologové si všimli, že od roku 1950 se jejich areál výskytu zmenšil. Vliv na to má jednak úmyslné zakládání požárů v buši, dále pak z Evropy dovezené a volně vypuštěné kočky a lišky. Potravní konkurencí jsou rovněž zdivočelí koně, velbloudi a králíci. V blízkosti vodních zdrojů chovají farmáři tisícihlavá stáda ovcí, která jim ujídají potravu. Právě u těchto vodních zdrojů nalézají vysoké stromy eukalyptů, které jim dávají možnost zahnízdit v jejich dutinách. Na písčitých územích to jsou také mnohdy kasuariny. V jejich přirozeném prostředí nalezneme malé skupinky v počtu 10 až 15 ptáků. Při hledání potravy se ponejvíce nacházejí na zemi mezi chomáči trávy a při vyrušení vzlétnou teprve na poslední chvíli. Hnízdit začínají teprve tehdy, až po skončeném období dešťů rozkvetou trávy a začnou se tvořit klásky. Protože se jedná o kočující ptáky, mohou pro ně nepříznivé životní prostředí opustit a objevit se tam, kde již dlouhá léta chyběli. Zatím největší hnízdní kolonie v počtu 10 párů na jednom stromě umožnila vidět v jedné dutině 4 až 6 vajec. Hnízdění probíhá nejčastěji od září do ledna. V pouštích na území Západní Austrálie u Lake Tobin bylo v roce 2001 spatřeno asi 300 jedinců. Je pravděpodobně, že ve volné přírodě nalezneme nanejvýš 5000 kusů. Ornitolog a spisovatel Joseph Forshaw uvádí ve své knize Australan Parrots, že hnízdili v červených gumovnících v blízkosti Hermannsburgu. Jejich počet byl tak velký, že holátka posloužila jako potrava domorodcům. Od té doby je již 35 roků žádný domorodec neviděl. Při návštěvě Austrálie v roce 2003 jsem získal informaci, že ve voliérách soukromých chovatelů se nachází přibližně 25 000 těchto ptáků. Také zde je velká móda chovat především ptáky s mutačním zbarvením nebo jedince štěpitelné. Papoušci s původním zbarvením jsou v menšině. Lze jen doufat, že jej nepostihne podobný osud jako papouška překrásného v roce 1920.


foto 1

V bulvárním tisku se objevila zpráva, že soukromý chovatel má v úmyslu vypustit mezi divoce žijící ptáky své odchovy nejen v původním zbarvení, ale také albino, lutino a modré. Podle jeho představ by divoce žijící ptáci naučili ty domestikované hledat potravu a vodu. Odborníci varují pře tímto neuváženým krokem. Hrozí totiž reálné nebezpečí, že domestikovaní ptáci zavlečou mezi divoce žijící nám všem dobře známé nemoci a dojde k vyhynutí celé populace. Navíc albino a lutino se záhy stanou kořistí dravých ptáků. Zbarvení opeřenců se vyvíjelo v průběhu miliónů let a jen ti nejlépe přizpůsobiví mají naději přežít v přirozením životním prostředí.
Známý ornitolog Peter Slater viděl na přelomu let 1949 a 1950 na severu Hughies End jednoho ptáka, který se podobal modré mutaci. V jeho očích je Papoušek alexandrin nejelegantnější australský pták. Tento papoušek byl objeven roku 1862 Waterhousem při expedici M. D. Stuarta, která se vydala do střední Austrálie. Cestovateli se podařilo u Howels Pondu zastřelit dva exempláře těchto krásných a vzácných papoušků. John Gould je v roce 1863 popsal a pojmenoval vědeckým názvem, který je platný dodnes. Původní anglické pojmenování Princes of Wales Parakeet bylo přiděleno na počest příslušnice vládnoucího rodu. V Německu jej nalezneme v inzerátech pod názvem papoušek modročapkový (Blaukappensittich). Znovu byli tito ptáci pozorováni při další expedici do středu Austrálie roku 1894. Jeden z účastníků této výpravy následně choval pár těchto papoušků. Velmi si pochvaloval jejich krásu, ladnost, důvěřivost a nebojácnost. Ve voliéře mu létali na rameno a krmivo brali z ruky. Potom se nechali hladit. Stejně jako andulka a korela se tento papoušek, původem ze suchých pouštních oblastí, dobře přizpůsobil podmínkám v lidské péči a spolehlivě hnízdí. Když byla mláďata v budce, rodiče je bez ostychu krmili a chovali se jako krotcí domácí holubi. Poté, co mláďata opustila hnízdní budku, je rodiče ještě asi dva týdny dokrmovali.
První dovoz do Evropy se uskutečnil roku 1895 do zoologické zahrady v Londýně. Následně byli dovezeni i do dalších zoologických zahrad i k jednotlivým chovatelům v letech 1898–99. Je zapotřebí si uvědomit, že před více než sto lety trvala cesta z vnitrozemí k pobřeží mnohem déle než nyní. Ptáci, kteří přestáli namáhavou cestu z vnitrozemí, museli potom vytrpět další několikatýdenní plavbu lodí, aby nakonec dorazili do chladného anglického podnebí. Větší kontrast ke klimatu v australské poušti však již nemůže být. Henry Fulljames z Londýna uveřejnil v roce 1899 v Avicultutal Magazíne svůj názor, že se jedná o neobyčejně vzácného papouška z téměř nedostupného vnitrozemí. Současně připojil barevnou kresbu papouška alexandrina od autora P. Smitha. V roce 1926 se na knižním trhu objevila odborná publikace od Davida Seth–Smitha s názvem Parakeets a dva roky poté od lorda Tavistocka (pozdějšího Duke of Bedford) s názvem Parrots and Partit–like Burda. Na obě tyto knihy je pohlíženo jako na průkopnické v chovu papoušků. Oba autoři se shodují v tom, že v Evropě bylo v té době jen 6 kusů papoušků alexandriných. Zoologická zahrada Brookfield v Chicagu (USA) získala několik párů teprve v roce 1938. Ve dvou hnízděních byla odchována celkem tři mláďata. Velice známý chovatel ptáků David West z Kalifornie získal v roce 1947 ze zoo Brookfield několik jedinců. Dva páry odchovaly v následujícím roce osm mláďat. Po bombardování Anglie v průběhu druhé světové války zůstalo naživu jen nepatrné množství papoušků ve velmi špatném stavu. Edward Boosy se pokusil odchovat mláďata pod chůvami. Všechny páry papoušků alexandriných však rozbily vejce, takže tento pokus se nezdařil. Předchůdci v současné době chovaných australských papoušků byli do Evropy dovezeni v padesátých letech dvacátého století ještě předtím, než australská vláda zakázala veškerý vývoz domorodého zvířectva. V následujícím desetiletí byli tito papoušci k nalezení jen u těch chovatelů, kteří v zaměstnání vykonávají vysoce kvalifikovanou práci. Chovatel z Kalifornie tvrdil v roce 1990, že má nejlepší chovatelské výsledky ve voliéře dlouhé 2,4 m, široké 0,91 m a vysoké 1,8 m. Téměř se nechce věřit tomu, že by tito letci na dlouhé vzdálenosti se dobře cítili v tak stísněném příbytku. Všeobecně uznávaný Joseph Forshaw je přesvědčen o tom, že za takových podmínek ztrácejí tito ptáci ladné tvary, budou neaktivní a nevrlí. V odborném časopise Cage and Avary Burda vydaného v červenci roku 2000 se můžeme dočíst, že pro jeden pár musí mít voliéra délku alespoň 4 až 6 m. Protože se tito papoušci s oblibou zdržují na zemi, je naší povinností důsledně dbát na hygienu. Podlahu voliéry můžeme posypat vrstvou křemenného štěrku, což splní svůj účel. Štěrk je možné omývat vodou ze zahradní hadice a zabránit tak zamoření škrkavkami, které se nacházejí na zemi. Není nic horšího, než voliéra s hliněnou podlahou. Protože všechny tři druhy rodu Polytelis jsou náchylné na střevní parazity, musí být dvakrát ročně provedeno odčervení.


foto 2

V roce 2001 bylo možné vidět v Zoo Paignton v hrabství Devon ve velkém domě papoušky alexandriny společně s neofémamy ozdobnými. Oba druhy působily ve svém přirozeném prostředí obzvláště pěkně. V Anglii uveřejňuje Partit Society statistiku odchovů. Z ní vyplývá, že na jednoho chovatele a pár připadá 4 až 5 odchovaných mláďat. Na začátku roku 1990 se v Evropě značně zvýšil zájem o tento druh, čemuž napomohly především krásně zbarvené mutace. Modří ptáci se objevili v roce 1951 ve voliérách Georga Russela a australského chovatele B. Ruddleho. Časopis Chovatel č. 1/1977 uveřejnil na str. 16 a 17 můj článek o prvním odchovu mutace lutino již na jaře roku 1975 u chovatele Dietra Meyera v Halle. Rodičovský pár přivedl na bidlo celkem pět výletků, z čehož byli tři zelení samci a dvě samice lutino. Papoušek alexandrin je jedním z mála australských papoušků, který je schopen úspěšně hnízdit v prostorné voliéře s dalšími třemi až čtyřmi páry. Právě tímto způsobem se také roku 1912 podařil první odchov v Anglii. Musíme však dodržet zásadu, že všechny páry musí být do voliéry vpuštěny současně. V případě dosud nespářených výletků musíme bezpodmínečně dodržet poměr 1:1. K těmto papouškům můžeme do voliéry přidat také pěnkavy nádherné, kterým neublíží. I přes tuto skutečnost dává většina chovatelů přednost tomu, mít ve voliéře pouze jeden pár.
Hnízdní příležitosti mohou být velice rozmanité. U australských chovatelů jsem si všiml, že budky mají často zavěšeny pod úhlem 45°. Dno budky stojaté má čtvercovou základnu o straně 200 mm, výšku 470–610 mm se vstupním otvorem o průměru 65 mm. Hnízdní budka ve tvaru písmene L je vhodná především pro ty samice, které až dosud v jiných budkách rozbíjely vejce. Určitě se vyplatí vytvořit uvnitř budky žebřík ze silnějšího pletiva nebo mosazného drátu. Dno budky bývá nejčastěji pokryto hoblovačkami. Samice snáší vejce obden a pevně zasedá na druhé nebo třetí. Počet vajec kolísá mezi čtyřmi až šesti a samice na nich sedí sama 19 až 20 dní. Alespoň jednou denně opustí budku proto, aby se vyprázdnila, napila, vykoupala a vlhkým peřím smáčela zahřívaná vejce. Samec ji pravidelně krmí. Mláďata vylétají z budky přibližně po pěti týdnech. Mají tmavší zbarvení než jejich rodiče a také ocasní pera jsou kratší. Po uplynutí několika měsíců začnou samečci čepýřit peří na hlavě a vydávat ze sebe hihňavé zvuky. Mladí ptáci přepeřují do šatu dospělých po uplynutí dvou let.

Pokud máme na bidle vedle sebe chovný pár (viz foto 1), samici poznáme podle bledší barvy na hlavě, těle a spodních krovkách ocasních., Určitým rozlišovacím znakem je zobák. U samců je zbarven červeno–oranžově, u samic hnědo–červeně. Na druhé fotografii vidíte samce obráceného zády ke kameře. Zcela zřetelná je u něho prodloužená třetí ruční letka. Takovou samice nikdy nemá! Právě kvůli této třetí ruční letce byl již v roce 1895 zařazen papoušek alexandrin do samostatného rodu Spathopterus. Tuto vlastnost podrobně popsal Alfred North. Protože se jedná o spolehlivě hnízdící ptáky, umělý odchov mláďat je zcela ojedinělý. V Palmitos Park na ostrově Gran Vanadia musela být uměle odchována dvě mláďata proto, že jeden z rodičů onemocněl. První mládě mělo ve věku 38 dnů hmotnost 94 gramy, druhé mělo po 34 dnech hmotnost 106 gramů. Ochočená mláďata jsou ve společnosti jiných ptáků ve voliéře opravdovým obohacením. Přitom si všimneme, že ptáci odchovaní pod vlastními rodiči jsou mnohem mohutnější než ručně dokrmení.
Základní potravou je pro ně směs semen slunečnice, prosa, lesknice, ovsa, semence a obzvláštní pochoutkou bývá senegalské proso v klasech. Mnoho chovatelů nabízí svým miláčkům zrniny ve velkých krmných dávkách, což nepovažuji za dobré. Lepším řešením je denní odměřený příděl krmiva. Semenec přidáváme před zahájením chovné sezony pro povzbuzení pohlavní aktivity. Ze zeleného krmiva jsou velmi oblíbené dozrávající lipnice obecná, ptačinec žabinec, listy smetánky lékařské, šťovík, červené malvičky skalníku celokrajného a jeřabin, zimolez kozí list a lebeda. Můžeme jim také nabídnout koláče dozrávající slunečnice, kukuřičné palice plné zrn v mléčné zralosti, rozkrájenou mrkev, jablko, hrušku a další druhy ovoce. Krátce před chovnou sezónou a v době krmení mladých musí být podáváno dobré vaječné krmivo doplněné kalciovým práškem. Můžeme jim nabídnout také měkký žír s mrkví a strouhankou nebo piškotem, který v teplých dnech nesmí zkysnout. Osvědčilo se také podávat současně v samostatné misce naklíčené zrniny s klíčkem dlouhým 2 mm. Někteří jedinci přijímají také moučné červy a mravenčí kukly.
Protože potřeba okusování je nepatrná, může být voliéra osázená rostlinami. Rostlinstvo však v žádném případě nesmí překážet ptákům při létání. Při letu mezi dvěma bidly na vzdálenost 5 m se snaží ve voliéře polapit mouchy a komáry. Voliéra by měla plynule navazovat na zděný přístřešek, ve kterém je zimní ubikace a krmná chodba. Pokud se rozhodneme chovat mimo těchto papoušků ještě jiné teplomilné druhy, je vhodné zavést do zděného přístřešku ústřední topení. Když mají ve zděné stavbě dostatek pohybu a správnou výživu, bez následků vydrží teplotu 0 °C. Pitná voda by jim však v žádném případě neměla zamrzat.

Na jaře roku 2007 jsem navštívil několik chovatelů těchto papoušků. Asi je to náhoda, ale ani jeden pták neměl plný počet zdravých prstů. Na můj dotaz, proč tomu tak je, jsem dostal stručnou odpověď. Za mrazivého počasí zůstali ptáci celou noc v proletové voliéře viset na pletivu, což mělo za následek omrznutí prstů. Svědění bylo tak pronikavé, že si ptáci svými silnými zobáky prsty ukousli. Takoví papoušci jsou téměř neprodejní a navíc samci se při pojímání nemohou drápky přichytit. Vejce u takových párů bývají zpravidla neoplozená. Hnízdění jim umožníme ve věku dvou let, avšak při neodborně řízeném chovu zahnízdí jako jednoletí se střídavými výsledky. Je znám případ, kdy osvědčený pár zahnízdil dvakrát ročně, což však nikomu nedoporučuji. Naproti tomu jsou známy případy, kdy nevhodně sestavené páry vůbec nezahnízdily. Na dno hnízdní budky můžeme dát vrstvu tlejícího a rozpadajícího se dřeva z lesního pařezu. Čerstvě vylíhlá mláďata s dlouhým bílým chmýřím se zde krásně vyjímají. Je roztomilé sledovat, jak samec při toku natahuje krk, uklání se, hlavou pohybuje vpravo i vlevo a běhá kolem samice s přerušovaným hlasem. Zatím je znám jediný případ, kdy samec byl plodný ještě ve věku 23 roků.
Rádi si smlsnou také na limbových oříšcích ze šištice borovice Pinus cembra. Můžeme jim dát malé množství burských oříšků, které však nesmí být solené. Nadměrné množství soli dokáže ptáka i zabít!
Nelze popřít skutečnost, že to je ideální voliérový pták. Právě proto je velice žádaný v Austrálii, Evropě, Americe a Jižní Africe u mnoha tisíců chovatelů v základní barvě i mutacích. Již v roce 1975 existovali v tehdejší Německé demokratické republice ptáci modré mutace. Chovatel MVDr. Eisengarten z obce Stotternheim u Erfurtu si v roce 1976 opatřil jeden pár těchto papoušků. Oba ptáci pocházeli ze zelených rodičů. Samec se vylíhl v roce 1975 a samice 1976. Protože spolu byli blízce příbuzní, chovatel je spolu nedal do páru. Brzy na jaře měl modrý samec na výběr tři zelené samice, ale žádná ho nechtěla. Teprve čtvrtá zelená samice, ročník 1973 si jej vybrala za otce svých budoucích potomků. První kopulace byla pozorována 1. 5. a vytoužené vejce se na dně hnízdní budky objevilo 4. května 1977 kolem 18,30 hod. Následující den opustila hnízdo jen proto, aby se vyprázdnila, napila a přijala trochu potravy. Po snesení druhého vejce samice vyštípala svého partnera ven z budky a následně mu již nedovolila do ní vstupovat. Při jedné z kontrol bylo zjištěno, že vejce č. 1 je poškozené a č. 4, 5, 6 jsou neoplozená. Bylo rozhodnuto podsadit oplozená vejce č. 2 a 3 pod spolehlivě hnízdící samici Papouška nádherného, které se měla její mláďata líhnout přibližně ve stejném termínu. Oproti údajům uváděným v literatuře se mláďata začala klubat z vejce již šestnáctý den a sedmnáctý den byla vylíhlá. Mláďata byla velice vitální, byla dobře nakrmena zdárně se vyvíjela. Trvalo to déle než týden, kdy se podařilo zjistit jedno modré mládě. Jejich biologická matka začala znovu snášet dne 26. 5. 1977 a snesla celkem pět vajec. Znovu byla oplozená jen dvě a z nich se vylíhlo jedno modré a jedno zelené mládě. Dvě modrá a dvě zelená mláďata se dožila dospělosti a svému chovateli dělala v následujících letech jen radost.

Dědičnost u modré mutace:
1. modrá×modrá = 100 % modrá
2. modrá×zelená = 100 % zelená/modrá
3. modrá×zelená / modrá = 50 % zelená / modrá
50% modrá
4. zelená / modrá×zelená / modrá = 50 % zelená / modrá
25% zelená
25% modrá
5. zelená / modrá×zelená = 75 % zelená
25% zelená / modrá

V následujících řádcích uvádím několik údajů o mutaci lutino. Název této variace je odvozen od slova lutein = žluté barvivo. Jsou albinotickou formou v zelené řadě. Kromě žlutého barviva (lipochromu) nemají žádnou jinou barevnou látku, takže nemají zbarveno ani oční pozadí. Oči jsou vlivem prosvítající krve červené s bílou duhovkou. Platí zde dědičnost vázaná na pohlaví. Spojíme-li lutino samce se zelenou samicí, dostaneme v první generaci samičky lutino a samečky zelené štěpící na lutino. Spojíme-li zeleného samce s lutino samičkou, budou všechna mláďata zelená a z nich samci štěpící na lutino. Samice z tohoto spojení jsou pro další chov lutino zcela bezcenné. Spojíme-li pak zeleného samce štěpícího na lutino se zelenou samičkou, budou z mláďat některé samičky lutino a všichni samci zelení, z nichž někteří štěpící na lutino. Spojíme-li však zeleného samce štěpícího na lutino s lutino samičku, dostaneme 50 % mláďat obojího pohlaví lutino a všechny zelené samce štěpící na lutino. Tímto způsobem můžeme získat dobrý chovný kmen lutino. Jakmile zpozorujeme první známku oslabení, opakujeme celý regenerační proces. Převážná většina lutino je vůči ostatním žlutým s vikvovýma očima recesivní a současně vázána na pohlaví. Pouze vzácně se vyskytují lutino recesivní, jejichž dědičnost není vázána na pohlaví. Odborníci doporučují tyto dvě formy nikdy nespojovat, neboť bychom pak nerozeznali genotypy jednotlivých mláďat. Lutino a albino se k sobě z hlediska dědičnosti chovají jako zelení a modří. V první generaci jsou pouze lutino štěpící na albino a při zpětném spojení s albino dají 50 % lutino a 50 % albino. Vlohy vázané na pohlaví u lutino a albino jsou spojeny s X chromozómem. Protože samec má dva chromozómy, může mít na ně vázanou vlohu buď dvakrát a pak je v této vloze homozygotní, nebo jenom jednou a pak je heterozygotní. Samička, která má jen jeden X chromozóm a jeden Y chromozóm může tuto vlohu mít, je-li spojena s X chromozómem viditelně, ale nemůže nikdy štěpit.

Dědičnost mutace lutino je následující:
1. 1,0 lutino×0,1 lutino = genotypy XLXL×XYL
Potomstvo: 50 % XLXL lutino samci a 50 % XYL lutino samičky
2. 1,0 lutino×0,1 zelená XLXL×XY genotypy
Potomstvo: 50 % XLX zelení / lutino samci a 50 % XLY lutino samičky
Odůvodnění: zelená je vůči lutino dominantní, Y chromozóm je neutrální
3. 1,0 zelený×0,1 lutino = genotypy XX×XLY
Potomstvo: 50 % XXL zelení / lutino samci a 50 % XY zelené samičky
4. 1,0 zelený / lutino×0,1 lutino = genotypy XXL×XLY
Potomstvo: 25 % XLXL lutino samci, 25 % XXL zelení / lutino samci, 25 % XYL lutino samice, 25 % XY zelené samice
5. 1,0 zelený / lutino×0,1 zelená = genotypy XXL×XY
Potomstvo: 25 % zelení samci, 25 % XXL zelení / lutino samci,
25 % XLY lutino samice a 25% XY zelené samičky

Na podzim roku 1977 jsem z bývalé NDR přivezl 1,1 lutino. Měl jsem to štěstí, že již na jaře 1978 odchoval tento pár čtyři krásné potomky. Zatoužil jsem také po modré mutaci, kterou jsem dovezl na podzim 1978. Na jaře roku 1979 odchoval modrý pár dvě modrá a dvě albino mláďata. Abych získal do chovu cizí krev a dosáhl v další generaci mohutných postav, vyměnil jsem několik výletků s německými chovateli.
Belgický chovatel De Clerqc odchoval od normálně zbarveného páru čtyři mláďata s perlovou kresbou.
Věřím, že po přečtení tohoto článku se zvýší zájem o chov těchto elegánů.
Ohodnotťe tento článek:
1
2
3
4
5

Celkové hodnocení (1x):

1
2
3
4
5

Autor textu a fotografií Antonín Vítek

Diskuse k článku

Komentáře mohou přidávat pouze přihlášení uživatelé

K tomuto článku zatím nebyly přidány žádné komentáře